Návrat marnotratného syna

1. Návrat marnotratného syna Obraz namaloval Harmenszoon Rembrandt van Rijn (1606-1669): Je umístěn v Ermitáži (Petrohrad); 2,8 m x 1,8 m.

3. Co na obraze vidíme ?

4. Mladší syn

5. Mladší syn Má otrhaný oděv, ale za pasem má drahocenný meč – jediný znak toho, že je stále synem svého otce, proto neprodal tak drahou věc, i když z peněz získaných prodejem by zase žil nějaký čas.

6. Mladší syn Má zjizvenou nohu. Po dlouhé cestě se mu opánky téměř rozpadly.

7. Mladší syn Je ostřihaný dohola jako vojáci, vězni v koncentračních táborech, lidé, kteří ztratili svou individualitu, identitu.

8. Mladší syn Je jako právě narozené dítě. Cítí se jako znovunarozený syn.

9. Starší syn Je přísný a vzdálený pozorovatel.

10. Starší syn Po vnější stránce se podobá svému otci – má podobné vousy, drahocenný oděv…

11. Starší syn • Je zde však vnitřní rozdíl: • otec má rozevlátý vítající šat, • synův šat je zplihlý.

12. Starší syn • - otcovy ruce žehnají • synovy jsou sevřené, • u těla a temné. • znázorňují svázanost a zajetí.

13. Starší syn Světlo v obličeji otce vyzařuje vřelost, proudí celým tělem. Synův výraz v tváři je studený. Představuje farizeje a zákoníky.

14. Otec Skutečným středem Rembrandtova obrazu jsou jeho ruce. V nich se nachází odpuštění, usmíření, uzdravení a skrze ně nachází svůj klid nejen unavený syn, ale i utrmácený otec. Jsou to ruce Boží. Jsou to ruce mých rodičů, učitelů, přátel, těch, kdo mě uzdravovali.

15. Otec Jeho levice je silná a svalnatá – svírá pevně, ale s jistou něhou.

16. Otec Jeho pravice nesvírá, je měkká, něžná, chce hladit, hýčkat, nabízí soucit. Je mateřská, znázorňuje ruku ženy.

17. Otec Jedna ruka ochraňuje zranitelnou stranu – nohu bez opánky.

18. Otec Druhá posiluje synovu sílu a touhu pokračovat v životě.

19. Otec Jeho rudý plášť znázorňuje ochranná křídla matky.

20. Sedící muž - správce bijící se v prsa znázorňuje hříšníky a celníky

22. To, že si Rembrandt vybral skoro slepého starce ke sdělení Boží lásky má specifický význam. Objevuje se světlo, které pochází od vnitřního ohně, který nikdy nevyhasne – ohně lásky. A tak otec poznává svého syna nikoli tělesnýma očima, ale vnitřníma očima srdce. Zdá se, že ruce, které se dotýkají zad navráceného syna, jsou nástroji otcových vnitřních očí. Otcův dotek je věčným žehnáním, synovo spočinutí na otcově hrudi věčným mírem a pokojem – okamžik přijetí a odpuštění je bez konce, trvá navěky.

23. Ten téměř slepý otec vidí daleko a široko. Jeho zrak chápe ztracenost všech mužů a žen všude a stále, je to zrak, který zná a soucítí s těmi, kdo trpí tím, že se rozhodli odejít z domova, s těmi, kteří vyplakali moře slz, když se dostali do spárů zášti, závisti, zoufalství. Srdce otce hoří nekonečnou touhou přivést děti domů. Jak by si přál své děti varovat před nebezpečími, přesvědčit je, že doma naleznou vše, co hledají jinde! Ale jeho láska je příliš velká na to, aby cokoli z toho udělal. Nemůže nutit, donucovat, přikazovat. Nabízí svobodu odmítnout lásku nebo milovat. Chce, aby jeho děti byly svobodné. I za tu cenu, že jej opustí. Je to přesně nesmírnost božské lásky, která je zdrojem božského utrpení. Bůh, stvořitel nebe i země, si vybral, že bude za prvé a nejvíce ze všeho Otcem.

24. Teď také lépe rozumím nesmírnému klidu tohoto portrétu Boha. To, co vidím, je Bůh – matka, která přijímá do svého lůna zpět toho, kterého stvořila k obrazu svému. Ty skoro slepé oči, ruce, plášť, ohnuté tělo, to vše vyvolává božskou mateřskou lásku, poznamenanou žalem, smutkem, nadějí a nekonečným čekáním. Otec netouží po trestu. My jsme se již sami potrestali svým vnitřním nebo vnějším odchodem.