Pomocné přístroje

1. Pomocné přístroje Střední odborná škola Otrokovice Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je ing. František Kocián Dostupné z Metodického portálu www.rvp.cz, ISSN: 1802-4785, financovaného z ESF a státního rozpočtu ČR. Provozováno Výzkumným ústavem pedagogickým v Praze. www.zlinskedumy.cz

2. Charakteristika DUM

3. Pomocné přístroje Náplň výuky Stěrače Konstrukce stěračů Motorky stěračů Ostřikovače Elektrické rozmrazovače Vytápění a větrání Klimatizace Klimatizace – rozvod vzduchu Klimatizace – chladící okruh

4. Stěrače – jsou zařízení pro zajištění výhledu v zorném poli řidiče. Pracují na • principu setření nečistoty ze skla, které brání nebo ovlivňuje výhled. • Stěrače jsou primárně konstruovány pro odstranění vodní vrstvy ze skla. • Používají se zejména na čelních sklech dopravních prostředků. • stíraná plocha musí být nejméně 80 % tzv. referenčního pole, stanoveného s • ohledem na bezpečný výhled z místa řidiče • stírací souprava musí mít nejméně dvě různé přepínatelné rychlosti • musí pracovat samočinně nezávisle na řidiči • stěrací raménko musí být odklopitelné od povrchu skla za účelem ručního • čištění • účinnost stírání musí být zaručena nejméně do 80 % nejvyšší rychlosti • vozidla nebo do 160 km/hod Stěrače

5. Stěrač – skládá se z převodového mechanismu a ze stíracích ramen, které jsou vybaveny přítlačnými pružinami a z kontaktní strany stíracími gumovými pásy. Rameno je obvykle na jednom konci při okraji okna bodově upevněno na hřídeli a pohybuje se kývavými pohyby. U některých typů stěračů je základní poloha stěrače vodorovná a úhel stírací lišty se mění současně s úhlem celého pohyblivého ramene, u jiných typů stěračů je poloha pracovní lišty stěrače stále svislá a kyvné rameno jí pohybuje převážně vodorovným směrem. Je-li na okně více stěračů, jejich činné plochy se překrývají a pohyb je mechanicky koordinován tak, aby nedocházelo ke kolizím. Nejchoulostivější součástí stírací soustavy jsou pryžové stírací lišty, které musí vhodným tlakem doléhat na sklo po celé délce. Konstrukce stěračů

6. Konstrukce stěrače předního skla a stěrače zadního skla je prakticky stejná. U stěrače zadního skla se používá pouze jedno stírací raménko a do Převodovky motorku je vestavěn i mechanizmus pro kývavý pohyb. Konstrukce stěračů Obr. 1 : Konstrukce stěrače (Škoda Favorit)

7. Většinou se používají motorky s permanentním magnetem. Počet otáček se pohybuje v rozmezí 1 500 až 4 000 min¯¹, výkon 12 W až 50 W. Motorky stěračů Obr. 2: Motorek s trvale připojeným záporným pólem Obr. 3: Motorek s trvale připojeným kladným pólem

8. Většinou se používají motorky s permanentním magnetem. Počet otáček se pohybuje v rozmezí 1 500 až 4 000 min¯¹, výkon 12 W až 50 W. Dvourychlostní motor je opatřen třetím kartáčem. Motorky stěračů Obr. 5: Stěračový motorek s převodovkou Obr. 4: Dvourychlostní motorek

9. Ostřikovače – jsou nezbytným doplňkem stěračů. Dříve používané ručně • ovládané ostřikovače se u dnešních vozidel nevyskytují. Dnešní • ostřikovače mají elektrická odstředivá nebo zubová čerpadla, která • dopravují omývací kapalinu z plastové nádržky do malých trysek, • umístěných zvenku kapoty před čelným sklem. Ostřikovače mohou být • použity i pro zadní sklo. Mají společnou nádobku s omývací kapalinou, • mají však samostatná čerpadla i trysky. Moderní auta mají i ostřikovače • světlometů. Jako motorky se používají motorky s permanentním • magnetem. Ostřikovače

10. Elektrické rozmrazovače Elektrické rozmrazování zadního skla je již v dnešní době běžnou výbavou automobilů. Topná mřížka je nanesena pomocí pasty s obsahem stříbrného prášku pomocí sítotisku přímo na sklo. Při tepelném zpracování skla se stříbro vpálí do povrchu a vytvoří vodivou vrstvu. Přívody se připájí speciální pájkou. Topná mřížka se napájí přes spínač a funkce je signalizována kontrolkou na přístrojové desce.

11. Vytápění– vytvoření teplotní pohody v kabině automobilu, s ohledem na teplo vytvářené posádkou automobilu. Na teplo vytvářené člověkem má největší vliv jeho tělesná hmotnost a fyzická aktivita. Pokud vytápěcí soustava nepracuje správně, může dojít k podchlazení, nebo přehřátí organizmu. Oba tyto stavy mají nepříznivý vliv na bezpečnost dopravy. Přesné požadavky na topné systémy jsou popsány v normě ČSN 30 0535. U všech automobilů musí dosahovat teplota uvnitř kabiny 18 °C při venkovní teplotě -15 °C . U vozidel s vyšší konstrukční rychlostí jak 80 km/h musí být tato podmínka splněna i pří maximální konstrukční rychlosti. U dopravních prostředků městské veřejné dopravy musí dosahovat teplota nejméně 14 °C pří -15 °C a na sedadlech se nesmí tvořit námraza. Teplota přiváděného vzduchu při vstupu do kabiny vozidla nesmí překračovat 14 °C. Teplý vzduch by měl být přiváděn především na spodní část těla, které jsou nejvíce náchylné na podchlazení, dalším důvodem je, že hlava a plíce jsou velice náchylné na přehřátí. Vytápění a větrání

12. Závislé vytápěcí systémy – Používají se u motorů chlazených kapalinami, kde se využívá tepla, které chladicí kapalina odvedla z motoru, u motorů chlazených vzduchem se využívá tepla výfukových zplodin. Závislé topení je jednoduché na konstrukci a má nízkou cenu, je však obtížné na regulaci a při mrazivém počasí trvá, než se kapalina ohřeje na potřebnou teplotu. Vytápění a větrání 1 – vstupní kanál 2 – výměník tepla 3 – škrtící ventil 4 – ovladač škrtícího ventilu 5 – reg. klapka množství vzduchu 6 – ovladač reg. Klapky 7 – přívod ohřáté kapaliny 8 – odvod ochlazené kapaliny 9 – reg. klapka výměníku tepla 10 – ovladač reg. Klapky 11 – uzavírací ventil Obr. 6: Závislé vytápění automobilu

13. Nezávislé vytápěcí systémy slouží k vytápění kabin automobilů v jakoukoliv dobu, za použití dálkového ovládání nebo minihodin, pomocí nichž nastavíme čas spuštění vytápění a požadovanou teplotu. Nezávislé vytápěcí systémy výrazně zvyšují komfort posádky automobilu v zimních měsících, kdy odpadává problém s ranním odmrazováním skel a nízkými teplotami uvnitř vozidla, místo zdlouhavého škrabání skel se nastaví čas odjezdu a automobil je v danou hodinu ihned připraven k činnosti. Nevýhodou nezávislých vytápěcích systémů je Vytápění a větrání 1 – ohřívací komora s hořákem 2 – vstup vzduchu 4 – výstup ohřátého vzduchu 5 – dávkovací palivové čerpadlo 6 – odvod spalin 7 – řídící jednotka 8 – termostat s časovým spínačem 0br.7: Nezávislé vytápění automobilu

14. Větrání – má za úkol udržovat čistotu ovzduší uvnitř kabiny vozidla a v letním období odvádí teplo produkované pasažéry a slunečním zářením. Čistotou prostředí máme na mysli odstraňování produktů lidského dýchání, jako jsou CO₂ a vlhkost, ale i CO (produktu kouření) a pachů. Podle vyhlášky Ministerstva dopravy ČR je pro zajištění čistoty ovzduší nutno dodávat minimálně 45 m³ čerstvého vzduchu na osobu při jízdě i stání. Větrací systémy máme dvojího druhu nucené nebo tzv. náporové. Je-li rychlost vzduchu vyvozovaná ventilátorem, hovoříme o nuceném větrání, jeho výhodou je víceméně konstantní výměna vzduchu, nezávislá na rozdílu teplot a intenzitě větru. Pokud využíváme rychlost proudění vzduchu podél karoserie a oblasti s kladným tlakem hovoříme o náporovém větrání. Nejčastěji se dnes používá kombinace obou systémů, kdy nucené větrání je používáno pouze při stání nebo pomalé jízdě vozidla Vytápění a větrání

15. Klimatizace –vytváří v automobilu tepelnou pohodu, ta má významný vliv na bezpečnost dopravy, zajišťuje jak přísun čerstvého vzduchu, tak jeho ohřev nebo chlazení. V dnešní době je součástí standardní nebo příplatkové výbavy automobilu všech tříd. Z důvodů snižování emisí CO₂ musí mít moderní klimatizace co nejnižší spotřebu a zároveň dostatečný výkon, aby byla schopná vytvořit tepelnou pohodu pasažérů i při vysokých teplotách. Ručně ovládané – teplota vzduchu, jeho rozdělení a množství se nastavují ručně. Tento způsob se u moderních klimatizačních soustav nepoužívá. Teplotně regulovatelné – zvolená teplota ve vnitřním prostoru karoserie je udržována na konstantní úrovni. Ručně je možno nastavovat rozdělení a množství vzduchu. Plně automatické – zvolená teplota ve vnitřním prostoru karoserie je udržována na konstantní úrovni. Automaticky je nastavováno rozdělení množství vzduchu. Klimatizace

16. Klimatizační soustava se skládá z těchto základních částí: Okruh vzduchu Klimatizace sběrná vzduchová skříň klapka čerstvého vzduchu ventilátor klapka vnitřní cirkulace vzduchu čistič výparník tepelný výparník klapka středního výstupu klapka výstupů odmlžování skel klapka výstupu do prostoru vpředu klapka výstupu do prostoru nohou klapka postranních výstupů Obr.8: Klimatizace – rozvod vzduchu

17. Klimatizační soustava se skládá z těchto základních částí: Okruh chladiva Regulační a ovládací zařízení – obslužné prvky uvnitř vozidla, kterými nastavujeme požadované parametry Klimatizace kompresor kondenzátor výparník expanzní ventil zásobník chladiva se sušící vložkou vysokotlaký spínač nízkotlaký spínač přídavný ventilátor řídící jednotka snímač teploty Obr.9: Klimatizace – obvod chlazení

18. Kontrolní otázky: • Jaké typy motorků se používají u stěračů ? • Motorky sériové • Motorky s permanentními magnety • Motorky s cizím buzením • Jaké vytápění je závislé na teplotě chladící kapaliny motoru ? • Nezávislé • Závislé • Žádné • Obsahuje klimatizace obvod chlazení ? • Ne • Ano • Není podmínkou

19. Kontrolní otázky – řešení: • Jaké typy motorků se používají u stěračů ? • Motorky sériové • Motorky s permanentními magnety • Motorky s cizím buzením • Jaké vytápění je závislé na teplotě chladící kapaliny motoru ? • Nezávislé • Závislé • Žádné • Obsahuje klimatizace obvod chlazení ? • Ne • Ano • Není podmínkou

20. Seznam obrázků: Obr. 1: JAN, Z., KUBÁT, J., ŽDÁNKÝ, B., Elektrotechnika motorových vozidel II, Praha, AVID spol. sr.o., 2002, ISBN 978-80-87143-07-0. Obr. 2: JAN, Z., KUBÁT, J., ŽDÁNKÝ, B., Elektrotechnika motorových vozidel II, Praha, AVID spol. sr.o., 2002, ISBN 978-80-87143-07-0. Obr. 3: JAN, Z., KUBÁT, J., ŽDÁNKÝ, B., Elektrotechnika motorových vozidel II, Praha, AVID spol. sr.o., 2002, ISBN 978-80-87143-07-0. Obr. 4: JAN, Z., KUBÁT, J., ŽDÁNKÝ, B., Elektrotechnika motorových vozidel II, Praha, AVID spol. sr.o., 2002, ISBN 978-80-87143-07-0. Obr. 5: [vid. 4. 5. 2013], dostupné http://www.google.cz/imgres?q=st%C4%9Bra%C4%8Dov%C3%A9+motorky&um Obr. 6: JAN, Z., KUBÁT, J., ŽDÁNKÝ, B., Elektrotechnika motorových vozidel II, Praha, AVID spol. sr.o., 2002, ISBN 978-80-87143-07-0. Obr. 7: JAN, Z., KUBÁT, J., ŽDÁNKÝ, B., Elektrotechnika motorových vozidel II, Praha, AVID spol. sr.o., 2002, ISBN 978-80-87143-07-0. Obr. 8: JAN, Z., KUBÁT, J., ŽDÁNKÝ, B., Elektrotechnika motorových vozidel II, Praha, AVID spol. sr.o., 2002, ISBN 978-80-87143-07-0. Obr. 9: JAN, Z., KUBÁT, J., ŽDÁNKÝ, B., Elektrotechnika motorových vozidel II, Praha, AVID spol. sr.o., 2002, ISBN 978-80-87143-07-0.

21. Seznam použité literatury: [1] JAN, Z., KUBÁT, J., ŽDÁNKÝ, B., Elektrotechnika motorových vozidel II, Praha, AVID spol. sr.o., 2002, ISBN 978-80-87143-07-0 [2] ŠŤASTNÝ, J. a REMEK, B., Autoelektrikaa autoelektronika, Praha, Nakladatelství T. Malina, 1994, ISBN 80-900759-6-7 [3] KUČERA, V., Elektrotechnika motorových vozidel, SNTL, Praha, 1976 [4] GAŠPAR, Daniel. Kondiční a ovládací bezpečnost. Brno, 2009. Dostupné z: http://www.vutbr.cz/www_base/zav_prace_soubor_verejne.php?file_id=16855. Bakalářská práce. VUT Brno.

22. Děkuji za pozornost 