PRŮHLEDY DO POVĚSTÍ SKALNÍMI OKNY

1. PRŮHLEDY DO POVĚSTÍ SKALNÍMI OKNY

4. Tajemné chodby na Ostaši Jdete-li po vrcholku Ostaše, občas zahlédnete hluboké propasti zpola zakryté borůvčím či křovím. Země nám duní pod nohama, kamení a písek padá dolů.Chodby, nyní již zcela sesuté a zasypané, jsou památkou na dávné doby, kdy obyvatelé, hlavně v hrůzách válečných, zde úkryt nalézali. Vypravuje se o kamenných schodech vedoucích do hlubin, o železem pobitých dveřích, které uzavírají sklepení, i o velkých, tajemných pokladech v nich se nalézajících. Vrchnost z Police a Broumova dala prý ve století devatenáctém sklepení tato zaházet, aby prý lidé tu nekopali a škodu lesu nečinili. Ale tu a tam se přeci jen něco našlo. Třeba dřevorubec Jenka ze Žďáru našel jeskyňku a v ní stoleček a židličku, i misku se lžící a roku 1922 nedaleko tohoto místa nalezl pan Kaufman z Bukovice zlatý uherský dukát z roku 1420 - úplně zachovalý s rytinou ještě ostrou a s nápisem "St. Ladislavs Rex" a na druhé straně "Sigismund D.G.R. Ungaria " (Zikmund, z boží milosti král Uherský). Peníz tento bylo možno vidět dlouho potom v knihkupectví A. Krtičky v Polici nad Metují.

7. Husitská mincovna Shlížíme-li na vrcholu Ostaše z Friedlanské skály, vidíme pod sebou divokou a rozeklanou skupinu skal. Nejmalebnější část tohoto skalního města je tzv. Kočičí hrad. Jeho vysoké hradby se zvedají na západní straně do výše až třiceti metrů. V těchto místech nacházíme jeskyni, bývalou "husitskou mincovnu." Husité si zde sami razili peníze. Užívali k tomu zlatých a stříbrných předmětů i měděných kotlů. Bušení kladiv okolní skály úplně utlumily. Z hlavní jeskyně vede uzoučká chodba až do "kočičího hradu," kde se nalézalo dnes již téměř zcela zasypané sklepení. Zde husité měli složeny svoje drahocenné poklady, které pak měnili na zlaté mince. Potom, co husité z této krajiny odešli, již nikdy nikdo do jeskyně nevkročil. Jen vytesaný kalich zůstal na památku. Jméno "Kočičí hrad" bylo získáno buď podle úzkých chodbiček, kterými je skála prostoupena, nebo podle divokých koček, které zde nalezly útočiště. Co je pravdou nevíme, ale povídá se, že v dávných dobách zde sídlilo množství dobrosrdečných "trpaslíků!"

10. 1 Sluj českých bratří Odboj stavovský byl na Bílé hoře zlomen a zimní král opustil českou zem. 27 českých pánů bylo popraveno, další vyhnáni a protestantské vyznání bylo zbaveno všech výsad. Zavedena pak jediná víra a to - katolická. Obyčejný lid, který měl nejméně zájmů na odbojích šlechty, se stal obětním beránkem. Na venkovský lid se vrhlo vítězné vojsko a vymáhali vše nejkrutějším způsobem, co k vydržování těchto vojenských pluků bylo třeba. Nejvíce řádily v Čechách tlupy cizích zběhů, volně se potulující z místa na místo, jak vlčí smečky. Do tohoto pak přišli jezuité a počali obracet lid na víru katolickou. Kněží českobratrští se uchýlili většinou do Slezska a jen tajně se vraceli do rodných krajů, aby posilovali lid jak slovem, tak nadějí, že lepší časy se opět navrátí. Skrývali se v hlubokých lesích a nedostupných skalách. Tam za nimi přicházeli, nejčastěji v noci, obyvatelé vesnic a lid z městeček. Roku 1621 byl zvolen v Broumovském klášteře nový opat Jan Bumo - opět zatvrzelý Němec. Náramně mu přišel vhod císařský patent v roce 1624, který nedovoloval poddaným se vystěhovat. A tak se po několikaletém úsilí opat již domníval, že nekatolíci v jeho kraji již vymizeli. Ve skutečnosti mnoho tajných vyznavačů podobojí zůstalo. Hlavně na Machovsku, Policku a ve Stroužném. Jiskry víry udržovali až do vydání tolerančního patentu.

11. 2 Na Ostaši v části nazývané Betlém se skrývá sluj - dlouhá, uzavřená, skryta před cizími vetřelci. Ta se svou akustikou i skrytostí velmi hodila ke schůzkám pronásledovaných protestantů. Aby mohli pod vedením evangelického kněze obětovat, přitesali veliký balvan a vyryli do něj kalich. Tak se stal oltářem i kazatelnou zároveň. Aniž by o tom vrchnost věděla, scházeli se zde obyvatelé po několik let. Dne 3l. července roku 1627, v den zakladatele řádu jezuitů - Ignáce z Loyoly, vešel ve známost další nový patent, v němž bylo nařízeno i stavu měštanskému a rytířskému, aby do šesti měsíců buď přijali víru katolickou nebo se vystěhovali. Toho roku odešlo z Čech na 30 000 rodin a stále noví a noví odcházeli. V tomto čase i protestanté z Policka odcházeli houfně, hladoví, bez peněz. Většina z nich, dříve než odešla, shromáždila se v památné sluji, spolu se svým knězem. Tam také jeden z nich vryl na kamenný oltář vedle kalichu i rok jejich odchodu - 1627. Sluj zůstala opuštěna. Les okolo vyrostl, přívaly vod zanesly ji pískem a kamením. Během tří století vzrostl pískovcový nános nad památným balvanem na tři metry. Teprve na podzim roku l92l polický knihkupec a písmák A. Krtička nechal upravit k této sluji schůdný přístup a po odkopání písečné vrstvy odkryl památný balvan - ten byl potom přisunut do výklenku a okolí bylo upraveno.

14. Skalský hrad Na samém jihovýchodním okraji Teplických skal jsou nad zámečkem zajímavé rozvaliny středověkého hradu. K opevnění bylo použito obrovských balvanů a podle toho dostal jméno Skály. Však zbyly dnes už zde pouze vytesané díry pro trámy, dveře, okna a tesané schody až na vrchol jedné z nejvyšších skal, odkud je dnes pěkná vyhlídka. Hrad Skály vystavěl husitský hejtman Matěj Sálava z Lípy, který často konal nájezdy na území Slezanů. Ti se pak snažili několikráte hradu dobýt, ale tehdejší držitel Skal měl na hradě čarodějnici, která koule vystřelené Slezány do rukou chytala a házela je nazpět do řad obléhajících. Činila to tak dlouho, že Slezané nechali dobývání hradu a odtáhli. Když to nešlo po zlém, zvolili osvědčenou taktiku a nabídli Salavovi tolik peněz, že jim hrad prodal a Slezané jej pak rozbořili. Hrad byl však ještě několikráte postaven, ale od 16. století pustl, až upadl v zapomenutí. V 17. stol. jej koupil hradecký biskup M. F. Sobek z Bilenberka / název hradu zkomoleně Bischofstein. Jdeme - li od Skalského zámečku ke zříceninám skal, musíme místy podél Černého rybníka, který je obklopen vysokým lesem. Asi dvě stovky kroků nad rybníkem se nachází na jedné z vysokých skal vytesaná pěkná hlava starce s dlouhým, až po prsa, plnovousem. Ústa jakoby pootevřená - jen promluvit. Hlava představuje podobu knížete Bartoloměje Minsterberského - vnuka krále Jiřího z Poděbrad. Kníže byl muž bystrý, odhodlaný a těšil se přízni u českého dvora i jako význačný politik. Ale na jaře roku 1515, tedy na vrcholu svých sil, jel s posláním do Uher. Když přejížděl v loďce přes rozvodněný Dunaj, narazil na skálu a utonul, ani jeho tělo se nenašlo. Hynek Špetle z Janovic se pak ujal Skal a jako jejich držitel nechal vytesat podobu nešťastného knížete Minsterberského na vysokou skálu. Několik let zde sídlila obávaná tlupa loupežníků, kteří konali výpravy až do Kladska. Dlouhý čas tropili roztodivné kousky. Jeden z nich neupadl v zapomenutí dosud. Jednou vůdce lupičů si umanul, že unese mlynářovic dceru Marii z vesničky Metuje, moc se mu líbila. Loupežníci se k činu odhodlali v červnu, kdy se louky kosily a Marie s dalšími děvčaty obracela seno. Přehodili přes děvče pytel a honem ji odnesli k vůdci na hrad. Jaké však bylo překvapení, když děvče přivedli před svého velitele. Nebyla to Marie, ale Verunka, dcera chudé vdovy ze Skalky a tak ji pustili domů. Zanedlouho museli loupežníci ustoupit novému majiteli, který nechal opět hrad Skály - Bischofstein vyčistit a opravit.

17. Loupežníci z hradu Adersbach Na Starozámeckém vrchu, dnes tak nazvaném, ležícím na pokraji Adšpašskývh skal, byl založen nedobytný hrad Althaus (Starý hrad) - Adersbach. Kdy přesně byl založen není dochováno. První zmínky jsou z doby Karla IV., kdy jej koupil, stejně tak jako nedaleký Střmen, Hynek z Náchoda. Jeho syn, dědic Adersbachu, byl věrný spojenec císaře Zikmunda. Táborité se však tohoto významného opěrného bodu zmocnili a odtud podnikali válečné výpravy do Slezska. I po husitských válkách však tyto výpravy do Slezska neustávaly, protože hrad se dostal do majetku pánů z Dubé. Slezané hrad několikrát oblehli v domění, že jej dobudou - ale bez úspěchu. Teprve když jej odkoupili do svého držení, stejně tak jako mnoho jiných hradů v této oblasti, jej pobořili. Od těch časů rozvaliny ožily jen občas - tlupami loupeživých rytířů, lapků nebo zběhů. V údolí pod hradem žil v chaloupce dřevař Hanes se svou ženou a sedmnáctiletou dcerou Marií. Marie byla velmi nebojácná a tak se jednou vsadila se známým mladíkem, že půjde do hradu a aby ji uvěřil, přinese odtud, co bude po ruce. A opravdu se jednoho dne do rozvalin hradu vydala. Bylo to počátkem července.Ale to by snad musela by mít křídla, aby ty skály zdolala. Ale přesto, jak zkoušela nalézt cestu z jiné strany, objevila jakousi jeskyni, jejíž vchod byl zpola zakryt balvanem. Prolezla dírou a ocitla se na cestičce vedoucí vzhůru. Tam našla dveře - ale i ty byly otevřené, tedy vešla. Dostala se až do veliké vytesané skály, kde se mohla podívat z úzkého okna.... a uviděla pod sebou celý ten skalní labyrint protkaný zelení i celou jejich vesničku i svou chaloupku, rozeznala i lidi na polích. Nemohla se pohledu nasytit. Štěstí a náhoda ji přály – loupežníci nebyli doma. I podívala se do ostatních místností, kde našla plno zbraní a přes jednu lavici byl hozen plátěný ubrousek. Ten rychle vzala a utíkala zpět. Strach ji popoháněl a když narazila na známou cestičku, opět přidala do kroku. V tom za sebou slyší podezřelý šramot a praskot větví. Ohlédla se a vidí nějakého chlapa třímajícího v ruce sekeru, jak se za ní žene. Marie uháněla, co jí síly stačily, z lesa ven a skokem ke dveřím chaloupky. Rychle otevřela dveře a práskla jimi za sebou. Současně se ozvala ohlušující rána, až se chaloupka zatřásla. Loupežník vida, že dívku nedostihne, mrštil po ní svou sekerou a ta se zasekla do dveří. Jen snad vteřina rozhodla Marii o životě. Hanes, boje se pomsty, načas se odstěhoval, ale za několik neděl byla většina lupičů při loupeži zajata a zbytek tlupy utekl do jiných končin. Hrad byl úplně rozbořen a opět se skryl mezi lesní velikány. Jen Marie tam občas zašla a hledívala ze skalního okna do krajiny. Dlouho si lidé vypravovali o odvážném děvčeti. Ubrousek i sekerka byly v rodině chovány co vzácná památka. Plátěný ubrousek se časem rozpadl, ale sekera byla k vidění v chalupě č. 31 donedávna. Byla to starodávná sekera, na níž byla vyryta písmena O.G.H.M. – co znamenaly, se však už nikdo nedoví

20. 1 Loupežníci na Hvězdě Mezi Broumovem a Policí nad Metují, směrem severovýchodním, se táhne mohutné skalnaté pohoří, nazývané od starodávna Stěny. Dnes má jméno Broumovské stěny. Ukrývali se v nich obyvatelé v dobách válečných, za útulek sloužily i ubohým emigrantům a tajným vyznavačům víry českobratrské. Sídlili zde mnohdy i tlupy lupičů. Proslulým vůdcem loupežníků byl Kristian Goldštejn, který jako voják sloužil pod generálem Laudonem. Od vypuknutí sedmileté války roku 1758 bylo pro Kristiana nejmilejším zaměstnáním drancovat a pálit města a vesnice. V době bojů s Prušáky u skal - Stěn, seznámil se Goldštejn podrobně s roklemi a skálami tohoto pohoří. Pak jednou z armády uprchl s několika kumpány a stal se loupežníkem. Obyvatelstvo bylo i po skončení sedmileté války tedy sužováno nadále, nyní zase loupežníky. Jeden z lupičů byl vyučený, zručný kovář, který si zřídil ve veliké jeskyni tajnou kovárnu. Dnes se po něm jmenuje celá rokle - "Kovářova rokle." Tam zhotovoval zbraně pro své druhy a ti se s ním zase dělili o kořist z loupeží. To mu však nestačilo a tak kradl v okolních statcích hospodářské nástroje. Ty potom překovával, aby vypadaly jako nové, a zpět je pak sedlákům prodával. Tak si nahromadil veliké jmění, které ukryl někde ve dně některé své sloje. Ať byly konány hlídky v celém okolí, zloděje nikdo nechytil, ani sebemenší stopa nebyla nalezena. Zloději většinou byli chytří a smělí, a tak se mezi venkovským lidem vypravovalo, že jsou neviditelní. Na konci vesničky Hlavňov stála tehdy o samotě stará, dřevěná krčma. Bývala navštěvována lidmi všeho druhu. Od vojáků přes obchodníky až po potulné šumaře, včetně chalupníků a sedláků. Tu vstoupil do místnosti cizinec a ptal se, zda by mu někdo neukázal cestu přes Stěny, že dobře zaplatí. To uslyšela krčmářova děvečka Anka, která se nebála ani čerta. Prohlásila přede všemi hosty, že s cizincem půjde a přes Stěny jej převede.

21. 2 Sousedé měli obavy a strachu tolik, že by ani za pytel zlaťáků do té tmy s cizincem nešli. A tak Anka vyšla do tmy. Šla vpředu se světlem a cizinec za ní. Než se nadáli, byli dole, na rovině pod horami. Děvečka dostala od cizince slíbený stříbrňák a šla nazpět. Brzy se opět dostala ke kapličce, ale tady ji svíčka již dohořela a ocitla se sama ve tmě v lese.Anka se pustila potmě na další cestu. V místech, kde se setkávají potůčky Stěnavka a druhý od Pánovy cesty, stávaly tehdy Boží muka. Když přišla na několik kroků, zpozorovala něco temného. Po chvíli rozeznala, že tam stojí přivázaný malý koník s nějakým nákladem. Došlo ií, že to jsou určitě loupežníci a napadl ji odvážný plán. Opatrně ale rychle přistoupila ke křížku, odvázala koníka a táhla jej po pěšině ven z lesa, přes lučinu na polní cestu, tam na něj nasedla a co nejrychleji koníka poháněla ke krčmě. Loupežníci zaslechli dusot koníka a tak několik výstřelů za Ankou padlo, ale žádný ji nezasáhl. Celý ten poklad krčmář uschoval a zavázal se, že vše ohlásí v Polici vrchnosti. Pak se hosté rozešli. Uplynul týden. Byla neděle, všichni byli v kostele, jen Anka v hospodě poklízela. V tom vešel do šenkovny nějaký cizí host a divně si Anku prohlížel. Děvečka hned vytušila, že je to jeden z loupežníků a přišel se pomstít. Anka vzala nenápadně džbánek a řekla cizici, že jde do sklepa pro víno. Jen došla za dveře sklepa, tak se tam nad schody ve tmě schovala. Za chvíli uslyšela kroky a cizinec potichu začal sestupovat ze schodů dolů. Když byl na čtvrtém schodu tak do něj Anka prudce strčila,až se skutálel po hlavě do sklepení, vyběhla ven, zamkla sklep a běžela naproti krčmáři. Jen mu to řekla, tak krčmář pospíchal s několika sousedy ke sklepu.Tam uviděli krvácejícího muže ležet na zemi. Byl v bezvědomí a měl prudkým pádem zlomeny obě nohy. Když nabyl k vědomí vyzradil jejich sídlo ve Stěnách. Nachází se hned za Hlavňovem v hluboké a nepřístupné rokli. A spolu s kovářem jich tam je deset. Když to vypověděl, zemřel.

22. 3 Druhého dne časně zrána se sešlo pod vedením rychtáře několik set vesničanů, ozbrojených k boji. Opatrně vnikli do hluboké rokle a pak začala honba. Dalo to mnoho námahy, neboť lupiči znali všelijaké tajné cestičky, pěšinky a východy z rokle. Ale vesničanů bylo moc a podařilo se jim pět lupičů spolu s kovářem pochytat. Ostatní čtyři uprchli. Jeskyně, kde přebývali byla zasypána Právo útrpené mělo město Police již dávno a proto všech pět loupežníků bylo přivedeno před kata, aby právem útrpným přiznání na nich vymohl. Měli toho všichni na svědomí moc. Jen kovář neúčastnil se žádných krvavých loupeží, přiznal se toliko ke krádežím železných nástrojů sedlákům. Byli však k smrti odsouzeni všichni bez rozdílu. Kovář to nečekal a prosil pány soudce o milost. Sliboval, darují-li mu život, že postaví svým nákladem novou silnici z Police do Broumova a po ní že vysází dukát vedle dukátu po celé délce cesty. Jeho nabídka byla pro vrchnost velmi lákavá a bylo o ní pečlivě uvažováno, ale tu jeden z konšelů navrhl, aby kovář, když má tolik peněz, vysázel po silnici dukát vedle dukátu, ale nastojato! Návrh byl s nadšením přijat, ale kovář jen smutně svěsil hlavu - tolik peněz přeci jenom neměl. Zatvrzelí konšelé nepolevili, kovář jim tajemství svého pokladu ani po dalším mučení neprozradil, a tak se poklad do dnešní doby nenašel. Anička byla bohatě odměněna, šťastně se provdala a od těch dob kdo zajde na Hvězdu, nikdy neopomene navštívit rokli, na věčné časy nazvanou "Kovářovou." Však co se stalo s Kristianem Goldštejnem, kterému se podařilo i se čtyřmi druhy uniknout? Ten, když se dověděl osud svých kamarádů, umínil si, že zanechá svého ohavného řemesla . Hnulo se v něm svědomí a stal se poustevníkem. Nedaleko kapličky na Hvězdě si našel jeskyňku a upravil si v ní obydlí. Byl svědkem zrušení a poboření kapličky. S lidmi se však začal stýkat až po dlouhé době. Žil nepoznán a konal skutky milosrdenství, až si zcela získal důvěru okolních usedlíků. Byl již velmi starý, když mu jakýsi zámožný občan z Police, jemuž Kristian léčbou život zachránil, nabídl za odměnu žít v jeho městském domě. Poustevník se dal nakonec umluvit. Ale v Polici nežil dlouho. Zemřel 20. února 1826, ve věku 104 let Byl pohřben na hřbitově v Polici a teprve po jeho smrti, když se probírala jeho pozůstalost, se přišlo při čtení dokumentů, že to byl onen proslulý Kristian Goldštejn - bývalý voják a loupežník !

25. KONEC