Metody sociologického výzkumu 1.PŘEDNÁŠKA

1. Metody sociologického výzkumu1.PŘEDNÁŠKA PhDr. Iva Petrová iva.petrova@mail.vsfs.cz iva.petrova.13@gmail.com GSK LS 2012/2013

2. TÉMATICKÁ STRUKTURA • Teorie a metodologie vědy - stručný vývoj vědy, hlavní etapy, funkce vědy ve společnosti.Metodologie vědeckého poznání, objasnění pojmů: epistemologie, metodologie, metoda, metodika. • Hlavní metody vědecké práce indukce, dedukce, analýza, syntéza, srovnání, analogie, explanace predikce, generalizace. Poznání jako subjekt objektový vztah, podmíněnost poznání, relativismus výpovědí vědy, jazyk vědy, pojmy, kategorie, zákony, pojem paradigma • Vědecký problém, vědecký přístup k problému, druhy výzkumu podle OECD, jiná členění, význam rozlišení typů vědeckého výzkumu. Sociální jev, sociální problém jako předmět výzkumu. Pojetí „sociálního“ v sociologii. • Specifika sociologického přístupu k společenským jevům, kvantitativní a kvalitativní sociologický výzkum, způsoby získávání informací. Kumulativní charakter poznání, hypotéza, druhy hypotéz - verifikace, falzifikace • Fáze sociologického výzkumu (funkce a použití sociologického výzkumu, aplikovaný výzkum, terminologie) • Operacionalizace a měření ve společenských vědách (definování pojmů, znak a druhy znaků) • Metody a techniky získávání empirických dat v sociologickém výzkumu. • Problém zobecňování v sociologickém výzkum (výběrová, monografická šetření) • Data, a postup jejich zpracování. (kvalita dat, validita, reliabilita) • Základní postupy analýzy dat v sociologickém výzkumu

3. LITERATURA • Ochrana, F.: Metodologie vědy (úvod do problému), Praha, Karolinum 2009. • Zich, F.: Úvod do sociologického výzkumu. Praha: VŠFS – Eupress, 2008. ISBN 80-86754-19-7 • Disman, M.: Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0139-7. • Hendl, J. : Přehled statistických metod zpracování dat. Praha, Portál, 2004. ISBN 80-7178-820-1 • Punch, K.: Úspěšný návrh výzkumu. Praha: Portál: 2006. ISBN: 978/80/7367-468-7 • Hubík, S.Sociologie vědění. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999. Texty z vybraných prací pro semináře budou určeny dodatečně.

4. POŽADAVKY K ZÁPOČTU • Aktivní práce v diskusi na seminářích • Plnění dílčích úkolů v rámci jednotlivých témat • Zpracování projektu výzkumu vybraného sociálního problému – podle konkrétních parametrů. • 75 % účast na seminářích

5. POŽADAVKY NA ATESTACI • ZKOUŠKAÚstní zkouška, student odpoví na 3 vybrané otázky ze zadaných tematických okruhů.

6. Metodologie vědeckého poznání

7. OBSAH A SMYSL VĚDY • Kumulace poznání – 4. miliony let vývoje k Homo sapiens • Asi 6 tisíc let dějin člověka na zemi • Běžné a vědecké poznávání – rozdíly. Vznik vědy • Historické etapy –starověk, středověk, novověk (moderní, postmoderní) Co je věda – vědecký problém. Nástroje vědy – metodologie • Věda náboženství • Věda a ideologie

8. METODOLOGIE - VĚDA O VĚDĚ A VĚDECKÝ OBRAZ (viz F. Ochrana – Metodologie vědy, úvod do problému) Vznik vědy - Epocha vědy: * sociální kontext * historický čas * jazyk vědy * způsob komunikace Typy epochy vědy: * racionalita a vědecký obraz světa * mody vědeckého obrazu světa * diskurs v rámci dané epochy vědy * změna paradigmatu (nový obraz světa)

9. NEROVNOMĚRNOST VÝVOJE SVĚTA Je západní svět na vrcholu (v čele rozvoje) lidstva Rozdíly Důsledky kolonialismu Teorie civilizací a střet civilizací Prolínání civilizací a historických etap Přesuny technologií a jejich politické a sociální důsledky Svět a jakou společnost máme na mysli?

10. ETAPY VÝVOJE LIDSKÉ SPOLEČNOSTI Tady jsme Tradiční moderní postmoderní globální předindustriálníindustriální postindustriální technotronická Časová osa Vznik manufaktury konec 14.st. Flandry a Florencie rozvoj - 1765 parní stroj po 2.sv. válce 1945 USA charakteristika 1973 D. Bell 90. léta 20. st. Brzezinski

11. EPOCHA STAROVĚKÉ VĚDY (FILOSOFIE) demytologizovaný obraz světa (asi od 6. století před Kristem) – starověké Řecko… racionalizace poznání – proč? synkretické poznání (spojování různých pohledů -filosofie) svět je objektem vědy hledající substanci (nikoli odhalující determinismus) metody:deskripce, analogie, abstrakce vědecký problém řešen antropomorfně - dohadem

12. TEORETICKÉ KONCEPCE ETIKY Aristoteles (384- 322 p. n.l.) Bible, desatero, evangelia - křesťanství Augustin (354- 430 let n.l.) Tomáš Akvinský (1225- 1274) – katolická morálka Mohammad(570-632 n.l.) - islám důraz na rituály, morálku, posmrtný život Viklef, Luther, Hus (13.-16. století)- protestanskámorálka (M. Weber 1864 1920 ) J.J. Rosseau, Voltaire (18 století) - 1789 Velká Francouzká Revoluce ImanuelKant (1724- 1804) – autonomní etika Smith (1723-1790) – hospodářská etika K. Marx (1818-1883) - třídní etika Friedrich Nietzsche (1844-1900) F.A. Hayek - liberální etika MiltonFriedman AnthonyGiddens – sociální etika

13. T. AKVINSKÝ (13. STOLETÍ) Spojuje víru a rozum (Aristotelova etika rozumu s křesťanskou vírou) - vymezil hranice mezi vírou a rozumem, pokusil se je vzájemně uvést do harmonie. „Pravda je jen jedna, ale vedou k ní dvě cesty, cesta rozumu a cesta víry, tj. cesta zjevené pravdy, která je poznatelná lidským rozumem podobně jako pravdy přírody (tj. přirozeného světa).“ Věř abys rozuměl Věř abys ctnostný život žil Dvě formy bytí: absolutní (božské) a stvořené (konečné) Svět založen na hierarchii forem, v čele této hierarchie stojí Bůh, role práva, norem. Člověk je bytost přírodní a rozumová Přírodní řád - přirozený zákon Rozumový řád

14. STŘEDOVĚKÁ VĚDA • duální objekt zkoumání (věčné bytí vs konečné bytí – teologie vs věda) • objektem vědy jsou stvořené (konečné) věci • víra a vědění jako dvě cesty poznání • spekulativně deduktivní metoda (prvotní hybatel světa –stvoření světa) - deduktivně uzavřený obraz světa -teocentrismus • víra jako poslední arbitr vědeckého poznání • idea determinismu (ale jen „první hybatel“ stvořitel)

15. EPOCHA NOVOVĚKÉ VĚDY – (MODERNÍ) 1. Etapa renesanční vědy: (14 – 16. století) návrat k antice, humanismus, umění, kultura antropocentismus kosmický determinismus – vláda přírody svět jako koloběh, nemá počátek ani konec existuje-li bůh, je obecným přírodním zákonem Panteismus – jednota boha a přírody Determinismus – věci mají svoji příčinu

16. RENESANCE - ZNAKY, PŘEDSTAVITELÉ Znaky renesance • Pojem renesance • úsilí o světskou kulturu (autoři literárních a dalších uměleckých děl se obraceli hlavně k pozemskému životu, oslavovali člověka a jeho rozum ⇒ obrat k člověku) • individualismus – pocit sebevědomí jedince (víra ve vlastní síly); člověk se stává centrem zájmu sebe sama (antropocentris­mus) • inspirace a vzory v antické kultuře, kultura měšťanstva a měst • svoboda myšlení a tvorby bez ohledu na náboženství, nenáboženský charakter myšlení ⇒ světskost • počátky renesance- Italie Přestavitelé: • Astronomové : Koperník , Galileo.G. Bruno a jejich dílo.

17. EPOCHA NOVOVĚKÉ VĚDY 2. etapa karteziánská: (17. až 19. století, nástup průmyslové společnosti) racionalita jako idea příčinnosti racionální a empirické nástroje zkoumání dvě vlny novověké vědy a jí příslušné metody zkoumání: * karteziánská (Descartes ) - dedukce * baconovská (Bacon) - indukce nezpochybnitelné závěry ? – omezenost poznání 19. století –pozitivismus - A. Comte

18. SOCIÁLNÍ TEORIE Tady jsme Tradiční moderní postmoderní globální Liberalismus Funkcionalismus Teorie globální spol. Pozitivismus Teorie konvergence Reflexní teorie Teorie elit Teorie sociálního kapitálu Marxismus Teorie jednání Riziková společnost Konec dějin- Fukuyama, Lyotard Vzdělanostní společnost Feminismus Tekutá modernita - Bauman Časová osa Konec 18 století 20. století 21. století

19. Pozitivistická koncepce • Pozitivismus (A. Comte: Kurs positivní filosofie). Problém teologie, metafyziky a pozitivní filozofie, vývojová stadia poznání Metafyzika, teologie Svět Fakt poznávání, pozitivní filozofie Metoda deskripce

20. EPOCHA POSTNOVOVĚKÉ VĚDY (20.STOLETÍ) Rozpad karteziánské racionality, nástup neoracionalismu (teorie relativity) – důsledky: Absolutní teorémy ztrácejí univerzální platnost. Soudobá věda může úspěšně „teoretizovat“, bude-li zároveň experimentovat a naopak. Vzniká nový obraz vědy, epistemologická revoluce. determinismus je aplikovaným racionalismem věda se rozvíjí v cyklech: cyklus vědecké poznání1 -praxe1- vědecké poznání2-praxe2… absolutní výpověď střídá relativismus (Bachelard) vědecký obraz světa se příčí „zdravému selskému“ rozumu

21. Věda a vědecké poznání

22. POZNÁNÍ • Je to proces nabývání znalostí (poznávání) o reálném světě. POZNÁVÁNÍ • Je výsledek poznání (poznatek, vědění), ověřený výsledek poznávacího procesu • Není učením se toho, co už je poznáno • Není tušením (neověřeným míněním) • Není to ani věření (víra)

23. CESTY POZNÁNÍ • Každý živý tvor je pro poznávání vybaven smysly a pamětí.Bez smyslových podnětů tedy ani člověk nic nového poznávat nemůže. ROZUMOVÉ POZNÁNÍ • Od ostatních živočichů se člověk liší rozumem tedy schopností uvažovat, hodnotit, a znalostí, získanou učením a uloženou v paměti. • Dále se liší schopností řeči, pomocí níž může poznané pojmenovat, sdělovat, kritizovat, uchovávat ( s jazykem účinně popisujeme to co vnímáme smysly). • Smyslové vjemy jsou pouze materiál poznání, který pak člověk v mysli a v paměti řadí, zbavuje zbytečných podrobností – například abstrakce a zobecněním – a dává do souvislostí, aby ho mohl použít • Hlavní omezení rozumového poznání tkví v tom, že je možné jen na základě přesně definovaných pojmů a těch je velice málo

24. SMYSLOVÉ POZNÁNÍ SMYSLOVÉ POZNÁNÍ • Fungování smyslových orgánů je založeno na vnímání jednotlivých dílčích signálů. Např. prostřednictvím oka, sluchu atd. • Jednotlivé signály nejsou ještě poznáním, dílčí vjemy se musí složit prostřednictvím jejich rekonstrukce v mozku. • Do procesu vnímání zřejmě vstupuje zkušenost (schopnost, rozlišit a pojmenovat celek, do kterého jednotlivé vjemy patří). Znamená to, že se člověk musí naučit věci pojmenovávat, mluvit – viz dětství, socializace • Získáváme tak jakési druhové významové etalony (pojmové druhy) jimiž posuzujeme komplexy vjemů. • Smyslové poznání je často neúplné, označení vjemů slovy nejisté. • Smysly jsou nejdůležitějším zdrojem pro naše poznání, ale mohou nás plést, šálit. • Nejistotu poznání snižuje kombinace různých vjemů (smyslů) a opakované vnímání – zkušenost.

25. VĚROHODNOST VĚDECKÉHO POZNÁNÍ • Počátkem 19. století – snaha oddělit vědeckou formu vědění od filozofie. Novověká věda byla pouze vědou přírodní a byla definována jako hledání univerzálních zákonů přírody, které jsou pravdivé vždy a všude. • Mezi léty 1850 – 1945 vznikly vědy sociální: • Idiografické (historie) • Nomotetické (ekonomie, sociologie, politologie a antropologie) => snaha podobat se vědám přírodním, založeny jako vědy pozitivistické => zaměřené na poznání obecných zákonitostí pomocí přísných vědeckých metod. POZITIVISMUS – ZÁKLADNÍ TEZE Vědecké poznání musí vycházet z toho, co je skutečné, proto můžeme poznávat jen to, co je přístupné našim smyslům => pouze metody empirického výzkumu „všechna tvrzení empiricky neověřitelná, musí být zamítnuta“

26. EMPIRIE…

27. EMPIRIE • Empirie je zkušenost nebo souhrn prožitků a poznatků, které člověk získává během svého života, jsou vřazeny do jeho hierarchie hodnot. Je založena na smyslových vjemech. • Empirie konstitutivní je zkušenost, na jejímž základě si člověk vytváří své postoje, názory a vztahy. • Empirie korektivní je zkušenost, díky které měníme naše dosavadní názory a postoje, vytváříme si na základě nové zkušenosti naprosto protikladný názor či postoj. • Empirie jako zkušenost se dotýká všech věcí, s kterými v nějaké podobě přišel člověk do styku.

28. EMPIRISMUS • Empirismus je název pro TEORII POZNÁNÍ vysvětlující původ, povahu, metody a platnost lidského poznání ze smyslových zkušeností. Tento filozofický názor odvozuje od zkušenosti i principy poznání. • Empirismus stojí v protikladu k racionalismu, který klade důraz na rozumovou složku poznání. • Za zakladatele novověkého empirismu je považován FrancisBacon. Hlavním představitelem je anglický filozof John Locke, který se postavil proti Descartovu postulátu vrozených idejí. Podle něj lze skutečnost poznat pouze prostřednictvím smyslové zkušenosti. Mezi další důležité postavy patří GeorgeBerkeley a David Hume. Reálné pro ně nejsou věci, ale pouze vjemy těchto věcí. Existenci předmětného světa podle nich vlastně nelze vůbec dokázat. • Mezi představitele vědeckého empirismu patří Hermann von Helmholtz, BertrandRussellnebo Karl Popper.

29. EMPIRISMUS V SOCIOLOGII • směr založený na zkušenostech získaných bádáním a především sociálními průzkumy, čerpal ze staršího směru, kterým byl neopozitivizmus. • 30.léta 20. st. USA – Chicagská škola • V tomto období byly empirické průzkumy důležité pro celou společnost. Pomáhaly totiž poznat a zkoumat otázky soužití etnických menšin, otázky týkající se velkých měst, nárůstu kriminality či dalších sociálních patologických jevů. Průzkumy a celý empirismus byly v Americe dále podpořeny také snahou získat fakta na základě ověření v praxi a odpoutání se tedy od teorie. • Kritika - přeceňování empirického materiálu bez respektování dosaženého stupně poznání

30. RACIONÁLNÍ POZNÁNÍ • Základem racionálního poznání je rozum a pochybování o dostatečnosti smyslového poznání. • Za zakladatele je považován R. Descartesa jeho metodická skepse, soustavná pochybnost zejména o datech smyslového poznání. Položil základy: • moderní kritické epistemologie • novověké racionalistické filosofie, založené na sebejistotě myslícího subjektu, • mechanistického výkladu přírody, • analytické metody moderní vědy, která umožnila vědu jako kolektivní dílo. • Descartes ovšem odmítá běžnou skepsi, „pochybování pro pochybování“, a pochybnost užívá jen proto, aby se dobral pravdy. Naproti tomu v životě je třeba jednat, i když naše poznání není jisté. • Jako první výslovně formuloval zásady vědecké metody, významně se podílel na rozvoji matematiky a fyziky, na vytvoření číselné reprezentace geometrických objektů známé jako kartézská soustava souřadnic, na vzniku analytické geometrie a na matematizaci optiky.

31. EMPIRISMUS A RACIONALISMUS • Racionalisté - v protikladu k empirismu - jsou přesvědčeni, že poznání je možné jen díky apriorním předpokladům, které nelze odvodit ze smyslové zkušenosti. DESCARTES • Svoji metodu, kterou odvodil ze zkušenosti s geometrickými důkazy, formuloval Descartes dvakrát: poprvé v (nedokončených) Pravidlech pro řízení intelektu (Regulae), podruhé stručněji v Rozpravě • Přijímat jen to, co se mi samo představuje tak jasně a zřetelně, že o tom nemohu pochybovat. • Každý problém je nutné rozdělit na co nejjednodušší části, které lze bezpečně poznat – ANALÝZA.Postupovat od jednoduchého ke složitému v pořadí. • Sestavit úplné seznamy a obecné přehledy, aby bylo jisté, že jsme na nic nezapomněli. • Descartes je přesvědčen, že i ty nejobtížnější vědecké problémy lze takto rozložit na „dlouhé řetězce“ jednoduchých kroků, a pokud se zachová jejich pořadí, musí se najít řešení.

32. TEORIE…

33. TEORIE • Výkladový, či predikční systém nějakého problému. Uspořádaná množina tvrzení. Teorie je opakem praxe. Teorie je dosažený stupeň systematizovaného poznání určité oblasti (Velký sociologický slovník s.1289) • Skládá se: • Z pojmů, a jejich definicemi a vztahy • Teorie musí být úplná– zahrnovat všechny objekty patřící do sledované oblasti • Konzistentní (nesmí být vnitřně rozporná)

34. VZTAH EMPIRIE A TEORIE • Je zprostředkován empirií ( jako zkušeností) z konkrétního praktického jednání lidí • Teorie vzniká v procesu poznávání a jeho ověřování v praxi (činnosti) • Teorie je produktem vědeckého poznání (výzkumu) • Různé úrovně teorie Teorie: vědecké a nevědecké Podle vzniku: teorie induktivní – deduktivní Metateorie - teorie vyvozená z jedné, nebo několika teorií • Funkce teorie: explanační a predikční

35. příště na viděnou 