Přírodopis (Lišejníky)

1. Přírodopis(Lišejníky) Jakub Černický 6.B

2. Lišejníky • Lišejníky jsou podvojné organismy, jejichž stélku tvoří vlákna hub a buňky sinic nebo řas. Jsou příkladem těsné symbiózy neboli mutualismu. • Houba (tzv. mykobiont), nejčastěji vřeckovýtrusá (nebo stopkovýtrusá), je heterotrofní a buňky sinic (cyanobiont; např. rod Nostoc) nebo řas (tzv. fykobiont, fotobiont; např. rod Trebouxia) jsou autotrofové. Řasy (sinice) získávají prostřednictvím houbových vláken vodu a minerální látky, houbě řasa poskytuje organické látky vytvořené fotosyntézou. • Vnitřní stavba stélky je určena rozložením řas. Rozlišujeme svrchní a spodní kůru, která je tvořena houbovou složkou, pod svrchní kůrou je řasová vrstva. Největší vrstvou je dřeň, k podkladu je lišejník upevněn houbovými vlákny.Podle rozložení řas můžeme rozlišovat stélky: • homoiomerické - řasy mezi houbovými vlákny uspořádány rovnoměrně po celém průřezu; stélka má často rosolovitou konzistenci • heteromerické – diferencována na jednotlivé vrstvy; převládá houbová složka (svrchní a spodní kůra), řasy tvoří zvláštní vrstvu.

3. Obrázky

4. Druhy Lišejníků Terčovník Zední Mapovník Zeměpisný Dutohlávka Horská Dutohlávka Sobí Krásnoočko Pukléřka Islandská Terčovka Dublinatá Hlávnatka Psí

5. Typy Stélky • Rozlišujeme 3 základní typy stélky: • korovitá – pevně přirostlá celou spodní plochou k podkladu (nebo je do něj vrostlá), od něhož ji nelze bez poškození oddělit; stélka je souvislý povlak tvořený bradavkami a zrnky; obvykle chybí spodní kůra. Tuto stélku mají lišejníky rostoucí na skalách, kamenech, na daném místě jsou často průkopníky života (např. lišejník zeměpisný) • lupenitá – plochá, na okrajích zpravidla laločnatě zvlněná, k substrátu přirůstá jen částí plochy; lze ji oddělit. Spodní kůra je většinou světlejší než svrchní, jsou na ní ciziny, které vrůstají do substrátu (např. terčovka bublinatá, terčovník zední) • keříčkovitá – od podkladu keříčkovitě odstává, přirůstá jen nepatrnou plochou, lze ji snadno oddělit; lišejníky rostoucí na půdním povrchu mají stélku vzpřímenou, lišejníky rostoucí na stromech jsou převislé; nejrozšířenější typ stélky (např. dutohlávka, provazovka, větvičník) • Stélka roste pomalu, jen několik milimetrů za rok. Lišejník se může dožít až sto let (korovité), keříčkovité i 10 let, lupenité jen 2 až 3 roky.

6. Výskyt lišejníků • Lišejníky najdeme téměř všude[23] s výjimkou volného oceánu. Lišejníky byly například objeveny pouhých 300 kilometrů od pólu. Terčovník pohledný (Xanthoria elegans) byl nalezen i v nadmořské výšce 7000 m n. m. Lišejník misnička jedlá (Lecanora esculenta) se vyskytuje na pouštiSahara. Někdy rostou lišejníky i ve vodě, jako například nitroplodka potoční (Dermatocarpon rivulorum).[15] I když jsou schopné porůstat všechny substráty, nejčastěji je nalézáme na kamenech a skalách, na půdě a jako epifyty na stromech a keřích. To jsou místa, kde je malá konkurence vyšších rostlin, proti nimž se lišejníky například v hustém lesním podrostu neprosadí.[8] Mnoho druhů také vyžaduje stabilní substrát (horniny), protože roste pomalu. Na druhou stranu existují i mnohé efemery, které osídlují také rychle tlející dřevo, listy dřevin v tropech či kamenité suti.

7. Využití Lišejníků • Lišejníky mají pro lidstvo překvapivě velký význam, kterým se dokonce zabývá samostatná věda, zvaná etnolichenologie.[29] Nejčastěji se lišejníky používaly a používají jako barvivo, ale známé jsou i lišejníky užívané k léčbě a jako potravina. Barviva i účinné látky v lécích jsou sekundární metabolity lišejníků. • Barviva se z lišejníků získávají tak, že se stélky uvaří ve vroucí vodě nebo se fermentují v moči. V Severní Americe je významný lišejník Letharia vulpina, z něhož se získávala žlutá barva. Také ve Skotsku se používala barviva z lišejníků – především hnědé a červené barvy. Z lišejníků rodu Roccella se na Kanárských ostrovech, Kapverdách, Madagaskaru a v Indii získávala fialová barviva, kterým se říká orceiny. • Využití lišejníků jako léčiv se dá vysvětlit tím, že lišejníky obsahují velké množství (často unikátních) sekundárních metabolitů, z nichž část má antibiotické účinky. Kyselina usnová z lišejníku provazovka (Usnea) patří k nejznámějším. Užívá se i pukléřka islandská (Cetraria islandica), a to jako prostředek proti kašli.[30] Lišejníky se také sbíraly jako potravina, a to téměř po celém světě. Sice obsahují některé toxiny nebo nestravitelné polysacharidy, ty se však některými metodami dají odstranit.