Řád: Betulales - břízotvaré

2. Řád: Betulales- břízotvaré Pouze dřeviny, ve 3 čeledích: • Betulaceae, Carpinaceae, Corylaceae (poslední dvě [Kubát et al., 2002] - nebo i všechny tři [Hendrych, 1977, Harlow et al., 1996] - bývají slučovány do čeledi jediné).

3. Čeleď 1: Betulaceae– břízovité • Opadavé jednodomé dřeviny s celistvými, zpeřeně žilnatými střídavými listy. • Květy jednopohlavné, odděleně v samčích a samičích jehnědách. Samčí jehnědy se vyvíjejí již na podzim (přezimují mimo pupen). • Plody velmi malé, ploché nažky s lemem; vznikají v úžlabí podpůrných šupin jehnědy, resp. plodní šištice. – Anemogamní. • Ca 3 (příp. jen 2) rody; všechny mají své zástupce i v naší domácí dendroflóře. Celkem více než 150 druhů. • Poznámka 1. Podpůrná šupina - listen srostlý se dvěma listénci. • Poznámka 2. Plody břízovitých (nažky) se v provozní praxi označují často jako (technické) "semeno".

4. Betula pendulaRoth - bříza bělokorá • Strom 25(-30) m vys., d1,3 0,75 m, dožívá se 100(-150) roků. • Kmen bílý, ve stáří na bázi s černou, rozpukanou borkou. • Koruna řídká, nepravidelná; větve často převislé. • Kořenový systém mělký – ale daleko sahající a dobře rostlinu ukotvující. • Kvete ve (IV-)V(-VI). Výmladnost pařezová slabší, spíše jen v mládí. • V lesnictví hodnocena jako plevelná dřevina.

5. Ekologie • Silně světlomilná (v zástinu brzy odumírá), klimaticky však lhostejná. • Typická pionýrská dřevina rychle osídlující holé plochy. • Nenáročná na půdu; roste na suchých místech (méně často i na místech zamokřených!), na chudých a kyselých, písčitých i kamenitých podkladech. Původní především na extrémních stanovištích (zaříznutá říční údolí, písky - často s BO a JAL), kde uniká konkurenci dřevin více zastiňujících půdní povrch. • Kyselé doubravy, reliktní i písečné bory, silikátové skály a kamenná moře; skalní výspy zaříznutých říčních údolí vysočin – ale i kyselé a zamokřené půdy pánevních oblastí (a to i s břízou pýřitou). • Druhotně se objevuje na zalesňovaných (i nezalesněných) pasekách, na haldách - a na všech opuštěných plochách, kde může vytvářet i subspontánní monokultury.

6. ČR. • Téměř ve všech vegetačních stupních (mimo sbalp a mimo zaplavovaná území luhů), především však na místech nezastíněných: pla-spco-mo(-spmo) . Max. 900-1150 m n.m. • Horní hranice rozšíření: Šumava 900-1000 m, Krušné hory 950-980 m, Krkonoše 900-1000 m, Hrubý Jeseník 1100 m, Moravskoslezské Beskydy (Lysá hora) 1150 m n.m.

7. Celkové rozšíření. • Eurosibiřský druh; na sever po polární kruh, na východ přes celou Sibiř a Dálný východ až po Ochotské moře (Koropačinskij et Vstovskaja, 2002). Květena ČR 2 (1990: 40) však uvádí: "... v. hranice v povodí Leny".

8. Užití. • Rekultivace a sadovnictví; nábytkářství (hl. "svalcová", "karelská", "kamenná", "letecká" bříza), kolářství; parfumerie (březová voda), farmacie. Překližky, košťata, obruče aj. • Kultivary: ‘Dalecarlica’ (dřípené listy), ‘Youngii’ (deštníkovitá koruna, krátký kmen),‘Fastigiata’ (úzká koruna).

9. Betula obscuraA. Kotula - bříza tmavá • Strom až 25 m vys., obvykle habitem (i morfologií) podobný bříze bělokoré. Borka je však po celém kmeni černohnědá až černá, neloupavá, na bázi v dospělosti kostečkovitě rozpukaná. IV-V. - 2n = 28. • Ekologie. Nároky ± shodné s B. pendula.

10. Rozšíření. • V ČR jen jednotlivě roztroušena (v březinách) na sv. Moravě a ve Slezsku: spco-sbmo(-mo) . Max. 800 m n.m. - Známa rovněž z Polska, Slovenska, jz. Ukrajiny (a také ze Skandinávie?). • Poznámka. V zaplavovaném luhu řeky Opavy (PR Úvalenské louky) se vyskytuje černokorý typ břízy blížící se spíše druhu B. pubescens (Velička, 1998, ústní sdělení).

11. Betula pubescensEhrh. - bříza pýřitá • Strom podmáčených stanovišť až 20 m vys., d1,3 0,7 m; stáří ca 100 let. • Větve křivolaké, směřující vzhůru i svými konci (!). • Kmen nápadně bílý a nerozpraskaný – a to i na bázi (!). • Kvete ve IV-V. • Pařezová výmladnost. Raší asi o 5 dnů později než BR.

12. Ekologie. • Světlomilná; vyhledává vysoko položenou hladinu podzemní vody – ale typickým záplavám přizpůsobena není. • Klimaticky lhostejná, nevadí jí kontinentální klima ani krátká vegetační doba. • Vyskytuje se na extrémních stanovištích, hl. na rašeliništích a slatinách. • Snáší chudé, kyselé půdy; na vápencích chybí. - Březiny a bory (hl. rašelinné); podmáčené doubravy; vrchoviště

13. ČR. Roztroušeně: pla-mo ; od mo VS přechází BRP plynule v ("drobný") druh B. carpatica, který býval dříve považován jen za její poddruh. Stanoviště BRP bývají rozdělována do 2 skupin: • (1) bažinaté louky a slatinynižších poloh • (2) rašelinné louky a okraje vrchovišťstředních a horských poloh až po horní hranici lesa (BRP včetně přechodů k B. carpatica !?).

14. Celkové rozšíření. • Velký eurosibiřský areál, oproti BR posunutý na sever až na samý počátek tundry (s. okraj Skandinávie); chybí v j. Ev.; na východě zasahuje do povodí Leny (Sibiř). • Nejsevernější výskyt je na Sibiři, na poloostrově Tajmyr (73º-74º s. š. – Koropačinskij et al., 2002). • Kříženec Betula pendula x B. pubescens = B. x aurata Borkh. - uváděn vzácně z Moravských Karpat.

15. Betula carpaticaWilld. - bříza karpatská • Keř n. strom až 12(-15) m vys., d1,3 výjimečně až 0,5 m. • Kmen mnohdy křivolaký, šikmý, avšak s dobrou výmladností (hl. v kořenovém nákrčí), se schopností tvořit hřížence; to vede k vytváření kolonií. • Větve i kmínkyvelmi ohebné. • Dosti proměnlivý taxon (s různými kombinacemi morfologických znaků); někdy jen těžko rozlišitelné, zda se již jedná o taxon B. carpatica - či ještě o B. pubescens.

16. Ekologie. • Silně světlomilná; roste na horských stanovištích s dostatkem až nadbytkem půdní (i atmosférické) vláhy, na humózních, silně skeletových půdách, často na kyselých podkladech. • Snáší i velmi krátkou vegetační dobu (omezenou mnohdy dlouho ležícím, nahromaděným sněhem). • Velmi dobře odolává sněhovým lavinám, pod jejichž tlakem se kmínky bez většího poškození "ochotně" ohýbají. Typickými stanovišti jsou proto lavinové dráhy, příkré svahy a sutě - ale také vrchoviště; vyskytuje se i na vlhkých okrajích řídkých horských smrčin

17. Celkové rozšíření. • Pouze pohoří střední Ev. – výskyt všude jen ostrůvkovitý. • ČR. Původní jen ostrůvkovitě v pohraničních pohořích, v územích kolem HHL (často s vrbou slezskou):  mo-spmo-sbalp - max. 1345 m n.m. • Podivuhodné lesíky a větší příměs v kosodřevině tvoří téměř ve všech krkonošských jamách a jesenických kotlinách. Po obvodu HHL Vysokých Sudet je však jen velmi řídká. (Jeník, 1961)

18. Užití. • Zajišťování půdoochranné funkce na extrémně vlhkých horských stanovištích a na lavinových drahách. Přípravná či náhradní dřevina pro vhodné horské imisní lokality. • Poznámka 1. Květena ČR 2 (1990: 42) uvádí vědecké jméno taxonu takto: B. c. W. et K. (= Waldstein et Kitaibel in Willdenow). • Poznámka 2. Z reliktních borů skalních měst severočeské křídové tabule a z rašelinných pánví mezofytika popsal † T. Sýkora (1983) břízu pod pracovním jménem B. "petraea", do té doby označovanou obvykle jako "B. carpatica středních poloh".

19. Betula oycoviensisBesser- bříza ojcovská • Menší stromky či větší keře 3-5 m vys., s křivolakým kmenem. • Výmladky tvoří na kmeni. • Světlomilná, ekologicky podobná BR, s níž i často společně roste. • Vyskytuje se na chudých, dosti suchých půdách. ČR. • Zjištěna dosud pouze na jv. úbočí Krušných hor poblíž Volyně na Kadaňsku: sbmo , 530-670 m n.m. (herbářové doklady jsou i z Chomutovska - z r. 1843). Celkový areál. • Ostrůvkovitě j. Polsko, Rumunsko, Ukrajina, Dánsko, Švédsko – a zatím jediná lokalita v ČR. • Poznámka. Tato bříza byla popsána z Národního parku Ojców (čti "ojcuv"), sz. od Krakova (Polsko).

20. Betula nanaL. - bříza trpasličí • Nízký keř (0,2-)1(-1,2) m vys., vytvářející nízké bochánkovité křoviny na rašeliništích. • Větve metlovité, vystoupavé, max. 2 cm tlusté; snadno kořenují - tím se keře vegetativě šíří.

21. Ekologie. • Bříza trpasličí je krajně světlomilný druh, snášející vodu trvale na půdním povrchu; vyskytuje se i na hlubokých, čistých rašelinách; roste často s klečovitou (hybridogenní?) borovicí rašelinnou, s vrbami a vřesovcotvarými rostlinami. Snáší i krátkou vegetační dobu. • Druh rašelinných luk a tundry - a horských vrchovišť

22. ČR. Pouze roztroušeně v Čechách jako glaciální relikt, především na šumavských a krušnohorských vrchovištích: mo-spmo , 760-1130 m n. m. C2 (silně ohrožený taxon dle EN). • V ČR na seznamu zvláště chráněných rostlin, mezi druhy silně ohroženými (podle vyhl. MŽP ČR č. 395/92 Sb.). Celkové rozšíření. Druh, rozšířený především v tundrách Eurasie a S.Am.

23. AlnusMill. - olše • Stromy n. keře, opadavé, jednodomé, anemogamní]. • Kořeny srdcovitého typu, s korálkovitými nádory (hlízkami) na postranních větvích. Hlízky jsou vyvolány činností symbiotických aktinomycetů z rodu Frankia - schopných poutat vzdušný dusík do formy přístupné rostlinám, obohacovat jím výživu obou symbiontů - a později také půdu (prostřednictvím rozkládajících se kořenů a listů). • Samičí jehnědy přezimují nahé (u rodu Duschekia v pupenech); po opylení se přeměňují na nerozpadavé plodní šištice, tvořené dřevnatějícími podpůrnými šupinami. • Vlastní plod je malá nažka se 2 úzkými, kožovitými, neprůsvitnými lemy (u rodu Duschekia s lemy blanitými, průsvitnými); lemy mají v rozích vzdušné pletivo usnadňující dopravu plodu po vodě – event. i vzduchem. • Ca 25 druhů. • V ČR domácí 2(-3) druhy (2 z rodu Alnus s. str., 1 z r. Duschekia) a 1(-2) kříženci. • Monografické zpracování rodu Alnus viz práci prof. P. A. Schmidta (Schmidt, 1996) z TU Dresden (Tharandt). Zastoupení olší v lesích ČR (2001):Přirozené 0,6 %; Současné 1,5 %; Doporučené 0,6 %

24. Alnus glutinosa (L.) Gaertn. - olše lepkavá • Strom (někdy jen keř) našich vlhkýchnížinných až podhorských lokalit, 20(-35) m vys., d1,3 1 m; • dožívá se 100(-200) roků. • Borka tmavá, ve stáří hluboce brázditá, šupinovitá. • Kořenový systém srdcovitý, mnohdy i chůdovitý, se symbiotickými nádorky (N). • Kvetení: II-IV. Zralé šištice tmavohnědé. • Poměrně řídké listy opadávají zelené, pak černají. • Tvoří bujné pařezové výmladky.

25. Ekologie. • Dosti světlomilná (avšak méně než OLS); v mládí snáší určité zastínění. • Ke klimatu značně lhostejná. • Vyžaduje vláhu v půdě. Roste dostatečně i na stanovištích se stagnující (tj. málo okysličenou) vodou (spíše jí vadí její kolísání?). Snáší i 2týdenní záplavy ve vegetační době – a mimo ni i po delší dobu. • Na výsypkách - i na "hořících" (doutnajících) haldách však roste překvapivě dobře i tam, kde hladina podzemní vody není v dosahu kořenů vůbec; zřejmě jí stačí (podobně jako OLS) kondenzační voda z volných prostorů v nasypané, často i ± sterilní zemině. • Nejlépe prospívá na půdách humózních, vlhkých, dostatečně provzdušněných, v blízkosti pomalu proudící vody. Na kyselých rašeliništních půdách spíše jen živoří. • Typickými stanovišti olšin tohoto druhu jsou břehy pomalu tekoucích vod, slepých ramen, tůní i rybníků, bažinaté louky, lesní močály a prameniště. V nížinných lužních lesích (pla) roste nejhojněji; jsou to oblasti měkkého (topolového) luhu, s návazností na luh tvrdý (jilmový). Tam, kde se pomalu tekoucí voda mění v bystřinu (sbmo) je olše lepkavá postupně střídánaolší šedou, která je více přizpůsobena horským podmínkám. • Ektomykorhiza. Podloubník sivý, muchomůrka olšová, holubinka drobná, ryzec lilákový i osténkatý

26. ČR. Roztroušeně od nížin po nižší horské polohy, někde i hojněji: pla-sbmo-mo - max. 850 (-980) m n.m. (Rýchory). Chybí v nejsušších oblastech a ve vyšších polohách oreofytika. Celkové rozšíření. • Ev.; okraj z. As.; 2 malé arely v sz. Afr. • Zasahuje po s. polární kruh, na východ do M.As., na Kavkaz a z. okraj Sibiře (až do povodí Tobolu, po 67º v. d.). Použití. • Meliorační práce, zpevňování břehů. • Dřevo měkké, roztroušeně pórovité, bez jádra; na čerstvém řezu oranžové; značně trvanlivé (obsahuje třísloviny) - vhodné na vodní a zemní práce. • Možná náhrada za některá tropická dřeva (nábytkářství). Vítaná pastva včel v předjaří.

27. Alnus incana(L.) Moench - olše šedá • Strom (mnohdy jen keř) našich vlhkýchpodhorských až horských lokalit; 10-20 m vys., d1,3 0,3-0,5 m. • Dožívá se ± 100 roků. • Koruna vejcovitá, dosti hustá; kmen přímý, štíhlý; borka hladká, šedavá. • Kořenový systém ± plochý, bohatě rozvinutý, se symbiotickými nádorky (N). Kvetení: III-IV. Výmladnost bohatá na pařezu a kořenových nábězích – ale i z povrchových kořenů (!). • Po těžbě třeba jen jediného exempláře vytvářejí kořenové výmladky (společně s pařezovými) často houštinu na celé ploše ohraničené horizontálním dosahem kořenů původního jedince. - Kvete brzy na jaře, na společných stanovištích přibližně o 1-2 týdny dříve než OL. • Listy opadávají na podzim zelené, barevně nezměněné

28. Ekologie. • Světlomilnápionýrská dřevina; k množství dostupné vody dosti tolerantní. Na rozdíl od OL nesnáší OLS stagnující vodu. • Půda musí být kyprá, provzdušněná (!). Tomu v přírodě nejlépe odpovídají stanoviště břehů horských bystřin a jejich náplavy, často i silně štěrkovité až balvanité: ty jsou pro OLS ve volné přírodě značně charakteristické! • OLS na nich roste např. s vrbou křehkou, příp. i s vrbou šedou. • Na živiny může být půda chudá, prakticky až jalová - dokonce i silně kyselá, např. na rašelinách, kde OLS roste (o něco málo) lépe než OL. Na mateční hornině příliš nezáleží. • Klimaticky nenáročná, mrazy nepoškozována; snáší i velmi krátkou vegetační dobu. Dobře roste v mrazových kotlinách – i na jiných exponovaných lokalitách, včetně tzv. nepřipravených půd. • Na velkém množství rozličných stanovišť se vyskytuje s řadou dalších dřevin - ale i v porostech čistých, nesmíšených. • Přirozené zmlazení se objevuje často na pohyblivých štěrkových náplavech; nevyhýbá se ani půdám vysloveně surovým, např. haldám hlušiny z hlubinné těžby uhlí. • Poškozována nebývá ani zvěří - ani dobytkem.

29. ČR. • Dosti hojná: (spco-)sbmo-mo(-spmo) – s  maximem v 1000 m n.m. (Krkonoše). Celkové rozšíření. • Ev. severní, střední a jihovýchodní; okraj západní As. Ev.severní je hlavní částí areálu, dosahujícího až po s. okraj Skandinávie: ± souvislé rozšíření, hl. v nížinách a pahorkatinách; • Ev. stř. a jv.: areál ostrůvkovitý, převážně v horách (nejjižněji roste v jv. Francii, s. Itálii, Albánii). • Na východě okrajově v z. As.: z. okraj Sibiře, izolovaně pak Kavkaz a Libanon (nejjižnější výskyt vůbec). Použití. • Významná přípravná, krycí i výchovná dřevina – hlavně ale dřevina meliorační, zvl. na chudých a degradovaných půdách. • Dřevo měkké, lehké, málo trvanlivé. • Raná včelí pastva. • Kříženci.Alnus glutinosa x A. incana = A. x pubescens: taxon intermediární (tj. stojící morfologicky mezi svými rodiči); list tvarem podobný spíše OL, oděním a počtem žilek spíše OLS; avšak růst hl. v mládí je rychlejší; na území ČR roztroušeně v oblastech s výskytem obou druhů, zřejmě však častější než je dosud známo – a přehlížený. Z Černokostelecka jej uvádí Fér a Šedivý (1963).

30. DuschekiaOpiz – olšička, olše • Keře (vz. nízké stromky), opadavé, jednodomé, anemogamní. Kořeny srdcovité, bohatě rozvinuté, převážně však povrchové; na jejich postranních větvích korálkovité nádory – hlízky (N). • Od rodu Alnus(sensu stricto) se liší přisedlými špičatými pupeny majícími 3 až 6 nestejných šupin, samičími jehnědami přezimujícími v pupenech - a blanitými, průsvitnými lemy na plodu – nažce (těmito znaky se rod Duschekia podobá spíše rodu Betula). Ca 8 druhů, na s. polokouli. V Ev. domácí 2 druhy (dříve spojované v jeden), v ČR pouze 1.

31. Duschekiaalnobetula(Ehrh.) Pouzar – olšička či olše zelená (alternativní [rovněž platné!] vědecké jméno: Alnus alnobetula (Ehrh.) C. Koch; syn. A. viridis, Alnaster viridis) • Keř 0,5-3 m vys., vz. i malý stromek; kmínky obv. nepřesahují tloušťku 5-8 cm. - IV-V.

32. Ekologie. • Světlomilná, toleruje i slabší zástin. • Vlhké podklady, spíše v oblastech s vyššími srážkami, na kyselých horninách. Snáší i extrémní klimatické podmínky. - Lesní pláště a lemy; jednotlivě i na pastvinách. • Mimo území ČR převážně v subalpínském stupni hor, kde na některých vlhčích, spíše stinných lokalitách nahrazuje kosodřevinu. ČR. • Pravděpodobně je zde původní, avšak (na rozdíl od převážně vysokohorských lokalit v Alpách a Karpatech) jen ve středních polohách j. Čech a na jz. Moravě, pouze v  spco-mo .

33. Celkové rozšíření. • Ev. střední, Balkán a Korsika – hl. vyšší pohoří (Alpy, Východní Karpaty). Použití. • Zpevňování svážných území v horách, asanace lavinových svahů nad horní hranicí lesa, břehové výsadby při hrazení horských bystřin. • Využívána také při obnově imisních holin. Kříženci. Alnus glutinosa x Duschekia alnobetula (syn. Alnus g. x A. alnobetula)= Alnus x pseudoglutinosa: j. Čechy; údaj však vyžaduje kritickou revizi. • Je považována za alpský migrant, který se zřejmě již (nebo dosud?) nestihl u nás přesunout do vyšších poloh. Druhotný výskyt olšičky je udáván z řady našich lokalit. Vysazena byla především na mnoha místech mezofytika. V oreofytiku se velmi osvědčila při asanaci lavinových svahů a erozních rýh kolem horní hranice lesa v Hrubém Jeseníku; vysazována byla také v Krkonoších, v Moravskoslezských Beskydech, na Velkém Dářku. Uspěla při ochraně náspů železničních tratí (Mariánské Lázně - Žandov) apod. – Také v Tatrách je pouze vysazená.

34. Čeleď Carpinaceae– habrovité V Klíči (Kubát et al., 2002 – i jinde) přičleněna k čeledi Corylaceae. • Opadavé jednodomé dřeviny se střídavými, celistvými, zpeřeně žilnatými listy. • Květy jednopohlavné, odděleně v samčích a samičích jehnědovitých květenstvích. • Plody oříšky. - Anemogamní. • 3 rody (ca 50 druhů), jen v mírném pásmu s. polokoule; v ČR domácí 1 druh.

35. Rod CarpinusL. - habr • Opadavé stromy, méně často keře. • Pupeny vřetenovité, špičaté. • Listy dvouřadé. • Plod zploštělý oříšek, na ± plochém křídle. Anemogamní. • Ca 35 druhů, v ČR domácí jen1 druh.

36. CarpinusbetulusL. – habr obecný • Strom 6-20(-30) m vys., d1,3 až 1 m; dožívá se 150(-400) let. • Koruna štíhlá, metlovitá. • Větve 1. řádu nasazeny v ostrém úhlu; větvení u vyšších řádů je ± ploché. • Kmensvalcovitý, s hladkou šedavou borkou; nebývá průběžný. • Kořenový systém v hlubší půdě srdcovitý nebo panohovitý; nápadné bývají kořenové náběhy. Na mělkých půdách jsou však možné i vývraty. • Kvetení: IV-V. • Plodí poměrně brzo (i před dosažením stáří 20 roků), každoročně a hojně. • Má jednu z nejlepších výmladností, pařezovou i kořenovou (!), což při obnově hospodářských lesů bývá mnohdy na závadu! Dříve obhospodařován často jako pařezina.

37. Ekologie. • HB toleruje značné zastínění, srovnatelné téměř s bukem. V přirozených směsích bývá ve druhém patru ("teplejších") doubrav - hlavně s DBZ (!); výše je postupně nahrazován bukem. • Čisté, nesmíšené porosty vytváří HB jen pod (spíše neúmyslným) vlivem člověka. • HB roste optimálně na vlhčích, živnějších půdách, dostatečně hlubokých a kyprých. Je ovšem přítomen i na stanovištích suchých a slunných, případně i vysýchavých a mělkých (častěji na vápencích). Roste i v suťových a roklinových lesích – v co VS - a v teplejší části spco VS. Míjí půdy chudé a kyselé. • V nížinách jde až na okraj zaplavovaných luhů – vlastní záplavy však nesnáší. • Klimatickyodolný, nepoškozují jej ani pozdní mrazy; snáší mrazové kotliny.

38. ČR. • Původní v (nezaplavovaném) T a teplejším M: (pla-)co-spco(-sbmo) ; v chladnější části M se vyskytuje jen vzácně (pomístně proniká údolími vodních toků): max. 740 m n.m. Celkové rozšíření. • Ev. z., stř. a jv., na severu jen po j. Švédsko, na východě po Dněpr a Don; chybí na Pyrenejském poloostrově; • As. – jen s. část M.As., Kavkaz a s. Írán. • Asijská část areálu (a Krym) bývá někdy vyčleňována pod jménem Carpinus caucasica A. Grossh. (Gulisašvili et al., 1961). Zastoupení habru v lesích ČR (2001): Přirozené 1,6 %; Současné 1,2 %; Doporučené 0,9 %

39. Použití. • Z hlediska hospodářského je HB podřadnou dřevinou, považovanou mnohdy za nežádoucí příměs. • Dřevo má tvrdé, těžké, málo trvanlivé, použitelné pro soustružení a k výrobě dřevěných nástrojů. • Využíván v sadovnictví -hodný do živých plotů a stěn – snáší zastřihování. • Meliorační význam. Kultivary: ‘Quercifolia’ (listy laločnaté, laloky zaokrouhlené), ‘Incisa’ (totéž, laloky špičaté), ‘Columnaris’ a ‘Fastigiata’ (? koruna hustá, štíhle kuželovitá).

40. Rod : Ostrya – habrovec O. carpinifolia Scop. – h. habrolistý. • Strom nebo keř až 11 m vys. • Původní v podhorských a horských lesích v j. a jv. Ev., v M.As., na Kavkaze. (Rod má 7 druhů.)

41. Čeleď: Corylaceae– lískovité • 1 rod s 15 druhy; v ČR domácí 1 druh. (Kubát et al. [2002 - i jiní autoři] sem zahrnují i čeleď Carpinaceae.) • Opadavé, jednodomé keře, vzácněji stromy. • Listy střídavé, dvouřadé, jednoduché. • Pupeny vejcovité, tupé. • Květy jednopohlavné, v jehnědovitých květenstvích. Samčí jehnědy se vytvářejí na podzim a přezimují nahé. Samičí květenství jsou i v době květu uzavřena v šupinovitém obalu (v pupenu), z něhož vyčnívají pouze blizny. • Plod oříšek se zvonkovitým n. trubkovitým obalem ze srostlých, zveličených listénců. • Semena s blanitým osemením. Anemogamní

42. Rod Corylus L. - líska • Keře, vzácněji stromy. • 15 druhů v mírném pásmu s. polokoule. • Poznámka. Odlísek C. avellana a C. maxima - event. od jejich kříženců - je odvozena řada kulturních odrůd, které se dělí do 4 skupin: odrůdy zellské (od C. avellana), odrůdy lombardské (od C. maxima), zellské hybridy a lombardské hybridy.

43. Corylus avellana L. - líska obecná Keř 2-6(-8) m vys.; max. tloušťka kmínku 25 cm; dožívá se 60(-80) let. Koruna široká, větvení dvouřadé; větve snadno koření, jako hříženci. Kořeny bohaté, převážně povrchové. Výmladnost výborná z pařezu i z kořenových náběhů. Kvete brzy z jara (II-IV), již v 8-10 letech. Ořechy mají vysokou klíčivost, která však není dlouhodobá.

44. Ekologie. • Světlomilná, snáší však i střední zástin. Je bez větších nároků na půdu, i když nejlépe se jí daří na kyprých, hlinitých, čerstvě vlhkých zeminách; roste i na vysýchavých stanovištích, nesnáší však zabahnělé a rašelinné lokality - a vyhýbá se i nejchudším půdám. • Opad se dobře rozkládá - půdě je příznivý. • Klimaticky odolná dřevina – přesto ji u nás považujeme spíše za teplomilný druh.

45. ČR. • Ve světlých lesích a křovinách (hojná do 800 m n.m.); někdy tvoří i čisté porosty; vzácně v karech: (pla-)co-M; max. 1310 m n.m. (Hrubý Jeseník – Velká kotlina !!). • Jinak se vyskytuje především na druhotných stanovištích, která jsou při okrajích lesů, podél cest, na mezích apod. • Líska hrála důležitou roli ve vývoji středoevropské vegetace. Po ústupu ledovců kolonizovala borové a březo-borové lesy; místy vytvářela i čisté porosty (doba lísková, asi 6800-5500 let př. Kr.). Později líska ustoupila smíšeným doubravám a bučinám. Celkové rozšíření. Ev., kromě nejsevernější části; s. Afr.; z. okraj As. (M.As., Kavkaz, Sýrie).

46. Užití. • Semena jsou důležitou potravinářskou surovinou a zdrojem vitaminů B-komplexu. • Občas se pěstuje okrasný kultivar C. a. ‘Contorta’ (větve spirálovitě pokroucené, listy často zkadeřené). • Existuje i červenolistý kultivar od tohoto druhu, pravděpodobně však méně často pěstovaný, než obdobný kultivar od druhu C. maxima.

47. Corylus colurna L. - líska turecká • Strom až 20 m vys., vzácněji keř. • Pochází z jv. Ev., M.As., Kavkazu, Íránu, Himálaje. • U nás se pěstuje v parcích a stromořadích. • Pro hodnotné dřevo je pokusně vysazován i na plantážích.