Střední odborné učiliště stavební, odborné učiliště a učiliště

1. Střední odborné učiliště stavební, odborné učiliště a učiliště Sabinovo náměstí 16 360 09 Karlovy Vary Bohuslav V i n t e r odborný učitel uvádí pro T2 tuto výukovou prezentaci : Základy obrábění kovů

2. Obrábění kovů • Mezi obrábění kovů patří měření a orýsování, řezání, pilování, vrtání, zahlubování, ohýbání a ohraňování a řezání závitů

3. Obrábění kovů Měření a orýsování • Při měření a orýsování se rozměry z výkresu pomocí různých přístrojů přenášejí viditelně na obrobek. Používají se rysková měřítka, posuvná měřítka, úhloměry, rýsovací jehly, kružítka a důlčíky.

4. Obrábění kovů • Rysková měřítka jsou jednoduchá délková měřidla z oceli. • Posuvná měřítka mají kovovou vodicí tyč s milimetrovou stupnicí. • Úhloměry se používají pro orýsování a kontrolu libovolných úhlů na obrobcích.

5. Obrábění kovů • Rýsovací jehly jsou ocelové součástky ve tvaru tužky. Jejich špička je tvrzená. Rýsovacími jehlami lze narýsovat do povrchu kovu jemné linky. • Kružítka se dvěma nastavitelnými rameny z oceli s tvrzenými špičkami se používají k orýsování kruhů a zaoblení.

6. Obrábění kovů • Tyčové kružítko slouží k orýsování větších kruhů a k snímání a přenášení větších rozměrů

7. Obrábění kovů • Důlčíky se používají k důlkování středů otvorů. Důlkováním je usnadněno vrtání. Tvar těla důlčíku je válcový, špička kuželová.

8. Řezání kovů • Způsob řezání kovů je téměř stejný jako u řezání dřeva Aby se list pily při řezání nesvíral, jsou jeho zuby rozvedeny nebo je list mírně zvlněn. Úhel ostří zubů je asi 50°. Počet zubů na každých 25 mm délky listu pily se řídí podle řezaného kovu. Pro měkké kovy jako hliník a měď se používají pilové listy s větší roztečí zubů, pro tvrdé kovy jako oceli a litiny s menší roztečí zubů.

9. Řezání kovů

10. Pilování • Kovy se mohou obrábět pilováním jako dřevo. Odebírání třísky probíhá podle tvaru zubů škrábáním nebo řezáním. U měkkých kovů se používají pilníky s hrubšími seky, u tvrdých kovů s jemnými seky. Pilníky se kromě toho liší tvarem svého průřezu, např. ploché pilníky a půlkruhové pilníky.

11. Vrtání a zahlubování • Truhlář používá k vrtání děr do kovu zejména spirálový vrták z legované nástrojové oceli, zřídka vrták s břity ze slinutých karbidů. Stranový řezný úhel a vrcholový úhel je u tvrdých kovů, jako např. u ocelí 10° až 13°, vrcholový úhel 130°až 140°. Pro vrtání měkkých kovů, jako např. mosazí, jsou vhodné vrtáků s úhlem spirály 34°až 40° a vrcholovým úhlem do 118°. • Výhodou spirálových vrtáků je dobré vedení v obrobku a jejich stálý průměr při broušení.

12. Vrtání

13. Zahlubování • Zahlubování kuželovým záhlubníkem se srazí okraje vyvrtaného otvoru a provádí zahloubení pro hlavy nýtů a šroubů.

14. Tváření • Při tváření mění kov působením vnějších sil svůj tvar a zůstává trvale přetvořen. Z různých postupů tváření kovů je pro truhláře důležité zejména ohýbání, u plechů označované také jako přehýbání. Malé obrobky, jako např. úhelníky u židlí,se ohýbají pomocí kladiva a svěráku nebo přes hranu kovové desky. Větší plechy se ohýbají speciálními upínacími přípravky ve svěráku. Čím větší je poloměr ohnutí obrobku, tím více pruží po ohnutí zpět. Tvrdé kovy, jako např. ocel, pruží zpět více než měkké kovy, jako např. měď. Proto se musí obrobek pro dosažení požadovaného ohybu ohnout více.

15. Tváření • Měkké kovy, jako např. hliník a měď, se velmi dobře tváří za studena. Tvrdé kovy, jako např. vysoce legované ocel, se tváří špatně nebo vůbec nelze tvářet (nebezpečí zlomení).

16. Řezání závitů • Rozlišujeme vnější a vnitřní závity. Vnější závity mají např. šrouby , vnitřní závity např. matice. • Vnější závity se řežou závitovými čelistmi. Průměr šroubu musí být přitom o 2/10 mm až 3/10 mm menší než průměr závitu. Trochu menším průměrem šroubu se závit čistě vyřízne a chrání se řezný nástroj.

17. Řezání závitů • Vnitřní závity se u tenkých obrobků řežou jedním závitníkem, u obrobků s větší tloušťkou sadou závitníků.

18. Řezání závitů • Sada závitníků se skládá z předřezávacího závitníku, prostředního závitníku a dořezávacího závitníku. Otvor musí být v obou případech větší než malý nebo vnitřní průměr závitu, jinak se závitník zasekne a zlomí. Závitníkem se otáčí pomocí vratidla.

19. Řezání závitů • Existují různé závity. Truhlář řeže většinou metrický závit ISO. Tento závit se zhotovuje podle systému norem, který byl sestaven mezinárodní organizací pro normování. Pojem metrický odkazuje na měrovou soustavu s decimálním dělením, jejímž základem je metr. Má větší zaoblení malého průměru šroubu a větší zploštění malého průměru matice. Zaoblením je sníženo nebezpečí zlomení šroubu, zploštěním malého průměru matice se usnadňuje řezání závitníkem a našroubování šroubu.

20. Řezání závitů

21. Spojování kovů Rozlišujeme šroubování, nýtování, kolíkování, pájení, svařování a lepení. • Šroubování je rozebíratelné spojení. Šroubové spoje mohou být vytvořeny pomocí průvlečných šroubů, lícovaných šroubů a závrtných šroubů. U průvlečných šroubových spojení jsou spojované díly drženy spolu pomocí šroubu a matice. Matice mají rozdílný tvar podle jejich účelu použití, např. šestihranné, uzavřené a křídlové matice. • U lícovaného šroubového spojení je obrobek opatřen vnitřním závitem. Spojení závrtnými šrouby je zvláštní druh lícovaného spojení;matice zde nahrazuje hlavu šroubu.

22. Šroubová spojení

23. Nýtování • Pod pojmem nýtování rozumíme nerozebíratelné spojení kovových částí pěchováním nýtu. Nýt nastrčený do otvorů ležících na sobě se přitáhne přítažníkem a předpěchuje kladivem. Poté se na předpěchovaný nýt nasadí hlavičník. Ten má na nasazeném konci negativní tvar požadované hlavy nýtu. Údery kladivem do hlavičníku vzniká druhá hlava nýtu, tzv. závěrná hlava.

24. Nýtová spojení

25. Kolíkování • Při kolíkování se kovové díly spojují zastrčenými nebo zalisovanými válcovými kolíky. • Kolíkové spojení je rozbíratelné. • Lze s ním zajistit vzájemnou polohu spojovaných dílů.

26. Pájení • Pájení je pevné spojení kovových materiálů pomocí roztaveného přídavného kovu, tzv. pájky. • Pájka má nižší bod tavení než pájené kovové díly. Vrstva oxidů na povrchu materiálu se odstraní tavivem, pájecí tekutinou. • Při odpovídajícím zahřátí se kapalná pájka kapilárním účinkem vtáhne dovnitř spáry. Odtud proniká do vnější vrstvy pájeného dílu a částečně ho taví. Tímto způsobem tvoří pájka s materiálem slitinu. • Po ztuhnutí je spojení pevné a těsné a vede teplo a elektrický proud.

27. Pájená spojení Takhle tedy ne! Výborně

28. Svařování • Pod pojmem svařování rozumíme spojování dvou kovů teplem. Spojovaná místa se přívodem tepla stanou kapalná nebo plastická. Spojení je nerozebíratelné. Pro truhláře je důležitý hlavně rozdíl mezi svařováním plamenem nebo autogenem a svařováním elektrickým obloukem. • U svařování plamenem se materiál roztaví plyno- kyslíkovým plamenem o teplotě kolem 3200°C a svařovacím drátem se svaří. Jako plyn se používá hlavně acetylen.

29. Svařování Svařování plamenem

30. Svařování • U svařování elektrickým obloukem se za pomoci elektrického oblouku materiál na svařovaném místě roztaví, zároveň se taví elektroda jako přídavný materiál a vytvoří svarovou housenku. • Teploty materiálu se pohybují okolo 4200 °C. • Pro vytvoření elektrického oblouku se jeden pól zdroje proudu spojí svorkou s obrobkem, druhý pól se připojí na svařovací drát.

31. Svařování Svařování elektrickým obloukem

32. Lepení • Kovové části lze nerozebíratelně spojit lepením syntetickými pryskyřičnými lepidly. Kromě toho slouží lepení k zajišťování šroubů a utěsňování spár. Používají se hlavně reakční lepidla na bázi epoxidové a polyuretanové pryskyřice, ale také fenolové a akrylátové pryskyřice. Rozlišujeme lepidla za tepla a za studena a jednosložková a dvousložková lepidla. Lepidla za tepla tvrdnou při zahřátí na 120°C až 180°C za několik minut až dvě hodiny. Lepidla za studena tvrdnou při dílenské teplotě částečně za několik sekund, ale úplně až po 80 hodinách. Jednosložková lepidla jsou hotová smíchaná lepidla, dvousložková lepidla se skládají ze dvou tekutých složek nebo past, které se musejí smíchat v předepsaném poměru. Ne každé lepidlo se hodí pro každý kov a pro každé použití.

33. Lepená spojení

34. Pravidla práce při lepení kovů • Plochy musejí být dostatečně velké, čisté, lehce zdrsněné a odmaštěné. • Lepené plochy by měly být pokud možno namáhány pouze ve střihu, namáhání odlupováním, ohýbáním nebo tažením vede k natržení vrstvy lepidla. • Povrchů připravených pro lepení se nesmíme dotýkat holýma rukama. aPlochy spár musejí být slepeny bezprostředně po připravení. • Během tvrdnutí musejí být lepené díly zajištěny proti sklouznutí, částečně je potřebný tlak. Kapalná lepidla mohou leptat kůži a vylučovat zdraví škodlivé výpary.