Panovníci Českých zemí

1. Panovníci Českých zemí vypracoval: Lukáš Salivar Prosinec 2003 Hudbu dodal: Květen 2010

2. Konec Hlavní nabídka Obsah O prezentaci

3. Obsah Konec O prezentaci Tato prezentace byla vytvořena jako pololetní seminární práce do předmětu IVT při Gymnáziu v Novém Jičíně studentem Lukášem Salivarem. Textové materiály byly čerpány převážně z internetových stránek www.libri.cz, www.velikani.cz a www.hrad.cz. Portréty poskytla CD encyklopedie „Panovníci českých zemí.“ Hudbu Karla Svobody (Jede král) a Bedřicha Smetany (Vyšehrad – z cyklu Má vlast) pro potřebu prezentace upravil, a v květnu 2010 doplnil Slavomír Bureš alias Zpět

4. Hlavní nabídka Konec Obsah Josef II. (1780 – 1790) Leopold II. (1790 – 1792) František I. (1792 – 1835) Ferdinand V. (1835 – 1848) František Josef I.(1848 – 1916) Karel I. (1916 – 1918) Tomáš Garrigue Masaryk (1918 – 1935) Edvard Beneš (1935 – 1938, 1940 – 1945, 1945 – 1948) Emil Hácha (1938 – 1939, 1939 – 1945) Klement Gottwald (1948 – 1953) Antonín Zápotocký (1953 – 1957) Antonín Novotný (1957 – 1968) Ludvík Svoboda (1968 – 1975) Gustav Husák (1975 – 1989) Václav Havel (1989 – 2003) Václav Klaus (2003-souč.) 1.Sámo(623-4 – 658-9) 2.Mojmír (kolem 830 – 846) 3.Rastislav (846 - 870) 4.Svatopluk (870– 894) 5.Mojmír II. (894 – 907) 6.Bořivoj (kolem 870 – 894) 7.Spytihněv I (894 – 914) 8.Vratislav I (915 – 921) 10.Sv. Václav (922-5 – 929 či 925) 11.Boleslav I. (929 či 935-972) 12.Boleslav II. (972-999) 13.Boleslav III., (999 – 1002) 14.Vladivoj (1002 – 1003) 15.Boleslav Chrabrý(1003–1004) 16.Jaromír (1004 1034) 17.Oldřich (1012 –, 1034) 18.Břetislav I. (1034 – 1055) 19.Spytihněv II. (1055 – 1061) 20.Vratislav II. (1061 – 1092) 21.Konrád I. Brněnský (1092 ) 22. Břetislav II. (1092 – 1100) Bořivoj II. (1101 – 1107) Svatopluk (1107 – 1109) Vladislav I. (1109-1125) Soběslav I. (1125 – 1140) Vladislav II. (1140 – 1172) Bedřich (1172 – 1173, 1178 – 1189) Soběslav II. (1173 – 1178) Konrád II. Ota (1189 – 1191) Václav (1191 – 1192) Jindřich Břetislav (1193 – 1197) Vladislav Jindřich (1197) Přemysl I. Otakar (1197 – 1230) Václav I. (1230 – 1253) Přemysl Otakar II. (1253 – 1278) Václav II. (1283 – 1305) Václav III. (1305 – 1306) Rudolf Habsburský (1306 – 1307) Jindřich Korutanský (1307 – 1310) Jan Lucemburský (1310 – 1346) Karel IV. (1346 – 1378) Václav IV. (1378 – 1419) Zikmund Lucemburský(1419-1437) Albrecht Habsburský (1437 – 1439) Ladislav Pohrobek (1453 – 1457) Jiří z Poděbrad (1458 – 1471) Matyáš Korvín (1469 – 1490) Vladislav Jagellonský(1471 – 1516) Ludvík Jagellonský (1516 – 1526) Ferdinand I. (1526 – 1564) Maxmilián II. (1564 – 1576) Rudolf II. (1576 – 1611) Matyáš (1611- 1619) Friedrich Falcký (1619 – 1620) Ferdinand II. (1620 – 1637) Ferdinand III. (1637 – 1657) Leopold I. (1657 – 1705) Josef I. (1705 – 1711) Karel VI. (1711 – 1740) Marie Terezie (1740 – 1780)

5. Konec Obsah Sámo V 7. století se slovanské kmeny usazené na našem území musely bránit nájezdům kočovných Avarů z oblasti dnešního Maďarska. V té době, zřejmě v čele menší ozbrojené družiny, zavítal do těchto končin i franský kupec Sámo, který se někdy v roce 623-24 postavil do čela slovanských kmenů a uštědřil Avarům zdrcující porážku. Stanul pak v čele mohutného kmenového svazu, který autor tzv. Fredegarovy kroniky (jediného pramene, který přináší o Sámovi zprávy) neváhal označit jako říši. Kde ovšem přesně Sámova říše ležela (v Čechách, na Moravě či v blízkém okolí) a kde bylo její centrum, zatím nelze stanovit. Stejné je to s proslulým Vogastisburkem, u něhož Sámo slavil další vítězství, tentokrát nad mocným franským králem Dagobertem. V každém případě odražením franského útoku Sámo posílil svou moc natolik, že se mu poddali i srbští Slované sídlící na severozápad od našich hranic při Labi. Podle kronikáře si Sámo rychle osvojil slovanské mravy, pojal 12 manželek (zřejmě dcer nejmocnějších předáků) a měl 27 synů. Když roku 658 umírá, zůstává jeho říše - první velký státní útvar západních Slovanů - nepokořená. Dlouho však smrt svého tvůrce nepřežila a na dalších 150 let pak zprávy o našem území zcela mizí. Portrét

6. Konec Obsah Mojmír I. Po pádu Sámovy říše v polovině 7. století na celých 150 let mizí zprávy o našem území. Teprve rozmach franské říše za Karla Velikého, který posunul její hranice až do naší těsné blízkosti, přináší změnu. Nejprve se dozvídáme o tažení Karla proti Čechám (805 a 806) a roku 822 franské anály poprvé zmiňují i Moravany. V té době tu asi byl už dokončen sjednocovací proces mezi kmeny. Záhy poté - roku 830 - vystupuje na historickou scénu i první nám známý moravský panovník Mojmír I., předpokládaný zakladatel dynastie, která vládla Velké Moravě tři čtvrtě století. Kníže Mojmír I. byl nesporně schopný panovník, který udržoval přátelské styky s franskou říší (zřejmě uznával její formální nadvládu) a podporoval šíření křesťanství na Moravě. Asi roku 833 vypudil ze sousedního Nitranského knížectví jeho vládce Pribinu a spojil jeho území s Moravou. Pribina se uchýlil ke správci franské marky, ale protože byl dosud pohan, marně se domáhal franské pomoci proti Mojmírovi. Zdá se, že i v dalších letech dokázal využít Mojmír příznivé situace (zejména když došlo k dělení franské říše) a rozšířil území svého státu o oblast mezi řekami Dyjí a Dunajem. V každém případě, když po jeho smrti roku 846 byl za franské účasti dosazen na knížecí stolec Mojmírův synovec Rastislav, přejímal upevněný stát, který se měl záhy změnit ve skutečnou středoevropskou říši. Portrét

7. Konec Obsah Rastislav Roku 846 dosedl na moravský knížecí stolec synovec Mojmíra I. kníže Rastislav. Stalo se tak za pomoci východofranského vojska, ale nový panovník, sotva upevnil doma svou moc, usiloval o odstranění franského vlivu. Od roku 850 dokonce přestal posílat své posly na říšské sněmy, omezil a pak i zakázal činnost franským kněžím a na svém území ochotně přijímal uprchlíky a odbojníky z říše. Obtíže východofranské říše (povstání Čechů a poté Srbů) dopřály Rastislavovi nutný čas, aby se dobře připravil na nevyhnutelný střet s nepřítelem. A když Ludvík Němec roku 855 na Moravu zaútočil, ustoupil Rastislav sice až k hradbám své hlavní pevnosti, ale poté pronásledoval ustupující franské vojsko až za Dunaj a poplenil zdejší území. Potíže na západní hranici svého soupeře využil Rastislav o pět let později, napadl knížete Pribinu v Blatenském knížectví a na jeho místo dosadil zřejmě poslušnějšího syna Kocela. Ludvík Němec se nakonec proti rostoucí moci Velké Moravy neváhal spojit s pohanskými Bulhary. A tehdy se Rastislav znovu projevil jako obratný politik. Když nepomohla jeho dřívější prosba, aby papež vyslal na Moravu misi, která by vychovala vlastní moravské duchovenstvo, obrátil se s toutéž žádostí na byzantského císaře Michala III. Výsledkem bylo vyslání Konstantina a Metoděje, jejichž činnost - vytvoření písma, užití staroslověnštiny jako církevního jazyka i výchova kněží - měla zásadní význam jak pro Velkou Moravu, tak pro všechny slovanské národy. Nic na tom nezměnil ani další útok Ludvíka Němce roku 864. Tentokrát sice oblehl Rastislava v pevnosti Děvín a došlo k jednání, při kterém musel moravský kníže uznat nadřazenost říše a povolit i návrat franských kněží, ale mise řeckých bratrů ještě po tři roky pokračovala a stačila vychovat dost žáků a nástupců. Mír z roku 864 tedy nemohl Ludvíka Němce uspokojit. Svědčí o tom ostatně nové tažení z roku 869. Tehdy se franské vojsko dostalo znovu až k "nevýslovné Rastislavově pevnosti", ale tu nedobylo a jádro moravského vojska zůstalo nedotčeno. Navíc papež konečně schválil Metoděje arcibiskupem, a tak se zdálo, že Rastislavovy snahy o naprostou nezávislost Moravy se naplnily. A tu vyvstal nečekaně nový nepřítel - vlastní synovec Svatopluk se nejprve dobrovolně i s Nitranskem, kterému vládl, poddal Frankům, poté zrádně zajal svého strýce a v poutech ho vydal nepřátelům. Ludvík Němec nechal knížete postavit před soud a dal ho oslepit. Nešťastný Rastislav pak zůstal až do konce života uvězněn v kterémsi bavorském klášteře. Portrét

8. Konec Obsah Svatopluk Moravský Svatopluk, synovec knížete Rastislava a původně údělný kníže Nitranský, byl "udatným a u sousedních kmenů obávaným mužem„ Trůn získal tak, že se spojil s Moravany a s jejich pomocí porazil Franky. Svatopluk úspěšně odrazil i další útoky východofranské říše, a navíc se mu podařilo dosáhnout znovuobnovení arcibiskupství na Moravě, když po papežově zákroku byl propuštěn vězněný Metoděj. Za Svatoplukovy vlády v letech 871-894 dosáhla Velká Morava největšího rozsahu: už asi roku 874 získala dosud víceméně samostatná území na severu Moravy (Holasicko, Opavsko), Slezsko a záhy poté i Vislansko a kontrolu nad Čechami. Svatoplukově říši se poddali i Polabští Slované a platili každoroční tribut. Velká Morava však zamířila své výboje i na jih - do Podunají a Potisí. V té době píší prameny o Svatoplukovi jako o králi a papež ho oslovuje jako "jediného milého syna", protože v něm viděl vítaného spojence proti císaři. Na samotné Moravě se však situace zkomplikovala Metodějovou smrtí. Místo Gorazda se zmocnil arcibiskupství Wiching, který dal vyhnat na 200 Metodějových žáků. Svatopluk byl sice v té době na válečné výpravě, ale jistě se to dělo s jeho tichým souhlasem. Panovník doufal, že latinská církev bude pro jeho záměry prospěšnější, ale v tom se pro svou dobu zmýlil. Na sklonku své vlády musel nakonec Wichinga, který proti němu neustále intrikoval s východofranským králem Arnulfem, vypudit. Vzdor tomu však stála velkomoravská říše - zejména když na společné schůzce roku 890 uznal Arnulf Svatoplukovu vládu nad Čechami - na vrcholu moci. Ovšem když roku 894 Svatopluk, "král moravských Slovanů, muž mezi svými nejmoudřejší a velmi lstivého ducha, dožil se posledních dnů", počal rychlý úpadek. Nejednotná, jen silou meče spojená území začala odpadat jedno po druhém a nástupce Svatopluka, jeho syn Mojmír II., ohrožovaný zároveň tlakem Maďarů i novými nájezdy východofranské říše, tomu nedokázal čelit. Portrét

9. Konec Obsah Mojmír II. Nejstarší Svatoplukův syn Mojmír II. se dostal hned po svém nástupu na knížecí stolec v roce 894/5 do obtížné situace. Z východu hrozily vpády Maďarů, ze západu útok východofranského krále Arnulfa, od Moravy odpadávala dobytá a poplatná území (895 Čechy, 896 Polabští Slované a většina Pannonie) a zcela v souladu s legendou o "prutech Svatoplukových" se mladší bratr Mojmíra Svatopluk, vládnoucí v Nitransku, bouřil. (Zda měl Mojmír II. další bratry, není známo.) Mojmír II. sice dokázal načas zabránit rozpadu jádra Velké Moravy a vpádu východofranské říše, ale jeho snaha udržet připojená území už úspěšná nebyla. Proti sílícímu tlaku Arnulfa nakonec neváhal přijmout za spojence Maďary, a část jich dokonce usadil na svém území. Podařilo se mu nakonec vypudit z Nitranska i bratra Svatopluka, který se dobrovolně poddal Arnulfovi, a roku 899 znovu odrazil Franky i Bavory. Po Arnulfově smrti získal Mojmír II. papežovu podporu při obnově nezávislé moravské církve a roku 899/900 dostala Morava znovu arcibiskupa a tři biskupy. Zdálo se, že nebezpečí je zažehnáno, zejména když roku 901 uzavřel Mojmír mír s Bavory. Jeho důsledkem však byl konflikt s Maďary. Následujícího roku a ještě snad v roce 906 dokázal Mojmír II. maďarské vojsko porazit, ale roku 907, kdy došlo k bitvě mezi Bavory a Maďary u Bratislavy, se už prameny o Moravanech vůbec nezmiňují. Předpokládá se, že v té době už Mojmír II. zahynul a Morava byla do značné míry Maďary zpustošena. Třebaže velkomoravská říše zanikla, pokračuje dál církevní organizace a zřejmě i mojmírovská dynastie. Vždyť teprve roku 920 obsadili Maďaři Nitransko a od roku 925 jim byla poplatná Morava, odkud prchl jakýsi "hrabě Mojmír", snad poslední potomek dynastie Velké Moravy. Portrét

10. Konec Obsah Bořivoj I. Jméno prvního historického Přemyslovce se poprvé objevuje roku 872, kdy spolu s dalšími pěti knížaty (Světislavem, Vitislavem, Heřmanem, Spytimírem a Mojslavem) bojoval proti Frankům. Čechy v té době ještě nebyly sjednoceny a Bořivoj vládl asi od roku 867 jen středočeskému území. Své postavení si upevnil sňatkem s Ludmilou, a zejména přijetím křtu na Moravě z rukou Metoděje. V té době byly Čechy pod vlivem Velké Moravy a Bořivoj se stal jakýmsi Svatoplukovým chráněncem, kterému podléhala i ostatní knížata v Čechách. Na svém sídle v Levém Hradci dal Bořivoj postavit první kostel v Čechách zasvěcený sv. Klimentu. Záhy však musel prchnout před povstáním, které vedl údajně jakýsi Strojmír. Svatopluk však svého chráněnce znovu přivedl do Čech a prvním činem znovunastoleného knížete bylo vybudování kostela P. Marie na vrchu Žiži, starém sněmovním poli nad Vltavou, kde měl stát i kamenný stolec, na němž byla odedávna nastolována knížata. Celé místo pak obehnal hradbou a přeložil sem své sídlo. Bořivoj tímto vynikajícím tahem zaručil fakticky svému rodu nástupnictví na knížecím stolci a stal se zároveň i zakladatelem Pražského hradu. Protože po Bořivojově smrti nebyli oba synové, Spytihněv a Vratislav, dospělí, ujal se vlády do roku 894 moravský Svatopluk, poté však zasedl na knížecí stolec další Přemyslovec - Spytihněv I. Portrét

11. Konec Obsah Spytihněv I. Spytihněvovi, prvorozenému synu knížete Bořivoje a sv. Ludmily, bylo v době otcově smrti (888/889) asi čtrnáct let. Toho využil moravský Svatopluk, aby se sám ujal vlády v Čechách a - jak zaznamenávají anály - tuto skutečnost uznal dokonce i německý král Arnulf. Teprve roku 894, po smrti Svatopluka Moravského, získal knížecí stolec v Čechách Spytihněv, ale prameny nás informují ještě o dalším knížeti - jakémsi Vitislavovi - který snad vládl v jiné části Čech. Hned na počátku Spytihněvova panování se Čechy definitivně vymanily ze závislosti na velkomoravské říši, ale již roku 895 byl Spytihněv s dalšími českými knížaty donucen uznat svrchovanost Bavorů a s největší pravděpodobností i podřízenost Čech církevní diecézi v Řezně (býval proto v legendách označován za prvního křesťanského panovníka v Čechách, protože pokřtění Bořivoje Metodějem bylo zastáncům latinské liturgie proti mysli). Spytihněvovi se také připisuje založení rotundy na Budči, dalším významném středisku Přemyslovců vedle Prahy a Levého Hradce. Druhý historicky doložený Přemyslovec Spytihněv zemřel pravděpodobně bezdětný a vládu po něm převzal jeho mladší bratr Vratislav I. Portrét

12. Konec Obsah Vratislav I. O druhorozeném synu knížete Bořivoje a sv. Ludmily se nedochovaly téměř žádné zprávy, a tak o životě a panování tohoto Přemyslovce můžeme říci jen velmi málo určitého. Snad roku 906 uzavřel sňatek s dcerou knížete slovanských Stodoranů Drahomírou a o rok později se mu narodil prvorozený syn Václav. Vlády v Čechách, či přesněji řečeno nad přemyslovským panstvím, se ujal po smrti svého bratra Spytihněva I. asi roku 915. Zřejmě ve stejném roce se mu narodil další syn, pozdější Boleslav I. O dalších dětech, synu Spytihněvovi a dceři Přibyslavě (je to jediná ze čtyř dcer, kterou známe jménem), nevíme téměř nic. Knížeti Vratislavu I. se připisuje stavba baziliky sv. Jiří na Pražském hradě (poté ovšem mnohokrát přestavované), v níž také byl - spolu s některými dalšími Přemyslovci - po své předčasné smrti pochován a za nedospělého kněžice Václava se ujala vlády Drahomíra. Portrét

13. Konec Obsah Svatý Václav – 1/2 Dosáhl zletilosti někdy v letech 922 - 925, patřil k neobyčejně vzdělaným panovníkům. ještě jako chlapec se učil na hradišti Budči latinskému písmu a pod vlivem kněze Pavla kaplana a důvěrníka kněžny Ludmily, z něho vyrostl člověk hluboce oddaný křesťanské víře. Přesto však byl dostatečně tvrdý  a rozhodný, jak dokládají jeho první samostatné kroky. Aby uklidnil poměry v knížectví, vypověděl matku Drahomíru na určitý čas z Prahy a internoval ji na Budči Neméně důležité byly Václavovy zásahy do zahraniční politiky. Panovník pochopil, že se mocenská převaha v mocenských oblastech přesunula  z Bavorska do Saska, a pod přímým vojenským tlakem silnějšího souseda se zavázal dovádět smluvně stanovený poplatek       ( tzv. daň míru) Saskému králi Jindřichu I. Ptáčníkovi. Vyhnul se tak přímému útoku   a své zemi zachoval mír. Pevné spojenectví se Saskem vyjadřoval i nový kostel     vybudovaný na pražském  hradišti  zasvěcený sv. Vítu, jehož rámě získal český vládce přímo od Jindřicha I. Původní rotunda byla později mnohokrát přestavována a ve 14. století vyrostla na jejím místě velkolepá gotická katedrála. Václavova činnost se však mezi Přemyslovci ani v řadách českých velmožů nesetkala s obecným souhlasem. v čele spiknutí, jehož cílem bylo vládnoucího knížete odstranit, se ocitl Václavův bratr Boleslav. Boleslav byl prudší povahy, bavil ho mnohem více luk a meč než cvičení ducha a čtení knih. Ludmila rozuměla jen Václavovi. Boleslavi však rozuměla jeho matka Drahomíra. pocházela z kmene polabských Stodoranů, který se nejdéle bránil nové křesťanské víře a tvrdošíjně lpěl na pohanských bozích. Zatímco Boleslav štval svého koně za jelenem, mlel kníže Václav pšenici, hnětl z mouky těsto a připravoval oplatky pro křesťanskou mši. zatímco Václav na Pražském hradě sledoval, jak narůstá zdivo svatovítského kostela, žil Václavův mladší bratr na hradě při severním labském břehu. Vratislav odkázal  hrad i sousední  kraj svému synu Boleslavovi, ten kázal uvnitř hradu postavit kostelík sv. Kosmy a Damiána. Když nadešel svátek těch, k jejichž cti byl kostelík zasvěcen, použil Boleslav příležitosti a pozval knížete Václava na svůj hrad. Věděl, že zbožný starší bratr neodřekne.  chvíle k uskutečnění záměru nastala 28. 9. 929 či 935. Tehdy dlel Václav u svého bratra na hradišti v Boleslavi (nyní Stará Boleslav). Cestou na raní mši jej překvapil Boleslav se svými bojovníky. V krátké potyčce Václav podlehl  přesile a jeho mrtvé tělo zůstalo ležet před portálem kostela. Do celého spiknutí byl snad , jak naznačují dobová svědectví, zapojen i zdejší kněz, který panovníkovi znemožnil vstup do rotundy. To už se hrad Boleslavův probudil a všude panovalo vzrušení. Boleslavova družina pronásledovala bez milosti ty, kdo přijeli s knížetem Václavem, a pobíjela je na prahu nového dne. Onoho dne 28. září 935 bylo prolito tolik krve jako v boji s nepřítelem. Pokračování Portrét

14. Obsah Svatý Václav – 2/2 Tři roky po Václavově smrti byly jeho tělesné ostatky přeneseny do Prahy a uloženy v kostele sv. Víta. postupem času začala česká společnost uctívat zavražděného knížete jako mučedníka a dosáhla jeho svatořečení, jež přispělo k zvýšení prestiže přemyslovského rodu. Osoba svatého Václava pak v průběhu 12. stol. přerostla v symbol české státnosti, v patrona české země a jejího věrného ideálního panovníka. Zpět

15. Konec Obsah Boleslav I. Rozporuplný zjev Boleslava I. věrně charakterizuje 10. století, období, kdy byly položeny základy tisícileté české státnosti. Na knížecí stolec se dostal (roku 929 nebo 935) vraždou bratra sv. Václava (za což získal přídomek Ukrutný), jejíž skutečné motivy neznáme. Oč menší přízni kronikářů se těšil jako bratrovrah, o to více se zdůrazňuje jeho rozhodující podíl na upevnění raně středověkého českého státu. Využil k tomu především smrti císaře Jindřicha Ptáčníka v roce 936 (do stejné doby lze klást i založení Mladé Boleslavi), aby se osamostatnil od vlivu říše. Svou válečnou zdatnost pak ukázal během 14 let bojů s císařem Otou I., kdy dokázal porazit i proslavený merseburský pluk, sebraný z nejhorších hrdlořezů a lupičů. Po vyčerpávajících bojích v červenci 950 uzavřel s Otou příměří a přijal lenní závazek k říši. To spolu s pochopením významu křesťanství znamenalo hráz rozpínavosti německé říše, na níž byl český kníže závislý jen formálně. Roku 955 české vojsko pomohlo císaři definitivně odrazit maďarské nájezdy ve slavné bitvě na řece Lechu u Augsburgu. Výsledkem Boleslavovy expanzívní politiky bylo připojení Moravy a Krakovska k českému státu. Čechy se povznesly i hospodářsky, právě Boleslav I. nechal v Praze razit první doložené české mince - stříbrné denáry. Na sklonku života postřehl Boleslav slabinu českého státu - závislost na řezenské církevní diecézi. Jednal proto s papežem o zřízení pražského biskupství, ale výsledků se dočkal až jeho syn a nástupce Boleslav II. Portrét

16. Konec Obsah Boleslav II. Boleslav II., "muž nejkřesťanštější, věřící v obecnou církev, otec sirotků, ochránce vdov, utěšitel zarmoucených...", jak ho opěvoval Kosmas, nastoupil vládu zřejmě v roce 972 v situaci politicky velmi příznivé. S Polskem díky dynastickým svazkům, ale i s říší panovaly přátelské vztahy a na slavném říšském velikonočním sněmu v Quedlinburku sklidil kníže plody otcovy politiky - bylo zřízeno pražské biskupství. Boleslav sám nebyl schopen pochopit rozhodující momenty středoevropské politiky. Dávné vztahy k Bavorsku ho vedly k podpoře Jindřicha II. Bavorského proti císaři ve sporu o dědictví švábské. Zkomplikovaly se i vnitřní poměry po smrti prvního biskupa Dětmara, když se jeho nástupcem stal Vojtěch, zastánce reformních snah clunyjských, muž evropského rozhledu a člen mocného rodu Slavníkovců, ovládajícího severovýchodní Čechy. Po smrti Slavníka se dostal do čela rodu ambiciózní Vojtěchův bratr Soběslav. Po roztržce s knížetem musel biskup dvakrát opustit zemi a problémy se Slavníkovci se Boleslav II. rozhodl vyřešit jednou provždy. Stalo se tak roku 995. Tehdy Boleslav využil toho, že slavníkovská družina v čele se Soběslavem byla za hranicemi, jeho vojsko dobylo Libici nad Cidlinou a zbylé Slavníkovce 28. září, v den sv. Václava, vyvraždilo. Sjednocení Čech tím bylo definitivně dovršeno, ale rychle se blížícímu úpadku Boleslav stejně nezabránil. Po smrti přemyslovské princezny Doubravky, manželky prvního Piastovce Měška, se zkalily vztahy s Polskem a nedlouho po smrti Boleslava II. český stát upadl tak, že se polský panovník Boleslav Chrabrý zmocnil nejen Krakovska a Moravy, ale načas dokonce i samotných Čech. Portrét

17. Konec Obsah Boleslav III. Málokterý přemyslovský panovník měl tak špatnou pověst u svých současníků i potomků jako Boleslav III., nejstarší syn Boleslava II., který se stal knížetem po otcově smrti roku 999. Jeho krátké a neslavné panování bylo ve znamení hlubokého úpadku teprve nedávno sjednoceného českého státu. Boleslav svou vládu zahájil tím, že jednoho bratra - Jaromíra - dal vyklestit, zatímco druhému - Oldřichovi - usiloval rovnou o život. Nakonec se oba bratři spolu s matkou spasili útěkem k německému králi Jindřichu II. Boleslavova zvůle vyvolala nakonec roku 1002 v Čechách povstání, v jehož čele stál rod Vršovců. Tentokrát prchal ze země Boleslav a nakonec našel útočiště u svého bratrance, polského knížete Boleslava Chrabrého. Protože jeho nástupce v Čechách kníže Vladivoj záhy zemřel (1003), uvedl Boleslav Chrabrý svého chráněnce znovu na knížecí stolec. Boleslav III. přitom slíbil odpuštění všem svým odpůrcům, ale hned na hostině na usmířenou rozpoutal nové krveprolití: vlastní rukou zabil svého zetě z rodu Vršovců a celý rod přikázal vyvraždit. Vzápětí se však stal obětí stejné proradnosti. Přijal přátelské pozvání Boleslava Chrabrého, ale ten ho dal oslepit a uvěznit kdesi v Polsku a sám se zmocnil vlády v Čechách. Slepý vězeň pak přežil svého věznitele i oba své bratry, až konečně ode všech zapomenut a "od nikoho neželen i umřel". Portrét

18. Konec Obsah Vladivoj Krátké a neslavné panování knížete Vladivoje začalo vyhnáním Boleslava III. roku 1002. Na knížecí stolec si mohli činit nárok především dva Boleslavovi bratři - Jaromír a Oldřich. V té době už těžko mohl někdo konkurovat Přemyslovcům, a proto se historikové domnívají, že k tomuto rodu patřil i Vladivoj, třebaže byl povolán na trůn z Polska. Jisté je, že se kníže zřejmě necítil příliš silný, a tak se v listopadu 1002 rozejel za německým králem Jindřichem II. do Řezna a požádal o udělení země v léno. Král mu s radostí vyhověl, o lenní svrchovanost nad Čechami němečtí panovníci vždy usilovali a teď jim spadla snadno do klína. Ale Vladivojovi ani to nepomohlo, "vždy žízní trápen byl tak, že ani hodinu bez pití trvati nemohl..." a již počátkem roku 1003 se upil k smrti - "roku osudného a hojnějšího na státní převraty a bouře, nežli kterýkoliv jiný v dějinách českých," napsal právem F. Palacký, neboť v krátkém čase se u moci vystřídal Jaromír, polský Boleslav Chrabrý a znovu kníže Jaromír. Portrét

19. Konec Obsah Boleslav Chrabrý Syn prvního Piastovce Měška a české princezny Doubravky se ujal vlády v Polsku roku 992. Na jeho dvoře našli útulek Slavníkovci, kteří přežili vyvraždění svého rodu: bratři Vojtěch, Radim a Soběslav. Byla to úcta ke sv. Vojtěchu, která Boleslava Chrabrého sblížila s císařem Otou III., což umožnilo naplnit polskému knížeti jeho ambice. Po smrti Boleslava II. využil zmatků v Čechách a dobyl Krakovsko. Poté na slavné pouti císaře Oty III. v roce 1000 do Hnězdna získal zřízením arcibiskupství vlastní církevní organizaci, která měla napomoci vybudování velké slovanské říše pod jeho hegemonií. Rozepří mezi Přemyslovci Boleslavem III. a jeho bratry Jaromírem a Oldřichem rázně využil - zajal a oslepil Boleslava a na knížecí stolec prosadil svého pretendenta Vladivoje. Po jeho brzké smrti v letech 1003-04 sám opanoval Čechy, kde zůstal Přemyslovcům věrný jen Vyšehrad. Nový německý král Jindřich nabídl Boleslavovi Chrabrému Čechy a Moravu v léno, ale ten odmítl - cítil se už dost silný i na roztržku s říší. Jindřich ho válečnou výpravou, které se účastnili i Jaromír s Oldřichem, vypudil z Čech, když - jak píše Kosmas - "sám kníže jen stěží s málo muži vyvázl". Tím skončila jeho vláda v Čechách, ale Moravu získali Přemyslovci zpět až po mnoha letech (někdy kolem 1029). Nakonec po dlouhých bojích složil Boleslav Chrabrý vasalskou přísahu říši, protože potřeboval volné ruce při výbojích na východě proti Kyjevské Rusi. Po smrti Jindřicha se Boleslav sám roku 1025 korunoval na polského krále, aby vyjádřil své suverénní postavení, ale krátce nato zemřel. Portrét

20. Konec Obsah Jaromír Málokterý Přemyslovec měl tak pohnutý osud jako druhorozený syn Boleslava II. - Jaromír. Jeho tragédie se začala roku 999 po smrti otce, kdy se vlády ujal starší bratr Boleslav III. Z obavy o knížecí stolec dal kníže totiž Jaromíra vyklestit a dalšímu sourozenci - Oldřichovi - usiloval o život. Oba bratři spolu s matkou prchli do Německa ke králi Jindřichovi II. Po pádu Boleslava III. a smrti jeho nástupce Vladivoje se roku 1003 dostává Jaromír poprvé na knížecí stolec. Vzápětí musel prchnout před polským králem Boleslavem Chrabrým, který nakrátko opanoval Prahu. S pomocí Jindřicha II. Jaromír Poláky vypudil a roku 1004 se stal znovu knížetem. Od té doby ho prý bylo neustále vidět na válečných výpravách po boku Jindřicha II., ale nakonec se svou "přílišnou věrností sám zničil". V jeho nepřítomnosti vypuklo v Čechách povstání, do jehož čela se postavil Oldřich. Jaromír se obrátil o pomoc k Jindřichu II., ale ten ho dal uvěznit a potvrdil na stolci Oldřicha. V žaláři v dalekém Utrechtu si pobyl Jaromír až do roku 1033. Tehdy nový německý král Konrád II., kterému se nelíbila příliš samostatná Oldřichova politika, Jaromíra propustil, dosadil ho na český stolec a Oldřicha zajal. Oldřichovi se však podařilo stav zvrátit: Konrád mu vrátil svobodu i vládu, třebaže ztenčenou (Jaromír měl dostat úděl v Čechách, syn Břetislav Moravu). Oldřich vše slíbil, ale po návratu do Čech dal Jaromíra zajmout a oslepit. Teprve po brzké Oldřichově smrti se roku 1034 slepý, zmrzačený a zubožený Jaromír znovu ujímá vlády. Tehdy povolal svého synovce Břetislava a dobrovolně mu předal vládu nad Českým knížectvím. Ani to mu však nezachránilo život. Již následujícího roku byl totiž - jak píše Kosmas - potupně zavražděn, "když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho (vrah) ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních". Portrét

21. Konec Obsah Oldřich Nejmladší syn Boleslava II. po úmrtí svého otce roku 999 sám jen o vlásek unikl smrti, kterou mu chystal jeho nejstarší bratr, nový kníže Boleslav III. Spolu s matkou a zmrzačeným bratrem Jaromírem se Oldřich spasil jen rychlým útěkem do Německa ke králi Jindřichu II. Tyto trpké zkušenosti formovaly Oldřichovu povahu. Do Čech se vrátil Oldřich definitivně roku 1004, kdy Jaromír zasedl na knížecí stolec. Dynastii Přemyslovců v té době hrozilo vymření - Boleslav III. byl vězněn v Polsku, Jaromír děti mít nemohl a také manželství Oldřicha bylo bezdětné. A tehdy se prý vracel Oldřich jednou z lovu a uviděl krásnou Boženu, jak "pere roucho u studánky", a zahořel k ní takovou láskou, že ji pojal za ženu "staré manželství však nerozvázavše". Z nového sňatku se mu narodil syn Břetislav a jen díky tomu rod nevymřel. Roku 1012 vypuklo v Čechách povstání proti Jaromírovi, Oldřich se postavil do jeho čela a stal se knížetem. Podařilo se mu upevnit český stát i knížecí moc a dobýt i území Moravy (mezi lety 1019-29) ovládané Poláky. Jeho pokus připojit také západní Slovensko ztroskotal na odporu německého krále, ale Morava - kde za něj vládl syn Břetislav - už zůstala definitivně součástí českého státu. Nezkrotnou povahu i způsob, jakým jednal Oldřich se svým okolím, dobře ilustruje jmenování Šebíře pražským biskupem. Kosmas vypravuje, že Šebíř si své jmenování vysloužil tím, že uměl knížeti dobře posloužit a připravit mu "lahodné zákusky" z kančí oháňky. Roku 1033 došlo k novému střetu s římskoněmeckou říší, když Oldřich odmítl pomoc králi Konrádu II. při tažení do Polska. Konrád Oldřicha zajal a vládu v Čechách svěřil znovu Jaromírovi. Oldřich se naoko podrobil a slíbil vládu nad přemyslovským panstvím rozdělit - Jaromírovi vyčlenit úděl v Čechách, Břetislavovi postoupit Moravu. Jakmile se však vrátil na jaře 1034 do Čech, Jaromíra zajal a oslepil a Břetislav před rozzuřeným otcem prchl raději do ciziny. Oldřich tak nevybíravým způsobem obnovil svou vládu, ale zároveň zmařil Konrádovy plány na oslabení přemyslovského státu. Záhy poté však při bohaté tabuli, "jejímž vždy byl ctitelem, mezi jídlem a pitím náhle zemřel". Portrét

22. Konec Obsah Břetislav I. Břetislav nemínil pokračovat v kolísavé politice Oldřicha vůči říši, pochopil, že dobrý vztah bude ku prospěchu oběma stranám. Dokazuje to i výběr manželky Jitky, sestry Oty Bílého, potomního švábského vévody, a dcery Jindřicha, markraběte nordgavského z rodu Babenberků, kterou unesl z kláštera ve Svinibrodu. Po smrti otce mu slepý strýc Jaromír (1035) předal vládu a kníže přijal na sněmu v Bamberku od římského krále Konráda Čechy v léno. Roku 1039 uskutečnil válečnou výpravu do Polska, aby odčinil příkoří utrpěná od dob Boleslava Chrabrého a připojil území za moravským pomezím, jež za doby Boleslavů patřilo Přemyslovcům. Dobyl Krakov, kde získal ohromnou kořist, a rozhodl se táhnout dále. Padla Poznaň, posádka mocného hradu Hedč se mu vzdala, a nakonec téměř bez boje dobyl Hnězdno, kde ukořistil ostatky sv. Vojtěcha, jeho bratra Radima a mučedníků Pěti bratří, ale také obrovské poklady. Zde vydal tzv. Břetislavova dekreta, v nichž se spolu se svou družinou zavázal dodržovat v Čechách svátost manželskou, stíhat vraždy, potírat opilství v krčmách, zachovávat církevní předpisy o zákazu práce v neděli a svátcích, pochovávat mrtvé ve svěcené půdě na hřbitovech. Polskou stížnost u papežské kurie čeští vyslanci uplatili částí kořisti a Břetislav jako pokání musel postavit kostel sv. Václava ve Staré Boleslavi. Horší to bylo s novým římským králem Jindřichem III., kterému se rostoucí moc Břetislava nezamlouvala. Vytáhl hned v létě 1040 s velkou válečnou výpravou dvěma proudy do Čech: ze severu vedl vojska míšeňský markrabí Ekkehard a mohučský arcibiskup Bardo, z jihu sám Jindřich. Břetislav nejprve porazil Jindřicha a zajal mnoho říšských hrabat. Pak se obrátil na sever a zahnal i Ekkeharda, kterému umožnil proniknout do země zrádný správce hradu Bíliny Prkoš. Ten byl za trest oslepen a s osekanými údy byl zmučený utopen v Bílině. Následujícího roku byl Jindřich při novém tažení opatrnější, obešel hraniční záseky, hrozně poplenil zemi a oblehl Břetislava v Praze. Biskup Šebíř přeběhl k císaři a Břetislav, když zvážil situaci, se nakonec podrobil. Za to obdržel v léno Čechy, Moravu a Slezsko. S Jindřichem pak dvakrát úspěšně táhl proti Uhrům. Za třetí výpravy onemocněl a brzy poté zemřel. Před smrtí ještě s ohledem na svých pět synů upravil nástupnický řád - na stolec měl nastupovat vždy nejstarší žijící Přemyslovec (tzv. seniorát) Portrét

23. Konec Obsah Spytihněv II. Nejstarší syn knížete Břetislava I. byl podle Kosmova podání "muž velmi krásný, vlasy měl tmavší nad černou smolu, vousy dlouze splývající, tvář veselou...". Už jako devítiletý se ocitl jako rukojmí v římskoněmecké říši, kde s ním navíc přes jeho urozený původ nejednali příliš šetrně. Naštěstí po porážce Jindřicha III. při tažení do Čech mladého kněžice vyměnili za zajaté německé pány, ale i tak si prý odnesl Spytihněv nenávist ke všemu německému. Když dovršil 17 let, otec mu svěřil vládu nad olomouckým údělem. Před svou smrtí ho Břetislav povolal do Čech, aby jako prvorozený zasedl na knížecí stolec, zatímco Moravu rozdělil mezi další tři syny a poslední Jaromír byl určen pro duchovní dráhu. Kosmas traduje, že hned po svém nástupu - roku 1055 - dal Spytihněv vyhnat všechny Němce (včetně své matky Jitky) ze země, ale dochované listiny dokazují, že tomu tak zcela nebylo. Zato je jisté, že se Spytihněv nechtěl dělit o vládu nad knížectvím se svými bratry. Vytáhl na Moravu, odkud Vratislav (II.) prchl do Uher, zatímco další bratři se podrobili a vrátili se na Pražský hrad, kde jim Spytihněv II. přidělil dvorské hodnosti, ale celou zemi spravoval sám. Až později ho uherský král smířil s Vratislavem, kterému roku 1059 dokonce vrátil olomoucký úděl. Spytihněv proslul mj. jako horlivý podporovatel církve, položil základy nového chrámu na Pražském hradě, současně se problematickým způsobem zapsal do dějin Sázavského kláštera, odkud vypudil mnichy slovanského ritu a nahradil je mnichy ritu latinského. Spytihněv také velmi usiloval o královskou korunu a snažil se pro své plány získat papeže. Nakonec se však musil spokojit s tím, že se mu dostalo jen biskupské mitry jako symbolu suverénního knížete. Po šesti letech panování ve věku 30 let Spytihněv náhle zemřel a na knížecí stolec nastoupil jeho mladší bratr Vratislav II. Portrét

24. Konec Obsah Vratislav II. Druhorozený syn Břetislava I. se ujal vlády po smrti staršího bratra Spytihněva roku 1061. Mladším bratrům Konrádovi a Otovi určil úděly na Moravě, zatímco Jaromír se měl stát podle otcovy vůle nástupcem biskupa Šebíře. Vratislav byl zásadový a prozíravý politik a skvělý válečník, ale také muž "prchlivý a mstivý". Byl nejvěrnějším spojencem císaře Jindřicha IV. v jeho bojích s papežem a německými knížaty. Císař mu dokonce udělil Rakousy, které chtěl odebrat Leopoldu II. Babenberskému. A i když později jejich vztahy ochladly, nikdy od něj neodpadl. Podařilo se mu upravit poměr Čech k říši, jíž přestal odvádět prastarý poplatek, a zůstala jen symbolická povinnost vyslat 300 jezdců ke korunovační jízdě císaře do Říma. Na slavné synodě v Mohuči v dubnu 1085 obdržel za odměnu z rukou císaře královskou korunu. Korunován byl za českého i polského krále, třebaže jeho výboje v Polsku příliš úspěšné nebyly. Z Vratislavova působení v Čechách vystupuje nejvíc do popředí spor s bratrem Jaromírem, který se po smrti Šebíře stal přes odpor knížete pražským biskupem. Vratislav totiž roku 1063 moc biskupa silně omezil založením olomouckého biskupství, a navíc následujícího roku povolal zpět slovanské mnichy, vyhnané Spytihněvem ze Sázavského kláštera. Proti vládychtivému Jaromírovi směřovalo i založení kapituly vyšehradské, jež byla přímo podřízena papežské kurii, jak žádal Vratislav. Ohlas i za hranicemi vyvolal fyzický útok neurvalého Jaromíra na starého olomouckého biskupa Jana, takže na Vratislavovo naléhání papež vyslal do Čech legáta, aby spor urovnal. Vratislavova žádost ostatně vyhovovala kurii, usilující o centralizaci církve a o omezení samostatnosti církví zemských. Spor se táhl až do smrti Jaromíra roku 1090, pak již další pražští biskupové legitimitu olomoucké diecéze nezpochybňovali. V období ke konci života vedl Vratislav II. spory s nejbližšími příbuznými - bratrem Konrádem a synem Břetislavem (II.). Vratislav totiž po smrti bratra Oty zabral olomoucký úděl a vypudil z něj vdovu s dětmi, jichž se Konrád ujal. Pro urážku od otcova rádce zas odtáhl s větší částí bojovníků syn Břetislav při otcově tažení na Moravu. Vratislav nakonec raději volil usmíření, aby se bratr a syn proti němu nespojili, a souhlasil, že podle zásady seniorátu se stane jeho nástupcem Konrád místo jeho syna. Krátce nato zemřel nešťastnou náhodou po pádu z koně na lovu a byl pohřben ve vyšehradském kostele. Portrét

25. Konec Obsah Konrád I. Brněnský Prostřední syn knížete Břetislava I. se stal ještě za panování otce - proslulého českého Achillea - údělným knížetem na Moravě (1054). Jeho bratr Spytihněv II. ho však ihned po svém nástupu na trůn (o rok později) údělu zbavil a přivedl do Prahy, kde mu svěřil dvorský úřad, aby ho měl pod dozorem. Teprve po nástupu dalšího z bratrů - Vratislava II. - získal znovu roku 1061 úděl na Moravě: znojemský a spolu s ním i brněnský (odtud jeho přízvisko). Tady vládl, většinou ve shodě s pražským knížetem, plných 31 let. Když však po smrti dalšího bratra Oty získal i úděl olomoucký, a tak vlastně ovládl roku 1087 celou Moravu, zdálo se to Vratislavu II. příliš nebezpečné. Roku 1090 pražský kníže tedy proti Konrádovi vytáhl do války a po dobytí Olomouce ho oblehl v Brně. Konráda zachránil jen rozkol, ke kterému došlo mezi Vratislavem II. a jeho synem Břetislavem (II.). V této situaci se podařilo Konrádově ženě zprostředkovat mír, když slíbila králi Vratislavovi II. poslušnost a zároveň mu připomněla, že zem, kterou plení, ne jejich, ale "jeho vlastní jest". Vratislav II. potom prohlásil dokonce Konráda za svého nástupce na pražském trůnu a ten ho na oplátku smířil s rozvaděným synem Břetislavem (II.). Když v lednu 1092 Vratislav zahynul, stal se Konrád skutečně novým vládcem přemyslovského panství, ale - jak praví Palacký - "nemáme co více vypravovat, a již v osmém měsíci po nastoupení vlády umřel". Na knížecí stolec v Praze pak nastoupil Břetislav II. Portrét

26. Konec Obsah Břetislav II. Nejstarší syn krále Vratislava II. se poprvé připomíná roku 1087. Tehdy ho otec pověřil ostrahou hranic proti Sasům a mladý, nezkušený a lehkomyslný kněžic se nechal nepřítelem překvapit při koupání v řece. Většina jeho družiny zahynula, on sám vyvázl jen s lehčím poraněním. Když později spolu s otcem obléhal na Moravě Konráda I. Brněnského, jeden z královských předáků mu jeho poklesek z mládí připomněl a rozzuřený Břetislav ho za to dal zavraždit. Roztržka s otcem přerostla do hrozivých rozměrů, když Břetislav odtáhl se svou družinou nejprve do Hradce Králové, a pak dokonce ku Praze. Tehdy svolal Vratislav II. sněm a za svého nástupce - ve shodě se stařešinským řádem - nechal zvolit Konráda Brněnského, s kterým se usmířil. Konrád na oplátku zprostředkoval smír mezi otcem a synem, ale Břetislav přesto se svou družinou raději odešel do Uher. Po smrti otce a krátce poté i Konráda se však vrátil na uprázdněný trůn a od roku 1092 vládl jako český kníže. Hned následujícího roku vpadl do Polska a jeho zápas o Slezsko byl úspěšný. Pustošivé tažení na sever opakoval ještě roku 1096. Kosmas, jeho současník, hodnotil Břetislavovu vládu vlídnými slovy už proto, že se kníže postaral o vymýcení zbytků pohanství a také o definitivní vypuzení slovanských mnichů ze Sázavy, které nahradil mnichy latinské liturgie. Závěr Břetislavovy vlády však nebyl šťastný. Nejprve spolu s mladším bratrem Bořivojem (II.) táhl na Moravu, kde zbavil údělná knížata jejich panství (1097), a pak dokonce - v rozporu se stařešinským řádem i zvyklostmi - roku 1099 vyprosil u císaře Jindřicha IV. nástupnictví právě pro Bořivoje. Císař rád souhlasil, vždyť tak mohl zasahovat do záležitostí v Čechách. Rok nato Břetislava, když se vracel z lovu v křivoklátských lesích, najatý vrah probodl oštěpem a kníže na místě skonal. Kosmas sice píše, že požíval velké lásky u svého národa a že při jeho pohřbu plakali "kněží i lid, bohatí i chudí", ale jeho nemoudrým rozhodnutím o nástupnictví začínají vleklé boje o vládu v Čechách, i když z nich zpočátku vítězně vyšel Bořivoj II. Portrét

27. Konec Obsah Bořivoj II. Druhorozený syn krále Vratislava II. byl roku 1081 vyslán v čele 300 rytířů do Itálie, aby pomohl císaři Jindřichovi IV. dobýt Řím. Čeští bojovníci potvrdili svou udatnost - jako první zdolali hradby Věčného města, ale do Čech se jich vrátilo jen devět. Po Vratislavově smrti se stal knížetem Bořivojův starší bratr Břetislav II. Ten před svou smrtí prosadil bez ohledu na stařešinský řád, aby se jeho nástupcem stal právě Bořivoj. Císař toto rozhodnutí podpořil, aby mohl snáze zasahovat do českých poměrů. Roku 1100 tak Bořivoj II. zasedl na knížecí stolec a potlačil pokus o vzpouru moravského údělného knížete Oldřicha Brněnského. Roku 1103 vytáhl kníže do Polska, kde se zamíchal do dynastických sporů, ale nakonec si nechal jen zaplatit výkupné a stáhl se zpět. O dva roky později musel čelit nové vzpouře, v jejímž čele stál další údělný kníže - Svatopluk z Olomouce. Vojsko i celá Praha tenkrát ještě pevně stály za Bořivojem. Svatopluk Olomoucký však užil lsti. Poslal k Bořivojovi svého rádce, který předstíral, že zběhl. Jakmile si získal důvěru knížete, přední Bořivojovy rádce označil za zrádce podplacené Svatoplukem. Bořivoj - "muž prostý, mírný, přívětivý, ale lehkovážný" - mu uvěřil, a tak si sám "neprozřetelně přesekal všechny silné větve, na nichž seděl". Není divu, že po likvidaci svých nejbližších přátel se dalšímu povstání Svatopluka v roce 1107 už neubránil a sotva spasil život útěkem. Hledal pak podporu u císaře Jindřicha V., který - zejména když Bořivoj neskrblil penězi - skutečně zasáhl v jeho prospěch. Zajal Svatopluka, ale ten slíbil císaři ještě větší sumu, a tak nakonec zůstal Bořivoj II. znovu osamocen. Teprve po Svatoplukově smrti (1109) se mohl znovu ucházet o vládu, ale přednost tentokrát dostal mladší bratr Vladislav I. za 500 hřiven stříbra zaslaných císaři. Bořivoj se tedy pokusil získat vládu násilím. Využil bratrova odjezdu a objevil se s "vojskem malým sice, ale dobře ozbrojeným" před Prahou. Přátelé ve městě mu otevřeli brány a bez boje padl i Vyšehrad, jehož kastelán si trpce povzdychl: "Běda tobě, ubohá vlasti, jsi tak neveliká, a přece máš na dvacet pánů..." Vladislav se však nemínil vzdát tak lehce. Rychle táhl zpět ku Praze a o pomoc požádal i císaře, který rád využil bratrovražedné války Čechů, v níž "otcové cedili krev svých synů a děti otců svých". Povolal oba bratry do svého ležení v Rokycanech a Bořivoje, aniž ho vyslechl, dal spoutat železy jako zločince a uvěznil ho až v Porýní. Z vězení ho propustili teprve roku 1115, a roku 1117 ho dokonce Vladislav I. povolal zpět do Čech a předal mu dobrovolně vládu. Bořivoj II. se snažil bratrovi odvděčit. Jako úděl mu svěřil celé území Čech na sever od Labe a o každém kroku se s ním radil. Tato shoda, svědčící dle Palackého o tom, že "srdce našich knížat nebyla ještě tak zdivočelá", však trvala jen tři roky. Z neznámých důvodů Vladislav I. roku 1120 Bořivoje znovu vypudil a ten o čtyři roky později zemřel ve vyhnanství v Uhrách. Portrét

28. Konec Obsah Svatopluk Válečné ostruhy si vysloužil Svatopluk už roku 1103, kdy táhl na Polsko po boku knížete Bořivoje II. Tehdy se přesvědčil, že pražský kníže nevyniká bojechtivostí, a tak se rozhodl, že ho zbaví vlády. Roku 1105 táhl do Čech s menším vojskem, ale o to odhodlanějším, když si předtím zajistil krytá záda spojenectvím s Polskem i Uhry a zároveň poslal napřed množství vyjednavačů "ke všelikému pomlouvání, slibování a podplácení dobře vystrojených". Brány Prahy se mu však neotevřely, ba dokonce byl od "jedné služky stojící na hradbách nesmírně potupen", jak píše Kosmas, a tak odtáhl. O dva roky později však lstí své plány naplnil - poslal k Bořivoji II. svého důvěrníka, který předstíral, že přichází Svatopluka zradit. Přitom za Svatoplukovy spojence označil přední Bořivojovy rádce a pomocníky. Kníže si pak sám "podřezal nejsilnější větve" své moci, když část svých stoupenců sesadil, ostatní utekli a odvrátil se od něj i vlastní bratr Vladislav. V květnu 1107 tak Svatopluk snadno získal vládu a Bořivoj prchal ze země do Německa. Do hry se vložil císař Jindřich V., který Svatopluka zajal a propustil ho až za slib výkupného 10 000 hřiven stříbra. Svatopluk však po návratu ze zajetí našel knížecí pokladnu zcela vyprázdněnou Bořivojem. Čechy teď doplácely na nesvornost Přemyslovců, protože Svatopluk vyždímal ze zubožené země dalších 7 000 hřiven a za zbytek musel ručit jeho bratr jako císařův vězeň. Situaci obrátilo až tažení Jindřicha V. do Uher, při kterém žádal o Svatoplukovu pomoc. Český kníže se přidal s chutí - válka mu byla nadevše. Ale zatímco plenil Slovensko, na Moravu a do Čech vtrhli Poláci. Oddíly vedené Vršovci, které měly nápor odrazit, neuspěly, a tak se musel Svatopluk rychle vrátit. Polská vojska se mezitím stáhla a Svatopluk měl volné ruce, aby se pomstil Vršovcům, kteří byli knížeti trnem v oku již od nezdařeného tažení na Prahu roku 1105. Na sněmu, který kníže svolal po návratu z Uher v roce 1108, dal pokyn k jejich vyvraždění. Někteří byli zabiti před jeho očima, další vyvraždili Svatoplukovi lidé na Libici i jinde. To už Svatopluk znovu spěchal na Moravu, kterou v odvetu plenili Uhři. Při noční jízdě lesem mu větev vypíchla oko, a tak se musel vrátit zpět. Sotva se však rána zhojila, znovu byl v sedle. Strašlivě poplenil Slovensko a s kořistí táhl domů. Dlouho však nezahálel. V létě 1109 Jindřich V. udeřil na Polsko a Svatopluk nemohl na tažení chybět. Tady také našel svou smrt. Když se vracel za večerního soumraku z porady s císařem, k jeho družině se přidal neznámý jezdec, který mu v nenadálém okamžiku vrazil oštěp mezi lopatky takovou silou, že "vévoda padl z koně bezduchý". Vrah využil zmatku a uprchl, a tak se můžeme jen dohadovat, že šlo o pomstu některého z Vršovců, který přežil vyvraždění rodu. Portrét

29. Konec Obsah Vladislav I. Třetí syn knížete a krále Vratislava II., o němž Palacký tvrdí, že byl "jistě v celé řadě Přemyslovců jeden z nejlepších a nejušlechtilejších..., nebylo v něm pýchy, ani mstivosti a ukrutnosti, skvěje se udatenstvím, nemiloval předce války...", se ovšem poprvé ocitl v popředí roku 1107, kdy pomohl olomouckému údělníkovi Svatoplukovi svrhnout vlastního bratra Bořivoje II. Za odměnu měl od nového knížete slíbeno nástupnictví. Po zavraždění Svatopluka roku 1109 umožnily rozmíšky mezi bratry neúměrné zasahování císaře Jindřicha V. do českých záležitostí. Císař udělil v říjnu 1109 Čechy v léno Vladislavovi I. a pomohl mu proti Bořivojovi, který se s polskou pomocí zmocnil Prahy. Roku 1110 císař Bořivoje zajal. Vladislav nejprve tři roky držel v zajetí bratrance Otu, nakonec však pochopil, že bude muset uspokojit nároky příbuzných, a proto jim přidělil roku 1113 v zemi tradiční úděly. V roce 1117 dokonce předal vládu Bořivojovi, který se vrátil z exilu, a sám si ponechal jako úděl pouze území za Labem. To byl v té době vskutku nebývalý čin. Přátelská shoda mezi bratry skončila roku 1120, když se Vladislav znovu ujal vlády a bratra vyhnal. Oženil se s Richenzou z Bergu, s níž měl čtyři děti - nejstarší dceru Svatavu a tři syny: příštího krále Vladislava II. (předka královské linie Přemyslovců), Děpolda (zakladatele vedlejší větve Přemyslovců - Děpoldiců - která však nikdy nevládla) a Jindřicha. Portrét

30. Konec Obsah Soběslav I. Soběslav, nejmladší syn krále Vratislava II., vystupuje poprvé na scénu roku 1107, kdy provázel svého svrženého bratra Bořivoje do polského vyhnanství. Spolu s ním a Boleslavem Křivoústým vpadl 1110 do Čech, ale pokus ztroskotal. Tehdy se však prý Soběslav přičinil o to, aby polská vojska zemi aspoň neplenila. Mírové jednání vedlo k usmíření panujícího knížete Vladislava I. s bratry a Soběslav dosáhl odpuštění i údělu, který mu byl vyměřen na Žatecku. Záhy však prudký Soběslav zabil Vladislavova rádce Vacka, jenž proti němu knížete popichoval. Musel se znovu spasit útěkem do Polska, ale na přímluvu Křivoústého se 1115 mohl vrátit a dostal jako úděl nejprve Hradecko a zanedlouho uprázdněné moravské úděly - Brněnsko a Znojemsko. Stav trval až do roku 1123, kdy kníže znovu Soběslava vypudil. Odpustil mu dva roky poté na smrtelném loži a na přímluvu královny-vdovy Svatavy, matky obou bratří. Krátce poté dosedl Soběslav na uprázdněný knížecí stolec ve shodě s "všeobecným přáním národa, jehož byl miláčkem". Ovšem o vládu usiloval, a to v souladu s nástupnickým řádem (seniorátem), i olomoucký Ota Černý, který se nakonec obrátil s žádostí o pomoc k císaři Lotharu III. Ten příležitost připoutat si více stát Přemyslovců přivítal. Nejprve povolal Soběslava na soud do říše, a když kníže odmítl, uprostřed zimy 1126 vtrhl s vojskem do Čech. Soběslav ho čekal u Chlumce. V bitvě, při níž Čechům podle dobových svědectví pomáhal sám sv. Vojtěch, utrpěl císař zdrcující porážku, Ota Černý padl a Lothar sám nebyl zajat jen díky velkorysosti Soběslava, který ho nechtěl přespříliš pokořit. Při vyjednávání císař potvrdil Soběslava na knížecím stolci a udělil mu titul nejvyššího říšského číšníka s právem hlasu při volbě německého panovníka (počátek kurfiřtského hlasu). Soběslav ho zase nechal se zbytkem vojska volně odejít. Mezi oběma panovníky navíc vzniklo doživotní přátelství. Soběslav, poté co upevnil svou vládu, "panoval chvalitebně, veda všemožnou péči o zvelebení země a bezpečnost její". Silná Soběslavova vláda vyvolala rozsáhlé spiknutí, které však bylo odhaleno. Jeho původce dal vedle tradičního oslepení také "čtvrtit a lámat kolem", což byla v Čechách novinka. Ze spiknutí podezíral i biskupa Menharta, ale nic mu nakonec nedokázal. Kníže se také neopomenul účastnit válečných výprav, zejména po boku Lothara. Po jeho smrti přilnul ke Konrádovi III., kterého 1138 požádal, aby udělil Čechy v léno jeho synu Vladislavovi. A tak to, proti čemu sám na počátku vlády vystoupil, v zájmu rodové posloupnosti sám porušil. Své rozhodnutí si ještě pojistil na sněmu českých pánů v Sadské, ale po jeho smrti byl stejně českým knížetem zvolen šlechtou, která si nedala vzít svá privilegia, syn Vladislava I. - kníže a poté i král Vladislav II. Portrét

31. Konec Obsah Vladislav II. Syn Vladislava I. a Richenzy z Bergu nastoupil vládu 17. 2. 1140 po strýci Soběslavovi I., i když ten se snažil zajistit nástupnictví svým dětem. Není přesně známo, jak získal Vladislav podporu pro své zvolení, zda to byla vzpomínka na jeho "dobrotivého otce, či jeho sliby", ale zdá se, že rozhodovala "veselost a bezstarostnost" Vladislava, takže jeho volitelé doufali, že budou prostřednictvím knížete vládnout sami. Naštěstí to byl omyl. Vladislav se brzy poté oženil s dcerou Leopolda III. Rakouského a nevlastní sestrou císaře Konráda III., s jehož pomocí potlačil odboj moravských údělných knížat v čele s Konrádem Znojemským. Tehdy za obležení Prahy, kterou hájil Vladislavův bratr Děpold, vyhořel chrám sv. Víta. Vladislav příští rok v odvetu strašlivě poplenil Moravu. O smír mezi Přemyslovci se přičinil až papežský legát Guido. Roku 1144 po pádu Edessy byla vyhlášena nová křížová výprava, které se účastnil i Vladislav. Do Jeruzaléma sice nedorazil, ale nějakou dobu pobýval v Byzanci jako host císaře Manuela. Hlavní politická aktivita knížete byla spojena s císařem Fridrichem I. Barbarossou, který nastoupil vládu roku 1152. Ve vztahu k císaři se také ukázaly Vladislavovy klady i nedostatky - pokud mu radili zkušení diplomaté jako biskup Jindřich Zdík či Daniel, český stát vzkvétal. S císařem byl zpočátku v napjatém vztahu kvůli bavorskému vévodství a neúčastnil se ani korunovační jízdy. Ale na Fridrichově svatbě se smířili a za pomoc poskytnutou císaři proti Milánským obdržel 11. 1. 1158 v Řezně dědičně královskou korunu, bylo mu vráceno Budyšínsko, dříve císařem odňaté. Statečnost, kterou prokázali čeští bojovníci při obléhání Milána, se stala příslovečnou po celé Evropě. Na slavnostní bohoslužbě po pokoření Milána vložil císař Vladislavu II. na hlavu královskou korunu. Tento čin se obrazil i v založení komendy řádu johanitů v Praze, výrazem slávy a moci se stala i stavba prvního kamenného mostu - Juditina přes Vltavu v Praze. Naopak na sklonku života se projevila plně Vladislavova neobratnost, když chtěl zajistit trůn - bez ohledu na seniorát - svému synu Bedřichovi a rezignoval v jeho prospěch (1173). Neuspěl, protože na sněmu v Hermsdorfu využil jeho slabosti císař a předal Čechy v léno (bez královského titulu) Oldřichovi, synu Soběslava I. V Čechách začal dlouhodobý boj o vládu, který dovršil pokles moci českých knížat. Vladislav své pokoření dlouho nepřežil, ani se nevrátil do Čech a zemřel na statcích své druhé ženy v Durynsku. Portrét

32. Konec Obsah Bedřich Nejstarší syn krále Vladislava II. a Gertrudy, dcery Leopolda Rakouského a nevlastní sestry římskoněmeckého krále Konráda III. Na historickou scénu vstoupil v době, kdy po dlouhé Vladislavově vládě nastal úpadek českého státu, způsobený vnitřními boji o moc. Právo seniorátu bylo už od dob Břetislava II. porušováno ve prospěch prvorozeného knížecího syna a nejinak tomu bylo na sklonku vlády Vladislava II., který roku 1172 raději odstoupil, aby mohl Bedřichovi předat knížectví a zajistit mu je ještě za svého života. Bedřich, který se roku 1157 oženil s dcerou uherského krále Gejzy Alžbětou, měl v té době už válečné zkušenosti z Itálie, když v letech 1161-62 vedl se strýcem Děpoltem české vojsko na pomoc císaři Fridrichu Barbarossovi při dobývání Milána. To mu bylo však málo platné, neboť po nástupu na knížecí stolec císař vyhověl žádosti Přemyslovce Oldřicha (syna Soběslava I.) a Bedřicha sesadil, ačkoliv šlo o nebývalý zásah do českých práv. Bedřich se nevzdal a obojetný císař mu roku 1178 za ohromnou sumu Čechy jako říšské léno znovu propůjčil. V boji mezi dosud vládnoucím bratrem Oldřicha Soběslavem II. po krvavých bitvách u Loděnic a na Bojišti v Praze Bedřich zvítězil a ujal se znovu vlády. Pro svou neoblíbenost, danou osobními vlastnostmi (jak píše Palacký, "dělal se hrdým a tvrdým, moci v sobě nemaje"), byl roku 1182 vyhnán a šlechta zvolila za knížete Konráda II. Otu. Císařův zásah sice Bedřichovi vládu vrátil, ale pouze nad Čechami - Morava jako říšské léno (markrabství) připadla Konrádu Otovi. Toto rozdělení českého státu, vyhovující zejména císaři, skončilo roku 1186 knínskou smlouvou, kdy po bitvě u Loděnic Konrád Ota uznal českou svrchovanost a smířil se s Bedřichem. Ještě téhož roku vzplanul nový spor - tentokrát s pražským biskupem a Bedřichovým bratrancem Jindřichem Břetislavem - který znamenal nové oslabení knížecí moci. Pražský biskup, dosud víceméně "knížecí kaplan", byl Barbarossovou bulou uznán za suverénního říšského knížete, podléhajícího jen císaři a nikoliv českému knížeti. Hrozící rozdělení českého státu, kdy bylo z jeho pravomoci vyňato pražské biskupství i celá Morava, bylo především dílem nesvornosti Přemyslovců a definitivně překonat se jej podařilo až nástupem Přemysla I. Otakara. Portrét

33. Konec Obsah Soběslav II. Syn Soběslava I. neměl cestu k vládě lehkou. Ve sporech mezi potomky Vladislava I. a Soběslava I. o nástupní právo zvítězil Vladislav II. a Soběslav i s bratry odešel do exilu. Za Vladislavovy nepřítomnosti se roku 1148 pokusil zmocnit vlády, ale byl zajat a uvězněn na Přimdě. Po útěku roku 1150 pobýval opět na císařově dvoře. Roku 1161 se Soběslavovi podařilo opanovat aspoň Olomoucko. Kníže Vladislav II. ho pozval na jednání do Prahy, kde ho však dal věrolomně zajmout a další léta - až do nástupu na knížecí stolec - trávil Soběslav opět ve vězení na Přimdě. Po odstoupení Vladislava II. ve prospěch syna Bedřicha se situace přece jen změnila. Na přímluvu Soběslavova bratra Oldřicha, který pro císaře Fridricha Barbarossu vykonal mnoho užitečných služeb, byl Soběslav novým knížetem Bedřichem propuštěn. Na sněmu v Norimberce panovačný císař, který nebral udílení Čech v léno a potvrzení zvoleného českého knížete jen jako formální záležitost, vládu Bedřichovi odňal a předal ji Oldřichovi. Ten, aby předešel případným sporům, sám vládu postoupil staršímu bratru Soběslavovi II. Vláda Soběslava (1173-78) však nevzbudila v českých předácích mnoho přízně. Soběslavovi přezdívali kníže sedláků, protože pokládal za svou úlohu "hájit chudého a ubohého před bohatcem a násilníkem", jak píše F. Palacký. Není divu, že se od něj šlechta brzy odvrátila, takže v novém zápase s Bedřichem nakonec vládu opět ztratil. Portrét

34. Konec Obsah Konrád II. Ota Konrád II. Ota vládl poměrně krátce, ale patřil k význačným osobnostem doby. Syn Konráda II. Znojemského získal za bojů mezi Přemyslovci postupně celou Moravu - vedle Znojemska i Brněnsko a Olomoucko. Roku 1182 využil císař Fridrich Barbarossa, k němuž se obrátil o pomoc kníže Bedřich, vyhnaný z Čech, situaci k novému oslabení českého státu, když Moravu oddělil jako samostatné území podléhající říši místo českému knížeti. Šlechtou zvolený český kníže Konrád pak odstoupil a místo toho přijal Moravu jako říšské léno s titulem markrabí moravský. Nové boje na sebe nedaly dlouho čekat. Vypukly roku 1184 a v krvavé bitvě u Loděnice (nejkrvavější mezi Čechy a Moravany v celé historii) byl 10. 12. 1185 Konrád poražen mladým Přemyslem (I.) Otakarem. Smír byl uzavřen následujícího roku (tzv. knínskou dohodou) a Morava se fakticky vrátila pod českou svrchovanost. Když po smrti Bedřicha nastoupil roku 1189 Konrád vládu i v Čechách, přijal sice vládu v léno od říše, ale samostatnost Moravy už nebyla zmiňována. Na červnovém sněmu v Praze a později v Sadské prohlásil kníže Čechy a Moravu za jediný stát a vzdal se titulu markrabí. Vydal také Statuta Konráda Oty, první český zákoník, který se však zachoval pouze v pozdějších potvrzeních Přemysla I. Konrád sám zemřel na mor za římské jízdy císaře Jindřicha VI. a v Čechách se rozpoutal nový boj o knížecí stolec. Portrét

35. Konec Obsah Václav Václav, nejmladší syn Soběslava I., se poprvé připomíná roku 1137, kdy se stal jeho kmotrem polský král Boleslav Křivoústý a Soběslav zas kmotrem Boleslavova syna na potvrzení úmluv po ukončení vzájemných sporů. Za vlády bratra Soběslava II. obdržel Václav roku 1177 za úděl Olomoucko a to následujícího roku uhájil proti vojsku Konráda II. Oty a jeho spojence Leopolda V. Rakouského. Po pádu bratra však svůj úděl pozbyl a našel azyl u uherského dvora. Do Čech se vrátil za vzpoury šlechty proti Bedřichovi. Obléhal Pražský hrad, ale neúspěšně, takže nakonec musel znovu uprchnout za hranice. Zdálo se, že se na nešťastného Václava konečně usměje štěstí za vlády knížete Konráda II. Oty. Roku 1189 se směl vrátit do Čech, zúčastnil se i pražského sněmu, kde Konrád vyhlásil svá Statuta. A když kníže doprovázel Jindřicha VI. na římskou jízdu, jmenoval Václava místodržícím. Po smrti Konráda v Itálii pak vládl Václav - jako nejstarší Přemyslovec - pouhé tři měsíce, než ho svrhl ambiciózní Přemysl I. Václav sice znovu obléhal Prahu, ale jeho snahy odsoudil k nezdaru svévolný zásah Jindřicha Břetislava - ten se rozjel za císařem, který za 6 000 hřiven stříbra udělil Čechy v léno Přemyslovi. Václav se znovu ocitl na útěku. V Míšni byl úkladně přepaden, zajat a pak o jeho dalším osudu už není zpráv. Portrét

36. Konec Obsah Jindřich Břetislav O mládí Jindřicha Břetislava, synovce krále Vladislava II., není mnoho zpráv. Víme, že studoval na universitě v Paříži, od roku 1180 byl proboštem vyšehradským a roku 1182 se stal pražským biskupem. Zdá se, že více toužil po světském panování a nechtěl být podřízen knížeti. Mrzely ho prý "velikost a rozličnost daní", které panovník vybíral na církevních statcích. Nejprve se dostal do sporů s údělným knížetem Děpoldem II., ale brzy i s českým knížetem Bedřichem. Nakonec musel před jeho hněvem prchnout z Čech a uchýlit se k císaři Fridrichu Barbarossovi (1187). Císař obeslal na sněm do Řezna Bedřicha, který tu marně hájil, že "odedávna pražští biskupové byli jen kaplani" českých knížat. Říšští biskupové tím byli tak rozlíceni, že prohlásili Jindřicha Břetislava za říšského knížete, který českému panovníkovi vůbec nepodléhá. Po vytvoření Moravského markrabství to znamenalo další ránu jednotě českého státu. S dalším českým knížetem - Konrádem II. Otou - se pražský biskup snesl, ale když se stal knížetem Václav II., začal Jindřich Břetislav znovu intrikovat. Novému císaři Jindřichovi VI. slíbil 6 000 hřiven stříbra, jestliže vládu v Čechách získá jeho bratr Přemysl (I.) Otakar a Moravu další bratr Vladislav Jindřich. Václav II. se chvíli pokoušel o vojenský odpor, ale nakonec roku 1192 Prahu vydal dobrovolně biskupovi a odešel do ciziny. Tehdy zasáhl císař, který pražského biskupa zajal prý za to, že mu ještě nevyplatil slíbené hřivny. Ovšem styky Přemysla Otakara s císařovými protivníky situaci záhy změnily. Jindřich VI. znovu věnoval svou důvěru Jindřichu Břetislavovi, kterého nejen propustil, ale dokonce mu svěřil vládu nad Čechami. Roku 1193 se tak pražský biskup a zároveň český kníže vracel se "slavným komonstvem" do Čech. U Zdic se mu postavil bratr Přemysl Otakar, ale když většina jeho vojska přeběhla na stranu Jindřicha Břetislava, boj neriskoval. Zato Praha se nechtěla novému pánovi pokořit a "všechna provolání, slibování, prosby, hrozby, a dokonce i kletby" nepomáhaly. Zkrušilo ji až pětiměsíční obležení. Následujícího roku 1194 vytáhl Jindřich Břetislav na Moravu, kde zbavil vlády Vladislava Jindřicha. Bojovný biskup tak sám ovládl celou přemyslovskou doménu. Poté na císařův rozkaz vytáhl kníže-biskup (označovaný někdy též jako Břetislav III.) pokořit Míšeňsko, což provedl tak důkladně, že se musel "veřejně kát za výtržnosti, kterých se dopouštělo loupežné vojsko". Roku 1196 se chystal na křížovou výpravu, ale nakonec - zřejmě z obavy o vládu - neodejel. Navíc záhy onemocněl, ale i přesto se pokus Přemysla I. Otakara o vpád do Čech nezdařil. Kníže-biskup ještě stačil dát uvěznit Vladislava Jindřicha, ale zhoršující se nemoc i obava o život ho přiměly, aby se "dal zanést do Chebu, kde duši vypustil". Po jeho smrti byl hrozící rozpad českého státu definitivně překonán nástupem Přemysla I. Otakara. Portrét

37. Konec Obsah Vladislav Jindřich Vladislav Jindřich, jeden z mladších synů krále Vladislava II., patřil k nejsvětlejším zjevům mezi Přemyslovci. Po smrti otce byl ještě nedospělý a první zprávy o něm máme až z doby, kdy spolu se svým bratrem Přemyslem I. Otakarem pomáhal knížeti Bedřichovi. Roku 1192 získal od knížete Jindřicha Břetislava titul moravského markraběte a vládu nad Moravou. O dva roky později však kníže Vladislava Jindřicha vlády zbavil a přivedl si ho na pražský dvůr, aby ho měl pod dozorem. Když se Přemysl Otakar pokusil roku 1196 vpadnout do Čech, Vladislav Jindřich byl knížetem uvězněn. Ale už o rok později kníže umírá a čeští předáci Vladislava Jindřicha nejen osvobodili, ale 22. 7. 1197 ho zvolili novým knížetem. V prosinci však znovu vpadl do Čech Přemysl Otakar a schylovalo se k bratrovražednému boji. Tehdy však naštěstí - jak píše Palacký - u Vladislava Jindřicha zvítězila "láska k vlasti a zdravý rozum politický". Ještě před bitvou vyhledal svého bratra, a "třebas měl nesrovnatelné vojsko, přece ustoupil jednak pro dobro míru, jednak z bratrské lásky". Vzdal se dobrovolně českého knížectví a spokojil se s moravským markrabstvím, které mělo napříště podléhat českému panovníkovi, nikoliv říši. "Spanilost duše Vladislavovy ukázala se zvlášť tím, že až do smrti zůstal neproměnně věren bratrovi a pánu svému," i když měl mnohokrát příležitost využít obtížného postavení Přemysla I. Otakara, aby sám získal vládu. Zlatou bulou sicilskou (1212) byla i říší uznána podřízenost Moravy Českému království a Vladislav Jindřich získal od císaře symbolické území v Sasku, aby byl i nadále počítán mezi říšská knížata. K význačným činům markraběte Vladislava Jindřicha patří mj. založení kláštera ve Velehradě. Když roku 1222 zemřel bez potomků, vlády na Moravě se načas ujal přímo král Přemysl I. Otakar. Portrét

38. Konec Obsah Přemysl I. Otakar -1/2 Přemysl byl synem krále Vladislava II. a jeho druhé manželky Jitky Duryňské. O mládí příštího krále se zprávy nedochovaly, objevují se teprve roku 1180, kdy se zasnoubil, a pak roku 1185, kdy stál v čele vojska staršího bratra knížete Bedřicha a měl za úkol přinutit moravské Přemyslovce, které podporoval císař Barbarossa, k poslušnosti českému knížeti. Teprve na druhé výpravě přiměl Konráda II. Otu k boji a porazil ho v krvavé bitvě u Loděnic 10. prosince. Následovalo smíření, které Konráda Otu vyneslo po Bedřichově smrti na knížecí stolec (1189-91). Když se po jeho smrti stal knížetem Václav (syn Soběslava II.), vypověděl mu Přemysl poslušnost a začal sám bojovat o vládu. Na jeho stranu se přidal i biskup Jindřich Břetislav. Václav se opevnil v Praze a po neúspěšném obléhání vyslal Přemysl biskupa k císaři. Za úplatek 6 000 hřiven stříbra Jindřich VI. udělil Přemyslovi Čechy v léno a Václav nakonec prchl do ciziny. Přemysl tak roku 1192 poprvé usedl na knížecí stolec, ale nemohl sehnat slíbenou sumu, a tak se biskup musel odebrat jako rukojmí k císaři. Přemysl zatím vyjednával s císařovým odpůrcem Jindřichem Lvem, což vedlo k jeho pádu. Rozzuřený císař ho zbavil vlády, kterou svěřil biskupu Jindřichu Břetislavovi (1193). Přemysl sice proti vracejícímu se biskupovi vojensky vytáhl, ale k bitvě nedošlo. Většina šlechty přeběhla z Přemyslova tábora a ten musel utíkat. Exil však netrval dlouho, protože už v červnu kníže a biskup zároveň zemřel. Čeští páni, zřejmě v obavě před odvetou, zvolili za nového knížete Přemyslova mladšího bratra Vladislava. Přemysl nehodlal ustoupit, přitáhl do Čech a schylovalo se k bratrovražednému boji. Vladislav, i když měl převahu, před bitvou uznal přednostní právo Přemysla, postoupil mu dobrovolně vládu (6. 12. 1197) a až do smrti ho oddaně podporoval, což byl neobvyklý čin, který mu vynesl obdiv souvěkých kronikářů. Přemysl bratra jmenoval moravským markrabětem, a když upevnil své postavení v Čechách, začal usilovat o královskou korunu. Roku 1197 totiž zemřel císař Jindřich VI. a v následujících bojích několika rivalů o korunu Přemysl správně vycítil příležitost. Nejprve uzavřel smlouvu s Filipem Švábským a za podporu při jeho volbě v březnu 1198 byl v srpnu - společně s Filipem - slavnostně korunován s tím, že právo nosit korunu měli i jeho dědici. Dosáhl i dalších výsad: právo investovat (dosazovat) pražské biskupy, omezení císařské moci tím, že svobodně zvoleného českého krále může císař pouze potvrdit. Roku 1201 zasáhl do sporů o císařství i papež Inocenc III., který podporoval protikandidáta Otu Brunšvického a vyzval Přemysla, aby odstoupil od Filipa. Protože Ota zatím neuznával Přemyslův královský titul, po změně tábora byl Přemysl 24. 8. 1203 znovu slavnostně korunován v Merseburku. Připojil se i papež a bulou z 29. 4. 1204 potvrdil titul i všechna privilegia království na věčné časy. Ale pro Přemysla to nebyla poslední změna spojence. Poté co byl zavražděn Filip Švábský, postavil se za kandidaturu štaufského pretendenta Fridricha II., syna Jindřicha VI. Pokračování Portrét

39. Obsah Konec Přemysl I. Otakar – 2/2 Ota sice zbavil za trest Přemysla všech lén, ale na válečné výpravě Fridricha II. se Přemysl vyznamenal a vděčný panovník, který ještě neměl císařskou pečeť, mu všechna privilegia stvrdil a rozšířil Zlatou bulou sicilskou. Český král se mohl vyplatit z dávného závazku doprovázet císaře na římské jízdě a musel se zúčastňovat pouze těch říšských sněmů, které byly v bezprostředním dosahu jeho území. Zároveň se upevnilo právo volitelského (kurfiřtského) hlasu pro českého krále. Panování Přemyslovi I. Otakaru zkomplikoval rozchod s manželkou Adlétou Míšeňskou, přičemž zbavil prvorozeného syna Vratislava nástupnictví, a ještě téhož roku se oženil s Konstancií Uherskou. Nepřátelství Míšeňských na sebe nedalo čekat, a navíc volbou nového biskupa Ondřeje (1214) místo spojence získal Přemysl protivníka, který usiloval o vymanění církve z područí světské moci. Pět let trval spor s biskupem, na jehož stranu se postavil i papež a nechal nad Čechami vyhlásil klatbu. Nakonec - díky obratné Přemyslově politice - došlo v otázce církve ke kompromisu a svou moc panovník ještě posílil. Konkordát vymezující vztahy mezi králem a pražským biskupem byl 10. 3. 1222 Přemyslovým privilegiem rozšířen na všechny církevní instituce v království. Na sklonku vlády se Přemyslovi podařilo vyřešit letitý problém, který dlouho oslaboval český stát - otázku nástupnictví. Seniorát, starobylé právo o nástupu nejstaršího člena rodu z dob Břetislava I., nahradil primogeniturou, právem prvorozeného, která odpovídala upevňujícím se feudálním vztahům. Už v roce 1216 nechal nejstaršího syna z druhého manželství Václava uznat šlechtou za budoucího krále. Volbu pak potvrdil i císař Fridrich II. a korunovací v roce 1228, ještě za svého života, mu Přemysl následnictví pojistil. Brzy nato se zároveň rozkmotřil s císařem i rakouským vévodou Leopoldem. Podle dohody se Přemyslova dcera Anežka z druhého manželství měla stát ženou císařova prvorozeného syna. Leopold císaře přiměl, aby dohodu urážlivě zrušil a oženil syna s Markétou Rakouskou. Anežku, dlící na vychování na rakouském dvoře, otci roku 1225 vrátili - odešla pak do kláštera, stala se abatyší a nakonec světicí (také dcera z prvního manželství Markéta, provdaná do Dánska pod jménem Dagmar, je dodnes vysoce ctěnou královnou). Přemysl poté vytáhl proti Leopoldovi, ale roku 1226 válka skončila příměřím, i když přátelské vztahy se již neobnovily. Přemyslova pragmatická politika, při níž měnil snadno spojence, nemusí vzbuzovat na první pohled sympatie. Její výsledky však lapidárně zhodnotil F. Palacký: "nalezl Čechy svržené až na nejhlubší stupeň politické nevlády a nevážnosti, blízko konečného úpadku ... a když umřel, pozůstavil je synu svému co mocnářství nikomu nepodlehlé, v sobě uspokojené a svorné a požívající ve valné části Evropy netoliko vážnosti, ale i ostrahu." Přemysl jako politik patřil rozhodně k největším v celé naší historii. Zpět

40. Konec Obsah Václav I. – 1/2 Prozíravost vedla Václavova otce Přemysla I. Otakara k tomu, aby syna postupně zasvěcoval do povinností vladaře. Spolu s jeho manželkou Kunhutou, dcerou Filipa Švábského, ho nechal již roku 1228 korunovat na českého krále. Asi znal dobře synovu povahu - na jedné straně nadaný a energický, na druhé ctitel zábav a až rozmařilého života. Také si liboval v "krásoumě, a zvláště v básnictví", jak píše F. Palacký. Ale ze všeho nejvíce miloval Václav lov a tato vášeň ho připravila o oko (odtud i jeho přízvisko Jednooký). Postupné převzetí vlády znamenalo, že Václav pokračoval v Přemyslově politice. V první řadě musel řešit spor s posledním rakouským Babenberkem, vévodou Bedřichem Bojovným. Šlo o urážku, jíž se dopustil, když zapudil svou manželku Žofii, sestru uherské královny. Václavova matka Konstancie také pocházela z Uher, a tak Václav, od roku 1230 už vládnoucí král, jako "rodinný mstitel" vpadl 1230 až 1231 do Rakous. Bedřich se vypravil na odvetnou výpravu následující rok, když využil rozporů mezi Václavem a jeho mladším bratrem Přemyslem (+ 1239), markrabím moravským. V červenci vpadl na Moravu a podařilo se mu obsadit hrad Bítov, který byl považován za nedobytný. Václav, i když se nacházel s vojskem poblíž, se bitvy neodvážil, protože mezi jeho muži bylo mnoho straníků Přemysla. Bedřich naštěstí onemocněl a musel odtáhnout. Václav toho využil: dobyl Brno a donutil bratra k poslušnosti. Bedřichova svárlivá povaha proti němu nakonec popudila i císaře Fridricha II., který ho uvrhl do říšské klatby (1236) a pověřil Václava, aby ho pokořil. Václav se zmocnil Dolních Rakous i Vídně, když Bedřichovi zůstalo věrné jen Vídeňské Nové Město. Obava říšských knížat, že by císař ziskem Rakous příliš posílil svou moc, vedla k horečné diplomatické aktivitě především církve, jejímž výsledkem bylo smíření Václava s Bedřichem, který zaslíbil neteř Gertrudu Václavovu synovi Vladislavovi a jako věno odevzdal pod českou správu území Rakous severně od Dunaje. V té době pro celou střední Evropu vyvstalo nebezpečí tatarského (mongolského) vpádu. Václav opevnil pohraniční hory a vytáhl na pomoc knížeti Jindřichovi II. Vratislavskému. Severní proud mongolských hord už totiž dobyl Kyjev a udeřil na Polsko. Jindřich nemohl ovšem na českou pomoc čekat a 9. 4. 1241 svedl nešťastnou bitvu u Lehnice, v níž padla většina jeho bojovníků i on sám. Václav Tatary odrazil v Kladsku a poplašen zprávami, že jeden houf Tatarů už dobyl Míšeň, vypravil se jim naproti přes Žitavu. Tehdy voj nájezdníků protáhl Moravou, kterou strašlivě poplenil, a ze Slezska došel do Uher. Ty mezitím dobyl hlavní voj, v jehož čele stál chán Batu. Václav se spojenci z Německa rychle přitáhl na Moravu a koncem roku, když zamrzlý Dunaj dovolil Tatarům přejít na druhý břeh, s nimi svedl bitvu, v níž zabránil jejich postupu k Vídni. Brzy poté zemřel tatarský veliký chán a hordy náhle zmizely v asijských stepích. Rozhodný Václavův postup měl značný vliv na růst prestiže Českého království. Pokračování Portrét

41. Obsah Konec Václav I. – 2/2 Krátce poté se obnovily spory s Bedřichem, který náhle odmítl splnit smlouvu s Václavem a Gertrudu nabídl tentokrát přímo císaři. Václavovi slíbil pomoc uherský Bela, jemuž Bedřich odňal část území za vpádu Tatarů, a také Ota Bavorský. Slíbená pomoc však nedorazila, české vojsko utrpělo porážku, ale přesto podmínky míru byly pro Václava příznivé - Gertruda byla opět přislíbena Vladislavovi, protože Bedřicha čekala rozhodující bitva s Uhry, v níž nakonec padl. Ani Vladislav se z vlády v Rakousích dlouho netěšil, protože už následujícího roku 1247 zemřel. Tou dobou už byl Václav znám spíše rozmařilým životem než správou země. Jeho mladšímu synovi Přemyslovi (II. Otakaru), novému moravskému markraběti, nabídla většina šlechty a duchovenstva v čele s biskupem, aby se spolupodílel na vládě, a zvolila ho 31. 7. 1247 za mladšího krále. Využilo se precedentu, kdy i sám Václav I. byl korunován ještě za otcova života, nikoliv ovšem proti jeho vůli. Václav se nemínil podobnému nátlaku vzdát a sháněl posily jak v Německu, tak v Rakousích, zejména u papežových přívrženců. Válka mezi otcem a synem se rozhořela naplno roku 1248 se střídavými úspěchy. Přemyslovi se sice podařilo opanovat celé Čechy, když Václav po neúspěšném obležení Prahy musel odejít na panství svého spojence Boreše z Rýzmburka v severních Čechách. Ale po vítězství u Mostu se obratnou politikou podařilo Václavovi donutit Přemysla ke smíru, a navíc ho - když pak jednal o ústupcích pro své spojence - zajal a donutil podrobit se. Václav podporoval německou kolonizaci a královskou moc upevňoval i výstavbou hradů a zakládáním měst (Trutnov, Slaný, Stříbro ad.). Se zvyšujícím se blahobytem stoupaly i příjmy královské komory. Zvýšenou měrou se v zemi prosazoval německý a západoevropský kulturní vliv - rytířské turnaje, které pořádal králův milec Ojíř z Friedberka, pražský dvůr hostil nejproslulejší minnesängry (prý i proslulého Walthera von der Vogelweida) a vznikaly také první stavby v gotickém slohu u nás. Zpět

42. Konec Obsah Přemysl Otakar II. – 1/2 Vzestup a pak strmý pád Přemysla II. Otakara fascinoval už současníky (český král se dostal i do Dantovy Božské komedie) a vzrušuje i dnes. Muž, který vybudoval rozsáhlou středoevropskou říši, postavy ušlechtilé, srdnatý, moudrý a i nad obyčej svého věku výmluvný, obklopený slávou a bohatstvím, nakonec zůstal osamocen s hrstkou nejvěrnějších na Moravském poli, kdy v den sv. Rufa, pro Čechy tak nešťastný, ztratil i život, když to nejcennější - čest - si podržel. Druhorozený syn Václava I. a Kunhuty z rodu Hohenštaufů se měl stát původně duchovním, ale po smrti staršího bratra Vladislava (+ 1247) převzal jeho úděl, markrabství moravské. Brzy se dostal do sporů s otcem, který se oddával více lovu než správě země. Odboj byl zosnován šlechtou, která nespokojena s Václavem zvolila 31. 7. 1247 Přemysla za mladšího krále. Nešlo tedy o odstranění Václava, ale o snahu dosadit spoluvládce, který by energicky prosazoval zájmy pánů a království. Přemysl chtěl navíc pokračovat v politice bratra, ucházejícího se sňatkem s Gertrudou (neteří posledního Babenberka Bedřicha Bojovného) o velkolepé dědictví: Rakousy a Štýrsko. V době, kdy ani papež, ani císař neměli dost sil k prosazení svých zájmů, se Přemysl II. domníval, že důslednější česká politika by mohla využít bezvládí a boje všech proti všem a připojit tyto země k Českému království. Místo toho vypukl otevřený boj mezi otcem a synem, když Václav porušil dřívější ujednání a Přemysla vojensky napadl. Mladý král sice načas opanoval celou zemi a Václav musel dokonce za hranice, ale nakonec se válečné štěstí, při Přemyslově neúspěšném obléhání Mostu, přiklonilo na stranu Václava. Obratným vyjednáváním pak král získal vrch, podařilo se mu obsadit Prahu a Přemysl se podrobil. Když později požadoval zmírnění podmínek smíru, byl na Týřově zajat a jeho straníci uvrženi do žaláře, takže Václavovo vítězství bylo úplné. V té době už všeobecná anarchie v Rakousích vyústila v nabídku poddanství Václavovi. Roku 1251 tam byl poslán Přemysl, aby se ujal vlády. Po celou tu dobu neopomněl posilovat v Rakousích své pozice. Přes značný věkový rozdíl (bylo mu asi 19 let) se oženil se sestrou posledního Babenberka, více než padesátiletou Markétou. Úspěchy české strany vyvolaly odpor u Uhrů a Bavorů. Přemysl ohrožoval uherské zájmy v jižním Štýrsku a králi Bélovi se podařilo vytvořit protičeskou koalici, k níž se připojila i polská knížata. Roku 1253 se bojovalo po celé délce českých hranic, ale bez znatelných výsledků. Ještě před koncem bojů zemřel Václav I., a Přemysl se tak stal legitimním českým králem. O zprostředkování míru se nakonec zasadil papež, neboť spory oslabovaly jeho pozici v boji proti císařské rodině Štaufů. Na podzim roku 1254 se král vydal na křížovou výpravu proti pohanským Prusům, za níž byl na jeho počest založen hrad Královec (Königsberg, Kaliningrad). Přemysl se tu snažil vytvořit české léno, které by sloužilo k nátlaku na polská knížata. Pokračování Portrét

43. Obsah Konec Přemysl Otakar II. – 2/2 Po návratu v únoru 1255, který patrně zapříčinila zpráva o smrti papeže, se přesvědčil, že jeho úmysl stát se římskoněmeckým císařem je neuskutečnitelný - byl již příliš mocný, než aby získal potřebnou podporu říšských knížat. Pragmaticky tedy podporoval střídavě oba kandidáty na trůn, protože oslabená vláda vyhovovala jeho záměrům na jihu, kde se schylovalo k novému střetnutí s Uhry. V zimě 1259 poslal pomoc štýrským šlechticům proti uherským posádkám, takže se je podařilo vypudit ze země. K rozhodujícímu střetnutí došlo 26. 6. 1260 u Kressenbrunnu, kde Přemysl především osobní statečností zvítězil. Mír s uherským králem Belou uzavřel až o rok později. Čekal totiž na rozvod s Markétou a chtěl si získaná území pojistit sňatkem s Kunhutou, Belovou vnučkou. Přemyslova říše se pak rychle rozrůstala - roku 1262 obdržel fojtství salcburské a pasovské, roku 1266 připojil Chebsko. Papež připomínal Přemyslovi jeho slib nové kruciáty, a tak český král znovu uvažoval o vytvoření lenního území na severovýchodě, přičemž z olomouckého biskupství se mělo stát arcibiskupství spravující dobytá území. Proti tomu se postavila církev, odmítající oddělit moravskou diecézi, ale také rozmary počasí - obleva znemožnila pochod vojska. Přesto Přemysl nová území získal - Korutany, které mu postoupil bezdětný vévoda Oldřich. Získal i Krajinu a patriarchát aquilejský. Nové rozšíření Přemyslova panství sahajícího až k Jadranu vedlo k dalšímu střetnutí s Uhry, které se však podařilo znovu odrazit. Za poměrně dlouhé Přemyslovy vlády se Čechy dotvořily ve vrcholně feudální stát, kde rozhodující slovo měl král. Přemysl věděl, že vnitřní síla státu je základem jeho mezinárodního postavení. Hned na počátku vlády zřídil zemský soud v Praze, kde byly vedeny zemské desky. Moc panovníka ohrožovali mocní feudálové zejména v okrajových oblastech, kteří měli často zájmy protikladné ústřední moci. Proto Přemysl podporoval kolonizaci pohraničních území a zval hlavně německé kupce a řemeslníky do nově zakládaných královských měst (založil např. Kolín, Klatovy, České Budějovice, Domažlice, Louny, Kadaň), což zároveň znamenalo přínos i pro královskou pokladnu. Lesk Přemyslovy moci pocházel z této promyšleně budované základny hospodářské, mocenské i vojenské. Ne nadarmo se mu přezdívalo král železný (podle obrněné jízdy) a zlatý. Ovšem kroky vedoucí k posílení královské moci měly i svůj rub. To, že král získával od šlechty zpět statky zastavené otcem, promyšlené rušení domácích práv a zavádění západoevropských, zejména německých obyčejů a omezení vlivu šlechty, postavilo nakonec řadu nejmocnějších českých pánů proti králi. Dokud byl úspěšný ve výbojích, mohl dávat českým pánům výnosné úřady v alpských zemích a platit obrněnou jízdu, nebyla opozice příliš cítit. Ale volbou Rudolfa Habsburského římským králem po smrti Richarda v roce 1273, kterou Přemysl neuznal, začal nezadržitelný soumrak jeho moci. Zpět

44. Konec Obsah Václav II. – 1/2 Mládí krále Václava rozhodně nebylo šťastné. Když mu bylo sedm let, zahynul jeho otec Přemysl II. v bitvě na Moravském poli. Jeho poručník a strýc Ota Braniborský zachránil sice Čechy, ale Moravu na 5 let získal Rudolf Habsburský, který Otu jmenoval správcem země. Ota se však brzy nepohodl s Václavovou matkou Kunhutou a malý Václav sloužil jako rukojmí proti ní i českým pánům. Nejprve byl vězněn na Bezdězi, poté v Braniborech, kde si užil dost zimy, hladu, a především nelásky. Do Čech se vrátil až v květnu 1283 po zaplacení ohromné sumy peněz. Tyto události se podepsaly na králově povaze: byl nervózní, panicky se bál bouřky (zalézal do skříně) a omdléval "při spatření kočky". Také bohatý a neurovnaný milostný život a křehká tělesná stavba způsobily, že když umíral ve stáří 34 let, "mnozí ho už považovali za starce" (F. Palacký). Po návratu našel mladý panovník království zpustošené braniborským drancováním, hladomorem a bezvládím. O moc zápasily dvě strany: jedna vedená Purkartem z Janovic a biskupem Tobiášem a druhá na čele se Závišem z Falkenštejna a Václavovou matkou Kunhutou. Díky jí Václav učinil svým prvním rádcem Záviše, který mladého krále všestranně vychovával. Přemožená strana se obrátila k Rudolfu Habsburskému, což vedlo k paradoxu - Vítkovci, dříve spojenci Rudolfa, nyní stáli proti němu. Tím spíše, že Záviš Václavovým jménem uplatňoval nároky na alpské země a našel si spojence v Uhrách i Slezsku. Jeho plány zhatil Václavův sňatek s Rudolfovou dcerou Jitkou (Gutou) a předčasná smrt Kunhuty. Závišovým nepřátelům se pak podařilo krále přesvědčit, že Vítkovci usilují o českou korunu, a Václav dal Záviše zajmout a nakonec i popravit. Povstání Vítkovců bylo brzy zdoláno také díky tomu, že spojenci za hranicemi zemřeli a pomoc poskytl i tchán Rudolf. Jako dík Bohu za přestálé nebezpečí Václav založil cisterciácký klášter na Zbraslavi. Již v té době obrátil Václav II. pozornost k Polsku, kde se naskýtala příležitost k výbojům. Bytomský kníže Kazimír roku 1289 odevzdal Václavovi zemi v léno a podle staré smlouvy se měl král stát i dědicem zesnulého Jindřicha IV. Vratislavského. Jednáním i vojenskou výpravou do Polska roku 1291 si Václav upevnil postavení, když se mu postavil na odpor jedině Vladislav Lokietek, ale i ten byl následujícího roku poražen. Po smrti Rudolfa Habsburského se změnil dosud přátelský vztah obou rodů. Václav odmítl podporovat kandidaturu Rudolfova syna Albrechta na římského krále a opět vznesl nárok na rakouské země. Úspěch rodící se protihabsburské koalice však svou nerozhodností zmařil sám Václav, ovlivňovaný manželkou Jitkou. Václav se nakonec s Albrechtem smířil a podpořil jeho kandidaturu. Ten sice po zvolení nesplnil slib, že zbaví České království všech lenních závazků k říši, ale odevzdal Václavovi II. Chebsko a Plisensko. Roku 1297 se v Praze konala slavná korunovace Václava a Jitky, při níž z kašen teklo víno, ale ještě téhož roku Jitka zemřela a Václav ovdověl. Pokračování Portrét

45. Obsah Konec Václav II. – 2/2 Koncem století, když nároky posílil i novým sňatkem s Eliškou (Alžbětou) Rejčkou, Václav mohl realizovat plán na zisk Polska. Roku 1296 zemřel Přemysl Velkopolský a po čtyřech letech vnitřních bojů většina polské šlechty nabídla Václavovi korunu. Roku 1300 táhl do Polska a ve starobylém arcibiskupském sídle v Hnězdně byl slavnostně korunován. Na odpor - znovu neúspěšně - se postavil opět jen Vladislav Lokietek. Václav odrazil roku 1302 i vpád Rusů. Zároveň se snažil, aby jeho správa byla prozíravá - polským vojvodům nechával vnější lesk a důstojenství, ale vlastní chod měli řídit královští hejtmani. Václavovým zástupcem v Polsku (capitanus regni Poloniae) se stal jeho starší nevlastní bratr, levoboček Přemysla II., ctižádostivý a energický Mikuláš Opavský. I díky jemu se Polsko povzneslo i hospodářsky, hlavně zavedením evropsky uznávané pevné měny - pražského groše. Václavův záměr spojením Čech a Polska vytvořit mohutnou středoevropskou říši se však nepodařilo uskutečnit. Přitom právě tehdy dosáhla moc Přemyslovců největšího rozsahu, když po vymření dynastie Arpádovců v Uhrách šlechta nabídla královskou korunu synu Václava II., který byl zasnouben s dcerou Ondřeje III. Ostatně Václav III. byl po matce sám pravnuk Bely IV. Mladý Přemyslovec měl i protikandidáta, kterého prosazoval zejména papež Bonifác VIII. - Karla Roberta, ale ten zpočátku neuspěl. Václav III. byl korunován ve Stoličném Bělehradě a přijal jméno Ladislav. Nebývalý růst moci Přemyslovců vyvolal vznik koalice, v níž se spojili i odvěcí rivalové - římský král a papež. Především Albrecht se právem obával nároků na rakouské a alpské země. Velkou politickou a mocenskou hru nakonec Přemyslovci prohráli. Odpadla od nich především uherská šlechta, zvyklá za poslední léta bezvládí na vlastní suverenitu, takže česká správa se jí zdála nesnesitelná. Václav II. nakonec přitáhl synovi na pomoc, ale po zvážení situace ho jen odvezl do Čech i s uherskou korunou. Albrecht zatím oblehl "českou pokladnici" Kutnou Horu, hájenou Jindřichem z Lipé a Janem z Vartemberka. Tehdy se ukázala prozíravost vlády Václava II., kterému šlechta - na rozdíl od jeho otce - zůstala i v nejtěžších chvílích věrná. Vyčerpané Albrechtovo vojsko - prý z otrávené vody - nakonec muselo odtáhnout s nepořízenou. Ve chvíli, kdy bylo možno přejít do protiútoku, však Václav II. náhle zemřel. Václavova vláda znamenala dovršení mohutných hospodářských i správních změn, které započaly za Přemysla I. Otakara. Nastal velký rozvoj hornictví, vyvolaný potřebami královské komory - financovat vojenská tažení a vůbec nákladnou zahraniční politiku, ale i vydržování honosného dvora. Přispěla k tomu i mincovní reforma (Ius regale montanorum) a ražba proslulého pražského groše, jedné z nejstabilnějších měn Evropy. Kutná Hora se stala druhým nejdůležitějším městem království. Václav se pokusil i o založení university a vydání zemského zákoníku, ale tady pro odpor šlechty neuspěl. Zpět

46. Konec Obsah Václav III. Jediný syn Václava II. a Jitky (Guty) Habsburské byl již za života otcova korunován uherským králem a po otcově smrti roku 1305 zdědil nejen korunu českou a polskou, ale i válku s římským králem Albrechtem Habsburským, vzpouru Vladislava Lokietka v Polsku a boje v Uhrách, opanovaných v té době papežským kandidátem na uherský trůn Karlem Robertem. Přes své mládí a nepříznivé líčení ve Zbraslavské kronice, které přejal i F. Palacký, popisující Václava jako milovníka "hry v kostky, nemírných pitek, záliby v oplzlostech, ba i rozpustilých nočních toulek v ulicích Prahy", to byl zřejmě schopný panovník. Uzavřel mír s Albrechtem, jemuž postoupil Chebsko, Plisensko a Míšeňsko, uherskou korunu přenechal věrnému spojenci Otovi Dolnobavorskému. Správně se rozhodl soustředit na udržení Polska, kde měl největší vyhlídky na vítězství, poněvadž česká správa zavedená jeho otcem tu byla nejsilnější a měla i nejvíce příznivců. Navíc se Václav oženil s Violou Těšínskou z dynastie Piastovců a uzavřel spojenectví s řádem německých rytířů, jehož zprostředkování využil k toruňské smlouvě mezi českým zástupcem v Polsku a Přemyslem Kujavským. Smlouva byla namířena proti nárokům konkurenta Vladislava Lokietka. Navíc Václav připravil do Polska vojenské tažení, ale po cestě byl najatým vrahem zabit v Olomouci po necelém roce panování. Kdo si vraha najal, se nepodařilo nikdy zjistit. Václavem III. vymřeli Přemyslovci po meči (s výjimkou nelegitimní větve vévodů opavských) a nastal zápas o českou korunu, definitivně uzavřený až roku 1310 nástupem Jana Lucemburského. Portrét

47. Konec Obsah Rudolf Habsburský Po vymření Přemyslovců v přímé mužské linii Václavem III. roku 1306 byla řešena otázka nástupnictví na český trůn. Jedním z kandidátů se stal Jindřich Korutanský, manžel Anny, dcery Václava II. Jindřich se také stal roku 1306 českým králem, ale pouze na velmi krátkou dobu. Na český trůn kandidovali rovněž Habsburkové a římskoněmecký král Albrecht I. Habsburský prohlásil český stát za odumřelé léno a dědičně ho udělil svému synovi Rudolfovi. Po vojenském tažení do Čech, kdy Jindřich Korutanský uprchl, a za pomoci některých šlechticů (Jindřich z Lipé, Jindřich z Rožmberka atd.) byl Rudolf Habsburský v říjnu 1306 zvolen za českého krále. Svým sňatkem s vdovou po Václavu II. Eliškou Rejčkou (16. 10. 1306) utvrdil svou vládu a vznášel nároky i na polskou korunu. Mladý Habsburk se projevoval jako poměrně schopný vládce. Usiloval o zlepšení královských financí, jeho opatření se týkala především života na královském dvoře. Nezískal si však obecné uznání v zemi a proti králi vystoupila panská skupina vedená Vilémem Zajícem z Valdeka. Král podnikl vojenské tažení do západních Čech proti Bavorovi ze Strakonic, spojenci Viléma Zajíce. Při obléhání Horažďovic na počátku července 1307 však Rudolf Habsburský náhle zemřel ve věku 26 let bez potomků a zanechal po sobě již podruhé ovdovělou Elišku Rejčku. Portrét

48. Konec Obsah Jindřich Korutanský Jindřich Korutanský pocházel z rodu gorických hrabat Menhardovců, kteří později získali korutanské vévodství a tyrolské hrabství, jichž se Jindřich samostatně ujal roku 1296. Nehospodařil zde však dobře, navíc vedl rozmařilý život. V únoru 1306 se oženil s nejstarší dcerou českého krále Václava II. Annou a byl Václavem III. pověřen správou království po dobu jeho tažení do Polska. Když byl pak mladý panovník zavražděn, naskytla se Jindřichovi příležitost získat královskou korunu, neboť byl v oblibě u šlechty i lidu. Předešel ho však král Albrecht I. Habsburský, který podle ustanovení Zlaté buly sicilské udělil Čechy svému synovi Rudolfovi a Jindřich musel odejít. Rok nato Rudolf zemřel a část české šlechty uznala dědická práva Anny Přemyslovny a zvolila si Jindřicha za krále. Jeho vláda však nebyla úspěšná ani v českých zemích. Slabý panovník, který neměl oporu v císařském otci jako Rudolf I. či později také Jan Lucemburský, nedokázal zabránit upevňování pozic šlechty ani jejímu rostoucímu nepřátelství s německým patriciátem. Kolem opatů cisterciáckých klášterů, kteří se cítili nejvíce poškozeni špatnou správou země, se vytvořila vlivná skupina šlechty, jež uznala dědická práva další Přemyslovny Elišky a nabídla její ruku Janu Lucemburskému. Nový král vyhnal v roce 1310 Jindřicha Korutanského ze země. Ten se však nevzdal svého královského titulu a použil jej např. v roce 1314, aby odevzdal svůj kurfiřtský hlas při volbě německého krále. Jeho dcera Markéta, kterou kronikáři nelichotivě přezdívali Maultasch - pyskatá (Feuchtwangerova "ošklivá" vévodkyně), se roku 1330 provdala za Jana Jindřicha, druhorozeného syna Jana Lucemburského. Plány krále Jana však nevyšly. Po smrti Jindřicha Korutanského nezískali Korutany a Tyrolsko Lucemburkové, ale rozdělili si je mezi sebe císař Ludvík Bavor a Habsburkové. Portrét

49. Konec Obsah Jan Lucemburský- 1/2 Jediný syn lucemburského hraběte a později císaře Jindřicha VII. byl vychován v kultivovaném prostředí pařížského dvora. Poté co byl jeho otec zvolen německým králem, nabídla Janovi část české šlechty ve spojení s cisterciáckými opaty českou korunu a spolu s ní ruku poslední neprovdané přemyslovské princezny Elišky. Svatba se konala 1. září 1310 ve Špýru. Koncem měsíce se novomanželé vydali na cestu do Prahy. Zde je čekala tvrdá realita, kterou mohl Jan zvládnout jen stěží, přestože byl přirozeně nadaný, vybraně vzdělaný a obklopený spolehlivými rádci svého otce. Chyběly mu zkušenosti, nebyl připraven na styk s drsným prostředím a pyšnou českou šlechtou, jejíž sebevědomí od zavraždění posledního Přemyslovce v roce 1306 značně vzrostlo. Janovy představy o vznešeném poslání panovníka, jak je poznal ve Francii, jí byly na hony vzdálené. Byl prvním českým králem, jemuž se šlechta odvážila předložit volební kapitulaci, požadující především omezení panovníkovy moci. Jan ji potvrdil, byť ne v celém rozsahu, v Inauguračních diplomech, dříve než se ujal vlády. Počátky Janovy vlády byly nejisté, přitomnost zkušených rádců sehrála spíše negativní roli, neboť vytvořila mezi králem a domácími šlechtickými předáky bariéru v době, kdy si potřeboval vytvořit vztah k nim sám. V roce 1313 bylo navíc Janovo postavení oslabeno smrtí jeho otce. Po krátké epizodě, v níž sám usiloval o získání německé koruny, podpořil Jan nového krále Ludvíka IV. Bavora a často pak válčil po jeho boku, zejména proti jeho konkurentům Habsburkům. V letech 1310-19 sváděl Jan Lucemburský zápas s českou šlechtou o větší moc ve státě, a dokonce i o větší podíl na královských důchodech. Šlechta sama pak byla rozdělena na dvě uskupení. Vůdčí osobností jednoho byl Jindřich z Lipé, jenž čas od času vystupoval jako králův věrný spojenec, ve skutečnosti byl však velmi ambiciózní a toužil vládnout králi i království. Přes veškeré nepřátelství a rozpory byl pán z Lipé jediný, kdo Janovi, pociťujícímu k českému panstvu téměř odpor, imponoval, podobně jako jeho životní družka královna-vdova Eliška Rejčka, s níž ho později, po Jindřichově smrti, sblížily nesváry ve vlastní rodině. V čele druhé kliky stál Vilém Zajíc z Valdeka, přívrženec a důvěrník královny Elišky, která marně usilovala o návrat poměrů z doby vlády Václava II. a vlastními politickými kroky nebezpečně ohrožovala Janovo postavení. Rozpory mezi králem a šlechtou se vystupňovaly na přelomu let 1317-18 do otevřeného povstání, které Jana donutilo obrátit se o pomoc k Ludvíku Bavorovi, jenž zprostředkoval v dubnu 1318 smíření v Domažlicích. O rok později se pokusil o vzpouru proti králi pražský patriciát, který uzavřel spojenectví s Valdekem a královnou Eliškou. Přestože Jan po neúspěšném obléhání Starého Města potvrdil Pražanům starobylé privilegium, postihl o něco později vůdce vypovězením a ostatní měšťany vysokou pokutou. Pokračování Portrét

50. Obsah Konec Jan Lucemburský – 2/2 První Janovo manželství s Eliškou Přemyslovnou nebylo šťastné. Rozdílnost povah manželů byla snad nejvíce konfrontována v odlišném přístupu k politické praxi. Po přechodných obdobích, kdy se zdálo, že Janova politická linie se shoduje s přáními královny, vyvrcholily neshody manželského páru počátkem roku 1319 úplným rozchodem krátce poté, co Eliška Janovi porodila druhého syna. Janovo zřejmě oprávněné podezření, že královna usiluje sama o vládu ve jménu prvorozeného syna Václava, zesílilo poté, co Eliška odešla na Loket. Jan pronikl na hrad téměř násilím a odebral jí tři starší děti. Tříletého Václava, o němž se domníval, že je vychováván v nenávisti k otci - později mu proto nedůvěřoval - držel ve vězení a poté odvezl na francouzský dvůr, kde sám vyrůstal. Uražená Eliška odešla na Mělník, kde v následujících letech pobývala nejčastěji. Janovi porodila ještě tři děti: Jana Jindřicha a dcery dvojčata (Annu a Elišku). Ztroskotání manželství mělo na Jana neblahý vliv: lhostejný vztah k Čechám, cynismus k ženám, dobrodružný a prostopášný život, od kterého upustil až po svém druhém sňatku, jejž uzavřel v prosinci 1334 s Beatrix Bourbounskou. K synu Václavovi, pozdějšímu hraběti z Lucemburka, z tohoto manželství měl zcela jiný vztah než k Eliščiným dětem. Po roztržce s královnou pobýval Jan většinou mimo Čechy, často ve svém milovaném Lucembursku. Byl neobyčejně statečným bojovníkem - zúčastnil se řady významných válečných konfliktů - a vynikajícím diplomatem, ale také vyhledávaným společníkem na dvorských slavnostech a turnajích, okouzlujícím kavalírem. Právě na poli mezinárodních vztahů prospěl Českému království nejvíce. Bojoval, zasnuboval své sestry a děti, získal pro českou korunu definitivně Chebsko, Budyšínsko a Zhořelecko v Horní Lužici, a především vyšehradskou smlouvou z roku 1335 větší část Slezska. Stinnou stránkou jeho dynastické politiky byl podstatně zvýšený daňový tlak na obyvatelstvo českých zemí, do jejichž vnitřních záležitostí přestal Jan téměř zasahovat. Trvalá nepřítomnost panovníka a vláda panské kliky Jindřicha z Lipé začaly počátkem 30. let vzbuzovat nevoli. Roku 1333 donutila část šlechty Jana, aby svěřil vládu v Čechách synu Václavovi (Karlovi). Při své návštěvě v zemi v roce 1341 král ustanovil, že dědici Českého království se stanou jedině Karel a jeho potomci. V té době už byl Jan slepý, přesto se účastnil stoleté války na straně Francie a byl činný v říšské politice. S pomocí svého strýce trevírského arcibiskupa Balduina, který byl jedním z říšských kurfiřtů (právě tak jako sám Jan z titulu českého krále), připravoval volbu nového německého krále. 11. 7. 1346 jím byl zvolen jeho syn Karel - jako panovník římskoněmecké říše Karel IV. To byl Janův diplomatický triumf, nejvyšší meta, kterou pomohl zajistit svému následníkovi. Krátce nato mu byla doručena žádost francouzského krále o pomoc proti Angličanům. Jan i Karel se neprodleně vypravili do Francie. K rozhodujícímu střetnutí došlo 26. 8. 1346 u Kresčaku. Slepý král nechal odvést svého syna z předem prohrané bitvy násilím, sám údajně se slovy: "Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!" splnil rytířskou povinnost a zvolil si jistou smrt. Zpět