Dendrologie

1. Dendrologie • Název předmětu - dendrologie - je odvozen z řeckých slov dendron (δένδρον = strom) - a logos (λόγος= slovo, řeč, výrok, myšlení, rozum atd.; slovní tvar -logie, -logia = nauka). Dendrologie tedy znamená nauku o stromech (časté vymezení v anglofonních zemích) - a přeneseně i nauku o dřevinách (spíše středoevropská botanická tradice; Jeník, 1998).

2. Dřevina • Co je to však vlastně dřevina? Na první pohled je to otázka nesmyslná (Thomas, 2000): každý přece ví, že dřevinami jsou především velké stromy, také ty menší, dále velké keře, zřejmě i ty menší - ale kde to končí, kde je vlastně hranice mezi dřevinami a bylinami? • I po delším zkoumání se nakonec musíme spokojit pouze s málo říkající charakteristikou, že dřevina musí mít alespoň zčásti zdřevnatělou nadzemní část (stonek) - a musí být rostlinou vytrvalou.

3. Strom a Keř • Ještě obtížnější je stanovení hranice mezi stromem a keřem. Obě kategorie jsou v "normální" podobě zcela jednoznačné, neproblematické. Avšak mnohé druhy dřevin mohou - nejčastěji vlivem stanoviště - nabývat charakteru jak stromovitého, tak i keřovitého (např. některé druhy vrb - ale i borovice lesní, jilm polní aj.). • Na samém okraji dřevin stojí polokeře; např. maliník a většina našich ostružiníků (rod Rubus) mají nadzemní prýty více či méně dřevnatějící - byť jen dvouleté; mohou být proto dřevinami. • Důležitým atributem dřevin (především však stromů) je způsob větvení adultního, tj. dospělého stonku, celkový rozměr, tvar i struktura koruny - tzv. architektura dřevin (stromů).

4. Strom a Keř • S výše naznačenými výhradami můžeme dřeviny členit na stromy (latinsky arbor, arbores - se zřetelným kme­nem), keře (frutex, frutices - celé zdřevnatělé, větvené odspodu tj. bazipetálně [prutnatě či metlovitě, jedno- i více­kmenné]), drobné trpasličí keře či keříky (fruticulus ­- hustě větvené nízko nad zemí, o vzrůstu např. jen do 0,8 m [vřes, borůvka apod.]), dále na polokeře (suffrutex, suffrutices), polštářovité dřeviny (s nahloučenými kratičkými větvemi) a dřevnaté liány. (Upraveno dle Martinkové, resp. Vorla - in Poleno, 1994-1995).

5. Základy nomenklatury dřevin Nomenklatura rostlin se zabývá vědeckým jmenoslovím včetně hierarchických úrovní taxonomických skupin

6. Taxonomie Zabývá se klasifikací organismů do skupin podle znaků, vlastností, vývojových a příbuzenských vztahů a vyhodnocuje jejich variabilitu

7. Mezinárodní kód botanické nomenklatury (ICBN) Zabývá se jmenoslovím v přírodě přirozenou cestou vzniklých skupin rostlin • jména vědecká • původ převážně latina Jména vědecká se píšou kurzivou

8. Mezinárodní kód nomenklatury pro pěstované rostliny(ICNCP) Zabývá se jmenoslovím skupin rostlin existujících s přispěním člověka tj. uměle vzniklých, vyselektovaných nebo záměrně udržovaných kulturních odrůd tj. kultivarů rostlin Jména kultivarů rostlin musí být vytvořena z moderního jazyka (vyjma odrůd vzniklých před rokem 1959) Jména kultivarů rostlin se pro odlišení nepíšou kurzivou

9. Vazba botanické nomenklatury a taxonomie Taxony jsou uspořádány do jednotného, závazného systému, kde jsou hierarchicky řazeny podle pevně zavedené řady úrovní.

10. Říše Oddělení (divisio) Třída (classis) Řád (ordo) Čeleď (familia) - tribus Rod (genus) - podrod, sekce, série Druh(species) - poddruh (subspecie) - varita, forma Plantae - rostliny Pinophyta - (rostliny) nahosemenné Pinopsida - jehličnany Pinales – borovicotvaré Pinaceae – borovocovité Pinus – borovice - Strobus – 5. jehličnaté Pinus strobus – borovice vejmutovka

11. Binomický systém • Podle tohoto systému má každý ve vědě známý biologický druh své vědecké jméno, které se skládá ze dvou částí: Ze jména rodového a ze jména druhového, chápaného jako epiteton. (např. Abies alba) - zavedeno 1.5.1753 C. R. Linnéem v díle Species plantarum • Výsledný binom je doprovázen jménem, nebo zkratkou jména původního autora či autorů. (např. Abies alba Mill.) - zkratky se používají pouze u starších známých autorů, jejich forma je vyžadována v souladu s dílem Authors of Plant Names, Kew 1992

12. Binomický systém • Binomická jména mohou být doplněna o jména poddruhu, variety nebo formy např. Tilia platyphyllos subsp. cordifolia podrod – subg. sekce – cect. poddruh – subsp. varieta – var. forma – f.

13. Taxony hybridního původu (kříženci) se označují matematickým symbolem násobení „x“ umístěným podle taxonomické úrovně Populus alba L. xPopulus tremula L. Populus xcanescens Pyrus communis L. xSorbus aria (L.) Grantz xSorbopyrus auricularis (Knoop) C.K.Scheider

14. Nomenklatorický typ – dokladový exemplář • Typifikace - (od roku 1958 povinnost stanovit typ) - diagnóza – latinský doprovodný popis

15. Česká jména rostlin • J. S. Presle vytvořil základ pro výběr a tvorbu českých jmen – „Rostlinář“ (1820) • Česká jména mají stejnou stavbu jako jména vědecká • Jména druhů jsou často překladová a vystihují nějakou charakteristickou vlastnost rostliny (aquaticus – vodní) • Koblížek (2000), Pilát (1953, 1964), Hieke (1978)

16. "Dřeviny" nejsou taxonomickou jednotkou jako např. bakterie, řasy, houby, mechy apod. (srovnej: bakteriologie, algologie, mykologie, bryologie); dřeviny tedy netvoří taxonomicky ucelený výsek rostlinného systému - ale jdou jím napříč (příklad tzv. evoluční konvergence). Tak třeba podobný tvar a velikost stromu nalezneme u mnoha jednotlivých druhů zařazených do nejrůznějších čeledí či řádů, zcela nepříbuzných. Na druhé straně ještě i na úrovni rodu (např. u bezu [Sambucus]) můžeme - vedle druhů dřevnatých (bez černý, bez červený) - nalézt i pravé byliny (bez chebdí).