Motto: "K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět se založenýma rukama." Jiří Kajínek – vrah nebo obě

1. Motto: "K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět se založenýma rukama."Jiří Kajínek – vrah nebo oběť www.jirikajinek.cz Stránky na podporu Jiřího Kajínka

2. Prapůvodní příčinou, proč byli zavražděni v borských serpentinách v Plzni 30. května 1993 podnikatel Štefan Janda,

3. jeho ochránce Julián Pokoš

4. a zraněn další ochránce Vojtěch Pokoš,

5. byl hostinec Na křižovatce v Kozolupech.

6. V srpnu 1991 ho získal ve veřejné dražbě plzeňský podnikatel Štefan Janda za necelé dva miliony. O měsíc později ho už vlastní společnost CARAI v Plzni, kterou zastupuje plzeňský podnikatel Antonín Vlasák.

7. Ostatní spolumajitelé, kteří hostinec koupili, na Vlasáka své podíly převedli. Janda od počátku tvrdil, že prodal objekt záměrně pod cenou, aby nebyla daň tak vysoká. Další peníze chtěl od Vlasáka bez smlouvy, načerno. Když mu Vlasák neplatil, začal „dluhy“ vymáhat, vydíral i Vlasákovy společníky.Stížnosti k policii byly zbytečné, protože Janda měl velmi dobré známé až mezi vysoce postavenými důstojníky. Kromě toho přijíždějí přes západočeskou hranici k nám podezřelé kamiony kterých jsou pašována anabolika a další podpůrné prostředky, které Janda dodával klientům ve svých posilovnách. Janda s bratry Pokošovými přitlačil na Vlasáka. Vyhrožovali jeho synovi fyzickou likvidací, ohrožovali ho pistolí. Upozornili Vlasáka, že drží jako rukojmí Vlasákovu ženu a mladšího syna, vyhrožovali, že ženu znásilní, vykuchají a synovi prostřelí břicho a kolena, pokud nebude platit. Policie s případem nechce nic mít. Vlasák sepisuje dlužní úpis na tři miliony korun, dává mu do zástavy své dva vozy- Renault Trafic a mercedes. Zároveň žádá opět marně policii o pomoc. Tlak se zesiluje.

8. V tuto dobu prý Vlasák kontaktuje svého známého, Alexandra Hegedüse,

9. karlovarského podnikatele a stěžuje si mu. Hegedüs prý nabízí, že zná někoho, kdo by Vlasáka potíží zbavil. Hegedüs ve své výpovědi uvedl, že se skutečně se svým známým sešel a řekl mu, že potřebuje nějaké lidi „zastrašit nebo profackovat“. Protože muž uvedl, že akce bude něco stát, přinesl mu od Vlasáka na další schůzku sto tisíc korun a telefonní kontakt na Vlasáka. Tím mužem měl být Jiří Kajínek. Vlasák ale tuto skutečnost popírá, říká, že si nikoho neobjednával. Alexander Hegedüs později svou výpověď odvolal s tím, že byla pořízena pod nátlakem policie. Nikdy se neprokázalo, zda se Jiří Kajínek s Antonínem Vlasákem někdy sešli nebo byli v kontaktu. Údajných sto tisíc, které Hegedüs od Vlasáka dostal, byla prý jen obyčejná půjčka.

10. Přichází tajemný Lebeda

11. Poslední květnový týden před vraždou v borských serpentinách se objevuje doktor nebo inženýr Lebeda. Volá Jandovi a chce se s ním sejít, dokonce se setkají za věznicí Na Borech. Jenže Janda nepřijíždí sám, a tak Lebeda schůzku rychle končí. O čtyři dny později se mají sejít v Praze na Libeňském mostě. Janda je znepokojený tím, co o něm Lebeda všechno ví, a na schůzku posílá bratry Pokoše. Sám s manželkou a dobrým přítelem, plzeňským majorem Kronďákem,

12. zůstává v restauraci v Rudné. Pokošové se prý sešli s Lebedou, ale ten odmítl za Jandou jet. To je naposledy, co se záhadným Lebedou někdo z trojice osobně mluví. Pak ho vidí až na místě činu. Vojtěch Pokoš se dušuje, že ho bezpečně poznal. Byl to prý Lebeda a Lebeda je Kajínek.

13. Připravovaný zátah na Jandu a Pokoše

14. Jiří Kreuzer

15. velel v roce 1993 policejní zásahové jednotce v celém Západočeském kraji. Od svého známého se dozvěděl o Vlasákových potížích s Jandou a jeho ochránci. Promluvil si s ním osobně, vše zaprotokoloval a začal připravovat policejní akci, při které vydírající zatkne. Ředitel krajské správy policie nebyl proti, byl s případem zevrubně obeznámen bez udání jmen.

16. V pátek 28. května byla celá akce připravena. Vlasák začal mít pocit, že spravedlnost přece jen existuje, protože dosud mu Janda výsměšně citoval z jeho předchozích udání, ale nic víc se u policie nedělo. Vlasák si sjednal s Jandou a jeho bodyguardy telefonicky schůzku do své kanceláře. Sousední místnost obsadila policie, nainstalovala k Vlasákovi do kanceláře nahrávací techniku. Pak už měli jen čekat na okamžik, kdy dojde k předání peněz, aby měli jednoznačný důkaz, pak měli zasáhnout. O této akci musel Jiří Kreuzer v pátek informovat vrchního komisaře Městského ředitelství policie v Plzni Kadeřábka. To už uvedl i podrobnosti, tedy o koho jde. Ve dvě hodiny odpoledne se sešlo v Kadeřábkově kanceláři šest osob: Kreuzer, vrchní komisař Pluhař, Kadeřábek, Chyba, vyšetřovatel Vokurka a velitel zásahové skupiny Talpaš. Prý je to všechno moc nahonem, potřebuje to doladit, i když bylo všechno perfektně připraveno. Bylo to tehdejší odložení záměrné? Měl někdo zájem na tom, aby Janda nebyl zatčen a nemohl mluvit?

17. Schůzku uzavře vrchní plzeňský komisař Kadeřábek výrokem, který se traduje: „Odložte to do pondělka. Je pátek – a pátek je taková malá sobota. Odpoledne se už nedělá.“

18. I o této připravované akci se Janda od policie dozvěděl. Znovu vyhrožuje Vlasákovi a jeho rodině a ten odjíždí spolu s Kreuzerem na chatu. Později se zjistí, že informace vynášel major Jaroslav Kronďák.

19. Vražda v borských serpentinách

20. V neděli 30. května 1993 přijíždějí Janda a Pokošové kolem čtvrt na devět večer za plzeňskou věznici Na Borech. Schůzka byla sjednána narychlo, jedou neozbrojení, protože přítel od policie jim to poradí. Je proti nim připravován zátah, nebylo by vhodné, aby u nich našli načerno držené zbraně. Janda své spolujezdce prý uklidňoval, že někde tady je schovaný jeho policista.

21. Na místě údajně čekal Lebeda

22. Řídil Štefan Janda. Podle rozsudku vrah střílel oběma rukama najednou. Vpálil bočním oknem vozu pět střel, z nichž tři zasáhly hlavu a okamžitě ho usmrtily. Na sedadle spolujezdce seděl Julián Pokoš. Tomu čtyři střely zasáhly postupně podbřišek, břicho, předloktí, prošly žaludkem a pravým lalokem jater, ale skutečně smrtelný byl až zásah do hlavy. Kulka zprava zezadu prorazila mozek a vyšla levým okem. Nikdo nikdy nevysvětlil, jak mohl být takto střelen přímo v autě se zavřenými dveřmi.

23. Vojtěch Pokoš vraždění přežil. Seděl vzadu za spolujezdcem. Zasáhly ho čtyři projektily – do pravého předloktí, do pravého stehna, do levé hýždě a do zad poblíž druhého krčního obratle – žádný z nich nebyl smrtelný. Pachatel na něj střílel, když se Vojtěch snažil utéct. Poslední střela do „prodloužených zad“ byla vedena z bezprostřední blízkosti několika centimetrů. Proč ho střelec nestřelil do hlavy a nezabil? Ukázal u předešlých vražd, že mířit umí. Měl snad tento svědek záměrně zůstat naživu, aby mohl svědčit? Nájemný vrah by si přece nenechal nepohodlného svědka.

24. Jiří Kajínek byl v té době pátý měsíc na útěku z příbramské věznice

25. V roce 1989 byl propuštěn z vězení na základě amnestie prezidenta republiky. Několik měsíců na to byl vyzván na ulici policejní hlídkou, aby ji následoval k výslechu. Kajínek se bránil, že nic neudělal a nikam nepůjde. Při zatýkání policisty odzbrojí plynovou pistolí, sedne do jejich vozu a odjede o pár ulic dál. Tam nechá policejní auto stát a uteče. Po čase je zatčen a u soudu „vyfasuje“ jedenáct let. Obhajoba poukazuje na to, že nikomu neublížil, použil k zastrašení plynovou zbraň a policejní vůz neukradl, jen s ním popojel. Kdyby jí dal soud za pravdu, mohl dostat tak čtyři, pět let. Za dobré chování dostal vycházku, které využil k návštěvě ministra spravedlnosti Nováka s žádostí o pomoc v přezkoumání výše trestu. Ministr mu sdělil, že mu žádnou pomoc nezaručuje a Jiří Kajínek se rozhodl do příbramské věznice nevrátit. Na místo činu ho měl údajně dovézt jeho známý, Ďurči. Jiří Kajínek u něho po útěku bydlel, dokonce byl na něho napsán i nový Kajínkův vůz. Ďurči údajně také Kajínka udal policii.

26. I Ďurči svou výpověď nakonec odvolal s tím, že byl policií donucen. Nakonec zůstává jediný korunní svědek – postřelený Vojtěch Pokoš. Jiřího Kajínka označil za vraha až půl roku po vraždě na základě televizní relace, kterou mu na policii pustili. Sám byl několikrát soudně trestán a v době vyšetřování stíhán za další trestné činy. Proslýchá se, že Pokoš musel Kajínka znát z dřívější doby z pobytu v plzeňské věznici, kde byli oba ve stejnou dobu uvězněni a Kajínek v té době dělal cáchaře, tedy každý vězeň ho znal. Pokoš uvádí, že po něm vrah střílel ze vzdálenosti dvou metrů, ale experti stanovili, že vzdálenost nebyla delší než dvacet centimetrů. Svědci z místa činu vypověděli, že ten, kdo střílel, stál pořád před autem a k Pokošovi se nepřiblížil. Pokoš odmítá, že by střelci mohli být dva, ale uvádí, že střelec auto zezadu obešel. Svědci se v tomto s ním rozcházejí – střelec byl vpředu. Takže ani v tvrzení Pokoše není všechno, jak se zdá, v pořádku.

27. Střelbu sledovali náhodní svědci. Soud ale výpovědi těchto svědků nebere jako rozhodující, protože je v nich příliš mnoho pochybností. Na místě činu byly dvě ženy, které se ale bály jít blíž a jedna z nich byla silně krátkozraká (osm dioptrií). Dva muže prchající střelec míjel v poměrně nevelké vzdálenosti, ale jejich popis vraha se dost výrazně rozcházel. Popsali ho jako dvě rozdílné osoby. Ani jeden z těchto popisů se ale nepodobal Kajínkovi. Svědci uváděli, že střelec nasedal do šedého favoritu na zadní sedadlo, protože vpředu už seděli jiní dva lidé. Ale Ďurčí před odvoláním své výpovědi uváděl, že jeli do Plzně jen sami dva – on a Kajínek. Podle popisu byly sestaveny dvě podobizny střelce – ani na jedné z nich není Kajínek.

28. Na místě činu nebyla nikdy provedena rekonstrukce, nebyla provedena rekognice, tedy rozpoznání pachatele svědkem mezi jinými osobami. Nikdy nebylo prokázáno, že by se střílelo z některé z Kajínkových zbraní, vražedné zbraně se nikdy nenašly. Nebyly provedeny pachové zkoušky, zkouška DNA ani sejmuty otisky prstů.

29. Je odsouzení Jiřího Kajínka skutečně v pořádku?

30. Snaha o nápravu rozsudku na doživotí1.2. 2001 – ministr spravedlnosti Pavel Rychetský předal Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona pro mnoho nesrovnalostí v případu JK. 19. 9. 2001 – Nejvyšší soud zamítl – neumožnil tak znovuotevření případu. 10. 10. 2001 – ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš – stížnost k ÚS, protože Nejvyšší soud porušil ústavní právo, když neumožnil veřejné projednávání případu JK. 2. 11. 2001 – zamítnuta, že stížnost v tomto případě může podat jen sám obviněný. 11. 2001 – podána žádost o milost prezidenta republiky Jiřím Kajínkem. 16. 11. 2001 – Kajínek podává stížnost k Ústavnímu soudu. 28. 7. 2002 – ÚS ji zamítl. 17. 12. 2002 – ministr spravedlnosti Rychetský nedoporučil udělení milosti prezidentem republiky – odůvodnění: JK nesplnil předchozí jedenáctiletý trest. 16. 10. 2003 – advokát JK Jaroslav Janeček se obrátil na ombudsmana, aby prověřil podezření, že soudy vyměřily jeho klientovi trest chybně. Ombudsman rozhodl, že se kauzou nebude zabývat. 5. 1. 2004 – Kajínkův právník žádá ministra spravedlnosti Karla Čermáka, aby ve prospěch Kajínka podal k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona . 6. 2. 2004 – ministr spravedlnosti K. Čermák nepodá k NS ve prospěch Kajínka stížnost pro porušení zákona.

31. Snaha o obnovu procesu26. 1. 2004 – objevuje se zcela nový svědek v kauze vražd u plzeňské věznice. Reportérům v TV Nova řekl, že z cely viděl střelbu pod věznicí Bory. Okolnosti činu vylíčil jinak, než jak je uvedeno ve spise. 27.1.2004 – advokáti Jiřího Kajínak JUDR. Klára Slámová a JUDr. Kolja Kubíček požádali Krajský soud v Plzni o obnovu procesu. 8. 4. 2004 – inspekce ministra vnitra Stanislava Grosse opětovně neprokázala podezření, že někdo z policistů byl zapleten do nájemných vražd. 24. – 25. 5. 2004 – Krajský soud v Plzni začal jednat o obnovení soudního procesu, soudce Mgr. Tomáš Bouček jednání odročil. 20. – 21. 7. 2004 – další jednání u Krajského soudu v Plzni. Vojtěch Pokoš, hlavní svědek v případu, odmítl u soudu vypovídat. Ostatní předvolaní svědkové mluvili ve prospěch Jiřího Kajínka. Soudce Bouček jednání opět odročil. 23. 9. 2004 – Krajský soud v Plzni zamítl žádost o obnovení soudního procesu v případu Jiřího Kajínka jako bezdůvodnou. 8. 11. 2004 – advokáti Jiřího Kajínka podali stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni k Vrchnímu soudu v Praze.

32. 21. 2. 2005 – Vrchní soud v Praze stížnosti vyhověl, případ vrátil k novému projednávání ke KS v Plzni pro procesní chyby. 9. 5. 2005 – znovu jednáno u KS o obnovení procesu. Vyslechnut nový svědek František Schreyer, který vypověděl, že od Vojtěcha Pokoše ví, že v borských serpentinách vraždili bývalí policisté Jan Mikeš a Jaroslav Kronďák. Svědek Alexandr Hegedüs se nedostavil k výslechu. Soudní jednání opět odročeno. 18. 7. 2005 – další jednání u KS v Plzni. Na místě činu byla po vraždách nalezena stvrzenka s vypsaným číslem automobilu, tato byla přiložena ke spisu, ale nikdo se jí dosud nezabýval. Byl přizván k soudu majitel automobilu a dotázán, zda se v době vražd na místě nacházel. Popřel to, ale uvedl, že s automobilem jezdil i jeho bývalý zeť, který byl v té době u policie. Svědek Alexandr Hegedüs ani vdova po zavražděném Jandovi se nedostavili. Soudní jednání bylo odročeno na 3. – 5. 10. 2005. 3. 10. 2005 - u soudu vypovídá paní Havlová, vdova po zavražděném podnikateli Jandovi. Uvádí, že je přesvědčená, že Jiří Kajínek jejího manžela nezabil. Svědkové A. Hegedüs a J. Mikeš se opět k soudu nedostavili. Soudce Bouček uvedl, že soudu není známo, kde se tito muži zdržují, a proto jednání odročil na neurčito.Obhajoba upouští od výslechu nezvěstných svědků A. Hegedüse a J. Mikeše. Požaduje výslech Jany Chalupové, bývalé pracovnice Kanceláře prezidenta republiky, která připravovala podklady Václavu Havlovi pro udělování milostí. Soudce Bouček stanoví datum jednání na 10. - 11. ledna 2006. 10. 1. 2006 - u soudu vypovídá Jana Chalupová, bývalá pracovnice Kanceláře prezidenta republiky, která připravovala pro Václava Havla podklady pro udělování milostí. Bývalý prezident Václav Havel uvažoval nad udělením milosti Jiřímu Kajínkovi. Podle výpovědi svědkyně ji Alexandr Hegedüs na Hradě navštívil s tím, že byl ke svědectví proti Jiřímu Kajínkovi donucen policií a že je tedy jeho svědectví nepravdivé. Soudce Bouček se rozhodl jednání odročit na 7. - 8. března 2006, aby mohl prověřit pravdivost výpovědi svědkyně.

33. 8.3. 2006 - Plzeňský krajský soud zamítl žádost Jiřího Kajínka o obnovu procesu. Soud nepovažuje nová svědectví za natolik závažná, aby mohlo být zahájeno nové řízení. Proti zamítnutí žádosti o obnovu procesu podal Jiří Kajínek stížnost k Vrchnímu soudu v Praze. Pokud vrchní soud stížnost zamítne, hodlá obhajoba podat ústavní stížnost a podnět ministrovi spravedlnosti pro podání stížnosti pro porušení zákona. Ministr spravedlnosti Pavel Němec podle mluvčího Petra Dimuna podání stížnosti v Kajínkův prospěch vážně posoudí.

34. 30. 6. 2006 - Vrchní soud v Praze zamítl stížnost Jiřího Kajínka proti rozhodnutí KS v Plzni.

35. 2. 8. 2006 - Ministr spravedlnosti Pavel Němec podal Nejvyššímu soudu ČR stížnost pro porušení zákona ve prospěch Jiřího Kajínka. Soudy podle něj vyhodnotily nové důkazy v rozporu s trestním řádem. Navrhuje rozhodnutí soudu zrušit a věc vrátit k novému projednávání.

49. PŘEPOŠLETE PROSÍM TUTO PREZENTACI CO NEJVÍCE LIDEM.Máte-li zájem s námi spolupracovat (akce, žádosti o milost, atd.), tak nás prosím kontaktujte.info@jirikajinek.cz