Download
1 / 18
E N D
I když je obtížně stanovit přesný začátek a konec letecké bitvy o Británii, současní britští historici se shodují v tom, že trvala od 10. července do 31. října 1940. Za rozhodující zlom v tomto střetnutí se obvykle považuje 15. září, což je ostatně datum, které je v britských kalendářích označeno jako Den bitvy o Británii. Měl to být konečný úder; toho dne vyslal Göring nad Británii více než tisíc letadel. Jak britské velení, které již dříve vyhlásilo heslo "Cromwell", znamenající stav nejvyššího ohrožení, předpokládalo, v tu dobu měla začít německá invaze. RAF se ale podařilo útok Luftwaffe odrazit, britské ztráty byly oproti německým poloviční. O dva dny později odložil Hitler operaci Lvoun, tedy invazi na Britské ostrovy, na neurčito.
V nedělním dopoledni 15. září 1940 se k Londýnu blížila dosud největší formace až dvou set německých bombardérů se silným stíhacím doprovodem. Britové nasadili proti nepříteli všechny své síly. V to dopoledne také zazněl proslulý dialog mezi leteckým vicemaršálem Keithem Parkem a Winstonem Churchillem, který navštívil podzemní operační velitelství 11. skupiny Fighter Command v Uxbridgi. Na premiérovu otázku "Jaké máme další zálohy?", Park odpověděl: "Nemáme žádné."
Jedním z bombardérů typu Dornier Do 17, které tehdy nedoletěli nad svůj cíl, byl také stroj pilotovaný Robertem Zehbem. Na jeho sestřelení se významně podíleli rovněž českoslovenští stíhači Josef Hubáček, Jan Kaucký a Raimund Půda, příslušníci 310. československé stíhací perutě operující ze základny v Duxfordu. Poslední ránu mu chtěl zasadit Raymond Holmes od 504. peruti, která startovala z letiště v Hendonu na severu Londýna. Domníval se, že bombardér chce zaútočit na Buckinghamský palác, sídlo britských panovníků. "Chtěl jsem vystřelit, ale zjistil jsem, že mi došla munice. Pomyslel jsem si, sakra, teď z toho vyvázne. Jak se blížil, jeho ocasní plochy se zdály velmi křehké a lákavé. Takže mne napadlo, že dostanu jen koneček jeho ocasu. Šel jsem rovnou do toho a vrazil jsem koncem svého křídla do jeho zádi. Myslel jsem, že mu jen zlomím ocas, takže nebude moc doletět. Nepočítal jsem s tím, že ocasní plochy jsou ve skutečnosti součástí trupu. Později jsem se dověděl, že jsem mu vlastně zlomil celou zadní polovinu letadla," vzpomínal na své střetnutí letos devětaosmdesátiletý Holmes, rodák z Merseyside.
Letecký souboj sledoval ze země Jim Early, který jako malý chlapec hrál 15. září 1940 nedaleko fotbal: "Najednou jsem slyšel střelbu. Pamatuji si, že Hurricane vypadal, jako by podlétl pod Dornierem, který se najednou rozlomil a téměř okamžitě začal padat. Je jasné, že pilot Hurricanu vůbec nebral ohled na svou vlastní bezpečnost, to prostě nemohl. Když stíhačka dopadla na zem, zabořila se a rozbila vodovodní potrubí. Všude začala stříkat voda, byl jsem úplně promočený."
Hurricane se po nárazu vymkl kontrole, Holmesovi se podařilo se štěstím vyskočit, proud vzduchu mu však vyzul boty. "Konečně jsem se chytil popruhů a přestal se točit a mohl se podívat dolů. Byl jsem přímo nad železniční tratí, která vede k nádraží Victoria. Pomyslel jsem si: 'K sakru, po tom všem mne nakonec zabije proud z elektrického vedení. Vzápětí mne ale proud vzduchu zanesl k řadě domů. Dopadl jsem na střechu jednoho z nich, ale protože jsem byl jen v ponožkách, nemohl jsem se zachytit na střešních taškách. Klouzal jsem po střeše až k okapu a bál jsem se, že si zlomím vaz pádem z třípatrového domu. Ale jak jsem padal, najednou to cuklo a zastavil jsem se pár centimetrů nad zemí. Můj padák se zachytil za jednu rouru. Avšak obě mé nohy byly uvnitř popelnice, jejíž poklice ležela vedle na zemi."
Na padáku se také zachránili mechanik a radista německého Dornieru, kteří padli do zajetí. Dva členové posádky zahynuli v troskách letounu, které dopadly poblíž nádraží Victoria. Rovněž pilotovi bombardéru Zehbemu se podařilo vyskočit, ale na padáku dopadl do Kenningtonu, londýnské obytné čtvrti, kterou právě v týdnu před 15. zářím 1940 bombardovala Luftwaffe více než jiné oblasti britské metropole. "Dav civilistů ho napadl a způsobil mu smrtelná zranění; lidé vybíhali ze svých domů s pohrabáči a kuchyňskými noži, aby se přidali k vřeštící skrumáži kolem umírajícího pilota," vylíčili tuto událost v televizním dokumentárním seriálu BBC Finest Hour. Na následky těžkých zranění pilot druhý den zemřel. Zato Holmes byl přivítán jásajícím davem, Londýňané ho na ramenou odnesli do kasáren poblíž Buckinghamského paláce. Britský letec pilotoval stíhačku Hawker Hurricane Mk. I P2725, jež dopadla do západní části Buckingham Palace Road. Její zbytky našli letos v květnu po několikaletých přípravných pracích letečtí archeologové vedení Christopherem Bennettem. Vyzvedávání byl přítomen i Ray Holmes. Některé části Hurricanu, například to, co se zachovalo z motoru, či knipl, představuje až do konce října 2004 londýnské Imperiální válečné muzeum.
Nepatrná hrstka "Na poli lidských konfliktů nikdy tak velké množství nevděčilo za tak mnoho tak nepatrné hrstce," prohlásil 20. srpna 1940 o letcích bránících tehdy Spojené království před útoky nacistické Luftwaffe v britské Dolní sněmovně premiér Winston Churchill. O dva roky později, 19. září 1942, zdůraznil spisovatel George Orwell posluchačům BBC význam bitvy: "Teď, když se můžeme podívat na tuto událost s odstupem a vidět ji z lepší perspektivy, je jasné, že bitva o Británii se svou důležitostí řadí k Trafalgaru, Salaminám, porážce španělské Armady a ostatním bitvám v minulosti, ve kterých byly do té doby neporazitelné invazní síly odraženy a které tvoří zásadní zvraty v historii." Také podle oficiální publikace, vydané vládou Jeho Veličenstva v roce 1941, "budou moci historici v budoucnu srovnávat bitvu o Británii s bitvami u Marathonu, Trafalgaru či na Marně".
Britský historik Alan John Percivale Taylor napsal v roce 1980, že "i když se tato letecká bitva odehrávala na malém prostoru, měla rozhodující strategický význam". Mluvil tak za generaci Britů, pro které byla bitva o Británii bezesporu rozhodujícím zvratem v druhé světové válce. Ovšem Roy Jenkins ve své biografii o Churchillovi z roku 2001 vžité klišé o vítězství RAF v bitvě o Británii odmítl, když označil její výsledek za nerozhodný. Jedním dechem však dodává, že "to byla jedna z nejdůležitějších remíz v historii
Přestože zmíněná britská vládní publikace uvádí za počátek bitvy 8. srpen, začalo toto rozhodující střetnutí již 10. července útoky Luftwaffe na britské námořní konvoje plující kanálem La Manche. Tato fáze trvala do 11. srpna. V druhé etapě, která trvala do 23. srpna, začali Němci útočit na britské radarové stanice a letecké základny. V třetí části, od 24. srpna do 6. září, bylo Královské letectvo blízko porážky. Němci zesílili nálety na cíle v jihovýchodní Anglii. Britská výroba letadel se sice výrazně zvýšila, ale letectvo začalo kvůli ztrátám citelně postrádat dostatek vycvičených pilotů. Rozhodující zvrat v bitvě o Británii znamenalo období do 30. září. Luftwaffe se tehdy zaměřila zejména na denní nálety na Londýn, aby podlomila morálku Britů. Poskytla tak však "oddychový čas" pro britské letecké základny. Poslední denní nálet na Londýn se uskutečnil 30. září. V závěrečné etapě bitvy o Británii, která trvala do konce října, se Němci zaměřili na noční bombardování Londýna. Přes značné oběti mezi civilním obyvatelstvem však tyto útoky vedly Brity k odhodlání vést válku až do vítězného konce! Ochrana britského území přešla od denních na noční stíhače.
Cena za vítězství však nebyla malá. Během bitvy o Británii padlo více než 500 spojeneckých pilotů z 2945 mužů, kteří se podle oficiálních údajů RAF těchto bojů zúčastnili. Podle britských pramenů bylo během bitvy sestřeleno 2689 nepřátelských letadel, Němci uvádějí jako své ztráty jen 1733 letounů a naopak tvrdí, že zničili 3958 britských strojů. Britské záznamy však přiznávají "pouze" 915 ztracených letadel. Více než deset procent pověstné "hrstky" tvořili piloti, kteří přišli do Británie ze zemí Commonwealthu a z evropských států okupovaných Němci. Belgičané, Holanďané, Norové i Francouzi a v neposlední řadě také 88 Čechoslováků, kteří byli po Polácích, Novozélanďanech a Kanaďanech během bitvy nejpočetněji zastoupeni v RAF. Našich stíhačů bylo například daleko více než Svobodných Francouzů. Těch v osudových dnech hájilo osamocené Spojené království jen čtrnáct!
Jako první z později tří československých stíhacích jednotek byla za plně bojeschopnou prohlášena 17. srpna britským velením 310. peruť. Její základna byla na letišti v Duxfordu v cambridgském hrabství spolu s "britskou" 19. a kanadskou 242. perutí. Ovšem složení 19. peruti bylo silně mezinárodní. Tvořili ji Novozélanďané, Jihoafričané, Kanaďané, Angličané, Skotové a také další Češi. Anglický pilot této squadrony W. Cunningham vzpomínal, že "naši zahraniční přátelé byli většinou vyspělí a zkušení piloti". "Zvláště Češi zdravě nenáviděli nepřítele," uvedl Cunningham a dodal, že "přes částečné jazykové obtíže nesmírně přispěli také ke společenskému životu v okolí Duxfordu". Sedm našich pilotů v bitvě o Británii padlo. Jejich jména jsou navždy napsána na zdi Kaple Královského letectva ve Westminsterském opatství. Mezi nimi také jméno četaře Josefa Františka, který byl se sedmnácti potvrzenými sestřely nepřátelských letadel jedním z nejúspěšnějších spojeneckých stíhačů bitvy o Británii.
Raimund Půda, jeden z "hrstky" "Když jsme útočili na velké svazy německých bombardérů, běhal mi mráz po zádech. Každý z nich měl až osm kulometů, takže kdykoli jsme na ně nalétali, pomodlili jsme se, abychom z toho vyvázli. Hlavním úkolem stíhačů bylo nedovolit německým bombardérům dostat se nad britské vnitrozemí. Podle rozkazu jsme je nesměli po případném poškození dále pronásledovat, práci za nás měli dokončit protiletadloví dělostřelci," vyprávěl autorovi v roce 2000 příslušník 310. československé perutě RAF Raimund Půda, jeden z účastníků sestřelu Dorniera, jemuž poslední ránu zasadil Hurricane Ray Holmese. Podle Půdy byla sice stíhačka Hawker Hurricane, která byla nejrozšířenějším strojem v řadách RAF během bitvy o Británii a kterou byly také vyzbrojeny 310. i 312. československá peruť (zahájila bojovou činnost 2. října 1940), pomalejší než německý stihač Messerschmitt Bf 109, ale daleko obratnější.
Před válkou byl Půda členem československé akrobatické skupiny, která v roce 1937 přesvědčivě zvítězila na IV. ročníku mezinárodní letecké přehlídky v Curychu. Ještě před začátkem druhé světové války uprchnul přes Polsko do Francie, kde po jejím napadení sestřelil tři nepřátelské letouny. Země galského kohouta však záhy padla a Půda musel opět utíkat, tentokrát do Spojeného království. Již 17. srpna 1940 byl zařazen do 310. československé stíhací perutě, která se tvořila na letecké základně v Duxfordu nedaleko Cambridge. Během Bitvy o Británii sestřelil další dvě nepřátelská letadla.
Štěstí opustilo Půdu 5. listopadu 1940, kdy byl sestřelen, ale podařilo se mu zachránit se pomocí padáku. "Vyskočil jsem ještě nad mraky. Potom jsem viděl, že padám doprostřed Temže, ve které se utopilo mnoho pilotů. Naštěstí se ale obrátil vítr a dopadl jsem asi tři sta metrů od břehu. Když jsem si balil padák, pocítil jsem najednou píchání v zádech. Nevěnoval jsem tomu pozornost, ale když se píchání opakovalo, otočil jsem se. Za mnou stál anglický farmář s vidlemi. Má angličtina jej nepřesvědčila o tom, že nejsem německý parašutista, ale naopak český letec, příslušník RAF. Odvedl mne na policii, kde se nakonec vše vysvětlilo," vzpomínal Půda.
Od počátku roku 1941 působil jako letecký instruktor, vycvičil nejméně 35 dalších našich vynikajících pilotů. K aktivnímu létání se vrátil v roce 1943 jako pilot dopravní perutě. Po konci války létal u Československých aerolinií. Měl štěstí, v dubnu 1948 byl vyslán na konferenci dopravních pilotů do Londýna. V Británii zůstal a po náročném prověřování byl přijat zpět k RAF. "Dostal jsem stejnou hodnost, jakou jsem měl za války, což se nikomu jinému nepodařilo," zdůraznil Půda. U britského Královského letectva sloužil až do roku 1954. Během války v Koreji přelétával britské stíhačky do Singapuru, odkud dále putovaly námořní cestou. Za svou kariéru nalétal na sedm tisíc hodin, vystřídal 82 typů letadel, od dvojplošníků přes hydroplány až po nadzvukové stíhačky.
Teprve v roce 2001 byl Raimund Půda povýšen do hodnosti generála. Rodák z Brníka u Kolína (narodil se 18. srpna 1912) si velmi přál oslavit své kulaté jubileum, devadesáté narozeniny, i když věděl, že zákeřná nemoc mu již mnoho času nenechá. "To je má poslední zimní olympiáda, kterou sleduji," řekl kdysi výborný lyžař Půda na počátku roku 2002. Zemřel 17. března 2002. Podle dostupných údajů již dnes z československých přímých účastníků bitvy o Británii žije pouze František Fajtl.
