Download
1 / 24
240 likes | 360 Views
Upozornění. Tento příběh byl sepsán kvůli zábavným účelům. Nechci tímto příběhem nikoho zesměšnit ani mu pokazit pověst. Settlersnické dějiny Speciál. Děti přicházejí ze svými sny Kniha první (Komerční kopie). Jak to začalo.
E N D
Upozornění Tento příběh byl sepsán kvůli zábavným účelům. Nechci tímto příběhem nikoho zesměšnit ani mu pokazit pověst.
Settlersnické dějiny Speciál Děti přicházejí ze svými sny Kniha první (Komerční kopie)
Jak to začalo Byl krásný den. Obloha bez mráčků a děti výskaly radostí. Jsme ve starém císařství. Obchodování vzkvétalo a vojáci byli výborně natrénováni. A ve městě, které se jmenuje Old King’s castle žil chlapec jménem Dario. Ano, malý Dario si hrál v kasárnách s dřevěným mečíkem. Dariova matka se na to dívala s údivem. Dariuv otec Keron byl dobrý císař. Teď řešil nějaké problémy s bandity. Najednou se obloha zamračila a městem se začala šířit panika. Všude bylo ticho jak v hrobě. Keron z toho vycítil podezřelé klukoviny. Řekl ženě, aby se s Dariem pečlivě schovali do Thalgrundského údolí. On ale zůstal ,aby chránil lid. Pak se to stalo. TEMNÉ HORDY zaútočily. Říká se, že kromě Daria a jeho matky hrad nikdo neopustil živí. Ani Keron.
Mezitím ve světě normálním, našem • Bylo 8 hodin. Já, Péťa, Vítek, Ondra Š., Miky, Míra, David, Lambrini a Adléta jsme měli angličtinu. Jako obvykle jsem měl dobrý den. Když bylo 11: 40, měli jsme oběd. Až do této chvíle jsme však nevěděli, co nás čeká. Najednou Adléta sebou nějak cukla. Podívala se pod pinpongáč a ukazovala na něco stříbrného. Společně jsme to vykopali a… a tomu byste nevěřili. Byl to notebook. Jenomže ho nějak nešlo zapnout. „A máme po zábavě!” řekl jsem. Mirek mě ale odstrčil a řekl„ Pusť mě k tomu.” a nějakým způsobem to zap. Podívali jsme se všichni na obrazovku a tam jsme viděli bitvu o Dariuv hrad.
Dobrodružství začíná Petr ze zvědavosti zmáčkl jedno zelené tlačítko a pak se to stalo. Hned po tom si nás všimly družinářky a řvaly:„ Co to tam máte, dejte nám to!” ale bylo pozdě. Najednou jsme se ocitli v divném šedém víru. Miky potom řval, jak mohl: „Já se snad pobleju!” a pak jsme se dostali tím vírem do pouště. „V jaké poušti to asi jsme?” ptal se Ondra. „To nevim, ale ta poušť vypadá nekonečně.” řekl Petr. „Já se snad rozpláču!” fňukal Vítek a rozplakal se. „Vítku jen to ne!” vykřikla Adléta a hned potom jsme se všichni ocitli v dalším víru.
Thalgrund Objevili jsme se zase ve víru, jenomže ten byl zbarvený do fialova. Já jsem se snažil zjistit, co to znamená a tvrdil jsem: „Možná se přesunujeme v čase.” a vír nás zase vyvrhl do další pouště. „Už zase?” a hned potom se pod námi objevila zelená zem, a stromy a hned potom domy a lidi až jsme se objevili ve vesnici Daria. Ocitli jsme se před vlajkami vesnice, a ty byly připevněné na tlustých tyčích a za nimi stály a hlídkovaly stráže a ty se nás pokusily zastavit a říkaly: „Stát!!!” ale my je neoposlouchali. Obešli jsme je a před lomem jsme uviděli Daria. Sáhnul jsem si do kapsy a vytáhnul jsem ten notebook, který jsme našli pod pinpongáčem. Zmáčknul jsem zelené tlačítko ale nic, místo toho se na něm objevilo psaní a na něm bylo psáno: JSTE SEM POVOLÁNI, ABY JSTE DOKONČILI PŘÍBĚH A ÚKOL, KTERÝ KERON NEDOKONČIL. JSTE TU HLAVNĚ PROTO, ABY JSTE UKÁZALI PEVNOST SVÉHO PŘÁTELSTVÍ. Podpis chyběl. Já tím napětím zakopl o nějaký kámen a spadl na Daria. Dario najednou zmizel a stali se z něj hvězdičky a ty vlétly do mě. Pak jsem se stal Dariem úplně stejným jako ten co do mě vletěl.
Černí rytíři v akci Když jsme se dozvěděli, že jsme v SETTLERSU, začali jsme uvažovat, kvůli jakému úkolu nás sem vlastně poslali. Po malinké chviličce na obloze přibylo podezřele pár obláčků. Divné na tom bylo, že přibyli strašně rychle na obloze. Pak přišel, spíš přiběhl odněkud z lesa poustevník a sípal: „Černí rytíři jsou tady! Schovejte se!”. Schovali jsme se na jeden, stromy zarostlý pahorek a koukali jsme se na ta muka, co ti lidé prožívají. Černí rytíři celou vesnici podpálili, vyrabovali a skoro všechny stráže pozabíjeli.
Úkol Zasáhli jsme. Vesnice byla v plamenech a vesničané brali nohy na ramena. Pak já a ostatní jsme se pustili do Černých rytířů. Všichni padli k zemi, ale…ale ta spoušť. Tak jsme si řekli, že půjdem za bratrem Johnem (mladší bratr Daria) a hned, co jsme došli do jeho kláštera, nás přivítal a říkal: „Pozdrav pánbůh, Dario, jak se máš?” „Dobře a co ty a tvoji kámoši v klášteře?” „Jde to, blbí je teď jenom to, že tu pobíhají Černí rytíři. Potrápili tvoji vesnici. Díval jsem se na to z okna. Úplná šílenost. Kdo je asi jejich vůdce? Určitě psychopat. Jo, málem jsem zapomněl, tady máš nějaké suroviny na obnovu tvé vesnice. Dám ti také nějaké jídlo. Mohl bych ti poslat nějaké sýry? Máme jich hodně a nevíme co s nimi. A ještě se tu schovalo pár vesničanů. Tak, hodně štěstí.”. Vyslali jsme Ondru na obhlídku lesa a ostatní opravovali vesnici. Ještě, že se vrátilo těch pár vesničanů, kteří nám pomohli. Vesnice po opravě vzkvétala. Uplynulo pět dní a Ondra nikde. Uběhl týden a Ondra pořád nikde. A tak začalo pátrání.
Posel Mezitím, co se rozjelo pátrání po Ondrovi, přijel posel z Ridgewoodu (je to část Thalgrundu) a nesl moc špatné zprávy. A dokonce dvě. Jedna byla o Ondrovi a tu si přečtěte: ONDRA JE ZAJAT ČERNÝMI RYTÍŘI!!!!! A tohle je druhá: DARIOVA MATKA UMÍRÁ! PŘIJĎ CO NEJRYCHLEJI DO RIDGEWOODU!!!!!! Posel nám dal ještě diplo(zkrácenina pro diplomacie) a na to se podívejte: Naši hrdinové Černí rytíři
Cesta do Ridgewoodu Běželi jsme sprintem k bráně do Ridgewoodu (je to vlastně brána do takového průsmyku, který jako jediný vede do Ridgewoodu), ale čekalo nás překvapení. Brána byla zamčená na dva zámky a ani se nepohnula. Tak jsme si jako kámoši mezi sebou řekli jediné: „Do pr@#&e, Černí rytíři. Už zase.”. Hned po tom k nám přiběhl tulák (bydlel ve zbořené vesnici, co rytíři vyrabovali) a říkal: „Dobrý den, pánové a dámy, jestli je vám život milý, nechoďte hluboko do Thalgrundského lesa. Když totiž půjdete po stezce, na 5. mýtině mají Černí rytíři tábor. Každý večer odtamtud se ozývá brek a prosby o slitování. Nejspíše toho hlídače s tím malým chlapcem týrají. Pomoc!
Osvobození Ridgewood Já jsem s kámošema shromáždil malou armádu (ještě, že tu jsou ty obětavé vesnice) proti Černým rytířům a potom jsme šli do akce. Nějaké černé rytíře jsme potkali cestou, ale ti hned padli. Po cestě jsme naštěstí natrefili na tu vypálenou vesnici ve které žil ten tulák a když jsme tam přišli, říkal nám: „Vy chcete poradit kudy za Černými rytíři?” „Ano,” řekla Lambrini. „Tak dobře jděte po této stezce a určitě na ně natrefíte.” „Díky.” poděkoval Mirek. Tak jsme šli. Drali jsme se přes tu stezku, protože byla skoro na všech místech zarostlá. Takovou dobu tudy nikdo nechodil, ale asi tak po hodině draní stezkou jsme potkali nějakého slévače. Byl celí od krve a celí zubožený. Jen kost a kůže a koktal. „Ta…tady zač…začíná te…teri…teritorium Čer…Černých rytířů…”a zemřel. Museli jsme ho samozdřejmně pohřbít a když jsme byli hotový, šli jsme dál. Po dvou hodinách pochodu jsme konečně našli tábor Černých rytířů. Samozřejmě, že na nás hned všichni Černí rytíři zaútočili. My je ale pobili, vězně našli a tábor podpálili. Našli jsme dva vězně, Ondru a hlídače brány. Potom jsme se všichni posbírali a šli do tvrze. Ve tvrzi nám Ondra všechno povykládal: „Šel jsem do lesa na obhlídku a někde už hluboko v lese jsem viděl jabloň. Tak jsem si řekl, že si pár jablíček k svačině otrhám, jenomže jsem nevěděl, že jsem na teritoriu Černých rytířů. Zrovna jsem byl na jabloni a krájel jsem si jablíčka, když mě našli, takže jsem nemohl nikam utéct.” „A tuto je pravda.” řekl hlídač. „Díky za poznámku. Takže mě zajali s tímto hlídačem…” „A tuto je pravda.” řekl zase hlídač. „Už mlč!!!! ” řval Ondra. „… a já prožíval největší muka svého života. Ještě, že jste přišli.” „A tuto je pravda.” Ještě chvilku trvalo, než se Ondra uklidnil, ale po chvilce se už konečně utišil. „Tak jdeme do Ridgewoodu.” Vyzval jsem.
V našem světě na tanečkách Settlers Paní učitelka Rézová dala přestávku. Šla si sednout ke svému učitelskému stolu a chtěla si trochu poklidit. Zrovna chtěla vyhodit pár igelitek, ale pod nimi našla notebook. Na něm bylo zelené a červené tlačítko k tomu. Byla to brána do SETTLERSU. Zapnula ho a zmáčkla zelený čudl. Hned se potom objevila v šedém víru a potom ve fialovém. Po chvilce viděla, jak padá na zem. A ještě jedno překvapení.
Dvě učitelky Vedle paní učitelky Rézové letěla ještě paní učitelka Kulštrunková a obě spadly na Péťu. Moc měkké přistání to zrovna nebylo. Takže jsme museli do našich úkolů nabrat ještě dvě učitelky. „Vy jste se zbláznili!!! Ještě, že nejsme v opravdovém světě. Museli by mě operovat!!!” řekl Petr „Paní učitelky, co tady děláte?” ptá se Mirek. „Ležíme.” odpověděli obě učitelky najednou. „Ještě, že si paní učitelka nevzala pracovní sešit do matematiky.” oddychl si Vítek. „Kde to jsme?” ptá se paní učitelka Rézová. „Vítejte v SETTLERSU.” říkal jsem. „A jak se dostaneme zpátky?” „Musíme splnit úkol.” řekla Lambrini. „Hlavně musíme zachovat chladnou hlavu.” vyzval jsem.
V Ridgewoodu Když jsme i s paní učitelkami prošli průsmykem do Ridgewoodu, vypadalo všechno úplně normálně. Úplná idyla. Ale po chvíli na vesnici Ridgewood zaútočili Černí rytíři. Všechno vypálili a já jsem řekl moji oblíbenou hlášku: „Už zase?" a šlo se do boje. Černí rytíři sice kladli velký odpor, ale stejně jsme je porazili. „A teď rychle za Dariovou matkou.” řekl jsem. Když ji viděli, jak leží v posteli, všem vyhrkly slzy do očí. Dariova matka dala mi jeden amulet (část říšského jablka, ale o něm si víc řekneme později.), který podezřele svítil. Také mi vyzradila tajemství, které před Dariem dlouho tajila. Byl jsem nástupcem trůnu SETTLERSU a to už něco znamená. Potom zavřela královna SETTLERSU oči navždy. Když jsme vyšli ven z tvrze, podívali jsme se na vesnici. Byla zničená a vypálená a jenom pár lidí si dokázalo uhasit své domovy. Zbyl tu jenom jeden rolník, lovec, řezník a pekař. Náš průzkumník našel dva tábory Černých rytířů a byly docela blízko vesnice. Tak jsme byli opatrnější než minule. Také jsme zjistili, že tu je hodně banditů. Tentokrát šel na obhlídku Vítek. Po dvou dnech se Vítek vrátil a ve tvrzi nám vykládal všechno, co prožil: „Nejdřív mě chytli bandité. Potom zase chytli nějakého obchodníka a ten převážel rum. Večer se opili a byli nepozorní a já jim utek.
Boom! Druhý útok Tři dny poté, co jsme zachránili Ridgewood, se objevil posel a hlásal nám, že zaútočí Černí rytíři. Jel z Thalgrundu do jedné vesnice, co tu je a po cestě slyšel, jak si bandité o tom povídají. Tak jsme se všichni vyzbrojili a čekali na útok. David byl ještě před útokem vešel do sklepení tvrze a když to tam prozkoumával, našel tam 12 pušek a munici. David se jednou z nich vyzbrojil. O totiž uměl střílet moc dobře. Když vyšel z tvrze, všichni se ho ptali, kde to našel. Mezitím, co se David puškami chlubil, dostali jsme od jedné vesnice, co je poblíž, dvě družiny vojáků. Po dvou hodinách začal útok. Černých rytířů bylo dostatek na to, aby dokázali zničit celou vesnici ale porazili jsme je. Po útoku jsme se všichni sešli ve tvrzi. Začala se projednávat taktika proti Černým rytířům. Nejdříve se musela sehnat mapa údolí. Ta naštěstí ve tvrzi byla. Miky dal první návrh: „Mohli bychom to udělat tak, že se rozdělíme na dvě skupinky. Jedna zaútočí zepředu, to odláká pozornost. Druhá skupina se mezitím vydrápe na skály k jejich hlavní věži a podpálí ji. To je konec.” „Ale počkat," řekl David. „Mohli bychom to udělat spíž takto, aby to nebylo tolik nebezpečné. Vydrápat na skály a potom všechny vojáky vystříleli ze zádu a podpálili věž. Nebylo by to dobré?” „Výborné!!” souhlasili všichni. Tak se všichni vyzbrojili puškami a municí a vyrazili. Útok trval dvě hodiny a vydařil se. Měli jsme jenom dva lehce zraněné. Byl to David a Mirek. A Černí rytíři měli i vězně. Pár vesničanů z Ridgewoodu a jednoho vynálezce. Jmenoval se Leonardo a měl fakt senzační nápady. Vynalezl strážní věž i věž s kuší. Seznámili jsme se s ním a on nám dal plány na oba své vynálezy.
Boom! Pomoc druhým vesnicím Potom se Černí rytíři odstěhovali pod dohledem i ze svého druhého tábora a odešli bůhví kam, všichni hrdinové byli ve své tvrzi a popíjeli pivo a medovinu, když se na notebooku objevila zpráva: BĚŽTE HNED DO SEVERNÍ VESNICE. STAROSTA TÉ VESNICE VÁS ČEKÁ. Podpis znovu chyběl. Toto už začalo být podezřelé. Kdo nám to pořád píše? Po chvíli jsme všichni namol vyšli z tvrze a šli do severní vesnice. Po cestě jsme mezitím vystřízlivěli . Paní učitelky z toho moc nadšené nebyly, že se jejich žáci opili. Když jsme teda došli do té vesnice, starosta nám hned vykládal: „Dobrý den, pánové a dámy, …” „Proč to říkají furt naopak? Správně je to takhle: Dámy a pánové.” namítala Lambrini. „Už jsi domluvila? Dobře. Takže jsem slyšel, že se Černí rytíři scházejí v jedné jeskyni. Kvůli tomu, že prý byli vyhnáni ze svých táborů. Takže bych byl rád, kdyby jste nám buď poskytli vojenskou podporu, nebo peněžní dar v hodnotě 500 T. Byl bych za to rád.” „My vám poskytneme peníze i vojenskou pomoc.” řekl David a vzal svou pušku. „To je od vás šlechetné.” říkal starosta. Takže jsme poslali vůz s penězi a my jsme se vyzbrojili puškami, meči a luky. Po pěti minutách nastal útok. My jsme po Černých rytířích stříleli a bušili a starostovi vojáci udatně bojovali, ale stejně jsme Černé rytíře dobili. Po chvilce k nám přišel vesničan z druhé vesnice a recitoval: „Druhá vesnice je na východě a je ve velké nevýhodě. Erec přijde hned, asi jsem se splet. Postavte nám věže s kuší a pak přijdou zlí muži.”
Erec přichází Když jsme postavili v druhé vesnici věže s kuší (trvalo to dva dny) viděli jsme v dálce nějaké vojáky s ozbrojeným rytířem v čele. Řekli jsme si, že by to mohli být Černí rytíři. Omyl. Byl to Erec s posilou. Měl 4 družiny vojáků a každá družina byla po pěti vojácích (velitel+4 pomocní vojáci.). Všichni vesničané z vesnice, ve které jsme byli, tleskali a jásali. Petr byl tak zvědaví. Šel k Erecovi, aby si s ním mohl potřást rukou, ale zakopl o kořen stromu a na Ereca spadnul. Po chvíli tu stál Erec na místě, kde stál Petr. Vítek potom řekl: „Určitě se Petr proměnil v Ereca, jako se Filip proměnil v Daria.” „To bude pravda.” říkali všichni. Po chvilce nastal útok. Tentokrát bylo Černých rytířů šíleně moc, protože se všichni Černí rytíři z blízkého okolí sešli v jedné jeskyni. Vesnici ale nedobili. Když jsme zvítězili, řekl Erec, že by se mělo jít z Thalgrundu do malinké části STARÉHO CÍSAŘSTVÍ, Cransfortu.
V Cransfortu Do Cransfortu znal Erec zkratku. Bylo to přes močály. Když jsme už byli blízko města, cítili jsme podivný zápach kouře. Když jsme dorazili do předměstí Cransfortu, viděli jsme, jak hoří. Po pár minutách jsme dorazili na tržnici Cransfortu a na ní nás přivítal Helias (starosta města), regent Dovbar (Vojenský a diplomatický vůdce města) a biskup (duchovní vůdce města). Helias nám hned říkal: „Ahoj Erecu, to tě zase rád vidím. Ahoj Dario, smrt tvé matky mě opravdu mrzí. Ale k věci. Cransfort je v obležení TEMNÝCH HORD (Černí rytíři, kterých je fakt moc). Ještě k tomu se nemůžeme bránit, protože nemáme čím vyzbrojit naše vojáky. Rádi bychom vás poprosili, aby jste přiměli to rozbité předměstí, co jste viděli po cestě. Je tam hodně surovin a zvěře. Zbyla tam ještě tvrz a centrum vesnice a vůbec, Dario, koho si to tu vedeš? Dvě dospělé ženy a hodně moc dětí.” „Já v podstatě nejsem Dario,” koktal jsem. „Jsem Filip Kušmirek a toto jsou moje učitelky, paní učitelka Kulštrunková, paní učitelka Rézová a moji kamarádi.” „Ty jsi náš spasitel. Jupí!!!” říkal Helias. Mohli byste nám postavit dvě věže s kuší ve východní části města, v západní části města a severní části města, jestli byste byli tak laskavý.” Takže jsme začali teď hned se stavbou věží.
Železné doly Mezitím, co naši dělníci pracovali na stavbě věží s kuší, šel jsem já s Erecem k železným dolům. Když jsme k nim šli, potkali jsme poustevníka v bažinách a ten nám ukázal cestu k železným dolům. Když jsme už železné doly viděli (byly to vlastně takové dvě velké díry do země a tři vchody do skály),viděli jsme, jak se tam Černí rytíři zase hmoždí. Všude byly trosky a Černí rytíři. Já s Erecem jsme byli samozřejmě výborní bojovníci. Když jsme ale bojovali s Černými rytíři, já jsem se tak nasral, že jsem natáhnul ruce a z rukou mi najednou vyšlehly modré plameny a všechny Černí rytíři na to zmizeli a změnili se v prach. Péťa na mě zíral a říkal: „Super!!!”. Když jsme došli do města byly věže postaveny.
Příběh Filip Kušmirek Miroslav Čech Martin Kušmirek Filip Kušmirek Filip Kušmirek Promítání Zvuk Animace A všechno ostatní
