Pravicový extremismus v Itálii

1. Pravicový extremismus v Itálii 8.4. 2009

2. Fašismus po r. 1945 • očista od fašistických živlů ve dvou etapách: 1943, 1945 • červenec 1943 - vynucená demise Mussoliniho a jeho uvěznění • v noci z 25. na 26. července obsazení davy ulice hlavního města - ostatní města tohoto příkladu brzy následovala - ničily fašistické emblémy, svrhávaly busty diktátora • k organizovanému honu na představitele strany ale nedocházelo • část představitelů italského fašismu uprchal do Německa

3. Po občanské válce • Útěk Mussiliniho z Gran Sasso, založení loutkové Italské sociální republiky na severu Itálie – republika naprosto podřízena Hitlerovi, úkolem koordinovat boj proti hnutí odporu • Výsledkem krutá občanská válka mezi antifašistickými partyzány a muži „černých brigád“ • Ihned po pádu Italské sociální republiky následovala rozsáhlá, nekompromisní vlna čistek.

4. Čistky • V druhé fázi selektivní a méně razantní očista prováděná „lidovými“ soudy podléhající výborům národního osvobození, vojenskými soudy a mimořádnými porotními soudy • Při tzv. „divoké“ očistě padlo za oběť 12 až 15 tisíc osob v severní Itálii, z toho tři tisíce v Miláně. • Před popravčí čety se dostalo poměrně málo vysokých hodnostářů režimu a vedoucích stranických kádrů. • Kromě poprav - dlouhé tresty vězení a spousta různých úředníků byla zbavena funkcí

5. Qualunquismus • Na rozdíl od Německa Itálie po válce plně nezávislá - díky tomu, že v roce 1943 přešla na druhou stranu • Sympatie k fašismu ve společnosti přetrvaly (přece jen to byla doba slávy) • Nejaktivnější ihned po válce FAR (Fasci di azione rivoluzionaria) - mladí militantní lidé (útoky na bývalé partyzányú • První vážné útoky na režim přišly až se vznikem „apolitického“ hnutí, které v listopadu 1945 založil bývalý hlasatel Radia Tobruk Guglielmo Giannini na základě týdeníku Uomo qualunque (obyčejný člověk, člověk ulice).

6. Člověk ulice • Podpora ze strany bankovních kruhů znepokojených sílícím vlivem výborů osvobození + strach z komunismu • Náklad týdeníku: 80 tisíc (první číslo) - 800 tisíc. • kritika divoké očisty, státu, daní, liberální elity, dekadentní demokracii • 7. listopadu 1945 v týdeníku Uomo Qualunque uveřejněn program politického uskupení – Fronte del Uomo Qualunque • stranický list Buonsenso (Zdravý rozum) • Giannini tvrdil, že nechce napodobovat Musssoliniho, ale zmobilizoval klientelu, která odpovídala klientele prvního fašismu • Útočil na antifašistické „emigranty“ a prospojenecké „zrádce“

7. Italské volby 1946 • Červen – parlamentní volby - Fronta zisk více než 5 % hlasů a 30 křesel – stala se pátou nejsilnější politickou stranou • Komunální volby na podzim: potvrzení úspěchu Fronty: 8,4 % v Turínu, 10 % v Mantově, 13,7 % ve Florencii, více než 20 % v Římě, 24,5 % v Palermu, 46 % v Bari, 47 % v Lecce • Vítězství hlavně na jihu (horší ekonomická situace a strach z komunismu)

8. Konec Fronty obyčejného člověka • Řídící kruhy hospodářství si brzy uvědomily, že nejlepší obrana před komunismem jsou křesťanští demokraté (DC) a přestaly hnutí finančně podporovat • řada rozkolů ve straně, úpadek • volby roku 1948 - Fronta jako součást Národního bloku spolu s Liberální stranou: zisk pouze 3,8 % hlasů – krátce na to zánik (týdeník Uomo qualanque zanikl až r. 1960 po smrti Gianniniho) • Qualanqusimus – termín označuje protestní hnutí, srovnatelné s tím, co o několik let později ve Francii znamená poujadismus.

9. Italské sociální hnutí – MSI • Zánikem Fronty dobrého člověka vznikl prostor pro neofašisty • Ilegální skupiny fašistů se sloučily v prosinci 1946 v politické straně MSI. • Hlavními postavami strany byli většinou představitelé Italské sociální republiky – např. Giorgio Pini, Augusto De Marsanich, Pino Romualdi, Arturo Michelini a Giorgio Almirante. • Dovolávání se původního, revolučního a aktivistického fašismu (nikoli režimního z 2. sv.v.) • Ve straně se utvořila dvě křídla.

10. MSI • 2 proudy – na jedné straně stáli stoupenci „fašismu – hnutí“ , tzv. socializzatori, většinou mladí lidé, kteří bojovali v řadách republikánských milicí (radikálnější proud). Na druhé „politikové“ pocházející často z řad fašistů, kteří se po 25. červenci 1943 smířili s porážkou režimu a nyní bojovali za integraci hnutí do celonárodní politické hry. Tato diferenciace byla zároveň generační i geografická (revolucionáři na Severu, konzervativci na Jihu). Tyto dva proudy ve straně přetrvávaly po celou dobu.

11. První roky • Až do roku 1951 převládala tvrdá tendence, ztělesňovaná tajemníkem Almirantem. Úderné skupiny MSI, avanguardisti, útočily na sídla komunistické strany a přepadaly její členy, aniž by proti nim vládní křesťanská demokracie příliš zasahovala. • Ve volbách v r. 1947 (po schválení nové Ústavy) získala MSI 525 000 hlasů (z toho dvě třetiny v jižních provinciích) a šest poslanců. • Roku 1951 byl generální tajemník MSI G. Almirante, jemuž italská justice vykázala nucený pobyt, nucen přepustit místo Augustovi De Marsanichovi, bývalému státnímu podtajemníkovi ministerstva spojů ve fašistické vládě – začátek úspěchu MSI

12. 1951 • Když tedy corporativisti, stoupenci fašismu jako režimu, spojení s církví a tradičními elitami, zvítězili nad socializzatori, obdivovateli republiky Salo, přijali vedoucí činitelé MSI oficiálně méně „revoluční“ orientaci než byl původní kurz Almiranteho týmu • MSI se dostala na dlouhá léta do hegemonického postavení na krajní pravici – přesto stále vnitřní debaty o směřování strany (mírnější proud se chtěl začlenit do politického systému) • Roku 1951 se MSI skládalo z několika stovek sekcí a mělo desetitisíce stoupenců, především v jižních provinciích. K nim je třeba připočíst paralelní organizace: Movimento femminile, Sdružení studentské a pracující mládeže, Národní federaci republikánských bojovníků.

13. 1952- 1954 • De Marsanich v roce 1954 přepustil místo Arturu Michelinimu, který vedl stranu jeho stopách (konzervatismus) • Na sjezdu v roce 1956 se objevil třetí proud v MSI – tzv. mladí aktivisté, Pino Rauti, Enzo Erra – styl: tradicionalistický extremismus – z tohoto proudu vzešlo mnoho pozdějších ultrapravicových teroristů.

14. Volební výsledky MSI • 1948 – 2 % • 1953 – 5,8 % • 1958 – 4,8 % • 1963 – 5,1 % • 1968 – 4,5 % • 1972 – 8,7 % • 1976 – 6,1 % • 1979 – 5,3 % • 1983 – 6,8 % • 1987 – 5,9 % • 1992 – 5,4 %

15. Identita hnutí • Zcela zásadní otázka pro MSI. • Již od r. 1956 Radikálové kolem Juliuse Evoly (duchovní otec neofašistů) • Na sjezdu v r. 1963 došlo ke ideovým střetům mezi konzervativci a revolucionáři. • Rok 1968 znamenal v dějinách MSI nový mezník. S méně než 1,4 miliony hlasů a 4,5 % v parlamentních volbách – znamenalo ztrátu poslaneckých křesel a MSI porazila i Liberální strana. • G. Almirante byl znovu zvolen do čela MSI – více aktivizačních a socializačních prvků shodujících se s původním fašismem – MSI chytlo druhý dech (i díky ekonomickým potížím Itálie)

16. Strategie napětí • Označení pro strategii, která měla destabilizovat demokratické instituce v Itálii, spojována s bombovými útoky v 60./70. letech. • Některé skupiny, které byly spojovány se strategií napětí měly vazby na MSI, i když stály mimo ně. • Akce: k první významné došlo v Miláně: na piazza Fontana před budovou Národní zemědělské banky vybuchly 2 bomby – 14 mrtvých a mnoho zraněných (obviněna ultralevice). • Útok v Brescii, vykolejení vlaku 12 mrtvých – Ordine nuovo (černý řád). • Nejvražednější z atentátů spáchaných v letech 1977 – 1982 se udál na nádraží v Boloni. V srpnu 1980 si vyžádal 85 mrtvých a 200 zraněných.

17. Nové hledání sama sebe • Sněm v roce 1970 dal straně zelenou, aby se vydala směrem k „moderní“ pravici – méně zahleděné do minulosti a usilující o vyhovění politické poprávce (snaha opustit ghetto, ve kterém byla MSI uzavřena) • Úspěšná cesta potvrzena v komunálních volbách 1971 (někde mezi 15 – 22 %) • V této době už to není malá strana, kterou lze přehlížet: 400 000 členů, 300 000 členů neofašistických odborů, 55 poslanců, 26 senátorů – koaliční potenciál • Zdálo se, že z MSI se stane masová strana – dobré podmínky: ekonomické problémy, nezaměstnanost X nestalo se tak, naopak odliv voličů (zřejmě si uvědomovali, kam vede demagogie a měli v paměti atentáty) • Obnovení sporu mezi jednotlivými křidly – rozkol a odchod mnoha členů – třetinová ztráta (založení strany Democrazia nazionale – krátká životnost, ve volbách 1979 zisk 0,5 % - rozpuštění) • Na konci 70. let opět změna strategie – radikalizace, odmítání jakéhokoli kompromisu s režimem, ale oficiálně se střežili podporovat teroristické útoky – přesto počítali s tím, že budou těžit ze strategie napětí

18. MSI – Národní aliance • Nemocnému Almirantemu se ještě před smrtí podařilo nechat na XV. Sjezdu strany v Sorrentu v prosinci 1987 zvolit Gianfranka Finiho (kontiunita). • Přesto: v roce 1990 do čela strany Pino Rauti • Začátek přistěhovalecké problematiky – Itálie byla vždy zemí vystěhovaleckou, teď na konci 80. let 1,6 % přistěhovalců (Rauti tento problém ale nereflektoval, neviděl jaký úspěch přináší vsazení na kartu strachu z cizí invaze Le Penovi?, zaměřil se na zisk voličů nalevo od KS) • jenže téma tolerance vůči cizincům němělo ve straně vliv (anketa na sjezdu): 80 % delegátů cítilo ohrožení národní identity, 60 % pro poslání imigrantů domů, 46 % uznalo nadřazenost a podřazenost ras, 44 % - židé mají v rukou finanční moc. - silná xenofobie • Návrat Finiho do čela strany – reflektoval xenofobii a vyžadoval antiimigrační zákony • Rok 1992 (!). – velký volební propad všech vládních stran, kromě MSI (nebyla zapojena do korupčních afér) • Zdálo se, že cesta pro MSI je volná X změna volebního systému – smíšený s převahou většinového (75 %) – čas pro vystoupení z ghetta! • Bývalé MSI, z něhož se stala Aleanza nazionale, zapojené do parlamentní hry a souhlasící v principu s rozchodem s politickou kulturou zděděnou po mussolinistické éře

19. Strategie 1994 • Spojenectví s Forza Italia (S.Berlusconi) – do voleb v koalici: Pól svobody (na severu) – Forza Italia a Liga severu. Dobrá vláda (na jihu) – Forza Italia a MSI-AN. • Hlavní překvapení voleb MSI-AN – 13,5 % voličů. Fini ztrojnásobil zastoupení politické strany (109 poslanců, oproti 34 z roku 1992). • MSI-AN se 1994 dostalo k moci ve vládě S. Berlusconiho, v níž mělo 5 ministrů a 12 státních podsekretářů • Od r. 1995 (jen AN) je možné považovat AN za konzervativní stranu, dle výsledků sjezdu z Fiuggi (proti rasismu, proti totalitarismu, Fini navštívil Ardeatinské masové hroby, kde SS popravili mnoho lidí apod.) (ten Fini, který před 18 lety oslavoval fašistickou hymnou výročí pochodu na Řím a který prohlašoval, že Mussilini byl největší hlavou státu ve 20. století; nyní uznává demokracii se všemi principy) • Pino Rauti – založení Sociálního hnutí-Trojbarevný plamen. – Neúspěch.

20. Otázka Ligy severu • V80. letech začátek krize politického systému (korupce, klientelismus), kompromitace DC – prostor pro nové strany • sever Itálie: Benátská liga, Piedmontský svaz, Lombardská liga – požadavky na autonomii, upřednostňování vlastních občanů • Boj proti „režimu stran“, kritika státní správy, klientelismu • Kritika přerozdělování financí ve prospěch Jihu, otevřené nepřátelství vůči přistěhovalcům z jižní Itálie, požadavek federalizace Itálie – xenofobní a rasistické momenty • 1989 spojení lig do formace Liga severu • Volby 1992 – 8,7 % • Volby 1994 - spojenectví s Forza Italia (117 mandátů)

21. Liga severu • 1996 – změna strategie: silný nacionalismus a separatismus (projekt Padánie, úprava názvu strany na Liga severu za nezávislost Padánie) • republika Padánie prohlášena v polovině září 2006 během manifestace, prozatimní vláda –soudy kvůli „útoku na celistvost státu“ • 1998 obrat k federalismu, vstup do vlády • Nyní není Liga tolik radikální, začlenila se do systému, chybí kritika estabilishmentu, výlevy proti cizincům

22. Je Liga severu krajně pravicová? • Ne: fašismus je jí cizí, nekritizuje režim, nepodněcuje ke xenofobii, je příliš integrovaná do systému, voliči z celého pravo-levého spektra • Ano: nacionalismus, populismus, nesnášenlivost vůči cizákům z jihu, snaha o převrat, antiamerikanismus, anti-EU • V každém případě regionálně populistická

23. Mimoparlamentní hnutí • Velká část zanikla v průběhu 90. let na základě soudních stíhání • Skinheads, neonacisté: Movimento politico, Azione Skinhead (po zákazu v ilegalitě) Autonomní nacionalisté Resistenza Nationale • Neofašisté: Fronte nazionale, Lega nazionale popolare, Meridiano Zero (zakázány) Forza Nuova – vznik 1997, bez volebních úspěchů, řízená miliardáři, organizace nostalgiků, člen Evropské národní fronty Sociální hnutí-Trojbarevný plamen – založena P. Rautim (býv. předseda MSI), neúspěch

24. Veneto Fronte Skinheads – „kulturní asociace“, existence cca 20 let, pořádání koncertů s mezinárodní účastí, včetně české (NO): Veneto Summer Fest, VFS-USGI Fest (11.dubna 2009) • Kapely: Zetazeroalfa, Strappo, Arm­co, The Criminals