Telecomunication

1. Telecomunication Jiří Strach Katedra didaktických technologií

2. Obecné zákonitosti vzniku, transformování a přenosu zpráv komunikace: spojení, přenos proces předávání informace od zdroje k příjemci výměna významů (smysluplných sdělení) mezi individui prostřednictvím společného systému symbolů Schéma komunikačního systému - Shannon-Weaverův model obecný model jakékoli komunikace (bez ohledu na obsah) transmisivní (přenosový) model - vyhovuje spíše pro znázornění komunikace v prostoru než v čase lineární model - tzv. komunikační řetěz: posloupnost komunikačních aktivit (proces přenosu informací od zdroje k příjemci) vyjádřená schématem: kódování (zakódování) informace - přenos (přenosová cesta, komunikační kanál) - dekódování informace neřeší všechny problémy komunikace, ale je snadno pochopitelný původně zamýšlen jako model komunikace realizované přenosem elektrického signálu (např. telefon), v složitějších případech komunikace (např. předávání emocí umělce prostřednictvím hudební skladby) je obtížné izolovat jednotlivé komponenty

4. Příklad komunikačního řetězce:

5. Publikování tištěných dokumentů ZDROJ = původce (autor) dokumentu KÓDOVÁNÍ = výběr vhodné fyzické manifestace (slova, zvuky, obrazy, znaky...) a její překlad na vhodné médium SDĚLENÍ = obsah dokumentu PŘENOSOVÁ CESTA (kanál) = vytv ořený dokument a jeho formy (např. rukopis, soubor v textovém editoru, soubor v DTP programu, vytištěné podklady pro korekturu, kniha, článek v časopise, xerokopie), jichž nabývá cestou od zdroje k příjemci (např. redakce - vydavatel - velkoobchod - maloobchod - skladiště knihovny - studovna knihovny) DEKÓDOVÁNÍ = schopnost příjemce pochopit sdělení ve formě, v níž je prezentováno (např. překlad do mateřského jazyka, porozumění obsahu) PŘÍJEMCE = čtenář dokumentu ŠUM = např. překlepy písařky při přepisování rukopisu (při kódování), poškození knihy např. vytržením listů (při přenosu), dyslexie (při dekódování) ZPĚTNÁ VAZBA = např. recenze dokumentu

6. Lineární versus síťový model komunikace lineární model: síťový model:

7. Rozdělení komunikace 1) Verbální komunikace - slovní komunikace, tedy komunikace slovem či písmem2) Neverbální komunikace neboli nonverbální komunikace - tedy komunikace beze slov.Ta zahrnuje osobní mimosmyslové projevy a postoje, pomocí kterých předáváme informace o tom, jak vnímáme okolí. Většinou je tvořena mimosmyslově a také mimosmyslově bývá vnímána (poznáme lháře, agresivní postoje, ustrašený postoj, smutek v duši apod.). Lidskou mimikou se jako první zabýval Charles Darwin, který tvrdil, že emoce se u lidí projevují v obličeji. Později to bylo potvrzeno předními antropology a etology, kteří náhodně vybraným lidem z primitivních společenství postupně předkládali všelijaké fotografie rozličných lidí z různých vyspělých zemí celéího světa. Tito primitivní lidé t těchto fotografií prakticky okamžitě poznali náladu a emoce, které lidé zobrazení na fotografiích cítili v okamžiku, kdy byli fotografováni. Pro nonverbální komunikaci se také vžil nový odborný termín řeč těla. 3) Elektronická komunikace bývala označována také slovem telekomunikace - přes např. telefon, telegraf, dálnopis či nejmoderněji též po Internetu přes Icq, Skype, e-mail, sms…

8. Další rozdělení:1) Interpersonální komunikace - jeden člověk sděluje něco druhému člověku a střídají se role vyprávěče a posluchače2) Skupinová komunikace - při skupinové komunikaci hovoří každý s každým a projevují se tam role jednotlivých členů. Mohou být formovány komunikační sítě – příkladem mohou být obrazce, které naznačují tok informací: hvězda, kruh, řetěz, či vidlice3) Masová komunikace - jsou to např. televize, rozhlas, Internet, tisk…. Tato moderní informační média pak umožňují, aby komunikace zasáhla v krátké době velké množství lidí.

9. Elektronické komunikace Elektronické komunikace jsou základním a nezbytným předpokladem pro celkový růst ekonomiky a svou infrastrukturou vytvářejí podmínky pro vznik a fungování tzv. informační společnosti. Prudký rozvoj elektronických komunikací v Evropě i ve světě a nasazování nových technologií, které umožňují zavádění nových služeb, vytvářejí předpoklady pro přechod ke globální informační společnosti propojené sítí. Elektronické komunikace jsou společným označením pro konvergenci sektorů telekomunikací, mediálního a informačních technologií. Konvergence je výrazným průvodním jevem rozvoje těchto sektorů a podmiňuje naplnění cílů stanovených Evropským summitem v r. 2000 v Lisabonu, kterými je využití potenciálu společnosti založené na znalostech a dosažení stavu, kdy v EU má být nejvíce konkurenceschopná ekonomika na světě (v r. 2010).

10. Telekomunikace Telekomunikace se zabývají předáváním informací na dálku (z řeckéhotele – vzdálený). Jsou tak zároveň druhem dopravy a technologií sloužící k dorozumívání. Komunikace může probíhat mezi dvěma subjekty, ale i od jednoho odesílatele k mnoha příjemcům. Mezi telekomunikace patří telegraf telefon Mezi způsoby hromadné komunikace patří rozhlas televize U telekomunikací založených na počítačích ztrácí předchozí dělení smysl, síť dvoubodových spojů může sloužit k hromadné komunikaci, naopak fyzicky sdílené médium může být využito k dvoubodové komunikaci. počítačové sítě Internet

11. Telegrafie Telegrafie (z řeckých slov tele (τηλε) = daleký a grafein (γραφειν) = psát) je telekomunikační metoda umožňující přenést obsah textových zpráv (telegramů) na velkou vzdálenost. Za počátky telegrafie lze považovat dopravování velmi jednoduchých zpráv pomocí bubnů (tam-tamy), kouřových signálů apod. Optický telegraf První optický telegraf představil Robert Hook Londýnské královské společnosti (Royal Society) na jedné z přednášek v roce 1684. Předvedl posluchačům zařízení ve tvaru dřevěné brány, s trojúhelníkovým terčem, posouvaným a natáčeným soustavou lan a kladek. Polohám trojúhelníku přiřadil písmena a číslice. Bylo tak možno signalizovat na dlouhou vzdálenost. Jeho myšlenka se ještě neujala. O sto let později, v roce 1793 sestrojil po několika letech pokusů Francouz Claude Chappe semaforový telegraf. Systém se skládal z věží, na nichž byla na stožáru umístěna pohyblivá ramena. Kombinací natočení ramen bylo možno zakódovat až 196 různých znaků. Věže byly postaveny na dohled a vzájemně si předávaly zprávy. Trasy tohoto telegrafu po Francii byly později dlouhé stovky kilometrů. Tento systém vydržel až do objevu elektrického telegrafu.

12. Elektrický telegraf Anonymní článek v jednom skotském časopise popisoval už v roce 1753, jak lze zasílat informace svazkem 26 drátů (pro každé písmeno jeden). Příjemce sledoval bublinky, vyvíjené v elektrolytu nad drátem pod proudem. Vynález se však neujal. První prakticky využitelný telegraf, založený na elektromagnetickém principu, sestrojil Carl Friedrich Gauss a Wilhelm Eduard Weber v roce 1836 v Mnichově. Další typ vytvořili Sir Charles Wheatstone a William Fothergill Cooke v Anglii. Jejich systém využíval jako detektor zmagnetizované jehly vychylované proudem v blízkých vodičích. V roce 1839 byl tento systém poprvé použit na železnici. Dne 25. května1844 odeslal americký malíř Samuel Morse zprávu z Washingtonu do Baltimoru (asi 50 km). Završil tak 12 let svých pokusů a vývoje a vytvořil tak Morseův telegraf - komunikační prostředek, který byl využíván dalších více než 100 let. Morseův telegraf využívá pro přenos informace pouze dva stavy vysílače resp. zdroje signálu (např. svítí / nesvítí, vysílá / nevysílá). Stavy se střídají tak, že je možné je ve výsledku vnímat lidskými smysly (typicky zrak, sluch) jako sérii mezer, teček a čárek a následně dekódovat do jednotlivých písmen abecedy, číslic a dalších znaků.

13. Pro zakódování a dekódování informace se v současné telegrafii používá mezinárodně uznávaný protokol - tzv. telegrafní abeceda (resp. Morseova abeceda). Každému znaku odpovídá série teček a čárek oddělených mezerami, reprezentovaných stavy vysílá krátce, vysílá dlouze, nevysílá (resp. svítí krátce, svítí dlouze, nesvítí… atd.). Mezery mezi znaky jsou reprezentovány delšími mezerami ve vysílání. Tehdejším médiem pro přenos zpráv elektrickým telegrafem byly (a jsou) elektrické vodiče (kabely). Ty umožňovaly přenos zpráv typicky např. mezi poštovními úřady, železničními stanicemi apod. Velkým omezením však byla podmínka, že do každého místa, kam bylo později možno touto cestou telegram doručit, bylo nejprve nutno kabely zavést. K doručování telegrafických zpráv se používaly i podmořské kabely spojující např. kontinentální Evropu s Anglií a později Evropu s Amerikou. Pro takto doručenou zprávu se vžil pojem kabelogram. Velký zlom v dalším rozvoji telegrafie pak nastal s rozvojem radiového vysílání. Bezdrátový telegraf Radiotelegrafie umožnila velký boom v poštovním styku, protože odstranila kabely jako extrémně limitující faktor rozvoje sítě. V tuto chvíli bylo možné prakticky okamžitě zřídit telegrafní pracoviště a přijmout (ale i vyslat) zprávu v kterémkoliv místě v dosahu vysílače. Obsluha radiotelegrafní stanice byla ale náročnější, než obsluha stanice propojených kabely. Zatímco kabelogramy se automaticky zapisovaly na papírovou pásku a bylo možné je číst se zpožděním a originál zprávy archivovat, u radiotelegrafního spojení musel být operátor přítomen a musel být schopen v reálném čase zprávu vysílanou v Morseově abecedě dekódovat a zapisovat.

14. Telegrafie ve věku telekomunikací Rozvoj nových technologií umožňujících dopravování zpráv však postupně vytlačil i bezdrátovou telegrafii. Byla částečně nahrazena radiofonickými a telefonickými zprávami umožňujícími de-facto (vyjádřeno moderní terminologií) vyšší přenosovou rychlost. To byl také směr, kterým se telegrafie začala nezadržitelně ubírat. Znovu se začalo experimentovat s vícestavovými systémy, tzv. tónová telegrafie, která umožnila dopravovat zprávy rychleji a po jednom vedení i více zpráv. Téměř definitivní upuštění od bezdrátové telegrafie v komerční komunikaci nastal rozvojem datových (digitálních) druhů provozu jako např. telexu (dálnopisu) a později telefaxu (faxu). Evoluce v telekomunikační technice pak pokračovala přes telefonní modem, satelitní transpondéry, internet (a jeho služby), celulární (buňkové) telefonní sítě až k dnešnímu pojmu informační dálnice, slučujícího v sobě kombinaci všech progresivních druhů datové komunikace. Telegrafie však z profesionální praxe díky svým výhodám (viz níže) dosud definitivně nezmizela. Telegrafními značkami vysílají a identifikují se radiomajáky, převáděče apod.

15. Telefonie

16. Telefon Telefon (řecky: tele = vzdálený a fon = hlas) je telekomunikačnízařízení, které přenáší hovor prostřednictvím elektrických signálů. Existují ale i telefony založené na neelektrických principech. Historie Obvykle je vynález telefonu přisuzován vynálezci jménem Alexander Graham Bell. Jeho první telefon byl sestrojen v Bostonu (USA) v roce 1876. Podle novějších údajů vynalezl telefon italský vynálezce Antonio Meucci už v roce 1849. Jeho prvenství bylo v červnu roku 2002 oficiálně potvrzeno například i kongresem Spojených států (Rezoluce 269). Podle dalších zdrojů vynalezl telefon i Philip Reis v roce 1860, ale jeho vynález pracoval na principu doteku velmi jemného kontaktu. Vysílač (mikrofon) byl vyroben z pivní bečky a tvarem připomínal lidské ucho. Přijímač (reproduktor) byl vyroben z pletací jehlice a krabice od doutníků. Tento telefon mohl skutečně přenášet lidský hlas ale velice zkresleně a muselo se do něj mluvit správnou hlasitostí, aby kontakt pracoval správně. Telefon lépe než hlas přenášel hudbu. První rozhovor učinil Reis z fyzikálního sálu školy, kde vyučoval fyziku do blízkého bytu svého přítele učitele zpěvu. Údajně měl mít tento obsah. „Koně nežerou okurkový salát“, zvolal Reis. „To vím už dávno, vy hňupe“, odpověděl kolega. O prvenství vynálezu k jednotlivým částem vynálezu bylo vedeno mnoho soudních sporů. Zvláště společnost Bell Telephone se snažila agresivně chránit své patenty. Výsledkem byly ale spíše další nejasnosti. Věc komplikuje i to, že vynálezci spíše předváděli své objevy novinářům a průmyslníkům, místo publikace ve vědeckých časopisech. Je nutno poznamenat, že současný telefon nemá jednoho vynálezce, ale je to výsledek postupného vylepšování a vynálezů velkého množství lidí.

17. Telefonie Telefonie je souhrnný název pro obousměrný způsob přenosu lidského hlasu na velkou vzdálenost v reálném čase. Telefonie se uskutečňuje prostřednictvím telefonní technologie. Ta zahrnuje: koncová zařízení, telefony, přenosové prostředí, např. telefonní linky a telefonní přepínače či přepínací systémy, dříve známé jako tzv. ústředny. Analogová telefonie využívala převod zvukové informace na analogový elektrický signál do podoby střídavého napětí, které se přenášelo po vodičích. Zásadními potížemi této technologie jsou mimo jiné rušení, přeslechy a útlum signálu. V současnosti je trvale na ústupu. Je vytlačována digitálními technologiemi popsanými v dalších odstavcích. Přežívá v koncových zařízeních - analogových telefonech, které pro svoji jednoduchost a nízkou cenu zatím částečně odolávají digitálnímu tlaku. Digitální telefonie zaznamenala masový nástup ve druhé polovině dvacátého století. Jejím základním principem je převod analogového signálu do digitální podoby, na řadu čísel v A/D převodníku (do binární podoby - dvojková soustava). Čísla popisují diskrétní hodnoty, získané z původního signálu vzorkováním. Typický vzorkovací kmitočet je 8 kHz a osmibitové kódování, což dává datový tok 64 Kb/s na jeden hovorový kanál. Z řady čísel přenášených elektricky, opticky, bezdrátově apod. je potom na přijímací straně možno v D/A převodníku obnovit signál velmi podobný původnímu na vysílací straně

18. Více hovorových kanálů lze sdružit do jednoho přenosového média pomocí přepínání - multiplexu. Nejčastěji se používá časový multiplex, TDM. Ten dovoluje sloučení dvou (BRI), třiceti (PRI) nebo až tisíců hovorů do jednoho páru vodičů či vláken. Problém technologie časového multiplexu TDM je v její obtížné slučitelnosti s technologiemi, používanými v současných počítačových sítích (např. Ethernet, Frame Relay atd.). Technlogie TDM užívá médium rozdělené na velký počet kanálů s malou kapacitou. Navíc kanály jsou spojově orientovány, mají jasně ohraničený začátek, konec i průběh cesty. Počítačové sítě směřují k optickým médiím s velkou nedělenou kapacitou a k ne-spojově orientovaným přenosům dat. První potíž je, že běžné analogové i digitální (TDM / ISDN) telefony potřebují metalické vedení. Optické telefony jsou a asi dlouho budou výjimečné a drahé. Naproti tomu datové sítě od kovových vodičů stále zřetelněji ustupují. Druhá potíž je, že v datových sítích zřetelně vítězí protokol IP, pro nějž je zcela jedno, kudy pakety v síti cestují. Hlavně že dorazí tam, kam mají. Dále také pro síťové „výhybky“ (přepínače a směrovače) soudobých protokolů je typické, že stejným „tlustým“ kanálem přepravují pakety pocházející z různých zdrojů a směřující k různým cílům. To vše je proti duchu TDM telefonie. Stále méně lidí a firem je ochotno budovat dvojí síť, jednu pro telefonii, jednu pro data

19. Digitální buňková telefonie je souhrnný název pro různé typy telefonie, využívající rádiových digitálních telefonních sítí. Patří sem systémy DECT, GSM, UMTS apod. Global System for Mobile Communications - GSM GSM (Globální Systém pro Mobilní komunikaci) je nejpopulárnější standard pro mobilní telefony na světě. GSM telefony používá přes miliardu lidí z více než 200 zemí. Všudypřítomnost GSM standardu dělá z mezinárodního telefonování běžnou záležitost díky „roamingovým smlouvám“ mezi mobilními operátory. GSM se od svých předchůdců liší tím, že signální i hovorové kanály jsou digitální, což znamená že se jedná o druhou generaci (2G) systému mobilních telefonů. Tento fakt také znamená, že datová komunikace byla do systému přidána velmi záhy. GSM je otevřený standard který vyvíjí 3GPP. GSM má zachovánu zpětnou kompatibilitu s původními GSM telefony. Ve stejné době pokračuje GSM standard s vývojem schopností paketových dat přidaných do standardu ve verzi z roku 1997 pod zkratkou GPRS. Vyšší přenosové rychlosti dat byly představeny jako EDGE a UMTS (v tomto případě už se jedná o 3G) ve verzi z roku 1999.

20. Struktura sítě Síť za systémem GSM je velká a složitá, aby mohla poskytovat veškeré vyžadované služby. Je rozdělena do několika sekcí. Systém základnových stanic Síťový a přepínací podsystém (část sítě nejvíce podobná pevné síti). Většinou se jí říka prostě hlavní síť. Hlavní síť GPRS (volitelná část která umožňuje internetové spojení na bázi paketů). Všechny elementy se skládají dohromady, aby mohly poskytovat GSM služby jako hovory a SMS Základnová převodní stanice (Base Transceiver Station - BTS, v odborném slangu bétéeska) je vysílač a přijímač radiových signálů. BTS pro systém UMTS(Universal Mobile Telecommuni cations Systém) se nazývá Node B. Ovladač základnové stanice Ovladač základnové stanice (v GSM se jendá Base Station Controller - BSC v UMTS je to Radio Network Controller - RNC) se stará o inteligenci BTS. Obvykle BSC ovládá 10 až 100 BTS. BSC se stará o alokaci radiových kanálů, přijímá měření z mobilních telefonů a ovládá předávání mezi BTS. Klíčová funkce BSC je fungovat jako koncentrátor, když se více nízkokapacitních spojení na BTSky (s relativně malým využitím) zredukuje na menší počet spojení na MSC (Mobile Switching Center, radiotelefonní neboli mobilní ústředna) s velkým vytížením. To celkově znamená že síť je strukturovaná tak, aby měla hodně BSC rozmístěných do oblastí poblíž jejich BTSek které jsou potom napojeny do větších centralozovaných MSC míst.

21. Sektorizace Při použití směrových antén na základnových stanicích, kdy každá vysílá do jiného směru, je možné sektorizovat základnovou stanici, takže je několik buněk obsluhováno z jednoho místa. To zvyšuje provozní kapacitu základnové stanice (každá frekvence může obsahovat osm hlasových kanálů) zatímco moc nezvýší rušení způsobené na sousední buňky (v každém směru se šíří jen malý počet frekvencí.) Buňky se rozdělují na několik poddruhů: Makrocell – tzv. makrobuňka je klasickým příkladem standardní základnové stanice. Má kapacitu 8 timeslotů a dosah až 35 km. Dříve se na stožár základnové stanice dával pouze jeden vysílač, nyní kvůli zvýšení kapacity obsahuje stožár vysílače makrocell až tři vysílače, které mají vysílací úhel 120°. Pokud je použito na stožáru tří směrových vysílačů, obsahuje jeden stožár tři makrocelly (a podobně u dvou či jedné) Mikrocell – tzv. mikrobuňka je vysílač mnohem menší jak rozměrově, tak svým dosahem. Obecně se použvá jedné antény s vyzařovacím úhlem 360°, která má ovšem dosah pouze 27 km. Mikrobuňky se používají na vykrytí „problematických“ částí. (Vnitřek budov, nebo například Metro) Umbrella cell – deštníková buňka je kombinací předchozích dvou typů. Jelikož mikrobuňky nemohou zajistit úplné pokrytí určitého prostoru, používá se na překrytí „hluchých míst“ obvykle jeden vysílač typu makro cell (s dosahem max. 35 km) a vyzařovacím úhlem 360°

22. Co umí špičkové telefony – komunikátory • Umí náskedující standardy: • Telefonii • SMS • GPRS/EDGE • Bluetooth • Wi-fi • Obsahují operační systém a mají řadu funkcí kterými se blíží počítači. • Pro připojení k internetu disponukjí všemi bezdrátovými technologiemi včetně HSDPA • Hdební a videopřehravač • Fotoaparat 5 Mpixlů s bleskem a zoomem • Videokamera • Integrovaná televize DVB-H + Pip • Paměťové karty 16 GB Nokia N96

23. Rozhlas Rozhlas je telekomunikační zařízení pro jednosměrný přenos zvuku na dálku. Cizím slovem, které už ale v češtině značně zdomácnělo, se také rozhlas označuje výrazem rádio. Obvykle jako přenosové médium slouží vysokofrekvenční elektromagnetické (radiové) vlny, ale používají se i metalické linky (rozhlas po drátě, místní rozhlas) a v poslední době se rozhlas šíří i pomocí internetu a vysíláním z družicových satelitů. Slovem rádio se obvykle označuje jen soubor technických otázek s vysíláním spojených, kdežto vysílání samo se označuje slovem rozhlas. Název je pravděpodobně odvozen od slova radiace (záření) a má charakterizovat způsob, jakým se elektřina, sloužící k dopravování zpráv, rozvádí z vysílače. Princip Přenášený zvuk se převádí na elektrické kmitočty nízkých frekvencí. Tento signál pro své nízké frekvence není schopen šíření na dálku elektromagnetickými vlnami, moduluje se tedy na kmitočty vyšších frekvencí, které se potom převádějí na elektromagnetické vlny pomocí vysílačů. Používají se dva základní druhy modulace: frekvenční (FM), kdy se v malém rozsahu mění kmitočet nosné vlny podle nízkofrekvenčního (NF) signálu a amplitudová, kdy se podle přenášeného NF signálu mění amplituda (velikost a tím intenzita) nosné vlny. V dnešní době jsou také pomocí družicového vysílání dostupná rádia které jsou přenášena přes družici a to ať klasickým analogovým způsobem pomocí FM modulace tak digitální rádia (ADR, DVB-S). Dle se rozvíjejí pozemní družicová rádia ať už podle standardu DAB nebo DVB-T.

24. Televize Televize je soustava telekomunikačních zařízení pro vysílání a přijímání rychlého sledu obrázků a zvuku na dálku. Pojem televize označuje veškeré aspekty tohoto vysílání (respektive televizního vysílání). Od výroby televizních programů televizní společností až po vysílání televizního signálu a jeho příjem. Rozdělení televizí Veřejnoprávní televize - tímto pojmem vymezujeme veřejné vysílání uskutečňované veřejnoprávními subjekty, v České republice se prozatím jedná pouze o Českou televizi Průmyslové televize - tímto pojmem se obvykle označují systémy pro televizní sledování nějakého vymezeného prostoru, nejčastěji z důvodu ostrahy osob a jejich majetku, nebo v průmyslu z důvodů centrálního řízení provozu velkého technologického celku. Tyto speciální jednoúčelové televize bývají z bezpečnostních důvodů technicky omezené tím, že bývají šířeny především po interních kabelových rozvodech. Soukromé televize - v ČR jsou známé především dvě celoplošné televizní stanice Nova a Prima, ale s rozvojem digitálního vysílání pravděpodobně dojde k podstatnému nárůstu soukromých televizních stanic Kabelové televize - televizní signál šířený pomocí optického kabelu, zpravidla se jedná o šíření signálu všech veřejnoprávních stanic (plus další vybrané soukromé stanice) po kabelové síti, ale může být v případě potřeby šířen i signál z průmyslových televizí (kabelová televize také bývá spojena s dalšími službami kupř. se službou šíření rozhlasového signálu či datovými službami sítě Internet) Satelitní televize - jedná se o satelitní vysílání televizního signálu ať už v klasické analogové či digitální formě z umělých družic Země Internetová televize - televizní vysílání šířené po síti Internet

25. DVB-S je standard DVB - digitálního televizního vysílání přes satelit. Je používán v celé Evropě a ve větší části zbytku světa (prý vyjma USA, Windows Media Center Edition proto DVB-S karty vůbec přímo nepodporovaly). Pro transport datových streamů je použita QAM nebo QPSKmodulace. DVB-T (z anglického Digital Video Broadcasting – Terrestrial) je standard digitálního televizního vysílání přes pozemní vysílače. Na rozdíl od analogového vysílání jsou programy v reálném čase převáděny do datového toku a společně komprimovány (v současnosti se nejvíce používá formát MPEG-2, výjimečně dokonalejší MPEG-4), což umožňuje daleko lepší využití frekvenčníhospektra. Prakticky to znamená, že na jednom kanále místo jedné televizní stanice vysílá tzv. multiplex, který může obsahovat hned několik televizních stanic, rozhlasových stanic a doplňkových služeb, ke kterým patří zejména EPG (Electronic Program Guide, Elektronický programový průvodce), superteletext, popř. další interaktivní služby (on-line nákupy, hlasování, e-mail, jednoduché hry). Pro ukládání českých znaků v EPG a titulcích se používá znaková sada ISO/IEC 6937 Technologicky velmi příbuzné jsou formáty: DVB-S (Digital Video Broadcasting – Satellite) pro digitální vysílání ze satelitu DVB-C (Digital Video Broadcasting – Cable) pro digitální vysílání v kabelových sítích DVB-H (Digital Video Broadcasting – Handheld) pro digitální vysílání v mobilních (telefonních) sítích

26. Teletext vznikl v roce 1970 ve Velké Británii. Jde o přenos textových informací prostřednictvím televizního signálu. Běžné televizní vysílání funguje tak, že se v určitých časových intervalech vysílají jednotlivé obrazové snímky. A právě mezi těmito intervaly vzniká místo pro odeslání teletextových informací, které obvykle obsahují zpravodajství, televizní program, reklamu a jiný obsah.

27. Internet Procesor + operační paměť + vstupní a výstupní obvody + sběrnice Pevné disky - HD Disketové jednotky, CD , Flesh…. Počítač jako komunikační prostředek Internet Tv, radio

28. Síť Pedagogické fakulty POSTA UNIX UNIX Windows

29. Znalosti rodičů: víte o nebezpečích, které hrozí vašim dětem z následujících služeb a vlivů

30. Znalosti učitelů: víte o o nebezpečích, které hrozí jejich žákům z následujících služeb a vlivů

31. Využití služeb žáky 9. tříd základní školy