Zlínský kraj

1. Dějiny HUDBY Konzervatoř P. J. Vejvanovského kroměříž Zlínský kraj

2. Anotace Text s názvem Hudební formy baroka I. slouží jako pomocný text při výuce předmětu dějiny hudby na konzervatoři. Předpokládá se doplnění informací výkladem pedagoga, ale lze jej použít jako vstupní osnovu pro další samostudium studentů.

3. Hudební formy baroka I.

4. Spolu s představou o novém ideálu hudby, založeném na srozumitelnosti textu, využití akordů v doprovodu, ale také na přehlednosti struktury hudebního díla, tak, jak je to prezentováno například skupinou vzdělanců, sdružených v cameratě, došlo po roce 1600 ke vzniku nových hudebních forem, využívajících právě vymožeností stile moderno.

5. Významné hudební formy renesanční polyfonie, reprezentované například přímo vzorovou tvorbou G. P. Palestriny, ale nezanikají a v dílech velkých skladatelů baroka pokračuje jejich rozvoj především v transformaci do hudby nástrojové s využitím právě možností instrumentální hry, k nimž patří živější technika, větší rozsah, velké skoky v melodii i v nezpěvných intervalech a podobně. Představitelem tohoto instrumentálního kontrapunktu je především J. S. Bach.

6. Nově vzniklé barokní hudební formy lze rozdělit podle obsazení na instrumentální a vokální a ty mohou být s nástrojovým doprovodem, nebo tzv. a capella.

7. Concerto grosso Concerto grosso bylo v baroku velmi oblíbenou formou koncertantního typu. Staví proti sobě sólistickou skupinu – concertinonebo concertopiccolo, sestavenou nejčastěji z dvojice houslí a continua – a orchestr – concerto grosso, nebo tutti, nebo ripieno. Tyto dvě skupiny se v průběhu skladby střídají, nebo hrají společně. Původně čtyřvěté concerto grosso mělo tempové uspořádání čtyř vět pomalu – rychle – pomalu – rychle, pozdější třívěté rychle – pomalu – rychle.

8. Doporučený poslech: • Corelli: Concerto grosso g moll, op. 6, č.8 „Fato per la notte di natale“

9. Barokní instrunemtální koncert Forma koncertu, určená pro sólový nástroj s doprovodem orchestru, se objevila na počátku 18. století. Vyvinula se z concerta grossa především zásluhou Antonia Vivaldiho, jehož koncerty se staly vzorem pro další skladatele té doby – J. S. Bacha, G.Fr. Händela, G. Ph. Telemannaa dalších. Kontrast v koncertu je tvořen vztahem sólista – orchestr, nebo sólista – nástrojová skupina orchestru. Sólovými nástroji byly smyčce i dechy – například Ant. Vivaldi je autorem koncertů pro fagot a orchestr.

10. Doporučený poslech: G. Ph. Telemann: Koncert e moll pro zobcovou a příčnou flétnu a orchestr

11. Barokní suita Spojením několika tanců do jednoho cyklu vznikla suita. Původně se jednalo o dvojici tanců, kdy pomalou a v sudém taktu hranou pavanu vystřídala třídobá rychlá gagliarda, jež zpracovávala hudbu pavany. Jak se měnila obliba tanců, proměňovala se i suita. Ustálilo se užití čtyř tanců: allemande, courante, sarabande a gigue. K nim se přidávaly další tance, nebo také části netaneční.

12. Allemandeje původně německý tanec v sudém taktu s předtaktím, v mírném tempu. Pohyb v šestnáctinových hodnotách využívá ve vrcholném baroku komplementárního rytmu. Courante je mírně rychlý tanec v lichém taktu s předtaktím. U J. S. Bacha se vyskytuje i v taktu sudém. Přesouvání akcentu v průběhu skladby způsobuje v průběhu skladby faktické střídání metra třídobého a dvoudobého.

13. Sarabandeje pomalý, vážný tanec španělského původu v lichém taktu bez předtaktí. Vyznačuje se charakteristickým tečkovaným rytmem a homofonním zpracováním. Gigueje závěrečným tancem barokní suity. Je v rychlém tempu a v lichém taktu, s předtaktím. Výjimkou je gigue v taktu sudém, kde charakter „triolového“ frázování čtvrťová - osminová nota nahrazuje ostřejší rytmus tečkovaný.

14. Čtyřdílná barokní suita bývá doplňována o další tance. Největší oblibě se těšil menuet, jeho popularita vydržela až do počátku 19. století. Je to tanec mírného tempa v lichém taktu, v baroku bez předtaktí. Gavota je tanec sudý, mírného tempa. Předtaktí tvoří dvě čtvrťové hodnoty, tedy polovina taktu.

15. Bourrée je tanec rychlý, v sudém taktu, s předtaktím. K rychlým tancům patří ještě rigaudon, anglaise a passepied. Sarabandě je podobný pomalý loure. Často se vyskytoval i tanec polského původu – polonaise. Toto jsou jen vybrané z celé řady tanců barokní suity.

16. Z netanečních části je třeba jmenovat vstupní část preludium – užívala se i jiná označení: preambullum, sinfonia, ouvertura a další, nebo jen označení tempa, například grave. Uvnitř suity býval zařazován zpěvný air, nebo také např. ciacona, variace, rondeau atd. Suitu mohlo ukončit presto.

17. Typické znaky barokní suity: • taneční charakter • stejné nástrojové obsazení • monotematičnost jednotlivých částí • shodná tónina všech částí • dvoudílnost formy tanců • tonální plán uvnitř tanců, vztah hlavní a dominantní tóniny.

18. Barokní sonáta Sonáta – od italského „sonare“, tj. zníti – byla skladba komorního obsazení. Sonata da camera byla určena pro světské prostředí. Z barokní suity převzala některé tance, například menuet. Sonata da chiesa, tedy chrámová, byla závažná, neužívala názvy tanců a místo cembala mohly hrát varhany. Původně jednovětá skladba se ustálila na čtyřech větách - pomalu - rychle – pomalu – rychle.

19. Jiná klasifikace vychází z nástrojového obsazení. Sonáta sólová byla určena pro tři hráče. Vedoucím nástrojem byly například housle nebo flétna, doprovod continua tvořilo cembalo nebo varhany a gamba nebo violoncello. Sonáta triová byla pro dva melodické nástroje, nejčastěji dvoje housle, doprovod tvořilo opět continuo. Byla tedy určena pro čtyři hráče. Sólové nástroje a bas, to byly tři melodické hlasy, pravá ruka cembalisty hrála harmonickou výplň.

20. Fuga Barokní fuga navázala na polyfonii renesance a stala se nejvýznamnější polyfonní formou dějin evropské hudby. Vyznačuje se přísným dodržováním stavebních pravidel, proto bývala často komponována ve dvojici s kontrastní formou volnou, například toccata a fuga nebo preludium a fuga. Nedostižným vzorem je dílo Johanna Sebastiana Bacha. V dalším vývoji se forma fugy může ve formě uvolňovat.

21. Barokní fuga je založena na imitaci jednoho tématu, jež postupně zazní ve všech hlasech. Pořadí nástupu hlasů se nazývá reperkuse. Podle počtu hlasů rozeznáváme fugu dvouhlasou až šestihlasou. Podle počtu témat hovoříme o fuze jednoduché, dvojité, trojité a čtyřnásobné. Části fugy jsou expozice, provedení a závěr.

22. Chorální předehra Varhanní chorální předehra je polyfonní skladbou, jež využívá melodii chorálu, především protestantského. Forma není vázána přesným schématem, což umožňuje variabilitu v práci s chorálem. Vzorové skladby nalezneme u J. S. Bacha. Druhy: - cantus firmus je v jednom hlase a v dlouhých hodnotách, ostatní hlasy tvoří kontrapunkty využitím melodie chorálu v diminuci a využívají imitaci

23. složitější forma přidává k jednotlivým slokám úvody, mezihry a dohry, snaží se vystihnout obsah textu • melodie chorálu je rozdělena do různých hlasů a základem je fugato nebo kontrapunktické variace • chorální fantazie pracuje volně se zlomky chorálu • chorální fuga cituje před závěrem celý chorál

24. Passacaglia, ciacona, toccata Passacaglia a ciacona jsou kontrapunktické variace, u nichž se téma, umístěné nejčastěji v basu, nemění, variačními proměnami prochází kontrapunktující hlasy. Toccata, skladba především pro klávesové nástroje, je v rychlém tempu. Má fantazijní charakter a její volná forma se výborně hodila jako kontrast k přísné formě fugy.

25. Otázky k ověření znalostí: • Co je concerto grosso? • Jaký rozvrh tempa mají věty koncertu? • Jak se nazývají tři hlavní části formy fugy? • Co je reperkuse? • Jaká forma se dávala do dvojice s fugou a proč?

26. Doporučená literatura: 1. Kačic, Ladislav: Dějiny hudby III, Baroko, Euromedia Group – Ikar, Praha 2009 2. Smolka, Jaroslav: TOGGA, Praha 2001 3. Šafařík, Jiří: Dějiny hudby I., Votobia 2002