Stožecko

1. Stožecko Z Českých Žlebů do Střediska ekologické výchovy Stožce

2. 7. – 9. duben 2011 Setkání v Jižních Čechách na Šumavě v Českých Žlebech v rámci specializačního studia koordinátorů environmentální výchovy při Vysoké škole evropských a regionálních studií v Českých Budějovicích

3. ROK 2011 – ROK LESA • EKOSYSTÉM LES = SPOLEČENSTVO LES • společenstvo organismů spolu s abiotickým prostředím /organismy + voda, vzduch, teplo, světlo a jejich vzájemné vztahy/ Příklady – les, rybník, louka, město, akvárium atd. EKOSYSTÉM je základní funkční a stavební jednotka přírody.

4. Cesta do Stožce

9. Doc.RNDr.PaedDr.Milada Švecová,CSc. z Prahy a Ing. Jan Kukrál z Písku

11. SEV ve Stožci nabízí pobytové i jednodenní programy pro děti

17. Ukázky masožravých rostlin

22. Studená Vltava

25. …a zase zpět do Českých Žlebů

26. Předjaří na Stožecku

27. Sasanka hajní

28. Sasanka hajní (Anemone nemorosa L.) • Čeleď: pryskyřníkovité (Ranunculaceae) • Popis: Je to vytrvalá, 6 - 20 cm vysoká rostlina s plazivým, žlutým až hnědým oddenkem, z něhož vyrůstá jeden přízemní trojčetný list s koncovým trojlaločným lístkem a postranními lístky dvoulaločnými, o dvousečných lalocích. Květní lodyha je jednoduchá a přímá, se 3 lodyžními, řapíkatými listy, jež jsou růžicovitě rozloženy a podobají se přízemnímu listu. Je zakončena jedním přímým, 15 - 40 mm v průměru měřícím květem na dlouhé stopce, jež je složen ze 6 - 8 (12) podlouhle vejčitých okvětních lístků, uvnitř bílých a na zevnějšku často trochu červenofialově nadechlých. Uvnitř květu nalézáme četné žluté tyčinky a 6 - 20 podlouhlých, 4 mm dlouhých pýřitých pestíků, jež jsou zakončeny krátkým, prohnutým zobánkem a uzrávají v drsně chlupaté nažky. Kvete od března do května. • Výskyt: Sasanka hajní roste u nás hojně v listnatých hájích, v křovinách na vlhčích místech a také na vlhkých lukách; nejhojnější je v nížinách, ale stoupá i dosti vysoko do hor. Je velmi rozšířena v mírném pásu severní polokoule a to ve třech oblastech: skoro v celé Evropě (chybí na Sicílii, Sardinii a v Řecku), na východ zasahuje až ke střednímu toku Volhy a na sever až do Laponska; ve východní Asii z Poamuří do severní Koreje, na východ do Japonska a na sever až na Kamčatku; v Severní Americe z Kalifornie až do jižní Kanady a směrem severozápadním až do jihovýchodní Aljašky. • Obsahové látky: Sasanky obsahují začerstva jedovaté látky, které způsobují puchýře. Alkaloid anemonin je prudce jedovatý, má účinky narkotické a působí podobně jako akonitin (z oměje). Usušením ztrácejí sasanky zčásti svou jedovatost. Pasoucí se dobytek, který požil tuto rostlinu, onemocní střevními záněty a objevuje se u něho krvavá moč.

29. Podběl lékařský

30. Podběl lékařský (Tussilago farfara L.) • Čeleď: hvězdnicovité (Asteraceae) • Lidové názvy: lopušnice, podkova, koňské kopyto, babuška, úbytník, podbílek, líčko mateří, podběl obecný • Popis: Je to vytrvalá bylina s dlouhými a dužnatými plazivými oddenky, ze kterých vyrůstají pupeny dvojího typu. Z květních pupenů vyrůstají časně z jara, někdy již koncem února , ale zpravidla v březnu a dubnu, přímé šupinaté stonky, zakončené úborem zlatožlutých květů. Květy, kterých bývá v úboru až 300, jsou dvojího typu: samičí obvodové květy tvořící tzv. paprsek jsou dlouze nitkovitě jazykovité, vnitřní samčí květy v terči jsou trubkovité. Při nepříznivém počasí se úbory na noc zavírají. Plod je válcovitá nažka, nesoucí na horním okraji věneček chmýru. Teprve po odkvětu vyrážejí z listových pupenů na oddenku dlouze řapíkaté listy, vytvářející řídkou listovou růžici. Jejich čepel je okrouhle srdčitá, dlanitě laločnatá a na okrajích mělce zubatá. Má až 20 cm v průměru a je svrchu lysá, na rubu běloplstnatá. • Výskyt: Roste v celé Evropě, v severní Africe a v Asii. Je velmi hojný od nížin do hor jako plevel, zejména na hlinitých půdách, na navážkách, rumištích, železničních náspech, pastvinách, v příkopech, lomech apod., obzvláště tam, kde je v půdě dostatek vápna a vlhkosti. • Možnost záměny: Listy lze velmi snadno zaměnit za listy některých druhů devětsilu (Petasites), které rostou na podobných místech, ale jsou zpravidla mnohem větší a jejich drobné úbory žlutavě bílých nebo červenofialových květů tvoří hroznovitá květenství. • Využití: Podběl je velice cennou medonosnou rostlinou, kvetoucí již v době, kdy zesláblá včelstva při prvých jarních výletech z úlu hledají vhodnou pastvu. Lze proto doporučit na příhodných místech (navážky, náspy apod.) jeho vysévání ze semen, která můžeme nasbírat při sběru listů a na podzim či časně zjara vysít.

31. Podběl lékařský - sběr pro léčivé účinky • Droga: květ podbělu (Flos farfarae) a listy (Folium farfarae) • Obsahové látky: Obě drogy obsahují zejména sliz (faradiol) a třísloviny, které určují jejich hlavní použití, dále byly v květech zjištěny glykosidní hořčiny, karotenoidy a stopy silice, obsažené i v listech, které navíc obsahují i fytosteroly a jiné látky. • Sběr a sušení: Úbory se za suchého počasí v březnu a dubnu buď odstřihují nebo trhají pomocí česacích hřebenů, jaké se používají při sběru heřmánku. Květy nesmí mít stonky delší než 1 cm a nesmí se sbírat odkvétající nebo vadnoucí úbory, které by se při sušení rozpadaly a dozrávaly by v nich nažky. Suší se nejlépe uměle, rozprostřené v tenké vrstvě při teplotě maximálně 40 °C. Sušená droga si musí uchovat původní barvu, jež je bez pachu a má slizovitou, slabě nahořklou chuť. Kvalitní droga nemá obsahovat překvetlé, ztmavlé a rozpadlé úbory a úbory se stonky delšími než 1 cm. • Listy se sbírají od konce května do července. Sbírají se pouze zdravé zelené listy s řapíky, nenapadené rzí nebo jinými škůdci. Vzhledem k tomu, že zejména řapíky obsahují hodně vody, je výhodnější rychlé sušení umělým teplem, aby listy nezčernaly; teplota při sušení nesmí překročit 35 °C, aby se nesnížil obsah těkavých látek. Listy se musí roztřídit do tenké vrstvy a nemají se překrývat. Obě drogy uchováváme v dobře uzavřených nádobách a chráníme před zvlhnutím a zápachem; občas je nutno zkontrolovat, zda neplesniví. • Použití: Drogy jsou součástí čajových směsí, používaných jako pomocný lék při chorobách dýchacích cest (záněty ústní dutiny, nosohltanu, bronchitida, angíny, chrapot, astma apod.) k usnadnění odkašlávání. Podběl byl znám již antickým lékařům, od nichž pochází i latinský rodový název Tussilago (tussis = kašel, ago = ženu, odháním), vyjadřující jeho příznivý účinek při kašli, zejména suchém, neboť vytváří na sliznici ochranný slizový povlak. Druhové jméno farfara je odvozeno od latinského far (= mouka) a ferre (= nésti) a vyjadřuje moučnatě bělavé zbarvení spodní strany listů, tvořené vlnitými chlupy, které se snadno drolí. Droga se používá i jako mírný močopudný a protiprůjmový prostředek, zevně se využívají jeho protizánětlivé účinky k obkladům při zánětech žil, arthritidách a špatně se hojících ranách, kdy urychluje hojení

32. Devětsil bílý

33. Devětsil bílý (Petasites albus (L.) Gaertn.) • Čeleď: hvězdnicovité (Asteraceae) • Popis: Je to vytrvalá, 30 - 80 cm vysoká rostlina, s poměrně silným plazivým oddenkem. Přímá nebo vystoupavá lodyha je pokrytá bledě zelenými blanitými šupinami (stvol), podlouhle kopinatými. Dolní listeny jsou širší, pochvaté. Listy tvoří přízemní růžici a objevují se později než květy, jsou běloplstnaté, později olysalé a jen na žilnatině chlupaté; plst zůstává trvale jen na rubu listů. Tvar listů je okrouhlý, srdčitě vykrojené laloky bazální části listů se vzájemně nedotýkají. Listová čepel je na okraji dvojitě zubatá. Květenství je tvořeno z úborů, tvořících hrozen. Jsou dvoudomé, polygamní. Hlávky samčích květů jsou polokulovité, samičí jsou vejčité. Koruny jsou žlutavě bílé. Kvete od začátku března do poloviny dubna. • Výskyt: Je to polostinný druh, charakterizující čerstvé půdy, bohaté na živiny, s přízovou vlhkostí. Vyskytuje se ve středních a horských polohách, hlavně na březích horských potoků, ale i na půdách obohacených živinami. Roste v téměř celé Evropě kromě jihozápadní části. • Možnost záměny: Na podobných místech roste devětsil lékařský (Petasites hybridus), který má červené květní lodyhy a větší lysé listy.

34. Ohňovec obecný

35. Osladič obecný (Polypodium vulgare L.) • Čeleď: osladičovité (Polypodiaceae) • Popis: Je to kapradina s dlouhým, až 1 cm silným oddenkem, pokrytým hnědými plevami; plazí se pod povrchem půdy, vně je tmavohnědý, uvnitř zelenavý. Až 40 cm dlouhé kožovité listy jsou jednoduše dělené ve střídavé, na okraji zaoblené úkrojky. Mladé listy bývají stočené a staré vytrvávají přes zimu. Za sucha se čepele svinují na ochranu před zvýšenou transpirací. Velké okrouhlé výtrusné kupky jsou ve dvou řadách naspodu úkrojků čepele. Jsou zprvu oranžové, později hnědé a nemají ostěry. • Výskyt: Osladič je hojnou kapradinou mechatých skal, zejména pískovcových. Roste ale i na trouchnivějících pařezech a kmenech listnatých stromů. Je rozšířen po celé severní polokouli a zasahuje až k polárnímu kruhu. Na jihu zasahuje až do severní a jižní Afriky a v Novém světě až do Mexika; izolovaně roste také na Havajských ostrovech. • Využití: Oddenek osladiče obecného je velmi sladký: obsahuje cukr mannit, dále třísloviny, olej a dosud málo probádanou hořčinu. V čerstvém oddenku je také saponin, sliz a silice. V lidovém léčitelství byl oddenek dříve velmi ceněn jako prostředek proti mrtvici. V oficiálním lékařství se ho používalo při nemocech jater, žlučníku a proti pakostnici. I dnes je oddenek zdrojem surovin pro výrobu léčiv a sbírá se.

36. Mokrýš střídavolistý

37. Provazovka srstnatá

38. Lýkovec jedovatý

39. Lýkovec jedovatý (Daphne mezereum L.) • Čeleď: vrabečnicovité (Thymelaeaceae) • Popis: Je to menší keř, 30 - 150 cm vysoký, s větvemi většinou dosti řídkými, pevnými a houževnatými, jež jsou v mládí plstnaté a později olysávají. Listy jsou střídavé, na konci větví nahloučené, podlouhlé až tupě špičaté, s krátkými řapíky, lysé, naspodu bledší. Drobné růžové nebo růžově fialové (zřídka bílé) kvítky, jež tvarem i zbarvením trochu připomínají květy šeříku, jsou nahloučeny v chudých postranních svazečcích na hořejších částech větví. Krásně voní, jsou přisedlé a 5 - 10 mm dlouhé. Jejich okvětí (korunovitě zbarvený kalich, neboť vlastní koruna není vyvinuta) je tvořeno dlouhou trubkou, která na konci nese 4 ploše rozložené cípy. Osm tyčinek přirůstá krátkými nitkami k trubce okvětí ve dvou kruzích, a to tak, že 4 jsou blíže ústí a 4 o něco níže. Svrchní semeník, tvořený jedním plodolistem, se za plodu mění ve šťavnatou, ohnivě červenou peckovici. Kvete v únoru až březnu, je-li mírná zima často i v prosinci nebo v lednu, je-li zima tuhá, až v dubnu. Celá rostlina je prudce jedovatá. • Výskyt: Roste ve světlých lesích z roviny až do hor roztroušeně. Libuje si zejména v bukových porostech, ale nevyhýbá se ani jehličinám. Není nijak náročný na světlo ani kvalitu půdy; najdeme jej proto jak v lesích stinných, tak i prosvětlených, na humózních půdách i kamenitých sutích, v roklích a pobřežních křovinách. Nejrozšířenější bývá v pahorkatinách a horských oblastech, v nížinách se vyskytuje řidčeji. Často se vysazuje v zahradách pro časně rozkvétající a nádherně vonící květy. Jinak roste skoro v celé Evropě a v Sibiři až k Altaji, také na Kavkaze a v Malé Asii. • Použití: Kůra z kmene a silnějších větví na jaře sebraná a usušená přichází do obchodu jako droga cortex mezerei. Vedle řady jiných látek obsahuje slabě hořký glykosid daphnin. Dříve bylo používáno léků z kůry lýkovce připravených k léčení různých nemocí (kožní choroby, revmatismus, obrny apod.). Rozdrcená rostlina přiložená na kůži ji silně dráždí a způsobuje puchýře. Dnes se používá lýkovce v lékařství jen zřídkakdy. Hlavně bobule působí u člověka i u některých zvířat silné zvracení a zánět střev. Můžou způsobit i smrt, což se stalo nepozorným dětem, které je považovaly za jahody. Jsou krásně červené a šťavnaté a lákají přímo k jídlu. Někteří ptáci je beze škody požírají. Protože nestravitelná semena odcházejí nepoškozená s trusem, rozšiřují tak tento krásný keř. Pro většinu zvířat je však lýkovec prudce jedovatý, zrovna tak jako pro člověka. Tak již Linné píše, že 6 bobulí stačí usmrtit vlka. Také kozy se mohou mladým listím otrávit. 30 g sušených listů stačí usmrtit koně.Přesto byl dříve lýkovec ve velkém množství lámán jako ozdobná rostlina a dnes je u nás chráněný.

40. Ráj lesních skřítků…

41. Pomůže si les? Je to tak dobře?

42. Vrba jíva

43. Blatouch bahenní

44. Blatouch bahenní (Caltha palustris L.) • Čeleď: pryskyřníkovité (Ranunculaceae) • Popis: Je to vytrvalá, bažinná rostlina s vystoupavými, zřídka vzpřímenými, chudě rozvětvenými a vícekvětými lodyhami, jež někdy poléhají a kořenují a jsou 15 - 40 (80) cm vysoké, zelené, duté a lysé. Přízemní listy jsou dlouze řapíkaté, okrouhle srdčité až ledvinité, vroubkované až zubaté, tmavě zelené a matně lesklé. Dolní listy lodyžní jsou kratčeji řapíkaté a hořejší až přisedlé, s čepelí podobného tvaru jako u listů spodních, ale menší. Letní listy jsou větší, až 25 cm v průměru, na okraji ostře zubaté až pilovité. Žluté květy měří až 4 cm v průměru a jsou složeny z 5 (řidčeji z většího počtu) okvětních plátků, 12 až 25 mm dlouhých, okrouhlých až oválných a žloutkově žlutých. Četné tyčinky mají podlouhlé prašníky. Plody jsou měchýřky, jež před otevřením odstávají a jsou obloukem zpět zahnuté, na hřbetě zřetelně zakřivené a 7 - 10 mm dlouhé. • Výskyt: Tato velice hojná naše rostlina rozkvétá brzo zjara a kvete dosti dlouho (od března do května). Roste na vlhkých a bahnitých lukách, v příkopech, u potoků a na okraji rybníků, často také ve vlhkých lesích a sahá z roviny až vysoko do hor. Je rozšířena v celé Evropě, v mírné i chladné Asii a také v Severní Americe. Na sever zasahuje až na Island a na Novou Zemlju a rovněž do arktických krajů Ruska a Kanady. • Význam: Blatouch bahenní je dosti měnlivý a tvoří řadu poddruhů, z nichž některé rostou také u nás. Celá rostlina chutná ostře a je mírně jedovatá. Dobytek ji nežere a zemědělci ji nemilují, neboť znehodnocuje luční trávu vlhčích luk. Místy nakládají mladé květní pupeny do octa a nahrazují jimi kapary. V zahrádkách se často pěstují některé plnokvěté odrůdy pro ozdobu. V takových květech jsou přeměněny tyčinky v květní plátky, takže vypadají jako ploché, jasně žluté růžičky.

45. Plicník lékařský

46. Plicník tmavý (Pulmonaria obscura Dumort) • Čeleď: brutnákovité (Boraginaceae) • Lidové názvy: hvězdoš, korálky, plucník, pličník, nevlastní sestry • Popis: Je to vytrvalá bylina s poměrně tenkým, rozvětveným oddenkem a lodyhami 10 - 30 cm vysokými, chlupatými, přímými a jen nahoře rozvětvenými většinou ve 3 vijany. Pět až sedm lodyžních listů je úzce vejčitých až kopinatých, skoro přisedlých, 4 - 6 cm dlouhých, 1 - 2 cm širokých. Přízemní listy v růžici se vyvíjejí zároveň s květními lodyhami a jsou 4 - 12 cm dlouhé a mají dosti dlouhé řapíky, na líci opatřené hlubokým žlábkem a kratší nebo stejně dlouhé jako čepele, jež jsou vejčité, na konci špičaté, naspodu skoro srdčité nebo uťaté, 2 - 5 cm široké, dosti tmavě zelené, bez bělavých skvrn, s žilnatinou zpeřenou a jen někdy podle žilek světlejší, dosti měkce chlupaté. Květy skládají vijany. Jednotlivé kvítky mají kalich 6 - 8 mm dlouhý, za plodu prodloužený až na 12 mm, do třetiny až poloviny rozdělený v pět cípů. Nálevkovitá koruna je červenofialová, 13 - 18 mm dlouhá, v ústí s chomáčky chlupů, rozdělená v pět zaokrouhlených cípů. Pět tyčinek je kratších než trubka koruny. Jejich nitky jsou krátké. Semeník nese čnělku s hlavatou bliznou a mění se za plodu ve 4 tvrdky, jež jsou 3,5 - 4 mm dlouhé, leskle hnědé až černé. Kvete od března do května. • Výskyt: Hojně roste ve světlých hájích, stinných listnatých lesích, na okrajích lesů a v křovinách s vlhčí a hlubokou půdou z nížiny až do podhůří. Nejlépe se mu daří na teplých vápencových podkladech. Je to evropská rostlina, která na východ je rozšířena do střední a jižní části evropského Ruska, kde zasahuje až do předhoří Kavkazu. Na západ zasahuje do Arden a do francouzské Jury. • Využití: Pro svou nenáročnost se plicník někdy pěstuje jako časná medonosná rostlina, poskytující včelám často již od konce března hojnost nektaru. V Anglii jsou mladé listy oblíbenou přísadou do různých jarních salátů a přidávají se také do polévek. • Možnost záměny: Na podobných stanovištích se vyskytuje plícník lékařský (Pulmonaria officinalis L.), který je význačný světlými skvrnami na listech. Dříve byly oba druhy považovány za poddruhy jediného druhu plicník lékařský (Pulmonaria officinalis L.) - subsp. obscura a subsp. officinalis (syn. subsp. maculata). Nověji hodnotí systematikové tyto poddruhy jako druhy P.obscura a P. officinalis. Od středověku se používaly k léčení převážně rostliny se skvrnitými listy, a to pro podobnost se skvrnami na nemocných plicích (odtud i jméno rodu). Z farmaceutického hlediska jsou však obě rostliny považovány za rovnocenné. Nesmíme je však zaměnit za další dva u nás vzácně rostoucí druhy plicníků s užšími přízemními a měkce chlupatými listy, které jsou neúčinné. Plicník skvrnitý (P. saccharata Mill.) se často pěstuje jako ozdobná rostlina na skalkách a v zahrádkách.

47. Plicník tmavý - sběr pro léčivé účinky • Droga: kvetoucí nať (Herba pulmonariae) nebo listy letních růžic (Flos pulmonariae) • Obsahové látky: především kyselina křemičitá (až 4 %) v rozpustné i nerozpustné formě, až 10 % tříslovin a dále flavonoidy, slizy, saponiny, vitamín C a minerální látky, z nichž významné jsou vápenaté soli. Vysokému obsahu stopových prvků se přičítá příznivý účinek na činnost žláz s vnitřní sekrecí. • Sběr a sušení: V dubnu a květnu se u země odstřihuje nebo seřezává kvetoucí nať, která se nesmí pomačkat a hned po sběru se rychle suší ve stínu na dobře větraných místech v tenkých vrstvách buď přirozeným teplem nebo uměle při teplotě do 40 °C. Při sušení lze drogu převracet, aby sušení probíhalo rychle a droga si zachovala původní zbarvení. Při pomalém sušení droga zčerná. Možno sbírat také řapíkaté listy letních růžic. Správně usušená droga je světlezelené barvy, bez pachu a má poněkud slizovitou chuť. Musí se uchovávat v dobře uzavřených nádobách. • Použití: Plicník byl ve středověku oblíbenou a hojně používanou léčivou rostlinou, dnes je jeho význam nepatrný. Používal se především při plicní tuberkulóze, při kašli, chrapotu, zánětech průdušek a průduškovém astmatu jako expektorans.Příznivý účinek se přičítá kombinaci účinků saponinů, které usnadňují odkašlávání, uklidňujícímu a ochrannému účinku slizů a protizánětlivému a dezinfekčnímu účinku tříslovin. Mimoto má droga také slabý močopudný účinek, působí protizánětlivě, svíravě, má změkčující účinek a zvyšuje srážlivost krve. Plicník se proto používal také ve směsích s jinými rostlinami, např. jitrocelem, přesličkou, podbělem, fenyklem apod.K zevnímu použití se připravuje zápar nebo odvar, slouží k omývání hnisajících ran a hemeroidů, kde se uplatňuje protizánětlivý, změkčující a svíravý účinek, používá se i k přípravě teplých obkladů.

48. Výhled z terasy hotelu České Žleby • výborná kuchyně, ubytování a služby na vysoké úrovni,www.hotcz.cz Zpracovala: Mgr.Růžena Koubová ZŠ Povážská Strakonice