Ing. Petr Bačík

1. Základy ekonomických teorií Ing. Petr Bačík petr.bacik@upol.cz

2. Přednáška č.7

3. Neoklasická ekonomie Lausannská matematická škola • Leon Walras 1834 - 1910 • Vilfredo Pareto 1848 - 1923 • Enrico Barone 1859 - 1924

4. Lausannská matematická škola : • Za předchůdce lausannské školy bývá pokládán francouzský ekonom Augustin Cournot, který jako první nakreslil funkci poptávky (1838). Cournot pochopil, že poptávková funkce vyjadřuje klesající poptávané množství v závislosti na růstu ceny. Protože se však nezabýval užitečností, nedokázal formulovat subjektivní teorii hodnoty, která by poptávku vysvětlila. • Cournot dále analyzoval různé formy tržních struktur. Pochopil, že v prostředí dokonalé konkurence firma nemůže ovlivnit cenu svého výstupu; naopak monopol je schopen stanovit cenu, při níž maximalizuje svůj zisk. Cournot objevil funkci mezního příjmu (příjem plynoucí z dodatečné jednotky výstupu) a ukázal, že monopol maximalizuje zisk tehdy, když se jeho mezní příjem rovná mezním nákladům. Cournotova marginalistická teorie formy však (podobně jako Gossenova teorie mezní užitečnosti) ve své době nenalezla dostatečnou odezvu a tak musela být teorie firmy znovuobjevena A. Marshallem až v závěru 19. století. • Centrem lausannské školy byla univerzita ve švýcarském Lausanne. Za nejvýznamnějšího představitele lausannské školy je pokládán Francouz Léon Walras.

5. Leon Walras Walras vyjádřil vzájemné závislosti mezi všemi ekonomickými subjekty a všemi trhy jako soustavu simultánních rovnic. Každá rovnice vyjadřovala nějakou rovnováhu nutnou k tomu, aby byl v rovnováze celý systém. Řešením těchto rovnic pak byla soustava rovnovážných cen udržující celý systém všech trhů v rovnováze. • vyrábí se m hotových výrobků: x1, x2, ... xm. • jejich ceny jsou: p1, p2, ... pm • výrobní faktory poskytují služby: y1, y2, ... yn • ceny těchto služeb jsou: v1, v2, ... vn. Model je tvořen čtyřmi skupinami rovnic: • m rovnic vyjadřujících velikost poptávky po hotových výrobcích, přičemž velikost poptávky je funkcí cen všech výrobků i cen výrobních služeb • n rovnic vyjadřujících velikost nabídky výrobních služeb. Nabídka je funkcí cen těchto služeb, ale také funkcí cen hotových výrobků • m rovnic ilustrujících, že ceny hotových výrobků jsou závislé na cenách výrobních služeb a množství těchto služeb (pomocí výrobních koeficientů. • n rovnic vyjadřujících pomocí výrobních koeficientů, rovnost mezi množstvím prodaných výrobních služeb a množstvím spotřebovaným ve výrobě. Podle Walrase platí, že jsou-li v rovnováze všechny trhy s výjimkou jednoho, pak musí i tento trh být v rovnováze, tedy i na tomto trhu se musí nabídka rovnat poptávce. Řešením rovnic je možno zjistit, jaké mají být ceny hotových výrobků a výrobních služeb, aby výrobci dosáhli normálního zisku a spotřebitelé maximalizovali individuální užitečnost, při stavu rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou na každém trhu. Walrasova teorie všeobecné ekonomické rovnováhy statický charakter, což vyplývalo z toho, že rovnovážný stav na všech trzích byl určen danými preferencemi spotřebitelů, daným množstvím výrobních zdrojů a konstantními výrobními koeficienty. Walras se pokusil svůj model dynamizovat tím, že připouštěl možnost změny výrobních fondů. Model zahrnuje vedle trhu spotřebních statků rovněž trh statků kapitálových a v dynamickém modelu se předpokládá, že jednotlivec nespotřebuje celý důchod, ale část uspoří. Rovnováhu úspor a investic zabezpečuje úroková míra

6. Vilfredo Pareto Skutečným zakladatelem lausannské školy byl až Ital Wilfredo Pareto, Walrasův nástupce na katedře politické ekonomie. Pareto Walrasovo dílo dále rozvinul a dokázal pro něj získat další stoupence především v Itálii. Pareto odmítl kardinalistické pojetí užitečnosti Jevonse, Mengera i Walrase, a to ze dvou důvodů. Pareto tvrdil, že statky je nutné chápat jako vzájemné substituty nebo komplementy, a proto spotřebitel vždy porovnává určité kombinace statků (nelze říci, že preferuje určité množství chleba před určitým množstvím vína, nýbrž preferuje určitou kombinaci chleba a vína před kombinací jinou). Druhý a rozhodující důvod Paretova odmítnutí kardinalismu spočíval v odmítnutí užitečnosti jako veličiny, kterou lze měřit. Spotřebitel je schopen seřadit různé kombinace statků do škály preferencí. (Dokáže říci, která kombinace statků je užitečnější; ne však již o kolik či kolikrát.) Pareto je tedy autorem tzv. ordinalistické verze chování spotřebitele, při níž využil aparát indiferenčních křivek (obr. viz přednáška). Odmítnutí kardinální verze teorie užitku současně znamenalo zpochybnění smyslu pojmu hodnota (neboť marginalisté vysvětlovali hodnotu právě teorií mezní užitečnosti). Pareto se rovněž zabýval problematikou ekonomického blahobytu. Marginalisté připouštěli, že každý jednotlivec je schopen porovnávat vlastní pocity uspokojení tzn. užitečnost jednotlivých statků. Odmítali však porovnávání subjektivních pocitů různých lidí a sčítání jejich individuálního uspokojení. Toto pojetí současně zpochybňovalo smysl pojmu společenský blahobyt. Pareto přispěl k obhajobě tohoto pojmu tzv. Paretovým optimem. Společenské optimum definoval jako takovou situaci, kdy již není možné zvýšit uspokojení kteréhokoliv jedince, aniž by to současně nesnížilo uspokojení někoho jiného. Pareto také ukázal, že Walrasova rovnováha splňuje toto kritérium – je pareto-optimální.

7. Rovnováha spotřebitele: Statek č. 2 Indiferenční křivky Statek č. 1 Příjmové omezení spotřebitele

8. Indiferenční křivky • Čím je indiferenční křivka vzdálenější od počátku, tím vyšší úroveň celkové užitečnosti představuje. • Indiferenční křivky spojují ty kombinace statků, které přinášejí spotřebiteli stejný užitek ve spotřebě.

9. Indiferenční křivky dokonalých substitutů Indiferenční křivky dokonalých komplementů

10. komplementy - statky, které bývají užívány společně, vzájemně se doplňují Např. auto a benzín, boty a tkaničky. • Substituty - statky, které se vzájemně nahrazují. Např. vlaková a autobusová osobní doprava, tužka a propiska, chleba a rohlíky.

11. Neoklasická ekonomie Anglo-americká škola • William St. Jevons 1835 - 1882 • Alfred Marshall 1842 - 1924 • Francis Edgeworth 1845 - 1926 • Arthur C. Pigou 1877 - 1959 • John Bates Clark 1847 - 1938

12. Alfred Marshall Jeho hlavní spis Základy ekonomie (Principles of economics) vyšlo v roce 1890 a bylo dlouhé roky nejvýznamnější a také nejuznávanější učebnicí ekonomie. Marshall chápal ekonomii jako vědu o činnosti lidí. Sférou jejího zkoumání mají být takové činnosti, které mají vztah k materiálním předpokladům blahobytu, na který kladl důraz. Ekonomickou vědu považoval za součást biologie v širším slova smyslu. Často prováděl úvahy založené na analogii biologického růstu (např. firmy vždy trpí hrozbou, že budou vytlačeny novými firmami). Ekonomický rozvoj chtěl objasnit v kategoriích organického růstu. Marshall zavedl do ekonomické analýzy důraz na faktor času a zdůraznil, že čas byl zdrojem největších těžkostí v ekonomické teorii. Zdůrazňoval historickou proměnlivost ekonomických procesů. Samotný Marshall kladl důraz na změny kvantitativní a ekonomii chápal jako vědu evoluční. Zdůrazňoval, že základem není kauzální analýza, ale analýza funkcionální,kterou použil především při výkladu vzájemných souvislostí mezi cenou, poptávkou a nabídkou, při odvozování dílčí rovnováhy trhu. Podle Marshalla je hodnota kategorií vykonstruovanou, protože hospodářská realita zná pouze cenu, která je výslednicí působení mnoha činitelů, mezi kterými mají dominující postavení poptávka a nabídka. Těmto dvěma cenotvorným vlivům věnuje svoji pozornost. Poptávka závisí na užitečnosti, která klesá úměrně s nasycením potřeby. Proto je spotřebitel ochoten platit za každou další jednotku nižší cenu. Užitečnost zboží vyjádřenou v penězích považuje za maximální cenu, kterou je spotřebitel ochoten zaplatit - nazývá ji cena poptávky a předpokládá, že s růstem množství klesá. Výrobní náklady jsou pro Marshalla určujícím faktorem ceny nabídky a na úrovni firmy rozlišil náklady: • prvotní (fixní) • doplňkové (variabilní) • Při rozšiřování výroby náklady na jednotku produkce nejdříve klesají (vysvětloval klesajícím podílem fixních nákladů), poté začnou růst (rostou náklady fixní, zejména organizační). Firma rozšiřuje výrobu až do bodu vyrovnání mezních nákladů a mezních příjmů - tímto poznatkem položil základy budoucí teorie firmy.

13. Grafické znázornění závislosti nákladů na množství produkce. Náklady Celkové náklady Variabilní náklady Fixní náklady Množství produkce

14. Náklady • Fixní náklady – (fixed costs) jsou takové náklady, které se s objemem výroby nemění. Firma je musí vynakládat při jakémkoliv objemu výroby. Fixní náklady zpravidla nelze měnit v krátkodobém časovém úseku. (Odpisy budov a strojů, náklady na vytápění a osvětlení) • Variabilní náklady – (variable costs) mění se s objemem výroby. Patří sem náklady na přímé mzdy, energii a materiál vynaložené na zhotovení výrobku. • Celkové náklady - (total costs) součet variabilních a fixních nákladů

15. J. B. Clark • teorie mezní produktivity - rozdělování bylo pomyslně učiněno závislým na podmínkách výroby – v ideálním případě měla být odměna výrobního faktoru (takto již nejen práce, ale i půdy a kapitálu) rovna jeho mezní produktivitě. To mělo být zajištěno působením „svobodného“ trhu práce, kde by byly mzdy určovány pouze přetahováním se kapitalistů o zaměstnance a podbízením se zaměstnanců kapitalistům. Jakékoliv „umělé“ zvýšení mzdy nad její „rovnovážnou“ úroveň, způsobené například tlakem odborů nebo legislativní intervencí, se tak mělo odrazit ve škodlivém narušení mechanismu ustavování ekonomické rovnováhy, na kterém v konečném důsledku prodělali i sami pracující, ať již růstem nezaměstnanosti nebo – v pozdějších variantách - inflace Její existenci podmiňuje volnou soutěží, ale domnívá se, že samovolné fungování hospodářského mechanismu nezabezpečuje, aby v každém jednotlivém případu dokonalou soutěž. Dokonalá soutěž a tím také ekonomická rovnováha závisí na neměnnosti ekonomické struktury. Jedná se o tzv. stacionární ekonomiku, která má neměnný rozsah kapitálu, počet lidí, technologie výrob, organizaci výrob, ale také neměnné společenské potřeby. Ekonomická realita je výslednicí působení dvou protichůdných sil, statických a dynamických. Statické působí směrem k utváření rovnováhy, dynamické ji narušují. Teorie mezní produktivity výrobních faktorů má u Clarka dvojí význam: - je především všeobecnou teorií rozdělování, tedy teorií důchodů. Těmi rozumí mzdu a úrok. Renta není u Clarka zvláštním samostatným důchodem, neboť půda je chápána jako zvláštní forma kapitálu. Podnikatelský zisk zavádí pouze v dynamické ekonomice a je chápán jako mzda podnikatele. - je rovněž teorií vysvětlující poptávku po výrobních faktorech. Vysvětluje chování firmy při najímání výrobních faktorů. Hodnota výrobku v podmínkách dokonalé soutěže je tvořena cenou surovin a zařízení a dále mzdami a úroky.

16. Teorie dobrovolné nezaměstnanosti, zdůrazňující, že nezaměstnanost jako jev vzniká proto, že dělník prodává svoji práci (nabídka na trhu) jen dokud platí, že mezní užitek výrobku, který dostává ve formě mzdy odpovídá mezní namáhavosti práce. Pokud mezní namáhavost práce bude vyšší než mezní užitek z dosaženého důchodu, pak dělník upřednostní volný čas před vynakládáním práce.

17. Trh práce - Na straně poptávky po práci (D) vystupují firmy eventuelně stát. - Na straně nabídky práce (S) vystupuje obyvatelstvo. - E rovnováha trhu - EAO ekonomicky aktivní obyvatelstvo (všichni, kteří projevují zájem konat práci, tzn. pracují nebo práci vyhledávají) - EF dobrovolně nezaměstnaní (nabízejí práci, ale jsou ochotni pracovat pouze za vyšší mzdu, než se vytvořila na trhu. Pro většinu obyvatel je prodej práce zdrojem důchodu. Cennou výrobního faktoru práce je mzda.

18. Základní typy nezaměstnanosti • Frikční nezaměstnanost vzniká v důsledku neustálého pohybu lidí mezi oblastmi a pracovními místy nebo v průběhu jednotlivých stádií životního cyklu. Dokonce i kdyby se ekonomika nacházela ve stavu plné zaměstnanosti, byla by zde vždy určitá fluktuace - lidé kteří hledají zaměstnání po absolvování školy, nebo se stěhují do jiného města, ženy se mohou vracet do práce poté, co měly děti. Protože frikčně nezaměstnaní pracovníci často přecházejí z jedné práce do druhé, nebo shánějí lepší zaměstnání, má se obvykle za to, že jsou nezaměstnaní "dobrovolně„ • Strukturální nezaměstnanost se objevuje tam, kde je nesoulad mezi nabídkou a poptávkou po pracovnících. Nesoulad může vzniknout proto, že se poptávka po určitém druhu práce zvyšuje, zatímco poptávka po jiném druhu se snižuje, a nabídka se ani v jednom případě nepřizpůsobuje dostatečně rychle. Díky tomu se často setkáváme s nerovnováhami u jednotlivých povolání nebo oblastí, protože určité sektory se rozvíjejí, zatímco jiné upadají. Např. těžební oblasti, kde jsou převážně pracovníci školení pro důlní činnost, která je pro jiné obory nepoužitelná. • O cyklické nezaměstnanosti hovoříme, je-li celková poptávka po práci nízká. Jestliže se celkové výdaje a produkt snižují, nezaměstnanost se zvyšuje prakticky všude. Tento stav nastává zejména v období hospodářské recese (část hospodářského cyklu směřující ke dnu), pracovníci jsou propouštěni bez nároku na návrat.

19. Fischerova rovnice Kvantitativní teorie peněz byla v základech rozpracována v díle D. Huma. V neoklasické ekonomii je spojována s Irvingem Fisherem (1867 - 1947) a jeho rovnicí směny: M x V = P x T kde M je množství peněz, V jejich transakční rychlost (rychlost obratu peněžní jednotky, tzn. kolikrát za sledované období projde peněžní jednotka trhem), P je cenová hladina a T celkový počet transakcí. Rovnice vyjadřuje makroekonomickou podmínku rovnováhy na trzích. Na první pohled není z rovnice patrná závislost veličin, ale Fisher dospěl k závěrům, že rychlost obratu se chová stabilně, případné změny souvisí s institucionálními vlivy (způsoby placení, fungování bankovního systému atd.). Objem transakcí T je závislý na výstupu ekonomiky, který se odvozuje od využívání výrobních faktorů, jejichž množství je dáno. Jako neoklasik předpokládá plné využití výrobních faktorů. Proto existuje těsný vztah mezi veličinami M a P, přičemž změny množství peněz se promítají do změn cenové hladiny. Neoklasická teorie peněz předpokládá jejich plnou neutralitu. Měnící se množství peněz ovlivňuje pouze změnu cenové hladiny nikoliv reálný sektor ekonomiky.