EKOLOGIE ČLOVĚKA

1. EKOLOGIE ČLOVĚKA

2. Ekologie člověka je oborem široce interdisciplinárním. Sleduje všechny determinující interakce a relace jedince – autekologie, nebo celé populace s jejím okolím – demekologie, stejně jako vzájemné vztahy mezi jedinci v populacích – synekologie. V řešení autekologických problémů se opíráme o synekologické pracovní metody. Lidská společnost je celistvou komponentou vyšší úrovně biologické integrace, která se kvalitativně liší od ostatních novou kvalitou – sociálností. V této souvislosti do sebe ekologie člověka zahrnuje dvě úrovně – biologickou, nad kterou staví úroveň sociální. Sociální úroveń nemůže existovat bez opory na biologické úrovni. Lidská kultura je důležitou komponentou ekosystému člověk – životní prostředí. Ekologické vlivy jsou neoddělitelné od sociálního a kulturního rozvoje, od ekonomického růstu, od rozšiřování intelektuálních a mravních horizontů lidstva.

3. TÉMATA: 1. Úvod do ekologie člověka 2. Témata 3. Mechanismy působení prostředí 4. Adaptace a adaptabilita člověka, mechanismus adaptací 5. Habituální bipedie 6. Funkční rozdělení pohybové soustavy 7. Faktory ovlivňující vývoj motoriky 8. Lidská noha a její adaptační systémy 9. Evoluční dějiny člověka z hlediska potravní strategie 10. Člověk jako energetický systém 11. Prostředí a ontogenetický vývoj, akcelerace a sekulární trend 12. Ekologie vyučovacího procesu

4. 3. Mechanismy působení prostředí • Faktory, které na člověka působí dělíme obvykle na přírodní a civilizační. • U přírodních faktorů jde především: • o klima, • dále geografickou polohu, • nadmořskou výšku, • složení půdy, • přítomnost vodních zdrojů a další. • Na určité úrovni se u těchto faktorů uplatňuje ve vztahu k člověku především jejich změna (změna při přechodu člověka z jednoho klimatického pásu do druhého, změny způsobené lidskou činností při devastaci krajiny). • Na další úrovni se uplatňuje přírodní faktor v civilizované společnosti jako psychicky účinný, mající pro člověka citový význam.

5. V přírodní fázi lidské existence byly rozhodující základní faktory prostředí. V civilizaci ve svém významu stále více ustupují a zvětšuje se úloha prostředí sociálního – materiální a sociální prostředí se stále více prolínají. Interakce mezi působícím faktorem a organismem je složitým systémem fyzikálních až biochemických reakcí, které jsou v současném výzkumu sledovány až na buněčnou a molekulární úroveň. Vedle těchto faktorů je interakce ovlivňována řadou okolností, které jsou dány organismem samotným.

6. Je to: • celkový stav organismu (aktuální zdravotní stav, stav výživy, věk, pohlaví, vrozená dispozice), • doba po kterou faktor působí (různá citlivost v průběhu prenatálního období na teratogenní vlivy, období spánku a bdění apod.) • druh činnosti, • tolerance organismu k danému faktoru, • vztah mezi dobou expozice a dobou, kdy faktor nepůsobí nebo je přítomen v podstatně nižší intenzitě, • cesta vstupu do organismu. Pro posouzení účinku faktoru, který se vyskytuje v prostředí, je proto potřeba poměrně podrobného popisu, neboť faktory převážně vystupují ve složitém faktorovém komplexu a jsou obtížně přístupny izolovanému zkoumání.

7. 4. Adaptace a adaptabilita člověka Člověk odpovídá na stálé změny prostředí v podstatě trojím způsobem – reakcí, adaptací a deformací. Reakce jsou rychlé fyziologické změny, uskutečňující se ve vteřinovém nebo minutovém rozmezí. Vlastní podstatou reakcí jsou nitrobuněčné enzymatické změny, nastávající především na jednorázový podnět. Mezi reakcí a adaptací však není rychlý přechod. Při dlouhodobějším působení podnětů může vzniklý reakční substrát zpětnovazebně ovlivnit aktivitu příslušných enzymatických pochodů tak, že dojde k úpravě původní výchylky na adaptaci. Adaptace mají pomalejší průběh než reakce. Jsou vyvolány dlouhodobým kontinuitním nebo přerušovaným podnětem. Realizují se nejen na úrovni buněčné, ale i na úrovni celého organismu, s regulačními zásahy hormonálními.

8. Adaptace jsou biologicky výhodné změny v organismu, vedoucí k zachování homeostatické rovnováhy za různých podmínek. Mohou současně probíhat na jedné nebo více úrovních (molekulární, buněčné, tkáňové, hormonální, orgánové, ale i na úrovni skupin, populací a celých ekologických systémů), při čemž časový průběh jednotlivých adaptačních jevů může být různý. Adaptační jevy na nové prostředí, dostavující se v průběhu dnů a týdnů nazýváme aklimatizace. Nejčastěji bývají zkoumány jako adaptivní odpovědi na změny klimatické. Přitom bývá od aklimatizace probíhající v přirozených podmínkách odlišována aklimace, jako soubor podobných adaptačních odpovědí v podmínkách laboratorního experimentu, kde je plánovitě měněna jen jedna veličina, např. teplota. Schopnost člověka aklimatizovat se je jednou z nejdůležitějších lidských schopností. Je vyvinuta u všech lidských ras, rozdíly jsou jen v míře aklimatizace. Všeobecně se soudí, že nejpřizpůsobivější jsou příslušníci mongoloidního plemene.

9. Habituace je přizpůsobení centrálního nervového systému a smyslových orgánů, které vede ke snížení pociťování vnějšího podnětu. Habituace má do značné míry význam subjektivní a je výrazem přirozené činnosti senzitivních systémů. Často předchází adaptačním změnám. V protikladu k reakcím a adaptacím jsou deformace, které jsou vyvolány příliš silným nebo neadekvátním podnětem. Nemají pozitivní biologický charakter a končí vznikem patologických stavů nebo zánikem organismu. Adaptace se vždy projeví změnou životních limitů, ve kterých může organismus přežívat, tj. jejich posunem nebo změnou jejich rozsahu pod vlivem nějakého faktoru prostředí. Jestliže se jedná o změnu limitů určujících hranice přežití jedince, hovoříme o adaptacích rezistentních. V případě, že jde o posun hranic určujících zachování schopnosti rozmnožování, hovoříme o adaptacích kapacitních.

10. Vzhledem k mechanismu adaptací rozlišujeme adaptace: • fylogenetické (uskutečňují se změnami genetického kódu) • ontogenetické (uskutečňují se změnami ve vývoji jedince) • fyziologické (uskutečňují se změnami regulačních a metabolických mechanismů) • kulturní (uskutečňují se změnami chování) Fylogenetické adaptace – genetické důkazy antropogenezy Obsah DNA v jádře všech savců je přibližně stejný, u člověka je to 7.10 na -12g na diploidní jádro. Při evoluci savců se odehrávaly menší chromosomové přestavby, např.inverze, fůze dvou akrocentrických chromozomů do jednoho metacentrického a podobně. Tyto přestavby nepůsobí kvalitativní změnu genomu, způsobují však reprodukční bariery. Gibbon má 2n = 44, člověk 2n = 46, šimpanz, gorila a orangutan 2n = 48. Ve vývojové linii vedoucí k člověku nastala fůze dvou akrocentrických chromosomů do jednoho metacentrického, která vytvořila reprodukční barieru potřebnou na to, aby v této linii mohla začít antropogeneza. Moderními metodami barvení se zjistilo, že touto fůzí vznikl chromozom č.2 ze dvou skupin chromozomů skupiny D.

11. Adaptace fylogenetické • Změna genetického kódu • Vede ke vzniku druhů - speciace • Reprodukční bariéry • Konvergentní X divergentní vývoj konvergence – stejný znak u různých druhů divergence - adaptivní radiace – stejný druh, různé znaky

12. Genetický důkaz antropogeneze Gorila, Orangutan, 2n=48 Gibbon 2n=44 Šimpanz 2n=48 Přestavby v karyotypu • Gibbon 2n = 44 • Orangutan 2n = 48 • Šimpanz 2n = 48 • Gorila 2n = 48 • Člověk 2n = 46

13. Člověk 2n = 46 • Vývojová linie vedoucí k člověku – sloučení dvou akrocentrických chromozomů do jednoho metacetrického = reprodukční bariéra

14. Genetická informace Karyotyp člověka Chromozom – DNA chromatidy, centromera - metacentrický, submetacentrický, aktrocentrický

15. Stáří • Každá buňka má omezený počet delení • Je ovlivňován délkou telomer • Ovce Dolly – po klonovaní extrémně krátké telomery = krátký život • Život člověka je tak dlouhý jako jeho telomery

16. Věk dožití člověka • Různé údaje – až 160 let • Nejpravděpodobnější se jeví hodnota kolem 120 let • Cílem současné vědy – kvalita života

17. Od lidoopího se lidský karyotyp liší menšími chromozomovými přestavbami a to jevíce od orangutanního a nejméně od šimpanzího.Karyotyp šimpanze se dá rozdělit do 7 skupin jako u člověka, ale skupina D obsahuje o 2 páry akrocentrických chromozomů více a skupina 2 o jeden pár metacentrických chromozomů méně. Gibbon stojí zcela mimo antropogenzu. 2n = 44 představuje samé metacentrické chromozomy. Na základě srovnávací molekulární genetiky primátů bylo zjištěno, že ve struktuře polypeptidových řetězců hemoglobinu nacházíme v alfa řetězci, který se skládá ze 141 aminokyselin, mezi člověkem a gorilou pouze 1 odlišnost, pouze jediná ze 141 aminokyselin je různá. Mezi šimpanzem a člověkem je homologie úplná.

19. Příklady morfologických adaptací k bipedii

20. Ontogenetické adaptace Ontogenetické adaptace se uskutečňují v počátečních stádiích vývoje organismu a v průběhu růstu, kdy je organismus schopen dosáhnout nových, vhodných vlastností. Ontogenetické adaptace se označují také jako plasticita (vývojová homeostáza). Fyziologické adaptace Fyziologické adaptace pracují v mezích nastavených historií organismu za pomocí feedbacku. Regulační mechanismy jsou závislé na změnách prostředí. Není-li organismus stimulován změnami prostředí, nevzniká žádný podnět k regulačním dějům a adaptabilita se snižuje. Mezi důležité funkční mechanismy patří imunitní mechanismy, které se uskutečňují na základě enzymové indukce. Ontogenetické a fyziologické adaptace jsou v podstatě individuálními adaptacemi, projevujícími se pod vlivem vnějších faktorů v průběhu individuálního života. Uskutečňují se pouze v hranicích daných genotypovou skladbou jako řada epigenetických změn vyvolaných změnami podmínek prostředí. Epigenetické změny jsou realizací fenotypu na podkladě daného genotypu. Adaptabilita je pak dána bohatostí genetického potenciálu a mírou schopnosti ho využívat.

21. Každá změna prostředí, která vychyluje rovnovážný stav organismu je zátěží (stresem). Organismus na ni reaguje postupnými kroky: • fází poplachovou, kdy dochází pomocí neurohumorálních mechanismů k mobilizaci energetických rezerv, • fází adaptace, v níž dojde k přizpůsobení organismu, jestliže podnět nepřesahuje únosnou míru, • fází selhání adaptace, jestliže zátěž přesahuje adaptační možnosti jednotlivce. • Cílevědomým tréninkem (dávkováním, stimulujícím výši dávek stresoru) je možno adaptaci na změněné podmínky urychlit a rozšířit. • Adaptační změny funkčního charakteru jsou reverzibilní, ale zanechávají v organismu stopy, proto nová adaptace na stejný podnět probíhá pohotověji.

22. Každá změna prostředí, která vychyluje rovnovážný stav organismu je zátěží (stresem). Organismus na ni reaguje postupnými kroky: • fází poplachovou, kdy dochází pomocí neurohumorálních mechanismů k mobilizaci energetických rezerv, • fází adaptace, v níž dojde k přizpůsobení organismu, jestliže podnět nepřesahuje únosnou míru, • fází selhání adaptace, jestliže zátěž přesahuje adaptační možnosti jednotlivce. • Cílevědomým tréninkem (dávkováním, stimulujícím výši dávek stresoru) je možno adaptaci na změněné podmínky urychlit a rozšířit. • Adaptační změny funkčního charakteru jsou reverzibilní, ale zanechávají v organismu stopy, proto nová adaptace na stejný podnět probíhá pohotověji.

23. Mechanismus stresové reakce má ve svém genetickém programu zakódován od počátku života každý živý organismus. Lidská modifikace tohoto mechanismu má rovněž přesné zákonitosti, které se v průběhu evoluce měnily jen nepatrně. Účelem postupných kroků bylo a je rychlé nastartování všech alternativ obranné reakce, po signálech možného ohrožení života jedince nebo ohrožení integrity jeho životních funkcí. Protože signál sámnevypovídá o aktuálnosti hrozby, ani o tom, kolik energie bude zapotřebí k její likvidaci, má mobilizace organismu před nebezpečím co největší rezervy, které lze soustředit. Proto se stresové reakci říká „reakce bojem nebo útěkem“ (fight or flight response), tzn. nespecifická reakce na vnější podnět. Současné stresové faktory útočí na integritu člověka hlavně na poli sociálně psychologickém. Klíčovými stresory jsou konflikty v mezilidských vztazích, vnitřní konflikty jedince při hledání sociální identity, informační chaos, rychlé tempo společenských technologických změn a podobně.

24. Civilizační (kulturní) adaptace Jde o účelné chování směřující k adaptaci na změny prostředí pomocí prostředkůvytvořených civilizačním vývojem. Do této skupiny lze zahrnout užívání oděvu a obydlí, užívání léků, očkování, a další. Tento typ adaptací není vlastní jen jednotlivci, ale celé populaci, v níž se přenáší z generace na generaci negenetickou cestou učením a předáváním kulturně sociálních tradic. Přechod zemědělských technoantropocenóz (TAC) do městských byl pozvolný a trval staletí. Přeměna řemeslnicko-správních měst na průmyslová probíhala daleko rychleji, spíše řadu desetiletí než staletí a lidský organismus, včetně psychické stránky se s touto změnou života plně nevyrovnal. O tom, jak vazby vytvořené mezi členy zemědělské TAC byly velmi pevné svědčí například i to, že v pozměněné formě přetrvávají i v průmyslových TAC, kde však nabývají odlišné funkce. Vazba mezi člověkem a domácím zvířectvem byla v zemědělských TAC dána vzájemnými službami. V průmyslových TAC ztrácí tyto vazby původní funkci a živočich se stává náhražkou, naplňující uprázdněnou niku v psychice lidí v rámci původně nezbytných vazeb. Člověk na jedné straně trpí denaturovaným prostředím, na druhé straně však je již tak adaptován na svou technosféru, že bez ní nemůže téměř existovat.

25. Aby si člověk udržel svou fyzickou a duševní výkonnost, potřebuje rekreaci. Podstata rekreace spočívá v tom, že člověk alespoň částečně uvádí svůj organismus v činnost, na níž byl adaptován po miliony let a z níž byl vytrhnutteprve po několik staletí. V turistice se blíží činnosti, kterou prováděl jako jednu z nutných složek své existence pravěký nomád. Sport jako lov napodobuje existenční podmínku člověka doby kamenné , atd. Problémem je civilizovaná pseudorekreace.

26. 5. Habituální bipedie • Habituální bipedie vznikla při adaptivní radiaci raných homonidů do polootevřené nebo otevřené krajiny. Vznikla z polární nebo silně polární kvadrupedie, tzn. brachiace nebo semibrachiace. Horní končetiny a ruce byly uvolněny od vlastní lokomoce. U současných primátů se vytvořila adaptace ke šplhání, zavěšování a „knuckle walking.“ • Pohyb je důležitým ekologickým faktorem z hlediska autekologického, demekologického i synekologického. • Příklady projevů adaptačních mechanismů: • Šimpanz nemůže vypnout DK v kolenním kloubu, čímž je anatomicky odsouzen stát v lehkém podřepu. Jeho femur je spuštěn přímo kolmo dolů. Ve vzpřímeném postoji musí vynakládat značnou dávku pohybové energie navíc a mimo to nemůže při vykročení využít svého palce k odrazu a paty při dopadu nohy na zem. (Zkuste pokrčit DK v kolenou a vykročte).

27. Lidské femury se šikmo sbližují svými distálními konci. Známe kolodiafyzární úhel nasazení krčku femuru na diafýzu s průměrnou hodnotou 125stupňů a torzníúhel krčku, který je pootočen vůči frontální rovině dané postavením kondylů dopředu o 10 stupňů. • Člověk má nižší polohu těžiště, to mu dodává větší stabilitu a tím menší spotřebu energie při vzpřímeném postoji Těžiště lidského těla se promítá do pánve asi ve výši S1. Jakmile vykročíme, připomíná těžiště rozvolněnou stuhu s  prům. stranovým výkyvem 15mm a výškovým 32mm. Během kmitavé fáze se těžiště lidského těla posouvá ve směru nohy, která tělo podpírá. • Další adaptace k bipedii: bederní lordóza, kyfóza os sacrum, promontorium, zkrácení a rozšíření pánve, kolodiafyzární úhel, torzní úhel collum femoris, pravý úhel připojení nohy k bérci, silný palec v rovnovážném postavení, zvětšená pata, podélná a příčná klenba nožní, předozadně oploštěný hrudník, zkrácená horní končetina, posun foramen magnum. • Bederní úsek páteře je evolučně velmi mladý a nestabilizovaný. Vzdálenost mezi 12. žebrem a crista iliaca je značná, nutný je dobrý svalový korzet. • Energeticky je bipedie při běžné chůzi velmi efektivní a energeticky nenáročná.

28. Porovnání kostry šimpanze a člověka: A – kostra šimpanze, přizpůsobená ke kotníkové chůzi, B – kostra člověka, nesoucí četná přizpůsobení k naučené chůzi po dvou (habituální bipedie) 1. Velká a klenutá mozkovna 2. Hlava je držena v rovnováze, lebka je zakloubena kolmo na první obratel páteře 3. Horní (proximální ) kloubní hlavice kosti stehenní je zvětšená, zesílená a zakloubená v jamce kyčelního kloubu, krček nesoucí kulovitou kloubníhlavici svírá s podélnou osou těla kosti stehenní úhel přibližně 120 st. 4. Ruce mají prodloužený palec, konečky prstů charakterizuje zvýšená citlivost, jednotlivé články prstů jsou rovné, nezakřivené 5. Kost stehenní je prodloužená a zesílená 6. Kloubní plochy kolenního kloubu jsou zvětšené Noha tvoří sklenutou strukturu s neoponovatelným 7. palcem, zbývající Prsty nohy jsou malé, krátké a rovné 8. Řezáky jsou zmenšené, špičáky malé, stoličky a zuby třenové velké a pokryté tlustou sklovinou Předloktí je zkrácené 9. Pánev je krátká a široká A B

29. Dědictví anatomie (čas v milionech let): Různé části naší kostry byly tvarovány v rozdílných údobích našich evolučních dějin. Klenutá mozkovna je naším nejrannějším výdobytkem - zakulatila se do dnešní podoby asi před 10000 lety, zato uzavřená očnice od spánkové jámy (vzniklá před 40 miliony let)a základní zubní vzorec (35 milionů let starý) patří zřejmě k nejstarším. Zbývající kosterní struktury se tvořily v tomto velkém časovém rozsahu v pořadí patrném na obrázku.

30. Adaptační projevy pohybových stereotypů M. gluteus maximus je u šimpanzů delší, vypíná dolní končetinu v kloubu kyčelním a tak vzpřimuje trup. U člověka dosáhl ve svém fylogenetickém vývoji maximálního rozvoje, jeho hlavní funkcí je extenze v kloubu kyčelním. Při fixaci pánve vede k zanožení, při fixaci končetiny zaklonění pánve. Tímto mechanismem se podílí na vzpřímeném držení trupu v prodloužení pánevních končetin. Tím je ve vysvětlována jeho mohutnost. Tahem za tractus iliotibialiszajišťuje extenzi v kloubu kolenním, což opět souvisí s bipedií. Tato částsvalu působí addukci. Svalové snopce inzerující na tuberositas glutea provádí abdukci a mírnou zevní rotaci. U nižších opic není vytvořen, u úzkonosých primátů má podobu tenkého svalového útvaru. Slabě vytvořen je u poloopic, kde se upíná na trochanter tertius femoris a připojuje se na tenký tractus iliotibialis stejně jako u člověka. Zanožení u opic je spojeno s rotací stehenní kosti. M. gluteus medius a minimus se podílí na zevní rotaci v kyčelním kloubu a abdukci (zajištění rovnováhy těla). U šimpanze je hmotnostní rozdíl mezi m.quadriceps femoris a hamstringy 1:1, u člověka 3:1.

31. Srovnání anatomických poměrů některých svalů kyčelního kloubu u člověka a šimpanze • 1. velký a střední sval hýžďový • 2. malý sval hýžďový • 3. svaly a šlach zadní strany stehna (hamstrings) • 4. čtyřhlavý sval stehenní • 5. trojhlavý sval lýtkový

32. Každý pohyb začíná posturou, posturální funkce tvoří opornou bázi, ze které každý pohyb vychází. Při analýze pohybu je vždy třeba začít hodnocením jeho posturální báze. Tělesné schéma stojícího člověka je záležitostí postavení trupu. Kvalita držení trupu je dána postavením páteře ve vertikále ve vztahu k rovinám sagitální, transverzální i frontální, což zajišťuje především postavení autochtonní muskulatury. První globální změna držení těla přichází automaticky asi od 6. týdne života a je závislá na mentálním vývoji. Základ tělesného schématu se utváří do věku 3. měsíců a ukončuje ve věku 6. měsíců. Páteř musí být v tomto věkovém období napřímena v sagitální rovině. Postavení jednotlivých segmentů umožňuje v dalším motorickém vývoji pohyb páteře v rovině transverzální, sagitální i frontální. V průběhu motorického vývoje se pak tato poloha diferencuje do zkříženého lokomočního vzoru.

33. Ideální tělesné schéma u 3měsíčního dítěte Ideální tělesné schéma je ve věku 3 měsíců tvořeno základnou, jejíž vrcholy jsou v poloze na břiše – symfýza a mediální epikondyly humeru. Páteř je napřímená, úhel páteře a humeru je 90 stupňů, hlava je vně opěrné báze. Neideální tělesné schéma vytváří v poloze na břiše základnu, která je tvořena kontaktem proximálních konců předloktí a oblasti pupku s podložkou. Hlava je v reklinaci uvnitř opěrného trojúhelníku, takže podmínka vzpřímené páteře v sagitální rovině není splněna a páteř se nachází v lordóze.

34. Neideální držení páteře v sagitální rovině se přenáší do vzpřímeného stoje. Dochází k přetěžování, především v přechodu lordóz a kyfóz. Neideální postavení se přenáší i na klouby distálním směrem – na kořenové klouby, střední klouby a klouby aker. Některé jsou přetěžovány, jiné nemají možnost plně uplatnit svou funkci. Pak se vytváří substituční programy – programy vadného držení a náhradních pohybových stereotypů. Nesmíme zapomenout, že pro neideální posturu je neadekvátní zátěží i to, co bychom jinak považovali za zcela normální. Neideální postura má charakteristické projevy: reklinaci hlavy, chybná zakřivení páteře, kraniálně směřující klíční kosti, vnitřní rotace ramen,, zvětšená ventrální flexe pánve,vnitřní rotace kyčlí, časté rekurvace kolen, planovalgozitu hlezna, zborcené klenby nožní apod. Při stárnutí ubývají velké motoneurony extenzorů a tím se zvyšuje tendence ke vzniku svalových zkrácení. Větší tendenci ke zkrácení mají svaly uložené blíže k ose a svaly s předchozím hypertonem (sportovci).

35. Současný moderní člověk Homo sapiens sedentarius - zkrácení určitých svalových skupin

36. Kineziologická studie sportovců zabývajících se volným lezením a judemJarmilaRiegerová, Zbyněk Jančík, Petr Kytka

37. 36 mužů: 20-25 let (Adultus) 3 muži: 35-38 let (Maturus I.) Výkonnostní stupnice horolezců 30 mužů: 15-29 let (Juvenis a Adultus) ÚVOD V roce 2002 jsme provedli vyšetření svalových funkcí a pohybových stereotypů u dvou skupin sportovců zabývajících se volným lezením seřazena podle obtížnosti výstupu jednotlivých lezeckých cest I II III IV -V V  V+ VI- VI VI+ VII- VII VII+ VIII- VIII VIII+ IX- IX IX+ X- X X+ XI- XI rozmezí obtížnostních stupňů, kterých dosáhli testovaní probandi. Průměrný dosažený výkonnostní stupeň VII představuje skupinu probandů na dobré lezecké úrovni. Dosažené výkony starších mužů se pohybovaly v rozmezí IX až X+. judem

38. tělesná výška 179,3cm n.i.= 0,20 tělesná hmotnost 73,3 kg n.i.= -0,26 VÝSLEDKY Sportovní lezci Tělesná výška a hmotnost V mezích normálního kolísání hodnot populačního průměru ČR Pro srovnání s populační normou byl vypočten vážený průměr a vážená směrodatná odchylka vždy pro příslušnou věkovou kategorii.

39. Při vyšetření posturálních svalů byla nalezena poměrně nízká frekvence svalových zkrácení, i když šlo o věkovou skupinu sportovců věku Adultus a Maturus. Graf 1 • m. triceps surae dex. • flexory kolenního kloubu dex. • m. rectus femoris dex. • m. tensor fasciae latae dex. • adduktory kyčel. kloubu dex. • m. iliopsoas dex. • m. quadratus lumborum dex. • m. erector spinae • m. pectoralis major dex. • m. trapezius sin. • m. trapezius dex. Frekvence svalových zkrácení u posturálních svalů a svalových skupin u sportovních lezců (n = 36, 1 = 2,78%) a judistů (n=30, 1=3,33%) Výskyt svalových zkrácení byl v přímém vztahu k výkonnosti lezců, kteří se tomuto sportu věnovali v rozmezí 1 až 9 let, od V. po IX. stupeň obtížnosti (čím kratší doba lezení, tím vyšší počet svalových zkrácení u jednotlivce).

40. Graf 2 • flexe šíje • flexe trupu • extenze dolní končetiny • abdukce dolní končetiny • test kliku • abdukce horní končetiny Frekvence svalových oslabení a substitučních pohybových stereotypů u sportovních lezců (n = 36, 1 = 2,78%) a judistů (n = 30, 1 = 3,33%) Svaly s funkcí převážně fázickou Určité oslabení bylo v 19,45 % zjištěno u m.serratus anterior mm. rhomboidei. • nález souvisí se stavem m. trapezius, m. latissimus dorsi, • je zřejmě podmíněn délkou tréninku a technikou lezení.

41. Substituční pohybové stereotypy nalezeny nebyly, což je vzhledem k dosud známým vysokým frekvencím u dětské, dospívající i dospělé populace překvapující. Proto uvažujeme o působení mechanismu evokace evolučně starých, raně kódovaných vzorů reflexní motoriky. Evoluční proces změny funkčního zapojení m. gluteus maximus z abduktoru ve sval pro extenzi v kyčelním kloubu, souvisí s habituální bipedií a s morfologickými adaptacemi na ni. • reflexní plazení a reflexní otáčení jsou vrozenými globálními vzory motorické ontogeneze. • V průběhu ontogeneze vzpřímení nabývají mnohotvárnosti a stále se zdokonalují.

42. představuje přirozenou realizaci těchto základních vzorů v prostoru. Geneticky kódovaný lokomoční vzor je v procesu učení (tréninku) precizován do sportovního využití. Volné lezení Při sportovním lezení jsou nejvíce zapojovány svalové skupiny horní části těla, zejména předloktí.

43. Tělo lezce se vlivem páky v kořenových kloubech přesouvá, a tím je spontánně aktivována vysoká aferentace. Při lezení je třeba velkého rozsahu kloubní pohyblivosti, až do mezních poloh. Velká, aktivně provedená flekční fáze kyčelního kloubu se vztahuje nejen k flexi, ale i k zevní rotaci a abdukci stehna. Také adduktory se dostávají do kontrakce a spolu se zevní rotací a abdukcí femuru do protažení (nulový nebo velmi nízký výskyt zkrácení těchto svalů). Kontrakcí břišní stěny vzniká dorzální flexe pánve, se zapojením muskulatury zad a ischiokrurálních svalů. Šikmé postavení pánve ve frontální rovině vykonávají m. latissimus dorsi a m. quadratus lumborum. Také stav těchto svalů byl velmi dobrý až výborný.

44. 3 probandi ve věku Maturus I (35 až 38 let) se lezení věnovali 17 až 22 let, s dosaženou výkonností v rozmezí IX až X+. Zkrácení posturálních svalů se vyskytlo: ve dvou případech pouze u m. trapezius, svalové oslabení pouze v 1 případě u m. serratus anterior a mm. rhomboidei. Substituční pohybové stereotypy opět zjištěny nebyly.

45. 170,23 cm n.i.= -0,80 58,35 kg n.i.= -0,86 TH TV TV TH 181,25 cm n.i.= 0,55 180,0 cm n.i.= 0,21 70,81 kg n.i.= -0,29 89,88 kg n.i.= 1,24 TV TH VÝSLEDKY Judisté Tělesná výška a hmotnost Věk Juvenis(15-17 let) - podprůměrní Věk Adultus (18-23 let) - v mezích normálního kolísání Starší muži(24-29 let) – vyšší postava a nadprůměrná hmotnost TV – tělesná výška, TH – tělesná hmotnost

46. Frekvence svalových zkrácení u posturálních svalů a svalových skupin u sportovních lezců (n = 36, 1 = 2,78%) a judistů (n=30, 1=3,33) Graf 1 • m. triceps surae dex. • flexory kolenního kloubu dex. • m. rectus femoris dex. • m. tensor fasciae latae dex. • adduktory kyčel. kloubu dex. • m. iliopsoas dex. • m. quadratus lumborum dex. • m. erector spinae • m. pectoralis major dex. • m. trapezius sin. • m. trapezius dex. Nalezená situace byla signifikantně horší, než v případě sportovních lezců. Nejvyšší frekvenci zkrácení (60% a vyšší než 60%) vykazovaly flexory kolen a sestupné snopce m. trapezius. Svalové skupiny zajišťující pohyby v kyčelním kloubu byly téměř u poloviny souboru ve stavu zkrácení, což svědčí o častém setrvávání ve flekčních polohách a nedostatečné kompenzaci v tréninkovém procesu. Obecně je znám nesprávný přístup ke kompenzačním cvičením, která jsou často trenéry i sportovci považována za ztrátu času. Bez statistické významnosti rozdílů byly pouze frekvenční nálezy zkrácení u m. erector spinae a m. pectoralis major dex.

47. Frekvence svalových oslabení a substitučních pohybových stereotypů u sportovních lezců (n = 36, l = 2,78 %) a judistů (n = 30, l = 3,33) Graf 2 • flexe šíje • flexe trupu • extenze dolní končetiny • abdukce dolní končetiny • test kliku • abdukce horní končetiny Nalezenému stavu zkrácení odpovídá i vysoké procento substitučních pohybových stereotypů v oblasti kyčelního kloubu, ve smyslu primární aktivace hamstringů. Test kliku vypovídá o svalové síle m. serratus anterior a svalů rhombických. Také zde bylo nalezeno pouze 50% správného provedení testovacího cviku. Mm. rhomboidei táhnou lopatku k páteři a zvedají ji lehce vzhůru. Do protrakce a anteverze lopatky se zapojuje m. serratus anterior. Pomocným svalem je m.trapezius, který má fixační a rotační účinek na lopatku.

48. ZÁVĚR Člověk reaguje na exogenní i endogenní motorické stimuly jako systém. Volné lezení evokuje evolučně staré, ontogeneticky raně kódované vzory reflexní motoriky. To spolu s nutností aplikace strečinku před realizací výstupu pozitivně ovlivňuje pohybový systém sportovců. U mladých judistů se projevuje trend známý i u ostatních sportů (Riegerová 2002). Jednostranné zatížení a přehlížení kompenzace od počátku tréninku (i když v tomto konkrétním případě jde o různé sportovní kluby ve třech moravských městech), přináší zdravotní problémy a je i brzdou v dosažení úspěšnosti sportovního výkonu.

49. SOUHRN U dvou souborů sportovců zabývajících se volným lezením a judem, ve věku Juvenis, Adultus a Maturus 1, jsme provedli rozbor svalových funkcí a pohybových stereotypů. Sportovní lezci dosahovali v průměru VII. výkonnostního stupně (dobrá lezecká úroveň), judisté se judem zabývali na úrovni 2. ligy. • Nízký, až nulový nález zkrácení a substitucí u sportovních lezců nás přivedl na myšlenku evokace evolučně starých, raně kódovaných vzorů reflexní motoriky při volném lezení. • U souboru judistů se projevil trend známý i u ostatních sportů, potvrzující nedostatečnou kompenzaci jednostranného treninkového zatížení i způsobu života.