Sociálně patologické jevy ve společnosti

1. 1.Problém deviace a anomie 2. Studium deviantního chování 3. Zákon, zločin, trest 4.Sociologická teorie Sociálně patologické jevy ve společnosti

2. Tato problematika souvisí s fungováním sociální kontroly. Odchylky od dané sociální normy byly vždy předmětem zájmu sociálního okolí. Deviací rozumíme – jednání, které není konformní vůči některé normě nebo soustavě norem, kterou velké množství osob v dané komunitě, nebo společnosti akceptuje. Deviace je tedy jiné chování, než to, které je všeobecně přijímanou normou. Problém deviace a anomie

3. které jsou obecně nebezpečné, škodlivé ohrožují jednotlivce, skupinu,nebo celou společnost, její fun-gování a stabilitu. Za sociálně patologické jevy považujeme hlavně trestní činy. Hranice mezi normálními a patologickými jevy je však velmi těsná. Sociálně patologické jevy jsou ty odchylky,

4. Většinou souvisí s poruchami v procesu socializace, nedostatečně zvládnutými kulturními vzorci chování Většinou však vznikají v problémovém sociálním prostředí, kde působí kriminální vzory chování. Setkáváme se jak s individuální, tak skupinovou deviací. Příčiny patologického chování jsou různé.

5. kdy přestanou fungovat univerzální kulturní normy, což se stává v období velkých celospolečenských krizí, dochází k chaosu. Je to situace, kdy dochází k likvidaci starých hodnot a norem aniž jsou zatím nahrazeny normami novými. Takový stav nazýváme anomií. Pojem zavedl Durkheim. Nastane-li ve společnosti situace

6. solidarita, soudržnost, bezpečnost jedinců, zákon-nost. Anomie je většinou jen přechodný stav související s procesy reorganizace společnosti, nastolení moci a řádu. Anomie vyjadřuje napětí, kterému je vystaveno chování jednotlivce v důsledku rozporu mezi vlastními akceptovanými kulturními normami a reálnou sociální situací. Jsou ohroženy takové hodnoty jako

7. -Konformní typ jednání, jedná na základě obecně sdílené kulturní normy. - Inovátoři – to jsou lidé, kteří se řídí kulturní normou, chtějí ji naplnit, ale k jejich naplnění používají nelegitimní postupy. Jde většinou o zlo-čince. - Ritualisté – řídí se nadále příslušnou kulturní normou, ale dávno ztratili šanci na její naplnění. Řešení anomické situace jsou různá. Uvádí se následující typologie jednání

8. kulturní normy, ustoupili od principu soutěživosti a snaží se přežít v rámci nějaké svépomocné kolekti-vity. - Rebelové – odmítají příslušnou kulturní normu a s tím spojené další hodnoty. Většinou usilují o změnu společenského systému. Jde zejména o politické radikály. Odpadlíci – kdož již nevěří ve smyslu

9. Podobně jako jiné oblasti sociologie obrací studium deviace naší pozornost k otázkám moci a majetku. Pokud sledujeme dodržování a porušování sociálních pravidel, musíme mít trvale na mysli čí pravidla to vlastně jsou. Žádná společnost se nedá jednoduše rozdělit na ty, kdo normy porušují a na ty, kdo je dodržují. Studium deviantního chování

10. Kromě toho se dělí na formální a neformální. O for-málních sankcích hovoříme tam, kde existují pevně stanovené skupiny lidí, jejichž úkolem je zajistit dodržování určitých norem. Za neformální sankce považujeme méně organizované a spontannější reakce na nekonformní jednání. Pokuta, odnětí svobody, poprava jsou příklady negativních formálních sankcí. Sankce mohou být pozitivní nebo negativní.

11. verbální narážky nebo kritika, právě tak jako to, když se někomu prostě vyhýbáme. Přesto, že nejsou tak efektivní a zjevné, jako sankce formální, mají neformální sankce zásadní význam. Snaha získat uznání rodiny, přátel, nebo vyhnout se zesměšnění, často ovlivňuje chování lidí více, než formální odměny a tresty. Neformální sankce mohou být

12. Kde je zákon, tam je zločin. Ten lze totiž nejsnáze definovat jako jednání, které porušuje zákon. Před nástupem moderní doby se jako nejtěžší zločiny hodnotila provinění náboženské povahy, nebo proti majetku panovníka či šlechty. Za ně bývaly udělovány nejpřísnější tresty. Hrdelním zločinem bylo i to, když poddaný pytlačil, chytal ryby na pozemku patřícím králi nebo panovníkovi. Zákon, zločin, trest

13. Až do počátku 19. století byly zločiny v Evropě a v Americe jen zřídka trestány vězením. Pokud existovaly věznice, kázeň tam byla často jen mini-mální. Hlavními způsoby trestání až do 19. století byly tresty tělesné. Změny způsobu trestání

14. chudobinců zvaných často též špitály než z někdej-ších šatlav a žalářů. Chudobince ve většině evropských zemí vznikaly v 17. století, v době kdy se řítil feudální řád. V chudobincích byla tulákům poskytnuta obživa a museli tvrdě pracovat. V průběhu 18. století se vězení, nemocnice a ústavy pro choromyslné postupně oddělily. Moderní vězení se vyvinula spíše z

15. Povaha a obsah deviantního chování byly v minulo-sti jiné než dnes a liší se i mezi jednotlivými kulturami. Tuto skutečnost je možné vysvětlit prostřednictvím základních typů teorií. Jak vysvětlit deviaci

16. Některé z prvních pokusů vysvětlit zločin byly bio-logické povahy. Francouz P. Broce tvrdil, že na leb-kách a mozcích zločinců objevil zvláštnosti, jimiž se lisí od počestných občanů. Ital Lambroso v 70. letech 19. stol. dospěl k názoru, že se někteří lidé rodí s kriminálními sklony.Byl přesvědčen , že tyto typy lze identifikovat podle tvaru lebky. Později byly považovány tyto názory za zcela nehodnověrny Biologické teorie zločinu a deviace

17. Vliv se dokazoval prostřednictvím studia rodokme-nů. Studium rodokmenů ve skutečnosti neprozrazuje téměř nic o vlivu dědičnosti, protože genetické předpoklady nelze oddělit od vlivu okolí. Jinou metodou bylo zdůrazňování vlivu dedičnosti.

18. Rozlišil 3 hlavní typy lidské fyziognomie a jeden z nich prohlásil za přímo spojený s delikvencí. Sval-natí atletičtí jedinci, mezomorfní typy jsou podle něj náchylnější k zločinnému jednání než lidé hubení ektomorfní nebo tělnatější – endomorfní. Takové výzkumy byly podrobeny značné kritice. Ve 40. letech 20.stol oživil tuto myšlenku W. Sheldon.

19. mezi kriminálními sklony a určitými chromozomy v genetické výbavě jedince. Objevilo se tvrzení, že mezi delikventy jsou nadprůměrně zastoupeni muži s nadbytečným chromozomem Y. Pozorovatelé brzy zjistili, že rozdíly byly způsobeny malým rozsahem zkoumaných souborů. Později se někteří badatelé pokusili najít souvislost

20. Někteří jedinci mohou mít vrozené předpoklady k popudlivosti a agresivitě. Nemáme však žádné přesvědčivé důkazy , že by takové osobnostní rysy byly dědičné. Nadále nelze vyloučit určitou souvislost mezi biologickými faktory a typy zločinů

21. I psychologické teorie zločinu hledají souvislosti mezi kriminalitou a typem osobnosti. Ať už psycho-logické teorie kriminality vycházejí z Freuda nebo jiných autorů, mohou přinejlepším vysvětlit jen některé aspekty zločinu. Je málo pravděpodobné, že by psychologické charakteristiky „osamělého střelce“ měly mnoho společného s členy gangu. Psychologický pohled

22. skutečně prvotním zdrojem kriminality, nebo se samy druhotně formují u jedinců vystavených vlivu skupin, v nichž dochází k trestní činnosti? Jsou postoje a názory jednince

23. Každý uspokojivý výklad povahy zločinu musí mít sociologickou podobu, protože o tom, co bude považováno za zločin rozhodují společenské instituce. Jedním z nejvýznamnějších aspektů socio- logického pojetí zločinu je důraz na souvislosti mezi konformitou a deviací v různých sociálních kontextech. Sociologická teorie

24. dílem především chudších vrstev. U jiných deliktů, např. zpronevěry nebo daňových úniků už ze samé podstaty věci vyplývá, že se jich mohou dopustit jen osoby disponující určitým majetkem. Trestní činy jako krádeže nebo vloupání jsou obvykle

25. Pojem uvedl americký sociolog Sutherland. Ve společnosti, která obsahuje mnoho různých subkul-tur povzbuzují některá sociální prostředí sklon k nelegálním činnostem , zatímco jiná ne. Jedinci se stávají delikventy v důsledku toho, že se združují s jinými lidmi, kteří jsou nostiteli kriminálních norem.Kriminální jednání je z valné části naučené v primárních skupinách. Diferenciální asociace

26. V subkulturních komunitách, jejichž členové mají jen malé šance dosáhnout úspěchu legitimním způsobem, např. v prostředí znevýhodněných etnických menšin. Někteří autoři tvrdí, že gangy vznikají

27. Jde o soubor navzájem souvisejících myšlenek, než o ucelenou koncepci. Zastánci tohoto směru nevní-mají deviaci jako soubor charakteristických rysů jednotlivců a skupin, ale jako proces interakce mezi deviantní a nedeviantní částí populace. Hlavním zdrajem etiket jsou ti, kdo představují sílu zákona a pořádku anebo jsou schopni vnutit svá měřítka konvenční mravnosti. Etiketizační teorie- teorie nálepkování

28. vymezující deviaci určují bohatí lidé chudým, muži ženám, straší mladším. Autor Lennert nazývá první prohřešek primární deviací. Sekundární deviace nastává tehdy, když jedinec příjme etiketu, kterou dostal a začne sám sebe vnímat jako deviantního. V podstatě se dá řící, že pravidla

29. které žádnéjedníní není kriminální samo o sobě. Co je kriminální to definují nositelé moci prostřednic-tvím zákonů a tím , jak je interpretuje policie soudy a nápravná zařízení. Význam etiketizační teorie spočívá v tom, že vychází z představy, podle

30. Všechny dosud zmíněné teorie mají sklon vnímat kriminalitu spíše jako reakci, než akci, spíše jako výsledek vnějších vlivů, než jako aktivní činnost jedince, který se snaží získat výhody anebo chce využít situace, vníž se ocitl. Racionální volba a situační výklad zločinu.

31. ale aktivně se pro ní rozhodují, neboť se domnívají, že riziko za to stojí. Výzkumy ukazují, že k mnoha trestním činům dochází na základě situačního rozhodnutí. Lidmi se „zločineckou mentalitou“ jsou ti, kterým je líto zahodit šanci, pokud se naskytne. Podle tohoto pojetí nejsou lidi ke kriminální činnosti přinuceni

32. jak mnoho mívá činnost společného s běžným rozhodováním nedeviantní povahy. Rozhodnutí vzít něco v obchodě bez placení, když se nikdo nedívá, není příliš odlišné od rozhodnutí koupúit určitý výrobek, který nám padl do oka. Situační povaha četných majetkových deliktů svědčí o tom,

33. 1. Oprávněněn zdůlrazňují, že kriminální a spořáda-né jednání na sebe plynule navazují. 2. Na kontextu významně závisí i výskyt kriminální činnosti. Přes všechny své nedostatky má zřejmě nejširší použití etiketizační teorie. Každé z teoretických východisek přispívá k pochopení určitých aspektů zločinu.