Střípky Jiří Černý

1. Střípky Jiří Černý

2. Střepy a střípky 1977 - 2000

3. Uvědomíš si lásku a ztratíš ji uvědomíš si dobro a ztratíš je uvědomíš si štěstí a ztratíš je. Uvědomíš si zlo a zůstane uvědomíš si nenávist a stane se těžší. Uvědomíš si život a zemřeš. 1977

4. Té, které říkám Unko Smutná Lijavec slz donaha bičuje Běsnou Horu. Já noční kruhy smutku zpod očí unavených rozlévám po krajině jako hudbu jako noc studeně planoucích ohňů hanbou shrbených výčitek bolavých obrázků paměti. Ty shrbený poutník mizíš na obzoru za zrcadlem slz. 1980

5. Zoufalá Chce se mi plakat hlavou bít o zem a o hvězdy do hlíny zarýt nehty a křičet nad vším co je člověk. Být takhle je nebýt. 1981

6. Na okraji Překotně vyhrkne z nás rozkoš kodrcavá kárka sjede z kopečka kola se zaboří hluboko do měkkého písku. A zastaví se tam kde začíná tvé moře ženo. 1981

7. Memento 81 Nebyl přece sám. Kde jsou jeho přátelé kde jsou ti kteří tenkrát nemlčeli? Plamenem vykřičel bolest po svobodě po volnosti a po pravdě. A nebyl sám. Kde jsou ti kteří tenkrát za ním stáli? Chtěl bych rozsvítit dvanáct let zaprášenou svíci. Ať plápolá plamínek. Připomíná. 1981

8. Jarkovi Bláznovy oči Najatí hoši z břehu na břeh po sobě hází bláto a řeka která není mizí v řehtajícím měsíci ranního západu kde v šeděmodrém dýmu vypoulených zrcadel rybích očí trhaně tančí a celým svým bílým tělem pláče Picassův nahý harlekýn labutí píseň věčného návratu do země pod zemí do země nás stromů divoce se milujících za bouřlivého bezvětří v němž obrovské hejno potrhlých vrabců zcela jednomyslně za ohlušujícího potlesku >

9. svých ptačích rukou vzneslo se do výšky rudé oblohy a svrhlo slunce ke kterému ani nedoletělo pronikavé zvonění ledové tříště na paměť hodiny této kdy bláznovy oči zůstávají klidné. 1981

10. Jarunce Obrázek Na druhé straně očí prostince rozumíš té vnitřní řeči zimních labutí a stromů naději prstů zaťatých do křečovitých břehů nedůvěry k vlnám a k proudu který strhává rozlehlým jiskřícím plochám světla a ostýchání mezi stromy labutěmi a lidmi. 1981

11. Ošklivá Kdysi jsem viděl Prasata v růžích A taky Růže v prasatech Zestárnul jsem Teď už vidím Jen ty Svině 1981

12. Jarkovi Město I. V polorozpadlých chrámech prorostlých plevelem a blínem kněží ve špinavých ornátech chvějícíma se rukama stále ještě pozdvihují to zářivé, bílé slunce nad věčně poloprázdné lavice plné špíny, prachu a hluku z ulice. Jen v jedné z nich několik stínů ztěžka vstávajících a ztěžka klečících s očima pevně zavřenýma hledí na tvář Spasitele která jakoby se právě teď malinko usmívala. I letos na jaře zase vyrazila ve škvírách ledové kamenné podlahy mladá svěží tráva. >

13. II. Smutně opuštěné slepé ulice které teď už nikam nevedou pamatují doby kdy v nich plály ohně lidské touhy, lidské velikosti kdy byly živé a kdy se k nim jako holubice slétaly naděje všech. Dnes jen občas osamělý chodec nejistou chůzí a ustrašeně otáčeje hlavou dojde na konec kde se objeví novotou a výsměchem svítící silná zeď ostnatý drát muž, jehož otec nosil kožený kabát a nebo sráz na jehož dně zapáchá stoka. >

14. III. Hnisavé, špinavé řeky plné zbytků pomluv, neřestí a lží plné slizkých vln a bílé, mastné pěny vytékají z města na všechny strany. V písních se zpívá jak jsou průzračné Děti se učí že jsou čisté a plné života. Podivní vědci to vážně a složitě dokazují. Ti, kteří mlčí se stejně najdou na seznamech jednomyslně souhlasících. A jestliže se někdo odváží vykřičet pravdu o lži nenajde se už nikde. Pec krematoria neuhasíš plivnutím. >

15. Je mi líto potůčků které z prosluněných strání překotně se hrnou a když je už pozdě vytuší kam. Ostatně není vyhnutí. A řeky zlověstně odnášejí bílá břicha mrtvých ryb. Denně z toho pijeme. --- Jakýsi jiný divný druhý stín morového sloupu oficiální lži policejního paláce zaplavil chrámy řeky ulice a uhnízdil se v lidech. >

16. Žijeme tady dál. Ale k čemu je naše láska naše věrnost? Co nás tady drží co to je? Hrdost kapitána? Pouto matky, pouto syna? Naděje? 1981

17. Mileně Podzim poslušně dohněda učesal pole. Nízké slunce ani nehřeje ani nestudí. Touha stvořila klíny a spolu s nimi odlétla. --- Uprostřed vůní a barev ve vteřině strnutí na špičce hlubokého nádechu pochopil jsem to smutné z podzimu. 1981

18. Zase jsem zkusil otevřít vrátka koním nasypat vrabcům seřadit slůvka a naslouchat dovnitř. Jeden koník se zasmál. 1983

19. Listí Už zase pod zimou už zase havrani nevlídná rána nevlídná smrákání. Už zase v mlze už zase v dešti míjíme Boha míjíme štěstí. Už zase padá už zase umírá. Listí. 1983

20. Sobě Aby tu bylo něco jako báseň nemusí se zrovna Mléčná dráha řítit rachotem absolutního ticha drahou předurčenou časem mého vědomí na schůdkách vzpomínání. I nahá slova holých vět dýchají. Aby tu bylo něco jako báseň. 1984

21. Tomášovi Podzim II. A stejně jako loni hejno havraní letí po ránu letí po nebi. Potichu letí. Pečeť listopadání. 1984

22. Už zase slova do noci obrazy do dne osahávám touhou slepce spatřit odkud vycházejí. 1990

23. Kdo jsem? Marně se vracím do krajin kořenů vzpomínek a snění. Nemám co říct a jen tak mluvit se mi nechce. Neumím malovat a zapomněl jsem jak se píše. Živím rodinu naslouchám lidem uvězněným duším. Slova se zamotávají verše odlétly melodie ztichly. Kdo jsem? 1999

24. Tohle není poezie. Potřebuju jen říct že jsem ztratil duši kurva. Nevím kdy kde jak. Ale už mi to leze na mozek. A v noci brečím na stříbrný sníh v dětském pokoji svých synů. Dřív bych napsal snů. Dřív jsem tedy měl sny i duši a všechno? Nejkrásnější melodie vznikly jen tak. Nejkrásnější verše náhodou. Největší objevy omylem. O co tu sakra jde? Kam jsem ji mohl zašantročit. Opakuji tohle není poezie. A když ano? 2000

25. Každý má propast nad sebou v sobě. Každý se stáčí k jezerům uvnitř. Někdo z nich pije někdo se topí. Nikdo nepochopí zcela. 2000

26. Vracím se Dopředu Ochutnávám pozvolna Očima prstů Poztrácené tvary Významů i slov. Někudy Už zase slyším Jak voní smysl Potichu Celistvost cinká Nestačí být úplná Nevadí. Mně už ne. 2000

27. Střípky a záblesky 1977 - 2001

28. Uprostřed zahrady zasněžené jsem stál, svým stromům sbohem dát a poděkovat. Mí věrní strážcové, strážcové mého stáří. Má poslední zima. Šedivý sníh. Šedivé nebe. Šedivé ticho. Jen z hlubokých dálek duše a země zaznívá tichounce jarní pastorále. Teď, na konci. Má poslední zima. A dávná pravda, dříve jen tušená a tolikrát umlčená, je teď tak zřejmá a přímá ... Padá sníh. A hlava padá. A ruce. A ústa. A z hlubokých dálek mluví hlas tichý a jemný o tom, že není umírání, že jen odcházíme usmívat se dovnitř. 1977

29. Svědek Tříštivého vítězství světla v příšeří chrámu schoulený na dně své slabosti svědek pradávného vítězství denně se dotýká v posvátném průsečíku světla a tmy. Kaskáda slunce lomený oblouk prostá slova pravdy a v rohu malá pavučina. >

30. Pokojný pohyb rukou bolestí naplněný kalich v střízlivou lásku proměněný bělostný chléb denně tu slouží s rukama vnořenýma do světla a tmy. Chvějivé plamínky osamělý šepot mlčení kamene a vůně květin. >

31. Radostné poselství světu přináší život smrt slyšíte lidé? rozumíš? prostému tajemství denně se klaní s úsměvem něžným ze světla a tmy. 1979

32. Hluboko v tichu v nitru svých vin klečící v kapličce svědomí zpytuje Boha strnulý v padání od věčnosti k nikam jakoby vážil slova obhajoby tam jsou rozsudkem. 1979

33. Pedrovi Prorok Drásavé ticho ohnivého výkřiku naléhavou tváří trýzně burcuje noc zvonem svého požáru. Ten který vidí nemůže mlčet i kdyby chtěl. Ten který vidí drcen je obrazy těžšími slov. V ohnivém víru věčněpřítomného počátku ve žhavé výhni sebespalujícího života uprostřed plamenů hoří Ten který vidí. Nemůže jinak. I kdyby chtěl. 1980

34. Sanguis Christi Nedotknutelná důstojnost ztichlého vína jež proměněno čeká na citlivé prsty užaslého porozumění prostotě a závažnosti chvíle kdy ke rtům člověka nesen je kalich vína Boha. To víno je krví ta krev je bolestí. Utrpení i ponížení smutek i smrt stává se opojným vínem tomu kdo ví o nedotknutelné důstojnosti ztichlého vína jež proměněno čeká ve zlatém kalichu na bílém oltáři gotické katedrály zatuchlého kostelíku lidského srdce. 1980

35. Velký sonet Ulicí Jeruzaléma klopýtá, vstává, padá prach, pot a krev palčivé bolesti bičem otevřená záda na rameni sklíčeném přetěžký pláč dvou zkřížených dřev. Horečku vlasatic a mladých sluncí v očích s hlavou schýlenou hluboko, hluboko do ponížení táhne svou samotu prostředkem lidí lhostejností krutých posmíván a nepochopen, s tou směšnou korunou z trní. Na kopci za městem naznak vesmír převrátili a vítr hrůzou vzkřikl, když hřeby rezavými do dlaní kdysi bělostných se tupě vmilovali. Opona chrámová chvěje se pohyby sotva znatelnými. Od hřebu k hřebu, od dlaně k dlani pulzuje a zmítá se bolest nad ztrátou člověka, nad ztrátou Boha. Vteřiny, hodiny, roky, staletí ruce rozpřahuje veškerou lásku světa objímá letos křižovaná duha. Země se bezmocně vzpíná a spolu s mrtvými vstává i strach i špína jakoby z věčnosti naříká Madona. Na konci chodby zlověstně černý plamen plápolá kdy a koho z nás si k sobě zavolá? Trhá, trhá se chrámová opona. >

36. Od pravého poledne do hodiny třetí byla tma. A naše dávná vina, ta tvá i ta má sedá si na lidi, stromy a zvířata tak jako můra. O pusté ticho pak výkřik se rozlomil: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ I toto je víra. 1981

37. Polední Sepnutýma rukama skloněnou hlavou a očima upřenýma na vnitřní mlčení vystavěl jsem kapličku vzpomínku na paměť okamžiku kdy Bůh vstoupil do bolesti a vytrval. 1981

38. Ty stojíš a čekáš na obzoru. Sám proti hvězdám, sám proti Měsíci, uprostřed hluku noční oblohy, uprostřed výkřiků ptáků a lidí. Výkřiků ze snu do snu. Spíme. Ty ne. Ty stojíš a čekáš mezi námi, uprostřed našich krutostí a lží, uprostřed naší slabosti a zloby. Zloby z nevědomosti a strachu. Spíme. Ty ne. Ty stojíš a čekáš v každém z nás. 1981

39. Veronice a Pedrovi s omluvou za velká slova Noc Noční hodiny nespavosti noční hodiny pravdy pravdy kruté a přece osvobozující pravdy stejné jako tikání času do vzdálených zvuků zdánlivě spícího města. Noční hodiny pravdy noční hodiny soudu kde soudce i obžalovaný obhájce i žalobce svědkové i diváci jsou jeden před mlčením Soudce Obhájce i Žalobce kteří zase jsou jeden. Člověk a Bůh. >

40. Věčný soud kde mlčení je nejvýmluvnější obhajobou nejvýmluvnější žalobou a stalo by se nejstrašlivějším odsouzením. Mlčenlivý soud. Noční hodiny nespavosti noční hodiny pravdy. Tikání života. Plynutí času. Štěkání psů zní jako pochechtávání ďábla. Kokrhá kohout. „Třikrát a třicetkrát jsi Mne zapřel... Sedmkrát a sedmdesátkrát jsi Mne zradil...“ Čas zmlkl. Život stojí. Čekání strnulo v nejvypjatějším bodě tepu lidského srdce. --- >

41. A potom po strašlivé nepředstavitelně úzkostné a dlouhé vteřině zaznělo jediné slovo. Zaznělo jako volání zvonů k jitřní radosti. „Odpouštím.“ 1982

42. Františkovi a Hance Přijímání u sv.Ignáce Zlatá tvář sochy anděla prostoupená rozkoší tak jinou a přece podobnou té naší jakoby mi připomněla zatímco dole pod ní vrcholilo tajemství vtělení že jen v pramenech je každá řeka čistá a zlato že stává se ryzím jen v plamenech. 1982

43. Motto: Do věčnosti vstupuje čas neboť do času vstoupil Věčný Oslavený Ukřižovaný I praví jim Pilát: „Ejhle, člověk!"l a zástup světa zavyl nenávistí tenkrát jako dnes Ježíšovy dlaně mokvají bolestí jež se v krvavých kapičkách rozstřikuje na chladných dlaždicích dnes jako tenkrát nelze pohlédnout do oslavené tváře Kristovy neboť jas tváře Boží nesnese smrtelník nelze pohlédnout do tváře Ježíše Krista a nespatřit Ukřižovaného v agonii utrpení dnes jako tenkrát Oslavený Ukřižovaný nese kříž prostředkem slávy věčné kde odvěků navěky sedí po Boží pravici tenkrát jako dnes oslavené jizvy září tisícem záblesků drahého kamení barvy krvavé mokvající bolesti. 1983

44. Až doposud stále jen paběrkujeme na polích lásky skoupí rozsévači chudí ženci s odvrácenou hlavou jak Měsíc Zemi míjíme člověka - Boha neochotou pokleknout políbit a omýt prach slzami Marie Magdaleny. 1983

45. Šepoty a výkřiky nočních hledání milující tváře jako plameny keře hořícího před nímž Mojžíš zul z nohou opánky své vzpínají se k Bohu aby ono místo svaté jednou vzplanulo i ve tvé mysli. 1984

46. Bratrovi Smrt I. Světla města zakroužila a vzlétla v okně nočního odjíždění. Hejno holubů přeletělo a zmizelo bez jediného vzkazu. I můj život zakrouží vzlétne a zmizí abych nalezen byl někým jiným za onoho rozbřesku kdy shromážděni budeme my žijící i my mrtví k poznání pravdy o sobě. 1984

47. Janě, kterou miluji a všem ostatním, které mám rád Vzbudily se svíce zahořely svatozáře slzopády světla dopadly na klávesnice a čísi prsty počaly tesat přeslavný chorál pro mlčení velehor a ticho katedrál. To pro oblaka barokní a pro radost mistr Georg Friedrich rozehrál varhany domu Božího neboť sestoupil mezi své náš Spasitel a Král. 1985

48. Smrt II. Za oknem se kymácely stromy otec mluvil o Bohu a všude byl průvan protože věčnost je stále ještě nedovřená. A mně bylo jako bych měl každou chvíli zešílet spolu s tím podzimním a kymácivým nebem neboť i kořeny těch polonahých stromů byly neklidné a chvěly se. (Ostatně nikdo se ani nepokusil vyvrátit mi ten utkvělý pocit vlaku který jednou a navěky ujel aniž bylo možno nastoupit když byl ještě na dosah). >

49. Za oknem se kymácelo slunce vesmír uvnitř křičel a mně bylo jako bych měl každou chvíli zemřít protože uprostřed toho všeho kymácení jsem zahlédl motýla jak třepotavě odlétá jakousi dlouhou chodbou. A ten motýl byl mrtvý. A ten motýl jsem já. 1985

50. Janě Zrození Když jsem poprvé běžel tou chodbou od ne k ano světlo na konci udeřilo. Až tamtudy půjdu podruhé ukonejší. 1986