ÚVOD DO PRÁVA

1. ÚVOD DO PRÁVA JUDr. Marek HODULÍK

2. Právo • Od ostatních společenských pravidel se liší tím, že je stanoví stát a jsou také státem vynutitelná. • Právo je jedním ze společenských normativních • systému; usměrňuje chování lidí vedle morálky, etiky,náboženských norem, ale i estetických norem, • sportovních pravidel apod. • Právo je soubor pravidel, podle kterých se • organizuje a řídí lidské soužití.

3. Dělení práva • pozitivní • objektivní • veřejné • hmotné • vnitrostátní • striktní • kogentní • přirozené • subjektivní • soukromé • procesní • mezinárodní • pružné • dispozitivní

4. Právo pozitivní a právo přirozené • právo přirozené (iusnaturale) • existuje nezávisle na státě, • souhrn principů, které jsou adekvátní dosaženému stupni vývoje společnosti • předchází pozitivní právo (je prepozitivní) • právo pozitivní (ius pozitivum) • je dané státem • je to právo platné • jsou to předvídatelná pravidla, která se vynucují, tzn. že protiprávní jednání je postihováno.

5. Právo objektivní a subjektivní • Právo objektivní • uspořádaný soubor platných právních norem jako obecně závazných pravidel chování stanovených či uznaných státem (resp. mezinárodním společenstvím států) • dává odpověď na otázku, co je v dané situaci po právu, příp.proti právu obecně • vztahuje se na skupinu případů stejného druhu a neurčeného počtu • normy objektivního práva jsou obsaženy v oficiálních státem (státy) uznaných pramenech práva • Právo subjektivní • právo v konkrétním právním vztahu, • dává možnost se určitým způsobem chovat • Objektivní právo v tomto případě poskytuje ochranu spočívající v nerušeném výkonu subjektivních práv. • Souhrn norem upravujících subjektivní právo (vlastnictví, dědictví) se nazývá právní institut.

6. 3 složky subjektivních práv: • Právo chovat se určitým způsobem, které má své zákonné meze (je to míra možnosti chování) • Právo požadovat určité chování od jiného, minimálně aby se zdržel rušení oprávněného chování • Právo požadovat od státu právní ochranu v případě, že by oprávněné chování bylo neoprávněně rušeno, popř. bylo takovému chování neoprávněně bráněno (k tomu srov. čl. 36 LZPS, podle kterého se „každý může domáhat…..svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu“)

7. Právo veřejné a soukromé • soukromé • založeno na rovnosti subjektů • soukromoprávní vztah nemůže vzniknout bez konsensu, má smluvní charakter => tzv. smluvní právo (majetkové vztahy - kupní, darovací smlouva). • nemohou být ukládány povinnosti proti vůli druhého subjektu. • možnost rozsáhlé dispozitivní úpravy • občanské, obchodní, pracovní, rodinné a mezinárodní právo soukromé

8. Právo veřejné a soukromé • veřejné • založeno na nerovnosti subjektů jeden má pravomoc rozhodovat právech a povinnostech druhého subjektu • typická jednostranná rozhodovací pravomoc orgánů veřejné moci -> neexistuje zde smluvní princip, ale individuální právní akty (rozsudek, nález, rozhodnutí,...). Proti těmto rozhodnutím lze podávat opravné prostředky. • Práva a povinnosti mohou pro subjekt vzniknout i proti jeho vůli. • POZN.: K prolomení nerovnosti dochází ve správním a ústavním soudnictví => před soudem jsou si subjekty rovny. • trestní, správní (jeho derivát - finanční), mezinárodní právo veřejné a ústavní právo

9. 3 teorie dělení soukromého a veřejného práva • zájmová teorie • (římský právník Ulpián) - to, co slouží jednotlivému člověku je právem soukromým, co odpovídá zájmu státu je právo veřejné (vycházela z nadřazenosti státu nad občanem). • teorie nadřazenosti a podřazenosti subjektů • (tzv. subordinace, 19. století) - navazuje na zájmovou teorii, obrací ale příčinu a důsledek -> tam, kde jsou subjekty nerovné, se jedná o veřejné právo, tam, kde si jsou rovny, jde o soukromé právo • organická (subjektová) teorie • rozhodující je, zda účastníkem vztahu je orgán veřejné moci; když ano, je zde nerovnost, je to veřejné právo, když ne, je zde rovnost subjektů a jedná se o soukromé právo. Rozdíl od zájmové je v tom, že u Ulpiána je stát vždy silnější, zatímco v organické teorii má stát „dvě tváře“.

10. Právo hmotné a procesní • hmotné právo • bezprostředně slouží k naplnění účelu právní úpravy. Stanoví práva a povinnosti, které jsou smyslem právní úpravy (právo na život,...). • procesní právo • slouží k naplnění účelu právní úpravy zprostředkovaně. • slouží k úpravě postupu, k ochraně hmotných práv. • Účastníkům jsou dána nová, procesní, práva a povinnosti. Stanoví se postup pro aplikaci práva (i pro tvorbu práva). Např., co dělat, když mi dlužník nevrátí peníze - právo podat žalobu, být účastníkem řízení => právo na soudní a jinou právní ochranu, právo na obhajobu.

11. Právo vnitrostátní a mezinárodní • Mezinárodní právo veřejné upravuje vztahy mezi státy a jimi vytvářenými organizacemi. • Aby bylo závazné, musí být buď • transformováno - přebírání určitých zákonů, nebo • recipováno - je přejato, vnitrostátní systém je upraven • implementováno (transformace+recepce) – v souvislosti s EU

12. Právo kogentní a dispozitivní • kogentní (kategorické) • závazně stanoví pravidlo chování, neponechávají prostor pro vůli adresáta. • dispozitivní • nestanoví zásadní pravidlo chování vůbec, nebo ho stanoví pouze alternativně nechává na adresátech, aby si ho sami stanovili. Jestliže tak neučiní, slouží ustanovení v normě jako vodítko pro soudce, aby věděl, jak rozhodnout. • ponejvíce se vyskytují v občanském právu, tam, kde je větší variabilita řešení různých situací (seberegulace). • dávají přednost vůli adresátů.

13. Právní řád - souhrn všech platných a účinných právních předpisů,hierarchicky uspořádaných podle právní síly, na daném území • Obsah práva – jazykové vyjádření právních norem tvořících daný právní řád • Forma práva – právo musí být vyjádřeno ve sdělné formě • Psané • nepsané • Předmět práva – lidské chování spočívající v: • a) Konání/facere i dání/dare …..………………………………..…...aktivní • b) Nekonání/non facere = opomenutí/omitere a strpení/pati……..pasivní

14. Prameny práva • Právní obyčej • Precedens • Právní normativní akt • Normativní smlouva

15. Právní norma = obecně závazné pravidlo chování, které má státem stanovenou nebo uznanou formu a je vynutitelné • Struktura právní normy: • hypotéza • • dispozice • • sankce • Znaky právní normy: • • závaznost • • formální určitost • • obecnost • • vynutitelnost

16. Struktura právní normy • Je trichonometrická (trojčlenná) • - hypotéza (H) -> dispozice (D) -> sankce (S). • Hypotéza • najdeme zde podmínky, které musí nastat, aby pravidlo fungovalo a mohlo se uplatnit na jednotlivé případy • najdeme v ní adresáty norem, právní skutečnosti = okolnosti, se kterými právní normy spojují vznik, změnu nebo zánik práv a povinností, např. narození člověka, uzavření smlouvy,...). • Dispozice • vlastní pravidlo chování  mody chování (příkaz, zákaz, dovolení) a z hlediska adresáta oprávnění a povinnost. • Sankce • újma za porušení povinnosti (je u norem zakazujících a přikazujících). Ve vztahu H->D->S se jedná o implikaci jestliže -> pak -> jinak.

17. Dělení hypotéz, dispozic a sankcí • hledisko míry obecnosti formulace právní normy • relativně abstraktní formulace H, D, S • Nestanoví přímo následky, ale stanoví mez, ve které je možno se pohybovat - toto je důležité pro orgány veřejné moci, pro orgány aplikující normy  větší prostor pro uvážení (tento prostor vytváří zákonodárce, normotvůrce) – typický u norem trestního práva a správního trestání • POZOR – ani relativně abstraktní formulace nemůže být příliš obecná. Modernímu demokratickému právu neodpovídají neurčité sankce typu - „soud potrestá dle uvážení,... odnětí svobody na 2 až 40 let“. • relativně konkrétní formulace H, D, S - formulace hypotézy (stanovení podmínek) a dispozic je velmi konkrétní.

18. Dělení hypotéz, dispozic a sankcí • hledisko, zda podmínky v H, D, S jsou: • kumulativního (jednoznačného) charakteru - spojka „a“ a obdobné • alternativního charakteru - spojka „nebo“ a obdobné • Jde o to, zda musí být porušeny všechny podmínky, nebo uděleny všechny sankce, nebo zda stačí pouze jedna.

19. Dělení hypotéz, dispozic a sankcí • hledisko na základě úplnosti výčtu podmínek chování • taxativní (úplný, uzavřený) výčet - v hypotéze jsou např. tři podmínky, za kterých může nastat dispozice => výčet je uzavřený, nelze přihlédnout k jiným podmínkám. • demonstrativní (příkladný) výčet - používají se obraty „zejména, například, jiné okolnosti“.

20. Znaky právní normy: • závaznost • formální určitost • obecnost • vynutitelnost

21. Závaznost • Pravidlo chování je závazné. • Právo = výlučný normativní systém, který má jednotící charakter ve společnosti  omezuje alternativy možného lidského chování. • Je spojeno se státním uznáním (státní autoritou) - norma je uznána nebo přímo vytvořena státem (stát nemusí být vždy tvůrcem - např. obyčeje, mezinárodní normy) a musí mít obsahový znak. • Existují také quasi normy, které jsou ustanoveními hodnotící povahy (např. - ČR je nejlepší na světě), a dále pak doporučující normy, které doporučují, co dělat, a nemají normativní charakter.

22. Formální určitost • Stát uzná normy v určité právní formě  vnější forma práva. • Právní normou je jen taková norma, která je obsažena ve státem uznaném prameni práva (např. zákon, precedent, právní obyčej,...).

23. Obecnost • Právo platí pro všechny na území státu (princip teritoriality, opakem je princip personality - právo vázané na osoby). • Obecnost NEZNAMENÁ, že by se každá norma týkala každého (někdy však ano - vymezení „každý je povinen,... nikdo nesmí,...“), častěji je konkrétnější (občané, vojáci, studenti), neboť se předpokládá, že se každý může ocitnout v určité roli.

24. Vynutitelnost • Jestliže stát normu uzná, měl by ji vynucovat. • Stát donucuje ke splnění povinnosti prostřednictvím sankce. • Normy, které nemají sankci, jsou imperfektní (neúplné, nedokonalé).

25. Druhy právních norem • Kriterium právní síly • Právní síla = určitá vlastnost, která spočívá v relevanci (vztahu mezi normami), která odpovídá jejich postavení v hierarchii norem. • V rámci vnitrostátního práva dělíme normy na ÚSTAVNÍ, ZÁKONNÉ, PODZÁKONNÉ • Platí • norma nižší právní síly nesmí odporovat normě vyšší právní síly, • norma může být měněna, nebo rušena pouze normou stejné nebo vyšší právní síly.

26. Druhy právních norem • Kritérium vlastního charakteru právní normy => podle dispozice právní normy • zavazující -> přikazující a zakazující • opravňující -> dovolující

27. Platnost a účinnost • Platnost = norma se stává součástí platného právního rádu vyhlášením • Účinnost = norma se stává závazným motivem chování

28. Působnost právních norem • Věcná • Prostorová • Osobní • Časová

29. Působnost právních norem • Věcná působnost • dána předmětem, na který působí (dána věcnou problematikou). • Normy působí v komplexech: • právní institut - nižší komplex norem, které ve svém souhrnu upravují určitý společenský vztah (např. manželství, vlastnictví,...) • právní odvětví - vyšší komplex • Podle věcně působnosti se normy dělí na: • obecné (s obecnou působností) - lexgeneralis - vztahují se na větší počet stejných případů • speciální (se zvláštní působností) - lexspecialis - řeší speciální detaily • Příklad: Občanský zákoník upravuje soukromoprávní vztahy <-> obchodní zákoník upravuje vztahy podnikatelů. Pro předpisy stejné právní síly platí: speciální norma má přednost (lexspecialisderogatgenerali), pokud není, použijeme obecnou.

30. Působnost právních norem • Působnost místní • princip personality • principu teritoriality, • působí právo na všechny osoby na území státu, pod jehož jurisdikcí se nacházejí (jurisdikce = uplatňování práva). Každý, kdo se nachází na území státu, se musí řídit jeho právem. Působnost může být extrateritoriální (např. nad zemí do 16 km a na moři do 80 mil). • Jsou možné i výjimky: • u fyzických osob - právem státu, jeho jsem občanem, se musím řídit i za jeho hranicemi. Může dojít ke kolizi s jiným právním řádem, což řeší kolizní normy. • u právnických osob - platí obdobně, ale mohou se též dohodnout na volbě soukromého práva (jak se budou tvořit smlouvy). Toto neplatí u veřejného práva (platba daní,...). • Další otázkou je, zda normy působí na celém území, nebo pouze na jeho části (celostátní contra regionální působnost). Zákony jsou celostátní. Někdy může být stanoven zvláštní režim - na hranicích, ve vojenských prostorech. • Mimo stát působí právo: • na občana státu, který vycestoval za hranice • při kolizní úpravě • na osoby, které nejsou na území státu, ani nejsou jeho občany, ale jednají proti zájmům státu (např. teroristické akce apod.)

31. Působnost právních norem • Osobní působnost • sekundární význam. Jistou výsadou z působnosti norem je imunita: • absolutní (idemnita) • hlava státu - monarcha či prezident (u nás - není prezident trestně odpovědný za jednání, kterého se dopustí v době funkčního období, ani za přestupky. Může být souzen pouze za velezradu, což je zvláštní druh ústavního deliktu) • diplomatičtí zástupci (plus pošta, zavazadla,...) -> může být vyhoštěn jako persona non grata • relativní • poslanci - původně na ochranu proti panovníkovi, proti zvůli výkonné moci • senátoři • ústavní soudci - stejně jako poslanci a senátoři neponesou trestní odpovědnost, pokud k tomu nedá souhlas příslušný orgán • Kromě imunity existuje také exempce - vynětí z působnosti příslušných orgánů. • Cizinci se řídí cizineckým režimem. Cizinci mají všechna práva a povinnosti bez těch, která jsou přiznány občanům státu na základě občanství. Jsou jim zaručena lidská práva. U cizinců se rozlišuje krátkodobý pobyt (do 3 měsíců) a dlouhodobý, nebo trvalý pobyt. Mohou zde být určitá omezení - např. v pohybu, ve vlastnictví.

32. Působnost právních norem • Časová působnost • vymezuje dobu, po kterou právní norma působí. • Časová působnost se nekryje s platností normy (může existovat, ale nemusí se aplikovat). Platnost začíná včleněním normy do právního řádu (publikací) a končí vyřazením, výslovnou derogací (zrušením). Derogaci může provést norma sama (dočasná platnost). • Den účinnosti zákona - od kdy začíná časová působnost normy (jedná se o poslední ustanovení zákona). • Může nastat situace, kdy je norma již zrušená, není platná, není součástí platného právního řádu, ale je účinná, je aplikovatelná - tzv. retroaktivita. • pravá retroaktivita - mění se právní poměry (např. po zavedení školného jej zaplatí všichni, i když jsou již třeba 30 let ze školy) • nepravá retroaktivita - nezasahuje do minulosti. • Zpětná účinnost norem by neměla existovat (zásada lex retro non agit - zákon nepůsobí nazpět). Připouští se však výjimky a to tehdy, je-li to žádoucí: • když je to ve prospěch právního subjektu (zvýhodňuje ho to) - in favorem (ve prospěch) • v případě závažných zločinů z hlediska mezinárodního práva (norimberský proces)

33. Právní vztahy • Konkrétní individualizovaný vztah mezi subjekty založený na právních skutečnostech stanovených právními normami, v němž tyto subjekty vystupují jako nositelé subjektivních práv a povinností, jejichž zachovávání je vynutitelné státem. • Právní vztah je právem upravený vzájemný poměr dvou osob (fyzických nebo právnických), včetně veřejnoprávních korporací (obcí, krajů, státu,VŠ), jako nositelů právní subjektivity, tedy nositelů práv a povinností. • Příklad: manželství, státní občanství, účast společníka v s.r.o., dluh (vše upravuje zákon) • Právní vztah X právo → liší se požadavkem vzájemnosti, právo působí ergaomnes (proti všem) = absolutní subjektivní právo X právní vztah zavazuje subjekty právního vztahu

34. Právní vztahy • Mohou vzniknout: • ex lege (ze zákona) - není to tak časté, ale např. vlastnické právo na budovu Sněmovny, ukončení pracovního poměru všech učitelů na VŠ v roce 1993 => tyto vztahy zasahují do autonomie smluvních stran • na základě určité právní skutečnosti, což je častější případ • Jednostranné • Dvoustranné • Třístranné • Vícestranné • Další dělení právních vztahů: • Statusové (stavové, které se týkají osob) – př. rodičovství, občanství obce, členství v ak. obci vysoké školy... • Závazkové (obligační, které se týkají uzavíraní smluv), včetně závazků škodních

35. Předpoklady vzniku právního vztahu: • Právní norma – obligatorně – bez normy nebude společenský vztah právním vztahem (aby se jednalo oprávní vztah, musí být tento upraven právem). Právní norma jednak vymezuje okruh subjektů )osob) nebo okolností, které musejí nastat, aby právní vztah vznikl, jednak vymezuje práva a povinnosti subjektů a případnou sankci za porušení těchto povinností. • Právní skutečnosti – nutný předpoklad, jen vyjimečně ne. Jedná se o situace, s nimiž právní norma spojuje vznik právního vztahu. • Subjekty a objekty

36. Příklad • V občanském zákoníku je upravena problematika kupní smlouvy. Zákon stanoví okruh osob, které mohou uzavřít kupní smlouvu, předmět kupní smlouvy, formu, náležitosti kupní smlouvy, práva a povinnosti kupujícího a prodávajícího = parametry kupní smlouvy • Pravní vztah mezi kupujícím a prodávajícím vzniká až samotným uzavřením kupní smlouvy = právní skutečnost

37. Právní skutečnost • Podmínka/životní okolnost předpokládaná právní normou, která musí nastat, aby vznikl/změnil se/zanikl právní vztah. • vznik v závislosti na lidské vůli • právní jednání • protiprávní jednání • vznik nezávisle na lidské vůli • právní událost • protiprávní stavy

38. Právní jednání • = projev vůle subjektů (účastníků) právních vztahů, který je v souladu s právem • Právní úkon • Jednostranný  závěť, žaloba … • Dvoustranný  oferta (nabídka) a akceptace (přijetí) • Individuální právní akt • projev vůle orgánů veřejné moci v souladu s právem. Jedná se o výsledek aplikace práva • konstitutivní => jsou právními skutečnostmi (působí ex nunc - od nynějška) • rozsudek v trestní věci, rozhodnutí o přijetí, rozvod • deklaratorní => nejsou právními skutečnostmi (působí ex tunc - od tehdy) • Oficiálně deklarují právní poměry, ale sami je nezakládají.

39. Protiprávní jednání • = projev vůle, který je v rozporu s právními normami • Podle charakteru chování (jednání) subjektu dělíme delikty na: • komisivní - aktivní činnost delikventa (někdo činí to, co dělat nemá - porušení zákazu) • Omisivní - nečinnost, která je porušováním norem práva (někdo je nečinný, ale má povinnost jednat - porušení příkazu) • Podle závažnosti deliktu dělíme na veřejnoprávní a soukromoprávní • Soukromoprávní - převážně o delikty majetkoprávního charakteru – vzniká škoda - sankce je typicky majetková -> směřuje k reparaci (odškodnění) nebo k restituci (obnově). • Veřejnoprávní - odpovědnost delikventa vůči subjektu, který není poškozený (stát) • trestný čin (pozn. připravuje se novela Trestního zákona, kde nejspíše dojde znovu k dělení trestných činů na zločiny a přečiny) • přestupky a jiné správní delikty • disciplinární delikt

40. Právní událost • objektivně nastalá právní skutečnost, se kterou je spojen vznik, změna nebo zánik právního vztahu. • Není ale projevem vůle, je mimovolní povahy. • Typickou právní událostí je narození nebo smrt člověka, k dalším patří třeba pojistná událost

41. Protiprávní stav • objektivně nastalý stav v rozporu s právem. • určitá okolnost, která je v rozporu s právem, ale není ničím volním jednáním. • Právní normy spojují sankce (objektivní právní odpovědnost) s určitým subjektem. Typické případy protiprávních stavů jsou živelné pohromy. • Možnost liberace

42. Promlčení, prekluze • Promlčení - uplynutí doby stanovené v zákoně pro výkon práva, aniž by právo bylo vykonáno. V důsledku toho může povinný subjekt čelit uplatnění práva před soudem námitkou promlčení, takže soud nemůže oprávněnému právo přiznat. Ten, kdo splní promlčený dluh, nemůže žádat o jeho vrácení. • Prekluze (propadná lhůta) – jejím uplynutím nastává zánik práva. K prekluzi soud přihlíží i bez návrhu na rozdíl od promlčení.

43. Zvláštní druh právních skutečností: • právní fikce • právní domněnka • vyvratitelná • Nevyvratitelná • (Právo si v některých situacích nevystačí se skutečnostmi, jež jsou dány přírodou nebo jsou podmíněny společností. Pak právo spojuje právní následky s fikcemi skutečnosti, právem konstruovanými skutečnostmi, jež reálně nejsou dány a o nichž se ví, že neexistují. V právních normách jsou zpravidla uvedeny výrazy: platí, hledí se, nepřihlíží se…)

44. Zvláštní druhy právních skutečností • PRÁVNÍ DOMĚNKY • Vyvratitelnými domněnkami jsou předpokládané skutečnosti, které se pokládají za dané, pokud se neprokáže opak (např. určování otcovství v zákoně o rodině). • Nevyvratitelnými domněnkami se předpokládané skutečnosti pokládají za bezpodmínečně dané. Takovou domněnku nelze vyvrátit, i kdyby důkaz z opaku byl možný (např. vypořádání společného jmění manželů podle § 150 odst. 4 občanského zákoníku - Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných).

45. Právní vztahy • Subjekty: • Fyzické osoby • Právnické osoby • Stát • Územní samosprávné celky • Objekty: • věci • hmotné objekty mající povahu lidské tkáně • výsledky tvůrčí dušení činnosti • hodnoty lidské osobnosti • chování/výsledky určitého chování • právo

46. Subjekty právního vztahu • Fyzické osoby • Fyzickou osobou je člověk. Je subjektem práva od svého narození až do své smrti. Občanský zákoník přiznává způsobilost mít práva a povinnosti počatému dítěti (nasciturus), jestliže se narodí živé. V ústavním právu se výraz fyzická osoba nepoužívá. Subjekty veřejného práva se zpravidla označují výrazem občan (tím se zpravidla myslí občan ČR) nebo každý, čímž se myslí každý člověk, bez zřetele, zda je či není občanem ČR.

47. Subjekty právního vztahu • Právnické osoby • Právnická osoba je subjekt od člověka odlišný, který má právní způsobilost, jedná svým jménem, nabývá práva a povinnosti a odpovídá svým majetkem. Právnické osoby se rozlišují na soukromoprávní a veřejnoprávní. • Soukromoprávními jsou především korporace, tj. právnické osoby s tzv. osobním substrátem. Korporace je sdružení fyzických osob, popř. i právnických, sdružení, které je samo právnickou osobou odlišnou od osob, které ji tvoří (obchodní společnosti, družstva, politické strany). Nadace a fondy jsou pak tvořeny hmotným substrátem (majetkem – je mu propůjčena právní subjektivita). • Veřejnoprávní právnické osoby jsou korporace, které vyvíjejí svou působnost v oblasti veřejného práva (územní samosprávné celky). Veřejnoprávní korporace mohou vystupovat i jako právnické osoby soukromého práva, jestliže vstupují do soukromoprávních vztahů (např. obec může kupovat, prodávat, dědit, vystupuje tedy jako PO soukromého práva). Stát jako subjekt právotvorný je subjektem veřejného práva. Stát však může vstupovat i do soukromoprávních vztahů (může být dědicem ze závěti).

48. Právnické osoby • Fiktivní osoba – výtvor práva • Vznik: • zákonem – zpravidla přímo v Ústavě, či speciálním zákoně(státní fondy, veřejné vysoké školy), • na základě zákona registrací příslušným orgánem veřejné moci (obchodní společnosti, družstva, politické strany, občasnké sdružení, církve a náboženské společnosti)

49. Právnické osoby • vzniklá na personálním základě: korporace – obchodní společnosti, družstva, politické strany, sdružení fyzických a právnických osob • vzniklá na materiálním základě: nadace, fondy (subjektem je majetek) • vzniklá kombinací obou shora uvedených

50. Obsah právního vztahu • Obsahem právního vztahu jsou oprávnění a povinnosti subjektů právního vztahu. • Oprávnění znamená právem upravenou možnost subjektu právního vztahu chovat se, popř. zdržet se chování a požadovat tomu odpovídající chování jiných subjektů. Oprávněný může, ale také nemusí své oprávnění využít. K oprávnění patří možnost domáhat se použití donucení ze strany státu vůči tomu, kdo svou povinnost neplní. • Právní povinnost znamená nutnost povinného subjektu právního vztahu chovat se tak, jak je k tomu právní normou zavázán. Jestliže nesplní svoji povinnost dobrovolně, může být k jejímu splnění donucen za použití státního donucení. Základní druhy právních povinností jsou: dát (dare), konat (facere), zdržet se určitého chování (non facere, omittere), strpět (pati).