Literatura na přelomu 19. a 20. století

1. Literatura na přelomu 19. a 20. století Umělecké směry 2. poloviny 19. století

2. Dějinné východisko 2. poloviny 19. století • 1848 – revoluce zachvátila skoro celou Evropu – požadavek občanských práv; nakonec byla potlačena • Objevuje se evoluční teorie od Ch. Darwina – jasné popření biblického stvoření • Dochází k rozvoji techniky a vědy, důraz na rozum a poznání, filosofii „vládne“ pozitivizmus • V důsledku rozvoje průmyslu dochází k rozmachu měst – vznikají i velké majetkové rozdíly • Umění hledá nové vyjadřovací prvky, odmítá společnost pro její zkaženost • „Tradičním směrem“ tohoto období je realismus, později i naturalismus

3. Pozitivizmus Jeden z nejvlivnějších filozofických směrů 19. a 20. stol. Vycházející z pozitivních (daných) poznatků a z pozitivních faktů věd; usiluje být filozofií a metodologií vědy. Jsou pro něj příznačné objektivismus, popisnost a faktografie; odmítá jakékoli úvahy mimo oblast vědeckých pravd vyvozených (a experimentálně potvrzených) ze vztahů a zákonů vykazatelných ve zkušenosti.

4. Východisko pro moderní literaturu a umění

5. Jaké básnické principy autor stanovil ve své básni. Pointa báseň zabít stačí, i krutý vtip a kluzký smích, pryč od těch zvuků kuchyňských, kdy česnek nutí blankyt k pláči! Zardousi, když ji v hrsti máš, výmluvnost, přitom také rýmu dej uzdu, mírnost neškodí mu. Kam půjde, když jej nehlídáš? Co všechno spáchal! Děcko hluché či blázen černoch pro tvou zlost našli ten haléřový skvost, co cinká z písně slaboduché? Především hudbu. Ta buď vším v tvých verších, tím, co vznáší se tu po lidské duši na odletu k nebesům, láskám šťastnějším. Tím buď verš, co se rozptýlilo tvým žitím jako ranní van, v němž voní máta, dymián. Literatuře nech, co zbylo! Básnické uměníPředevším hudbu! V poezii dej přednost všemu lichému, bez tíhy, nestrojenému, rozptylné, vzdušné melodii! Vol slova nečekaná, až matoucí smyslem: jak je milý zpěv, kde se mlhy zasnoubily s tím jádrem, o němž zpívat máš. Toť krásné oko pod závojem, polední slunce s chvěním duh, podzimní nebe, chladný vzduch, v němž blýská se to hvězdným rojem. My chceme básnit odstínem, nikoli barvou. V odstínu je, co lesní rohy zasnubuje jen flétnám a snu zas jen sen.

6. Proměny upírovyTa žena, jako had na roštu zmítajíc sea ňadra v korsetu si dráždíc o kostice,chrlila ze svých úst dvou jahodových rtůproud těchto horkých slov se čpěním mošusu:- ,,Ó, já mám vlhké rty a znám se v dovednosti,jak všeho svědomí se člověk v lůžku sprostí.Vysuším každý pláč na prsech vítěznýcha starcům vyloudím na tváři dětský smích.Ten, kdo v mé nahotě mě zhlédne bez závoje,má ve mně nebesa, lunu a slunce svoje.Já tolik z rozkoše, můj drahý znalce, znám,když muže v náručí svých rukou drtívám,či dávám zubům v plen svá ňadra v slastné chvíli,cudná a nestoudná, slabá a plna síly,že na té posteli, po vášni zemdlelé,se pro mne zatratí i sami andělé!"A když mi vysála již morek ze všech kostía já se sklonil k ní, pln děsné ochablosti,abych ji zulíbal po jejích něžnostech,neviděl jsem tu nic než hnisem slizký měch. Proč byla tato báseň zakázána?

7. SouvztažnostiHle, příroda je chrám, kde živé pilířese někdy rozezní dost neurčitou řečí;a člověk prochází se v symbolické seči,jež hledí důvěrně naň okem malíře.Jak dlouhé ozvěny se cestou z dálky mísía jemně splývají ve sjednocený hlas,jak široširá noc, jak světlo, jako čas,tak vůně, barvy, tóny odpovídají si.Jsou vůně heboučké jak dítě na líci,zní jako hoboje, jak zeleň luk a klecí,- a jiné zkažené a triumfujícía mají rozpětí všech nekonečných věcíjak ambra, benzoe, jak zrnko kadidla,jsou chválou na ducha a smysly, na křídla. Jaký básnický žánr naplňuje uvedená ukázka?

8. L’art pour l’art (lartpourlartismus) (z francouzského l’art pour l’art, tj. umění pro umění) Tendence, které se začaly projevovat v literatuře druhé poloviny 19. století. Základním principem byl kult „čistého“ umění, které je samo o sobě cílem. Autoři se soustřeďují na formální stránku svých děl a nezajímají se o mimoestetické funkce umění, např. společenskou, výchovnou nebo etickou. Umění je především „samo pro sebe“, nejdůležitější je krása a její prožitek, který může umělecké dílo zprostředkovat. Od básníka požaduje především formální mistrovství. Stal se východiskem pro parnasisty.

9. Fin de siècle – Konec století Tradiční označení posledních desetiletí 19. století, zpočátku chápáno jako posměšek a kritika nového umění. Pro duchovní atmosféru fin de siècle (franc. konec století) bylo typické odmítání starých tradičních hodnot. Autoři se odvracejí od skutečnosti a unikají do vysněného světa umění a požitků. Kolem sebe spatřují jen úpadek a nudu. Centrem moderního umění byla Francie, kam směřovali umělci z dalších evropských zemí.

10. Individualismus a subjektivismus Konec století byl ve znamení Individualismu (za výchozí bod myšlení, jednání, hodnocení považuje individuum, jedince s jeho schopnostmi, zájmy a právy a s důrazem na jeho samostatnost) a Subjektivismu (názor, že lidské poznání je určeno dispozicemi subjektu). Šlo o přirozenou reakci na dřívější pozitivismus, materialismus a snahy o vědeckost, objektivní a nezaujatý přístup ke skutečnosti. Pro vyznavače individuality se stal symbolem boje proti konvencím Satan, který se dokázal vzepřít samotnému Bohu. Proti státu jako hlavnímu utlačovateli svobodné vůle bojovali anarchisté. Tyto převratné myšlenky se setkaly s nadšeným ohlasem především mezi umělci. Arthur Schopenhauer - německý filosof tvrdil, že život nabízí pouze nouzi, nudu, osamění, soupeření a šílenství. Dočasným východiskem z těchto strastí může být umění, které je vyhrazeno pouze geniálním jedincům, konečným pak popření vůle. Friedrich Nietzsche - podle něj je podstatou světa vůle k moci, odmítá ideály, morálku i náboženství a považuje je za výplody chorých lidí a slabochů. Hlásá kult silného individua – nadčlověka.

11. Parnasismus „Básníka lze pochopit jenom tehdy, jsme-li sami básníky nebo když se dovedeme jimi na chvíli stát... Budu nesrozumitelný tomu, kdo si mé dílo plete s novinami. Báseň je tajemství, k němuž klíč má čtenář ve své obraznosti...“ (Mallarmé) Umělecké hnutí a skupina formující se ve francouzské poezii v poslední třetině 19. století. Parnasismus odmítal služebnost umění, hlásal teorii absolutní krásy, která je cílem sama o sobě. Téma a obsah nebyly podstatné; parnasisté preferovali formu, náměty hledali zejm. v dávné minulosti, v mytologii nebo exotismu. K parnasismuse hlásili P. Verlaine a S. Mallarmé. Parnasisté po určitou dobu ovlivňovali i českou poezii, zejm. lumírovce .

12. Impresionismus

13. Claude Monet – Imprese. Vycházející slunce. (Impression, soleil levant)

14. Camille Pissaro Před rokem 1890 se intenzívně zabýval teoretickými úvahami o různých efektech barev a světla. Claude Monet studoval světelné efekty, barevné odrazy, jejich vzájemné vazby. Zobrazované téma mělo stále menší význam ve prospěch čistě malířských otázek

15. Paul Gauguin – „Tahiťanky“ Používal výtvarnou metodu, která využívala ohraničení barevných ploch barevnými konturami.

16. Vincent van Gogh Vytvořil si osobitou techniku malby; jasné až žhavé barvy nanášel silnými krátkými tahy na plátno, často je vymačkával v silných nánosech přímo z tuby.

17. Paul Verlaine Píseň podzimní Sám sklon a ston, svých viol tón podzim roní, a duši mou rve touhou mdlou, monotonní. Skláním se níž a blednu, když chvíle zazní. Vzpomenuv dnů, propadlých snu, pláču v bázni. A odcházím ve vichru zim, který svistem žene mne z chvil, jako bych byl suchým listem. Je báseň veselá, nebo smutná? Jakými prostředky autor docílil „smutného“ pocitu?

18. Impresionismus Vzniká ve Francii v 70. letech 19. století Usiloval o zachycení okamžitých smyslových vjemů, dojmů, pocitů nekorigovaných předchozí zkušeností ani rozumovou úvahou. Malířství – uvolněný rukopis, osamostatnění barevné skvrny a prosvětlení palet, malíři se snaží zachytit dojmy a nálady plynoucí z konkrétního okamžiku, prožitku – specifická výtvarná metoda. Na impresionistické obrazy nutno pohlížet jako na díla, která vyjadřují pocity, rozhodně se nesnaží nahrazovat fotografii. Literatura - projevilo posílením lyričnosti, uvolněním kompozičních schémat, orientací na intimní a přírodní tematiku, náznakovostí vyjadřování a vnímavostí pro odstíny zvuků, emocí a nálad v poezii, hudebností verše.

19. Symbolismus

20. Gustav Moreau Témata nacházel v antické mytologii i v biblických příbězích. Významnou roli hrálo i téma ženy Jak byste nazvali tento obraz?

21. Symbolismus „Proniknout za skutečnost, vyvolat obraz, který se rodí ze snů, to je poslání básníkovo. Pojmenovat věc přímo znamená nepochopit, v čem ze tří čtvrtin záleží působivost básně – totiž právě ve šťastné schopnosti tušit v hlubinách. V naznačení a přiblížení spočívá sen. To je podstata tajemství, které tvoří symbol.“ (Mallarmé) Šla žitím matka má jak kajícnice smutná,den její neměl vůně, barev, květů, jasu:plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná,bez osvěžení trhala ze stromu času. O matko má, dnes v světlo proměněná,ty šípe zlatý, vystřelený do ohniskaTajemství věčně planoucích! Zvuk tvého jménana našich vlnách dochvěl se, však vím, jsi blízka! Co můžeme říci o básníkově matce?

22. Symbolismus Vzniká ve Francii v 80. letech 19. století Nepojmenovává předmět přímo, ale snaží se ho evokovat uměleckými prostředky skrze symboly (znaky – zástupné symboly). Odvrací se od realistické popisnosti a orientuje se na fantastickou obraznost. Malířství – Oproti napodobování vnější skutečnosti symbolismus usiloval o vyjádření emocí a duchovních představ a prožitků pomocí symbolů. Skutečnost vnějšího světa byla chápána jako látka pro výtvarné podobenství vnitřního smyslu. Literatura - Symbol se měl stát prostředníkem mezi skutečným světem a „světem duše“ a měl v náznaku odkrývat tajemství ukryté v nitru věcí a sugerovat je vnímateli. Symbolismus rozvinul básnickou obraznost a kladl důraz na hudebnost poezie; do poezie uvedl volný verš, objevují se metafory, přirovnání, básnické přívlastky, metonymie atd. Symbolismus je chápaný jako nádherný, ale velmi těžce pochopitelný směr.

23. Dekadence

24. Félicien Rops Jeho tvorba často vzbuzovala pobouření otevřeným prezentováním tabuizovaných témat (prostituce, satanismus) i zřetelným sociálním kriticismem. Pornokrates Eritis similes Deo

25. Karel Hlaváček - autoportrét

26. Zamyslete se nad „obsahem“, ale i nad celkovou výstavbou básně. MršinaCo jsme to viděli to letní jitro boží, vy moje lásko jediná? V zatáčce pěšiny na kamenitém loži ležela bídná mršina, a nohy zvedajíc jak prostopášná žena a plna žáru potíc jed, strkala nestoudně, nedbale rozvalena své pařící se břicho vpřed. S hůr slunce pražilo, tak jako by ji chtělo v tu chvíli celou upéct hned a vrátit Přírodě, co spojovalo v tělo, ve stonásobném množství zpět. A nebe shlíželo k té pyšné kostře těla jak ke kvetoucí květině. Puch byl tak strašlivý, že jste div neomdlela na sporé trávě v pěšině.

27. Dekadence Dekadence začala být módní v poslední třetině 19. století a bývá často spojována se symbolismem. Byla spíše životním postojem než čistě uměleckým směrem. Původní význam tohoto slova je úpadek. Zatímco oficiální kritika považovala tvorbu dekadentů za úpadkovou, tito autoři naopak neuznávali hodnoty, které jim nabízela upjatá společnost. Dekadenti si libovali v přehnaném estétství, utíkali se k umění, vyhledávali exkluzivitu a obyčejný život je příliš nezajímal.K nejoblíbenějším motivům patřily smrt, mrtvolnost, rozklad, úpadek, nemoc, nuda, erotika, fantastické vize, odvrácené stránky života nebo temné rysy lidské povahy.

28. Secese

29. Secese v interiérech

30. Secese v architektuře

31. Alfons Mucha - Přední představitel evropské secese, dospěl k svébytnému projevu založenému na vyhraněné stylizaci a ornamentu; vytvořil vrcholná díla nového dekorativního slohu, zabýval se užitou, dekorační a knižní grafikou, ilustrací, užitým uměním, návrhy nábytku a šperků. Osamostatnil linii jako autonomní dekorativní prvek a dosavadní alegorii proměnil v symbolickou nápověď.

32. Secese Umělecký sloh vznikl již v 80. letech 19. stol. v Anglii. Název secese odvozen z protestního hnutí umělců usilujících o netradiční projev a odklánějících se (secesio – odchod) od soudobého akademického umění. Usiluje o nový umělecký výraz, oproštěný od dosavadního převládajícího historismu (napodobování „starých“ slohů). Poslední z univerzálních mezinárodních slohů, projevující se jak v umění, tak v módě a životním stylu. Malířství a architektura - stylizace zejm. rostlinných motivů (vegetativní ornament), lineárnost a plošnost zobrazení, osobitá barevnost a asymetričnost. Typickým motivem je vlnící se křivka s významem nejen ornamentálním, ale též symbolickým (pulsování života). Literatura - typická byla obliba přírodní a exotické tematiky a tematiky smrti, lyrizace epických a dramatických žánrů, tendence k symbolické mnohovýznamovosti; objevovaly se neobvyklé výrazy, někdy převzaté z cizích jazyků nebo z filozofie a odborné

33. Civilismus, vitalismus, volný verš

34. S.K.Neumann: Nové zpěvyZpěvy drátůMy, dráty telegrafní, telefonní a elektrické,abychom neměly dlouhou chvíli, zpíváme sizmrazeným hlasem, lhostejný ke všemu, co jest lidské,tu mezi domy a paláci, tu mezi poli a lesy,mezi a nad nimi, podle silnic a tratíbzučíme monotónně, neznajíce touhy ni chtíče,studené, kovové, neschopny nenáviděti, milovati,napjaty mezi kandelábry, sloupy a tyček otroctví paralelnímu, aniž cítiti můžeme je,vedeny do dálek nesmírných, křížem a krážem hnánypřes všecko, co strmí, i přes všecko, co zeje,k stanicím, úřadovnám, elektrárnám pevně připoutány, ….. Jaký námět/téma se dostává do popředí básníkova zájmu? Jaký má vztah k technice?

35. Jakým „vzorem“ se inspiroval při psaní této básně? S.K.Neumann: Kniha lesů, vod a stráníVe jménu života i radosti i krásy.Hle, země naše, ty, jež ležíš pod nebesyjak žena kvetoucí pod zrádným závojem,buď svato jméno tvé všem lidem po vše časy,přijď nám tvé království se všemi svými plesy,nás ponoř v příval svůj a zajmi sladkým snem.Buď vůle tvá nám vším, jak ptáku je a hmyzu,pokorné bylině i zpívající vodě,jež z drobných pramenů chce míti veleproud;………Jen silné učiň nás ve víře, v lásce k tobě,a jak hvozd na jaře se obrodí náš rod;v temnosvit života se pohrouží jak roběpro sladkou zralostí již pukající plod.Tak zlého zbavíš nás jak černé sněti klasy...Ve jménu života i radosti i krásy. Jaký je jeho postoj k životu a přírodě?

36. Walt Whitman: Stébla trávyO sobě zpívámO sobě zpívám, o prosté jednotlivé bytosti,Ale pronáším slovo demokratičnost, slovo En-Masse.O tělesnosti od hlavy k patě zpívám,Nejen výraz tváře, nejen mozek je hoden Múzy, pravím, že celá bytost je daleko cennější,O ženě stejně jako o muži zpívám.O životě nesmírném ve vášni, tepu a síle,Radostném, svobodném, stvořeném podle zákonů božích,O moderním člověku zpívám. Jaké jsou rozdíly mezi „klasickou“ a Whitmanovou básní?

37. Civilismus Civilisté opěvovali moderní civilizaci a její výdobytky - vynálezy, objevy, stroje, továrny atd. K nejvýznamnějším představitelům tohoto směru patří Whitman, v Čechách potom S. K. Neumann (Nové zpěvy). Vitalismus Vitalisté oslavovali životní (lat. vitalis) energii, přírodu a aktivní přístup k životu. K předním vitalistům patří Whitman, v Čechách potom S. K. Neumann (Kniha lesů, vod a strání, Ať žije život!) a F. Šrámek. Volný verš verš moderní poezie, který není omezen (normován) žádnými pravidly, pokud jde o počet slabik či o uspořádání přízvuků (viz též metrum). Nositelem rytmu je především intonace, dále opakování syntaktické, lexikální a tematické. Volný verš se vyznačuje zejména přesahem. Průkopníky volného verše byli např. W. Whitman, v české literatuře O. Březina. (Encyklopedie Diderot 2002)

38. Prokletí básníci Označení P. Verlaina pro francouzské básníky poslední třetiny 19. stol., kteří byli oficiální společností odmítáni, protože svou tvorbou a bohémským způsobem životanegovali její mravní, politické, estetické a náboženské normy; odmítali průměrnost a pokrytectví, psali netradiční verše, plné sarkastického, zatrpklého obsahu a odvážné imaginace, vesměs však bez čtenářského ohlasu. Později se prokletí básníci stali pojmem pro tvůrce tohoto typu poezie, kteří měli podobný osud a jejichž dílo se stalo inspiračním zdrojem pro další generace. P. Verlaine zahrnul mezi prokleté básníky T. Corbièra, J. A. Rimbauda, S. Mallarmého a sebe. Mezi prokleté básníky je též řazen renesanční básník F. Villon, dále Ch. Baudelaire, Lautréamont, G. de Nerval, E. A. Poe. (Encyklopedie Diderot 2002)

39. Charles Baudelaire* 9. 4. 1821, † 31. 8. 1867francouzský prokletý básník, kritik, esejista, překladatel Nacházel se na rozhraní romantismu a symbolismu. Objevoval ponuré, často až brutální stránky života, vyznačoval se originální básnickou obrazností. Sugeroval nálady a dojmy hudbou slov nebo symboly. Žil bohémským životem a nezřízeně rozhazoval rodinné jmění. Proto se jeho příbuzní snažili, aby byl zbaven svéprávnosti. Dosáhli svého a soud mu vnutil právní dohled. Baudelaire musel zásadně omezit své výdaje a živořil na pokraji bídy. Drogy a syfilida ho nakonec zničily duševně i tělesně. Květy zla - básnická sbírka, jež je dnes považována za klíčové dílo moderní francouzské poezie, byl soudně pronásledován. Z básní sem patří např. Zdechlina, Souvztažnosti a Proměna upírova. Malé básně v próze - v padesáti krátkých rytmických a lyrizovaných prózách, uzavřených veršovaným epilogem, vyjadřuje „problematiku soudobého života“

40. Jean-Arthur Rimbaud * 20. 10. 1854, † 10. 11. 1891francouzský prokletý básník Vytvořil své dílo mezi 15. a 19. rokem života. Z rodného Charleville utekl do Paříže, kde se seznámil s Verlainem. Společně odjeli do Londýna. Když po něm milenec vystřelil, opustil ho a potloukal se sám po Evropě. Nakonec se usadil v Egyptě. Přestal psát a věnoval se obchodu se zbraněmi, kávou a zlatem. Zemřel na rakovinu (amputace nohy ho nezachránila). Vytvářel básně a útvary stojící na pomezí poezie a prózy, postihující niterná hnutí prostřednictvím asociací představ, slovních experimentů a trsů jinotajů a symbolů. Rimbaud je autorem sbírek básní v próze Sezona v pekle a Iluminace, básně Opilý koráb a mnoha dalších veršů.

41. Paul Verlaine 30. 3. 1844, † 8. 1. 1896francouzský prokletý básník Pracoval jako úředník na pařížské radnici. Brzy po svatbě se seznámil s Rimbaudem, začal vést bohémský život a propadl alkoholu. Opustil manželku a vydal se se svým milencem do Anglie a Belgie. V záchvatu žárlivosti po Rimbaudovi vystřelil. Za pokus o vraždu skončil na dva roky ve vězení, kde se obrátil na katolickou víru. Později začal znovu neúměrně pít absint. Verlaine psal poezii, v níž se pocity vyvozují z dojmů a doteků (lidí, předmětů, přírody). Tím, že klasický verš nahradil veršem o lichém počtu slabik a rým asonancí (souzvuk), dosáhl hudebnosti svých básní, jež inspirovaly mnohé hudební skladatele. Verlaine je autorem řady básnických sbírek – Saturnské básně – ovlivněn parnasismem a Baudelairem Písně beze slov - Sestavil také knihu medailonů svých básnických druhů Prokletí básníci

42. Walt Whitman * 31. 5. 1819, † 26. 3. 1892, americký básník, prozaik a novinář Prošel řadou zaměstnání. Pracoval jako poslíček, sazeč, učitel, redaktor novin a úředník ministerstva vnitra. V občanské válce pečoval o raněné jako dobrovolný ošetřovatel. Bývá považován za zakladatele civilismu, vitalismu a volného verše. Jeho životním dílem je sbírka básní Stébla trávy - nevzbudila valný ohlas. Američtí čtenáři se o ně začali zajímat až po roce 1882, kdy byla sbírka zakázána. Kritikové autora obviňovali z nemravnosti, homosexuality a neuměleckosti. V této knize i v eseji Vyhlídky demokracie se mimo jiné vyznal ze svého obdivu k demokratickému zřízení.

43. Stéphane Mallarmé  * 18. 3. 1842, † 9. 9. 1898, francouzský básník a esejista Pracoval jako učitel angličtiny a novinář. Jednou týdně pořádal ve svém domě setkání spřízněných duší, tzv. úterky navštěvovali jeho obdivovatelé Claudel, Valéry, Jarry nebo Gide. Na základě asociací představ dospěl k těžko dešifrovatelným, abstraktním textům plným složitých symbolů. Je považován za zakladatele symbolismu, byl ale i zastáncem parnasismu. Vydal sbírky Verš a próza nebo Album veršů v próze. Proslulá je jeho ekloga Faunovo odpoledne, která inspirovala skladatele C. Debussyho .

44. Podobizny jednotlivých autorů Mallarmé - Baudelaire Verlaine – Whitman - Rimbaud