Liga severu

1. Liga severu Vypracovala : Alice Poislová, 80232, Ov-Ze pro 2.stupeň ZŠ E-mail : 80232@mail.muni.cz Předmět : Mezinárodní vztahy

2. Itálie v přehledu : • Oficiální název : Italská republika • Rozloha : 301 308 km2 • Počet obyvatel : 57 399 000 • Hustota zalidnění (obyv.na km2) : 180 • Hlavní město : Řím • Politický systém : parlamentní republika • Měna : euro • Jazyky : italština, místy francouzština, němčina a slovinština • Náboženství : křesťanství (římští katolíci 100%) • Podnebí : středozemní, průměrná teplota v Římě 7 C v zimě a 25 C v červenci • Využití půdy : orná půda 40%,lesy 22%,louky a pastviny 16%, ostatní 22% • Hlavní zemědělské produkty a těžené suroviny : obilí, brambory, cukr, zelenina, ovoce, citrusové plody, hroznové víno, olivy, skot, ropa a zemní plyn, azbest, potaš, mramor, rudy železa, zinku a rtuti • Hlavní hospodářská odvětví : železářství a ocelářství, automobilový prům.,chemický p.,zpracování ropy a zemního plynu, strojírenství,zemědělství, potravinářství, textil, vinařství, rybolov, cestovní ruch • Vývoz : strojírenství, chemikálie,ropné výrobky, motorová vozidla,konfekce,potraviny, textilní příze a látky, železo a ocel, mramor, obuv • Roční příjem na hlavu (v UDS) : 17 921 • Nárůst obyvatel (na tis.za rok) : -2 • Průměrná délka života : muži 74, ženy 81 let

3. Co znamená když se řekne Liga Severu? • Liga Severu ztělesňuje v řadě ohledů svérázný fenomén, jehož rozbor a hodnocení představuje – již od počátku devadesátých let XX. století – badatelskou výzvu, jež se neomezuje jen na odvětví politologie zabývající se výzkumem politických stran a hnutí. V této práci je pozornost věnována k postavení a role Ligy Severu v italské stranicko–politické soustavě v období vymezeném lety 1993 a 2002/2003 • Liga Severu představovala organizační vyústění projektu velké aliance severoitalských autonomistických hnutí, jenž krystalizoval v průběhu osmdesátých let 20. století. Hlavním propagátorem a nakonec i vůdčím článkem v procesu utváření takového spojenectví se stala Lombardská liga (Lega Lombarda, LL), přičemž klíčová role v tomto ohledu připadla osobně Umbertu Bossimu. V roce 1987 se Lombardská liga dohodla s Benátskou ligou a Piemontským svazem na dlouhodobé politické spolupráci. Dalším krokem bylo utvoření širší formace, nejprve tzv. Aliance Severu v roce 1989 a následně Ligy Severu (Lega Nord, LN) roku 1991, jejímž jádrem se stala právě trojice Lombardská liga, Liga Severu a Autonomní Piemont (jenž v této roli nahradil Piemontský svaz). K Alianci Severu a posléze Lize Severu se připojila, či s ní úzce spolupracovala, další regionální uskupení (v Ligurii, Toskánsku, Emílii–Romagni). Liga Severu však nikdy nezahrnovala všechny severoitalské ligy

4. Mimo orbit Ligy Severu se pohybovaly a pohybují rovněž různé lombardské, benátské či piemontské disidentské skupiny někdejších ligistů, v jejichž čele nezřídka stanuli bývalí představitelé LN a spolupracovníci Umberta Bossiho • Liga Severu v rané fázi svého vývoje převzala, resp. odvodila většinu prvků svého programu z platformy Lombardské ligy. Jak Lombardskou ligu, tak Ligu Severu (přinejmenším v počáteční fázi jejího vývoje) bylo možné – v rozhodujících ohledech – klasifikovat jako „regionálně–populistické“ strany

5. Co prosazuje Liga Severu? • V případě „populistické dimenze“ je kontinuita profilu Ligu Severu a Lombardské ligy naprosto zjevná a téměř absolutní, byť je třeba vzít v této souvislosti úvahu změnu prostředí, v němž Liga Severu působila (před a po roce 1993). Připomeňme, že Lombardská liga příznačně odmítla dělení politických sil v Itálii na pravici a levici s tím, že takové rozlišování má jen malý význam a je dokonce zavádějící v oligarchickém systému, kde je všechna moc soustředěna v rukou politické elity, a kde je tudíž třeba rozlišovat především mezi „politiky“ a „občany“ („lidem“), nikoli mezi levicí a pravicí. Lombardská liga se prohlásila za lidové hnutí, jež bojuje proti „režimu stran“ a za obnovu fungujícího demokratického systému, sloužícího občanům. Trvalým populistickým rysem Lombarské ligy a poté Ligy Severu byla snaha představovat se jako jediný a výlučný nástroj k prosazení vůle lidu proti oligarchii a elitám různého druhu. Právě boj proti italskému „režimu stran“, ztělesňujícímu establishment, představoval velmi důležitý sjednocující moment politických aktivit regionálních severoitalských lig, jenž je koneckonců charakterizoval jako protestní hnutí.

6. Ačkoli autonomistické severoitalské ligy kritizovaly rozsáhlou korupci a nedostatky ve veřejné správě, trnem v oku jim byl především celostátní systém patronáže a klientely, vytvořený a využívaný vládními stranami, především křesťanskými demokraty a socialisty. Součástí tohoto systému bylo cílené a soustavné přerozdělování státních finančních prostředků ve prospěch chudších jihoitalských oblastí, motivované především úsilím o konsolidaci nepostradatelných provládních jihoitalských „voličských bank“. Italské vládní strany se v osmdesátých letech a na počátku devadesátých let XX. století jevily stále více a více „meridionalizované“, závislé na jihoitalských systémech patronáže a klientely, jejichž spolehlivé fungování záviselo na udržení mocensko–politického statu quo a na zachování italské varianty sociálního státu. • Zvláštním momentem agitace Benátské ligy, Lombardské ligy, Piemontského svazu a poté Ligy Severu bylo vyjadřování otevřeného nepřátelství vůči „jižanům“ (tedy přistěhovalcům z jižní Itálie), spojené s generalizovanou vypjatou xenofobií, prvky etnické nevraživosti a nenávisti. Jihoitalští imigranti byli severoitalskými autonomisty považováni nejen za reprezentanty cizí a svým způsobem zaostalé periferie, nýbrž také za nežádoucí exponenty „římské koloniální moci“ uvnitř jejich vlastní, severoitalské periferie

7. Vývojové fáze Ligy SeveruRanná fáze : • Autonomistické severoitalské ligy –– ať již Lombardská liga, Benátská liga či Piemontský svaz –– původně vyšly z představy jakési přirozeně a historicky dané „regionální vlasti“. Lombardie, Benátsko, Piemont, to byly jejich základní referenční body. Nikoli náhodou charakterizoval italský sociolog Ilvo Diamanti ranou fázi vývoje autonomistických severoitalských lig (zhruba vymezenou lety 1983 až 1987) jako „etnoregionalismus“, pojímající region jako „národ“ a pohlížející na příslušný regionální územní celek nejen jako na přirozený operační prostor, nýbrž též jako na hlavní a naprosto nezastupitelný zdroj historické a kulturní identity. • Celkový význam etnicko–jazykového momentu pro profilování Lombardské ligy a Ligy Severu byl však velmi malý. Protože severoitalské ligy nemohly – kvůli absenci strukturálních předpokladů – symbolicky oddělit vlastní regionální společenství od italského národa poukazováním na odlišnost jazyka, bylo nutné zdůraznit historicko–kulturní rozdíly. Lombardská liga tvrdila, že lombardský lid má jen velmi málo společného s Itálií a Římem, přičemž v této souvislosti byly střídavě zdůrazňovány různé momenty, jako například jeho „středoevropská“ píle, počestnost a pracovitost, historické tradice městských komun a občanské samosprávy či dokonce přetrvávající „keltský substrát“. Lombardská liga (a poté Liga Severu) se – což bylo příznačné – považovala za specifické pokračování Lombardské ligy (respektive takzvané první a druhé Lombardské ligy) ze XII. a XIII. století, jež v ozbrojeném konfliktu hájila zájmy severoitalských městských komun proti štaufským císařům Fridrichovi I. Barbarossovi a Fridrichovi II.

8. Druhá fáze : • Druhá fáze vývoje severoitalských lig (v letech 1987 až 1989/1990) se vyznačovala podle Ilva Diamantiho přechodem k neoregionalismu, pojímajícímu teritorium jako rámec pro formulaci společných sociálně–ekonomických zájmů, zatímco Giancarlo Rovati hovořil v této souvislosti o přenesení důrazu z lokalistické etnicko–jazykové identity na lokalistickou ekonomicko–regionalistickou totožnost (Diamanti 1995: 114; Rovati 1993: 27). V podstatě se jednalo o jakési přechodné období, na jedné straně charakterizované rostoucím důrazem na sociálně–ekonomická a zejména fiskální témata, na straně druhé přípravou skutečného zlomu, spočívající v radikálním opuštění původních autonomisticko–regionálních platforem ve prospěch kvalitativně odlišné makroregionalistické a federalistické koncepce. Sám Umberto Bossi v této souvislosti hovořil o přechodu od již překonaného a politicky sterilního „etnonacionalismu“ k „etnofederalismu“ (Biorcio 1997: 56). Alianci Severu a pak Lize Severu, jednoduše řečeno, nešlo již o regionální autonomii, nýbrž o přeměnu –federalizaci – celého politického systému Itálie.

9. Fáze v letech 1990 – 1996 : • Následující fáze vývoje severoitalských autonomistických formací (v letech 1990–1995) je již bezprostředně spjata s vytvořením Ligy Severu jakožto nositelky makroregionalisticko–federalistického projektu. • V této souvislosti byla na počátku devadesátých let konkretizována představa o rozdělení Itálie na tři „republiky“ (makroregiony): severní, střední, jižní a případně několik menších autonomních oblastí. Pro Lombardskou ligu a následně i Ligu Severu se přitom integrální federalismus stal globální doktrínou, východiskem pro řešení v podstatě všech nejdůležitějších problémů ekonomického, politického i sociálního charakteru. Federalizována byla i někdejší představa o „regionálních vlastech“. - tato představa získala určitější obrysy i jméno: Padánie (Padania). Padánie představovala v této fázi ještě nikoli v pravém slova smyslu národní entitu, nýbrž multiregionální společenství se stejnorodou kulturní bází. • Tato přeměna byla předkládána veřejnosti a potenciálním spojencům jako v zásadě administrativní reorganizace italského státu směrem ke „skutečné“ federaci anebo ke konfederaci Severu–Středu–Jihu

10. Tento rozpor se plně projevil až v letech 1994–1995. Vyhraněně nacionalistické prvky pak začaly převažovat v platformě Ligy Severu v průběhu roku 1996, kdy lze hovořit o částečně úspěšném přerodu federalistické a makroregionalistické formace v nacionalistické a potenciálně separatistické hnutí.Opravdovým milníkem v procesu nacionalizace Ligy Severu se staly masové manifestace kolem řeky Pádu ve dnech 13. až 15. září 1996. Jejich emocionální a symbolický dopad byl mimořádně silný a překonával v tomto ohledu účinek „političtějších“ aktů jako vyhlašování nezávislosti „Republiky Severu“, • Italský „Sever” (či „Padánie“) jako homogenní politická (historicko–politická) entita ovšem neexistoval, neexistuje a s největší pravděpodobností ani nemůže být vytvořen. Exaltace řeky Pádu jakožto sjednocujícího symbolu a politicky efektivní uplatnění konceptu Padánie bylo umožněno identitárním vakuem a slabostí italského národního vědomí • Politická artikulace projektu Padánie se však nadále jevila jako problematická, protože jednak nebyly jasné hranice Padánie, jednak se ukazovalo, že ligistické hnutí přece jen dokonale nevstřebalo obrat k projektu nezávislé Padánie a že stále ještě významná část přívrženců LN dává přednost nikoli nezávislé Padánii „v Evropě“, nýbrž spíše samosprávné Padánii „ve federalizované Itálii“

11. Jak vyplývá z předcházejícího výkladu, platforma Ligy Severu byla založena na souboru různorodých prvků, jejichž konfigurace a význam podléhaly větším či menším změnám. Tato okolnost nutí k opatrnosti při posuzování ideově–programového profilu Ligy – přičemž samozřejmostí je rozlišení jednotlivých fází vývoje této formace.To se týká i posouzení „antisystémovosti“ Ligy Severu. „Antisystémovostí“ v kontextu tohoto článku rozumím jednak určitý komplex vlastností politické strany, jednak s tímto komplexem vlastností spjaté postavení a roli dané strany v příslušném stranickém systému a širším politickém uspořádání, přičemž za klíčový moment této „antisystémovosti“ lze považovat záměrné delegitimující působení namířené proti danému politickému systému. Součástí tohoto působení je snaha o destrukci vzorců politické legitimace, vlastních danému systému a „prosystémovým“ aktérům. „Antisystémovost“ je ovšem výsledkem procesu • Lombardskou ligu a ranou Ligu Severu (do podzimu roku 1993) lze klasifikovat jako antisystémové strany – v tom smyslu „antisystémovosti“, jak byla výše vymezena. Obě tyto formace splňovaly uvedenou klíčovou podmínku – totiž záměrné delegitimující působení vůči politickému systému organicky propojené s jejich profilem a sebeidentifikací • Složitější je posouzení „antisystémovosti“ Ligy Severu v období po roce 1993 • První zřetelná známka kvalitativní proměny postavení LN se objevila ještě na podzim roku 1993 v souvislosti s volbami starostů velkých italských měst, když Liga Severu – v těch oblastech, kde již získala voličskou základnu – začala hrát roli nepostradatelné součásti bariéry vůči hrozící expanzi postkomunistické levice. Z periferního protestního – „revolučního“ a „lidového“ – hnutí se Liga náhle stala žádanou součástí pseudo–antikomunistické aliance nově se formující „strany pořádku“.

12. Vnitřní charakteristické rysy Ligy Severu totiž této nové roli ze značné části neodpovídaly, což muselo dříve či později vést ke konfliktu. Je však třeba dodat, že přechod k novému politickému uspořádání, jenž v Itálii probíhal, byl poznamenán řadou abnormálních a svým způsobem kuriózních rysů • Vyvrcholení této fáze proměny postavení a role Ligy Severu v utvářející se nové stranické soustavě představovalo volební spojenectví s Berlusconiho hnutím Vzhůru Itálie a přímá účast v Berlusconiho vládě v roce 1994

13. Fáze v letech 1996 – doposud : • Umberto Bossi, vůdce Ligy Severu, jejíž charakter charismaticko–autoritářské strany byl nyní zvýrazněn, prokázal pozoruhodně vyvinutý politický instinkt, když zvolil taktiku stupňování různých provokací, oživování federalisticko–secesionistického tématu a populistické delegitimace všech ostatních aktérů – tedy taktiku antisystémovou. Liga, radikalizovaná a galvanizovaná útočnou separatistickou rétorikou, byla připravena na předčasné parlamentní volby (konané 21. dubna 1996) za daných podmínek vynikajícím způsobem a dosáhla překvapivě dobrého výsledku (celkem 59 poslaneckých mandátů; 10 % hlasů v proporční části). I v období po volbách se Liga chovala jako antisystémová strana, profilující se – v prvé řadě – pokračujícími separatistickými provokacemi, spjatými s prohlášeními nezávislosti, ustavováním parlamentu a prozatímní vlády Padánie, pořádáním vlastních padánských parlamentních voleb, referenda o secesi atp. • Liga Severu se tedy zachovala jako relevantní – a zdůrazněme, že na dvou hlavních aliancích (pólech) nezávislý – politický aktér díky strategii a chování antisystémového, protestního charakteru. Problém však spočíval v tom, že ani zdroje volební mobilizace, spjaté s touto strategií, nebyly nevyčerpatelné. To se ukázalo ve volbách do Evropského parlamentu v roce 1999 (Liga zaznamenala pokles na úrovneň 4,5% hlasů) i v regionálních volbách roku 2000 (5% hlasů; Liga Severu byla v těchto volbách již součástí pravostředových regionálních aliancí)

14. Liga Severu, postrádající viditelných politických úspěchů a zaznamenávající novou vlnu vnitřních rozkolů a štěpení, se v závěru devadesátých let XX. století začala obávat důsledků pokračující izolace a hledala cestu k úniku z již nevýhodné pozice, kterou nakonec nalezla v dohodě s Berlusconim a jeho spojenci. Odtud vedla cesta k ustavení Domu svobod, koalice zvítězivší v parlamentních volbách roku 2001, a k participaci Ligy Severu v Berlusconiho vládě. Třebaže Bossi dokázal nakonec zdůvodnit „smíření“ s Berlusconim - spojenectví s Berlusconim musela Liga Severu přinést velkou oběť – ztratila své postavení nezávislého „třetího“ pólu

15. Shrnutí : Liga Severu není klasickou regionální autonomistickou stranou a nechová se jako formace tohoto druhu. Liga Severu v sobě slučuje rysy populistického a etnicko–teritoriálního protestního hnutí, přičemž nelze jednoznačně vyloučit, že by rysy „autentické“ regionální či makroregionální strany mohla v budoucnu získat. Je zapotřebí počkat na výsledky probíhajícího procesu další regionalizace, resp. federalizace italského institucionálně-politického uspořádání, který s sebou může přinést takovou valorizaci regionálního institucionálně–politického zázemí, jež by pro Ligu Severu, resp. pro její regionální odnože mohla učinit přitažlivou perspektivu nové regionální metamorfózy, zahrnující přenesení těžiště činnosti Ligy do sféry regionální politiky. Proměna tohoto druhu, pokud by byla úspěšná, by mohla částečně kompenzovat ztrátu postavení nezávislého vedlejšího stranicko–politického pólu v celostátním měřítku. Další vývoj Ligy Severu je však obtížné předvídat, tím spíše, že tato formace prokazovala – alespoň doposud – pozoruhodnou „vůli přežít“ a schopnost strategické inovace i taktické flexibility, spjatou, jak jsem se snažil ukázat, s používáním různorodých legitimačních a mobilizačních zdrojů

16. Literatura : • www.cepsr.cz/clanek.php?ID=13 • Všechno o Zemi, místopisný průvodce světem,přeložil Pavel Červinka a kol., Reader´s Digest Výběr,Praha 2000, ISBN 80-86196-17-8,str.287