Galicijsko-portugalská lyrika

1. Galicijsko-portugalská lyrika

2. Témata PL I (13.-18. stol.) Středověká lyrika (galicijsko-portugalská) Středověká dějepisná , náboženská , výpravná a naučná próza Divadlo: GilVicente Renesanční poezie a divadlo Ohlas zámořské expanze Renesanční milostná novela Barokní poezie a próza, homiletika Klasicistní a preromantická poezie

3. Historické mezníky obyvatelstvo Iberského poloostrova: 1) Iberové, Keltové, Keltiberové 2) Římané 3) Germáni 4) Maurové 711 - počátek středověku v Port. podle generace rom. 19. stol) reconquista (vznik Portugalska se pojí s křížovou válkou – určuje se jeden z rysů port. kultury a identity – boj za víru nebo jinou přesažnou hodnotu – národ, vlast, obecné dobro atd.) Galicie x Portucale (Raimund a Jindřich, Urraca a Teresa, 1094 Jindřich Burgundský získává hrabství Portucale) AfonsoHenriques: svrchovanost na Galicii 1139 Ourique, 1147 Lisabon, 1165 Évora, 1169 Badajoz 1249 Faro (za vlády Alfonse III.): konec reconquisty vznik port. království: 1140, uznání papežem 1179 (1. král. dynastie: burgundská, 1. panovník: AfonsoHenriques)

4. středověk • myšlení (symbolické), spor mezi realisty a nominalisty, koexistence nadpřirozeného a fyzického světa, reforma křesťanství (tzv. clunyjská, 11. stol. unifikace) • hierarchické rozdělení společnosti (považováno za neměnné a dané Bohem): • oratores(mniši a klérus – zajišťují přízeň skrytých sil) • belatores (válečníci, rytíři, chrání obec před vnějším nebezp.) • laboratores(zajišťují obživu – rolníci, řemeslníci, výrobci) • rozdílný charakter střed. kultury na různých místech (rovněž v Port. – S vizigótská tradice, J hispánská tradice, mnohojazyčnost . – rom., arb, hebr., pobřeží civilizovanější, vnitrozemí archaické)

5. dějiny národní literatury musí existovat: společenství jazyk

6. Jazyk • od 5. stol. nářeční diferenciace lidové latiny, vznikají románské jazyky • 1) skupina východní (ital., rum., rétorom. dialekty) • 2) skupina západní (fr., okcit. – provensál. dialekt, katal., kastil, západohisp. nářečí – asturské, leonské, galicijsko-portugalské) • gal.-port. dialekt: na SZ poloostrova, v Port. mezi řekami Minho a Mondego, literární jazyk na poloostrově do 14. stol. • období proto-historické (od 9. do 12. století) – románské výrazy v textech psaných lid. latinou • období archaické – od konce 12. století (z doby před r. 1250 známy pouze dva dokumenty psané gal.port. – závěť Alfonse II. a Notícia do Torto, přibližný náčrt dokumentu, jehož konečná podoba je latinská.

7. Literární podněty • vycházejí z autonomní tradice (folklór) a z literatury provensálské

8. Galicijsko-portugalská lyrika • korpus asi 2000 skladeb • cantigas: určené ke zpěvu a tanci (pův. lidovost, ústní podání); trovadores,jograis, segreis • existuje od konce 12. století, vrchol ve 13. stol., úpadek ve 14. století • cykly: • předalfonsovský– do vlády Alfonse III., končí cca 1248 • alfonsovský– zlatý věk, nejvýznamnější básníci, největší počet písní • dinisovský– končí 1325 Dinisovou smrtí • podinisovský– končí 1354, za vlády Pedra I. • nejstarší (?) zaznamenaná píseň- PaiSoares de Taveirós: Cantiga de garvaia (1196)

9. dělení • profánní • zpěvníky (Cancioneiros): • Cancioneiro de Ajuda (Zpěvník z Ajudy): nejstarší, zahrnuje skladby vzniklé před králem Dinisem (do r. 1279), cenný graficky • CancioneirodaBibliotecaNacional (Zpěvník Národní knihovny; zvaný též Colocci-Brancuti) – kopie z 16. stol. podle orig. ze 14. stol. přepsal A. Colocci, v 19. stol. nalezen v knihovně hraběte Brancutiho. Od 1924 v Nár. knihovně) • CancioneirodaVaticana (Zpěvník Apoštolské vatikánské knihovny) • Livro de Cantigas (Kniha písní), 1350 D. Pedro, conde de Barcelos) • duchovní • Cantigas de Santa Maria (Alfonso X elSabio, Písně na Pannu Marii): chvalozpěvy a výpravné básně o zázracích Panny Marie, přes 400, znám hud. doprovod

10. žánry • rozdělení podle fragmentu poetiky Arte de trovar(Cancioneiro de BN) – fragmentární text, začíná 4. kap. 3. části) • cantiga de amigo (píseň o milém) • cantiga de amor (píseň o lásce) • cantiga de escárnio e maldizer (píseň výsměšná a hanlivá)

11. Cantiga de amigo • CANTIGA: písně často určené ke zpěvu a tanci • PUVOD: v autonomní tradici (poloostrovní folklór?, arabské a hebrejské básnictví – jarchas, jarxas?) • HLAS: hovoří žena o milém (není to šlechtična, ale prostá dívka), námětem je láska, stesk po milém; do své promluvy zapojuje další prvky jako „postavy“ (bukolickou přírodu a další lidské bytosti) • ŽÁNR: se určuje podle výrazu amigo(příp. se hovoří o „přítelkyni“ nebo „dceři“ – fremosa, fremosinha, louçãa) • NÁPĚV báseň je často stručným shrnutím toho, co se stalo, zvoláním, apostrofou

12. prostor • inspirace životem venkovského lidu (dívka jde ke studánce, schází se s milým, myje si vlasy apod.; jde na procesí, kde čeká milého; často je zde náznak příběhu (nejde o lyrickou poezii v dnešním smyslu, ale o primitivní synkretický žánr – spojení lyriky, epiky a dramatu) • domácí prostředí (dívka hovoří s matkou, sestrou, přítelkyněmi apod.; věnuje se domácí práci apod.) • prostředí dvora (námětem je dvorská láska v prožívání ženy)

13. sémantické oblasti v promluvě subjektu • pocity zamilované ženy: • 1. oslava krásy (dívka hovoří o své kráse, výrazná tělesnost, vlasy jako erotický symbol) • 2. neopětovaná láska (žárlivost, bolest, stesk; příčiny: nestálost a nevěra milého, lež) • 3. zákaz (milenci se nemohou scházet, dívka se bouří) • 4. štěstí, radost (opětovaná láska, klíč. slovo leda) • charakt. je živelně důvěrný vztah k přírodě (magické pouto mezi osobami a vším, co se proměňuje – vlnami, vodou pramene, květy atd. – symboly erot. touhy)

14. podžánry • bailias (taneční) • cantigas de romaria (písně z procesí) • cantigasmarinhas, barcarolas • alba (svítáníčko)

15. João Zorro - Vlasy moje, vy mé vlasy, můj král pro ně posílá si. Co teď , matko? A co dál? - Musíš je dát, je to král. - Hřívo moje, jak jsi vlála, Král chce, abych mu ji dala. Co teď, matko? A co dál? - Musíš ji dát, je to král.

16. Pero Meogo U zelené stráně viděla jsem laně, miláčku. Po zelené stráni jeleni šli statní, miláčku. Já se potěšila, vlasy jsem si myla, miláčku. Co v tom bylo krásy, myla jsem si vlasy, miláčku. Potom zlatou mašlí stáhla, ať je krášlí, miláčku. Zlatem jsem je sepla, tebe vyhlížela, miláčku. Zlatem jsem je stáhla, na tebe čekala, miláčku.

17. MartimCodax: Cantigas de amigo

18. formální rysy paralelistická struktura zákl. strukturní jednotkou je strofa (copla), zpravidla dvojice dvojverší (obě dvojice vyjadřují totéž a liší se pouze rýmovanými slovy) po strofě následuje refrén

19. MartimCodax: Bože můj, kdyby můj milý tušil Bože můj, kdyby můj milý tušil, A ve Vigu nemám jedinou duši B a jsem zamilovaná. refrén Bože můj, kdyby můj přítel věděl, A´ jsem ve Vigu sama tolik neděl B´ a jsem zamilovaná. refrén Ve Vigu nemám jedinou duši, B nikoho, kdo mě hlídá jak sluší, C a jsem zamilovaná. refrén Jsem ve Vigu sama tolik neděl, B´ a nikdo, kdo by si mne tu hleděl, C´ a jsem zamilovaná. refrén

20. Paralelistická struktura může být složitější a obměňovaná (souvisí s rozvojem kompoziční invence) A) místo dvojverší – 3 nebo 4-veršové strofy B) anaforický paralelismus (doslovné opakování sdružených strof) C) refrén přestává být na konci, vkládá se do textu nebo je obměňován D) cantiga de mestria(bez refrénu)

21. Cantiga de amor subjektem je muž, který hovoří o své lásce k ženě vliv okcitánský, který se projevuje: A) jazykovými výpůjčkami (cor místo coraçon, prez místo preço , renmístonada, u místoaí, atd.) B) tématem: ideál dvorské lásky (amor cortês, fin´amors) vyjadřující neopětovanou touhu po nedosažitelném objektu; tato touha se nemůže naplnit, aby nevyprchala; láska má cíl sama v sobě; Dáma (senhor): „vassalagem de amor“ (milostné vazalství); dáma je pánem, jemuž básník pokorně slouží; představuje idealizovaný obraz ženy (klidný a jasný pohled, mírná gestikulace a pohyby, jemný úsměv (bon riir), dobrá mluva – důležité je chování, „vnitřní“ podstata ženské (božské) bytosti V dvorské lásce platí daný etický kodex (nutno uchovat v tajnosti totožnost dámy, důležité je sebeovládání, uměřenost – tzv. mesura, básník musí snášet útrapy, nesmí se od dámy vzdálit, pokud k tomu nesvolí - důl. je sebepozorovací analýza (introspekce) bás. subjektu

22. nápěv liší se od provensálského typu – je rétoričtější a nikdy (až na 1 výjimku) neevokuje popis přírody někdy spočívá pouze v axiomatickém tvrzení, které je dále rozvíjeno (quemama, estádestinado a sofrer) někdy jde o syntetické vyjádření osobní situace (amo a talponto a minhasenhoraquenão sei o que fazer) nejčastěji má nápěv podobu apostrofy (k dámě 1/3 písní – důl. pro určení žánru)

23. sémantické oblasti v promluvě subjektu 1. chvála dámy (elogiodadama) 2. odstup dámy (reserva dadama) 3. láska subjektu (amor do sujeito) 4. utrpení z neopětované lásky (penapor um amor não correspondido)

24. chvála dámy není popisem tělesné krásy abstraktní a neurčité estetické hodnocení (fremosa, de bon parecer, dõaire, někdy hyperbolické fremosa e de bon parecer) odkazy k jiným kvalitám (duševním): bemfalar, medida, muit´amada, důl. motiv loor n. prez(úcta) pouze výjimečně chvála postavy (bemtalhada– odpovídá motivu bientaillieokcit. písní) Výjimky:Garcia de Guilhade (zelené oči), Vidal (přirovnání k růži), Garcia de Guilhade – místo dámy opěvuje obyčejnou dívku

25. odstup dámy reakce dámy většinou odmítavá, nicméně očekává se od ní mesura (emoc. rovnováha) často se ale objevuje desmesura (nejde o překročení etikety, ale o neschopnost či lhostejnost dámy odměnit svého vazala – dáma využívá své moci, mstí se, odnímá mu právo ji milovat, dívat se na ni, pobývat na stejném místě apod.) odstup dámy často vyjádřen zákazem (vidět ji, mluvit s ní) nebo přinucením opustit dané místo (alongar, mandarir, fazerpartir) subjekt tedy může milovat dámu a sloužit jí, pokud ona o tom neví, a neustále se bojí, aby nedošlo k prozrazení

26. láska většinou také syntetické zhuštění (opakování výroků jako miasenhorqueamomuito, ua dona quequeroben, amo-vos tanto) subjekt již zamilovaný, když začíná mluvit posléze většinou konstatování, že láska není opětována a kompenzována (galardon) RuiQueimado– známý ve své době tématem „morrer de amor“ – hojně parodováno

27. utrpení z lásky (coita) modality : pesar, penar, dano, sofrer, padecer atd., z ní vyplývá situace, v níž se básník nachází (desaventurado, desasperado, cativoatd.) projevy: nespavost, ztráta radosti, symb. slepota (důl. motiv očí: senhor – lumedosmeusolhos), pláč, žal, zešílení (perder o sen, sandeu, folia), smrt

28. D. Dinis (1279 – 1325)

29. D. Dinis: jak jste krásná, jak jste milá Jak jste krásná, jak jste milá! Byla-li to vůle boží poznat vás, Bůh mě i souží. Co jste se mne natrápila! Napravte to ještě včas, hle, stačilo vidět vás a jsem rád a hned jsem ožil. Ach, ta krása bez poskvrny! Nevídáno, jak jste štíhlá, to před vámi duše zjihla. Dej Bůh, ať se vám vše splní. Hle, teď jste se za trápení odměnila, jen jste se mi před očima jednou mihla. Já jsem od té vaší krásy čekal nekonečně blaha, ale zatím, marná snaha, dveře u mne podává si žal, já nemám na vás nárok, ale aspoň jednou za rok vidět vás jen den, má drahá!

30. Rozdíly mezi okcitánskoucansó a galicijsko-portugalskou cantigou portrét dámy v gal.port. básnictví se zdá poněkud konvenčnější, analýza citů stereotypní, někteří badatelé hovoří o monotónnosti (vysvětleno: např. NatáliaCorreia – jde o záznam emocí, nutné opakování – emotivní funkce) hl. rozdíl je ve formální výstavbě (hodně básní má jako cantiga de amigorefrén a paralelistickou strukturu)

31. Okcitánské žánry, jejichž obdobu lze najít v gal.-port. lyrice pastorela alba pranto(planh, žalozpěv) descordo (descort,balada, která chce vyjádřit citový otřes pozměňováním strofické stavby, logickými a syntaktickými nedůslednostmi atd.) tenção (tenso)/ partimen sirventês (sirventes)

32. Cantiga de escárnio e maldizer častým námětem dvorský život a bohéma představují střed. společnost (např. rozdíly a spory mezi trobadorem a žakéřem) – dokument o šlechtické mentalitě a intimních stránkách dvorského života Všechny žánry mohou mít strukturu dialogickou (tencóna – tenção)

33. Pero da Ponte Bernaldo, vy zasloužíte tahat se s nejhorší z bab, a přitom moc dobře víte, že kdyby ji chytil dráb, na holou by dostala. Coura, ta by pískala! A vy vzteky zcepeníte. Vy, kdo všecko pochopíte jako dobrý segrel, chlap, a přitom si narazíte kdekým ošlapaný křáp? Jen by drby dělala, cuchta jedna ožralá. Pořádně se zostudíte. Jak se z toho vykroutíte, kdyby to tak někdo káp královi, že s běhnou spíte? Ten by jí přistřihnul dráp. Co od Boha nevzala, za to vás by prohnala, a vy jí to nevrátíte. A co kdyby měla dítě? Pomyslete na ten svrab, když se s ní, jak dobře víte, vyspí každý darmošlap. Byla by tak uznalá, že by i vám přiznala díl na děcku nepokrytě.

34. další termíny cantiga de vilão cantiga de seguir cantiga de atafinda (fiinda) palavra perduta (verš bez rýmu) dobre (opakování slov ve strofě) mordobre (opakování slov morfologicky pozměněných) cacefaton (nehezké slovo)

35. Vybraní autoři MartimCodax: galicijský žakéř, 7 písní o milém s dochovaným notovým zápisem Dinis(1279-1325): 138 písní, žák provensálské školy, ale vytýkal jí formalismus João Garcia de Guilhade: patrně z Galicie, orig. svým pojetím lásky, kterým převrací prov. topos dvorské lásky a místo „smrti z lásky“ předkládá koncept „života z lásky“ (láska je tělesná, je zdrojem tvůrčí síly apod.) Pero da Ponte: gal.básník, známý hanlivými písněmi na potulného žakéře Bernarda de Bonaval, který si za svá díla nechal platit Alfons X. Učený (1252-1284): Cantigas de Santa Maria

36. 15. století nedochovaly se památky, přestože básnická tvorba existovala vznikají kastilské zpěvníky, např. Cancionero de Baena(Juan Alfonso de Baena, 1445) nebo CancioneroGeneral(HernandodelCastillo, 1511) úpadek gal.-port. lyriky, která existuje, ale její typ. rysy se proměňují – např. zaniká paralelismus a opakování, metrická pestrost se omezuje na tzv. redondilhu (stará básnická norma – „medidavelha“): A) redondilha maior (7 slabik) B) redondilhamenor (5 slabik)

37. Garcia de Resende: CancioneiroGeral(1516) tištěná podoba; obsahuje tvorbu složenou na dvorech Alfonsa V., Jana II. a Manuela I. (přesně tvorba z let 1440?–1516), kterou se podařilo shromáždit z rukopisných zpěvníků („cancioneiros de mão“), často bez ohledu na kvalitu rozměr sociologický: rysy života a zábavy u dvora přelomu 15. a 16. století Předmluva: úmysl: zachovat portugalské tradici významnou literární produkci nedávné minulosti a nevyhýbat se žádným tématům (vše lze zbásnit) – moderní (předrenesanční) duch pokračování trobadorskémilostné poezie (gentilezas) a satirické tradice (cousas de folgar) poezie je zábava i nástroj kritiky nabádá k opěvání velkých činů Portugalců

38. Žánry vilancete: motto (2-3 verše) + volta (glosa) (7 veršů) cantiga: motto (4-5 veršů) + volta (glosa) (8 – 10 veršů) esparsa: 1 strofa (8-16 veršů) trova – označení pro strofu

39. znaky palácové poezie skupinová mentalita (sdílení hodnot – výsměch z toho, co vybočuje z běžně uznávaného rámce, týká se např. i módy, navazuje na satirickou tradici) příležitostný ráz (umění skládat básně patří k základním dovednostem dvořana) existence modelových témat (usnadňujících tvorbu) - poezie je chápána jako umění variace, jež dokládá básníkův (ostro)vtip, psát verše (fazertrovas) znamená primát formy nad obsahem galantní charakter (hl. tématem je žena – tradice milostné lyriky, nicméně mnohdy žena fyzická, stejné spol. úrovně, jejíž totožnost není nutné držet v tajnosti) kolektivní charakter (na skladbě se podílí několik dvořanů, týká se zejména básní založených na struktuře právního procesu – dvě strany, každá obhajuje jeden názor – tradice tenção/partimen– nyní se více blíží skutečnému procesu (svědci, obžaloba, obhajoba, rozsudek atd.) , pouze milostná témata osamostatňování na hud. doprovodu – nicméně redondilha stále ještě hudebnost podtrhuje (viz též odkazy v 19. a 20. stol.)

40. Autoři autoři, kteří se stanou hlavními představiteli portugalské renesance: GilVicente, BernardimRibeiro, Sá de Miranda ostatní, např.sám Garcia de Resende(Trovasàmorte de Dona Inês de Castro), Diogo Brandão (Fingimento de amores), João Roiz de Castel Branco (Cantiga, partindo-se) aj.