Hudba 2. poloviny 20. století.

1. Hudba 2. poloviny 20. století.

2. Druhá polovina 20. století přinesla snahy po vytvoření úplně nových postupů při komponování skladeb i při vytváření zvuku. V kompozici to znamenalo rozchod s dosavadním melodicko-harmonickým chápáním hudby. Tvůrci se snažili o posílení sónické, tedy zvukově barevné složky hudebního díla. Mezi mnoha cestami, na které se autoři „nové hudby“ vydali, můžeme rozlišit tři základní proudy:

3. Dodekafonický a seriální proud: Dodekafonický a seriální proud vychází z postupů, které vytvořil Arnold Schönberg. Původních 12 tónů, s nimiž dodekafonie pracovala, nahradili kratší sérií 5-8 tónů. Série upravovali převracením tónů co se týče výšky, pořadí, pořadí i výšky, používali i další metody převzaté z matematiky, hlavně z kombinatoriky. Pomáhali si vzorci, geometrickými obrazci, počítači. Tak došlo k tomu, že matematické vztahy přesáhly význam hudebního sdělení. Seriální hudba se stala nesmírně obtížnou pro interprety; pro posluchače se pak vytvořil dojem totální neorganizovanosti. Centrem tvůrců této hudby se stal německý Darmstadt a jeho prázdninové kurzy pro mladé hudebníky. Nejvýznamějším představitelem byl Karl HeinzStockhausense svými skladbami Struktury nebo Kladivo bez mistra.

4. Poslech: K. H. Stockhausen – Sonatina pro housle a klavír: http://www.youtube.com/watch?v=8kpsc8qHjxM

5. Elektroakustický proud: V něm rozeznáváme dva směry, hudbu elektronickou a konkrétní. Elektronická hudba používá elektronické prostředky pro vytvoření zvuků a tónů a ty pak dále elektroakusticky upravuje. Původní generátory, operátory, registrátory, reproduktory nahrazují stále modernější přístroje – syntetizér a syntetizátor propojený s počítačem. Proces vzniku sklady je složitý a zdlouhavý, proto skladatel často spolupracuje s technikem ve studiu. První takové studio vzniklo v roce 1951 v Kolíně nad Rýnem. Po jeho vzoru se jich pak vynořila po světě celá řada. Elektronickou hudbou se zabývali KarlheinzStockhausen, Herbert Eimert, Ernst Křenek či T. Mayuzumi.

6. Konkrétní hudba využívá jako primární materiál přírodní zvuky, například lidský hlas. Tyto zvuky jsou pak elektroakusticky upravovány a různě stříhány a spojovány tak, že připomínají koláž. Zakladatelem tohoto směru je PierreSchaeffer a reprezentačním dílem je Mexická flétna. Postup skladatelů elektroakustické hudby je následující: nejprve shromáždí materiál, pak promyslí jeho organizaci a nakonec použijí techniku montáže a mixáže.

7. Poslech: KarlheinzStockhausen– Studie I.: http://www.youtube.com/watch?v=5_NWwUB6Dis

8. Hudba aleatorní a témbrová: Posledním významným proudem je hudba aleatorní a témbrová. Slovo alea znamená v latině hrací kostka. Když jí házíme, padají náhodná čísla. Stejnou náhodnost chtěli uplatňovat skladatelé v aleatorní hudbě. Byla to reakce na matematickou přísnost seriální hudby. Absolutní aleatorika stojí na úplné náhodě v řazení tónů. Dílo tedy nemá záměr, a tyk vlastně ani dílem není. Relativní aleatorika nechá pracovat náhodu až po vytvoření vlastního skladatelova záměru. Ten vytvoří melodickou linii, ale interpret má možnost spontánně dotvářet skladbu podle své fantazie. Duchovním otcem aleatorní hudby se stal Američan John Cage. Jeho tvorba byla silně ovlivněna východní filosofií zenbudhismu. Můžeme zde jmenovat například skladby Imaginární krajina nebo Music ofChanges.

9. Témbrová hudba zase upřednostnila zvuk a jeho barvu jako základní prostředek vyjádření. Používá déle trvající zvukové plochy, ty pak posluchačům umožňují hudbu si uvědomit a prožít. Zvuky jsou nejen krásné a jemné, ale i drsné a surové. Tato hudba jako by byla blízká abstraktnímu malířství a texturám barevných prolínajících se ploch. Nejvýraznější osobností témbrové hudby je GyörgyLigetise skladbami Apparitions a Atmosphéres.

10. Poslech: John Cage - Imaginární krajina: http://www.youtube.com/watch?v=GLDxqnksY80