VYMEZENÍ POJMU

1. VYMEZENÍ POJMU SOUČASNÝ ČESKÝ JAZYK

2. Český jazyk • Český jazyk – jazyk národní, mateřský, patří k jazykům slovanským • Útvary národního jazyka: • S KNIŽNÍ VRSTVA hoch NEUTRÁLNÍ VRSTVA chlapec HOVOROVÁ VRSTVA kluk • N HOVOROVÁ VRSTVA OBECNÁ ČEŠTINA vokno, mladej INTERDIALEKTY, NÁŘEČÍ

3. ČEŠTINA – typ: • Flektivní jazyk (skloňování jmen, časování sloves, stupňování adjektiv a adverbií). Jedna koncovka mívá více mluvnických významů. • Prvkyizolačníhotypu (pád pomocí předložek). • Prvkyaglutinačníhotypu (každá mluvnická kategorie má zvláštní koncovku, odvozování předponami). • Prvky polysyntetického typu (složeniny). • Prvky vnitroflektivního typu (hlásková alternace v kmeni).

4. ČEŠTINA • Čeština patří k slovanským jazykům tvrdým pro nižší výskyt palatálních hlásek: den – [ďieň] (sl.); dzieň (pl.). • Hlásková podoba: Pět krátkých vokálů – pět dlouhých – realizované šesti grafémy; má jen jednu dvojhlásku (ou). Ostatní (au, eu) jsou cizího původu.

5. ČEŠTINA

6. ČEŠTINA • Množství konsonant – bohatá je zvláště na sykavky (s, z, š, ž, c, č, [dz], [dž]). • České konsonaty podléhají asimilaci. • Čeština má stálý přízvuk – na první slabice.

7. ČEŠTINA

8. ČEŠTINA • Grafická podoba: • Pravopis – fonologický – respektuje fonémy nikoliv jejich poziční varianty (koza – gen. plurálu: koz, nikoliv kos) – nejde tedy o pravopis fonetický. • Čeština užívá písmo – latinku.

9. ČEŠTINA • Lexikum: • Čeština má bohatou slovní zásobu. Příruční slovník jazyka českého uvádí 250 tisíc slov. Menší homonymie než některé ostatní evropské jazyky (angličtina: wrong = špatný, křivda, zlý). • Nová slova se tvoří především derivací; čeština využívá přechylování. • Složeniny a zkratky, přejatá slova – v současné době nejvíce z angličtiny.

10. ČEŠTINA • Morfologie: • Čeština má bohaté a složité tvarosloví s množstvím typů skloňování jmen a s množstvím synonymních tvarů. • Má tři jmenné rody (u mask. životnost a neživotnost), dvě čísla, sedm pádů. • Čeština liší slovesný vid dokonavý a nedokonavý, liší násobenost a nenásobenost.

11. ČEŠTINA • Syntax: • Základem české věty je sloveso. Čeština nemá pevný, ale pružný pořádek slovní.

12. Literatura: Jazykověda: • ČERNÝ, J. Dějiny lingvistiky. • DANEŠ, Fr. A kol. Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha: Academia, 1997. Fonetika a fonologie: • KRČMOVÁ, M. Fonetika a fonologie • PALKOVÁ, Z. Fonetika a fonologie češtiny. Praha, 1994. • Výslovnost spisovné češtiny I (Výslovnost slov domácích). Praha, 1967. • Výslovnost spisovné češtiny II (Výslovnost slov přejatých). Praha, 1978.

13. Literatura: Morfologie: • ČECHOVÁ, M. Čeština – řeč a jazyk. Praha: ISV, 2000. • Kol. Příruční mluvnice češtiny. Praha: Lidové noviny, 1995. • HAVRÁNEK, B; JEDLIČKA, A. Stručná mluvnice česká. Praha, 1992. Lexikologie: • FILIPEC. J.; ČERMÁK, Fr. Česká lexikologie. Praha, 1985. Syntax: • Grepl, M.; Karlík, P. Skladba spisovné češtiny. Praha, 1986.

14. Literatura: Ostatní: • ČMEJRKOVÁ, S.; DANEŠ, Fr.; KRAUS, J.; SVOBODOVÁ, I. Čeština jak ji znáte i neznáte. Praha: Academia, 1996. • PASTYŘÍK, S.; VÍŠKA, V. Základní jazykovědné pojmy. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005. • Pravidla českého pravopisu. Školní vydání Praha: Pansofia, 1993. • SGALL, P.; HRONEK, J. Čeština bez příkras. Praha: H&H, 1992. • Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994. • Kol. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Lidové noviny.

15. Norma – úzus – kodifikace

16. Základní pojmy • Úzus – zvyk určité prostředky používat. • Norma – souhrn prostředků, které nositelé považují za závazné. • Kodifikace – zachycení normy spisovného jazyka.

17. Příklady • Mohu – můžu. • Bychom – bysme. • Osm – osum. • Sedm – sedum.

18. Vymezení slovních druhů

19. Třídění • Soubor všech slov lze nějakým způsobem roztřídit. • Nejobecnější třídy tvoří tzv. slovní druhy, které se pak na základě určitých kriterií uplatňují ve slovní zásobě, gramatice, syntaxi a ve stylistice.

20. I. Obsahově sémantické (lexikální) hledisko • K rozlišení dochází zobecněním lexikálního významu slova – podle toho, co z reálného světa odrážejí: • substantiva (označující jevy chápané jako samostatné), • adjektiva (příznaky substantiv), • verba (příznaky dynamické – vázané na čas), • adverbia (příznaky příznaků – velmi starý).

21. I. Obsahově sémantické (lexikální) hledisko • Uvedené slovní druhy tedy můžeme odvodit přímo z pojmů našeho myšlení – říkáme jim základní slovní druhy (tvoří základ slovnědruhové soustavy). • Nástavbové slovní druhy: • numeralia (prostředek vyjádření počtu, kvantity), • pronomina (zástupná funkce),

22. I. Obsahově sémantické (lexikální) hledisko • Tyto slovní druhy tvoří skupinu autosémantických slov(i přesto, že některé výrazy plnovýznamové nejsou – sloveso být apod.). • Patří sem ještě mnohé interjekce, napodobující zvuky (bum), naznačující prožitky (ach, ouvej) nebo navazující kontakt (nate, haló). Ale nemají pojmovou složku, mají funkci vypovídací a expresivní.

23. I. Obsahově sémantické (lexikální) hledisko • Slova synsémantická Po stránce věcného významu slova nesamostatná: • prepozice (vyjadřují okolnostní významy, ale pouze ve spojení se jmény), • konjunkce (vyjadřují obecné vztahy mezi větnými členy a větami), • partikule (vždyť, kéž, nechť; spojkové výrazy ale, i, aby; původní příslovce s modalitou jistotní a možnostní: prý, snad, lze).

24. II. Hledisko formální (morfologické, tvaroslovné) • Dělí slovní druhy na ohebné a neohebné. Ohebná slova • Časování – verba. • Skloňování – jména (substantiva, adjektiva, pronomina, numeralia). • skloňování jmenné (substantivní) – vzory podstatných jmen, • skloňování zájmenné – formy osobních a ukazovacích zájmen, • skloňování adjektivní (složené) – mladý, jarní. • Ne všechna substantiva mají skloňování substantivní (hajný, průvodčí); ne všechna adjektiva mají skloňování adjektivní (mlád), ne všechna pronomina zájmenné (každý, sám). Některá slova mají skloňování tzv. smíšené (substantivní a adjektivní: adjektiva přivlastňovací – otcův, otcových)

25. II. Hledisko formální (morfologické, tvaroslovné) Adjektiva • Mají schopnost tvořit, na rozdíl od substantiv, tvary pro všechny tři rody. • Jakostní adjektiva se stupňují. Číslovky • Nemají samostatný systém tvarů – využívají systémů substantivních (sto, milión, miliarda), adjektivních (druhý, pátý, šesterý), zájmenných (jeden). • Ale typ pět, pěti, dva, oba je typický pro číslovky. • Mají-li úlohu adverbia, zůstávají nesklonné (dvakrát). Podstatná a přídavná jména slovesná • Řadíme je k substantivům a adjektivům, ačkoliv si ponechávají některé slovesné kategorie (slovesný vid, slovesný rod) – stání, chození, stojící, ležící, spící.

26. II. Hledisko formální (morfologické, tvaroslovné) • Shrnutí: • 1, 2, 3, – skloňují se, • 5 – časují se, • 4 – tvaroslovná charakteristika je individuální (nemají vlastní skloňování), • 6 – nemají tvaroslovný význam, • 7 – neohebné, diktují však pád jména, se kterým se pojí – tvaroslovný význam, • 8, 9, 10 – nemají tvaroslovný význam (řada spojek se na začátku věty mění v částice)

27. III. Hledisko syntaktické • Slova různé druhové platnosti plní rozmanité funkce v mluvnické výstavbě výpovědi. • Uplatňují se jako slova – výpovědi, jako větné členy, • jako gramatické výrazy (pomocná slova při výstavbě věty nebo textu…).

28. III. Hledisko syntaktické • Interjekce – mají samostatnou funkci výpovědi, pojímají skutečnost globálně, nerozčleněně (Hurá! Jéje!). Některá příslovce však plní funkci sloves (větného členu) – Žába žbluňk do vody. • Autosémantické slovní druhy – mají funkci větných členů. • Predikativa – slova, která plní funkci neslovesné části slovesně-neslovesného predikátu (je chladno, je zapotřebí) v dvojčlenných i jednočlenných větách. Běžně se tato slova řadí k příslovcím, avšak ve větě nemají funkci příslovečného určení. Někde je možné se setkat se zařazením predikativ jako jedenáctého slovního druhu.

29. III. Hledisko syntaktické • Prepozice – nejsou samy o sobě větným členem, avšak tvoří větné členy ve spojení se jménem (ve studni – PUM). Od příslovcí je rozeznáme tak, že nemohou stát na konci věty (okolo stromu – běžel okolo). • Konjunkce – spojují větné členy nebo výpovědi. • Partikule – podílejí se na vyjadřování modality (prý, snad), naznačují komunikační funkci výpovědi – druhy vět podle postoje mluvčího (kéž, ať), uvozují výpovědi s naznačením emocí (Ale to jsou k nám hosti!). • Spojky, některá zájmena (vztažná, ukazovací, osobní, přivlastňovací), příslovce a částice jsou významovým prostředkem pro výstavbu textu. Slouží ke koherenci textu = konektory (Tehdy jsme navštívili i muzeum. Tam jsme viděli…).

30. Gramatické kategorie jmen. Substantiva

31. Jména • Substantiva • Adjektiva • Pronomina • Numeralia. • Mají stejné gramatické kategorie.

32. Substantiva • Pád • Číslo • Rod • Životnost • Vzor

33. Číslo – numerus • Substantivum má schopnost zaujímat vztah k množství, tj. k jednotlivině nebo mnohosti jednotlivin, souboru jednotlivin. • Pravidelné vyjadřování protikladu – gramatická kategorie čísla – slouží k vyjadřování singularity a plurality (k tomu jsou určeny singulárové a plurálové koncovky – zároveň vyjadřují rod i pád).

34. Hromadná jména (singularia tantum) • Mají singulárovou podobu, ale označují soubory počitatelných jednotlivin. • Tento význam vyjadřují slovotvornými formanty –í (listí), -oví (olšoví), -stvo (panstvo), -ež (mládež), -ivo (topivo) i pojmovým obsahem (lid, hmyz). • Ve spojení s lexikálními prostředky vyjadřují množství nebo míru (plno mládeže) a s druhovými číslovkami se spojují ve významu druhovém (dvojí kamení).

35. Pomnožná slova (pluralia tantum) • Skupina slov, která má pouze plurálovou podobu (nůžky, vrata, Vánoce..). • Pluralita - vyjadřována druhovými číslovkami, určitými i neurčitými (dvoje nůžky, troje dveře).

36. Rod • Přirozený rod – může se uplatnit jen u substantiv označujících životné substance, slouží k přechylování – můžeme tvořit k mužským pojmenováním jejich ženské protějšky (spisovatel – spisovatelka,…) a naopak. • K některým mužským nebo ženským pojmenováním můžeme vytvořit názvy mláďat (holoubě, lišče…). Existuje také ještě souborné pojmenování pro všechny rody (člověk, kur). K řadě pojmenování se rodové protějšky netvoří (letuška..).

37. Rod • Gramatický rod – vznikl aplikací přirozeného rodu na neživotné substance a je substantivům životným i neživotným implikován. Zahrnuje maskulinum, femininum a neutrum. Je dán soubory skloňovacích koncovek a dále je vyjadřován při shodě s koncovkami adjektiv, zájmen, číslovek a slovesných tvarů. • U některých existuje kolísání v rodě – dáno nízkou frekvencí nebo růzností jejich rodu v různých dialektech (to se projevuje především jako regionální rozdíly česko-moravské). Tak kolísají např. mezi makul. a feminin. – bronz, kyčel; feminin., maskul. a neutrem – rukojmí; feminin. a neutrem – ralley. • Některá pojmenování živých osob mohou mít rod (a koncovky) podle toho, jaký přirozený rod označují (choť, naivka, citlivka..), nezařaditelnost mezi formální typy – následek zařazení mezi neutra (dlouhé interview, oblíbené bordó..).

38. Životnost • Projevuje se jako rozhodující faktor pro výběr koncovek pouze u mužského rodu. • Platí: • substantiva označující živé bytosti = typy životné (pán, muž, předseda, soudce), • substantiva označující neživá abstrakta = typy neživotné (hrad, stroj). • Rozdíly mezi koncovkami hl. v akuzativu.

39. Gramatická životnost se vždy nekryje s reálnou životností • Názvy rostlin + sub. označující soubory živých bytostí – tvary neživotné. • Substantiva koně, rodiče, lidičky – koncovky neživotné – shoda jako u životných. • U některých substantiv označujících neživotné substance lze užívat koncovek životných i neživotných – názvy činitelských jmen (-tel, -ec), názvy některých ryb a výrobků z nich, substantivum mikrob, pojmenování některých hraček znázorňující živé bytosti = shoda forem adjektivních, zájmenných a slovesných pak probíhá podle formy (podle druhu koncovky), např. ledoborce vypluly X ledoborci vypluli.

40. Pád substantiv

41. Pád substantiv • Pádové formy – základní prostředek, který vyjadřuje funkce substantiva ve větě. 7 pádů: • nominativ, • genitiv, • dativ, • akuzativ, • vokativ, • lokál, • instrumentál.

42. Pády - sémantika • Nominativ – Kdo? Co? • Genitiv – Bez koho? Bez čeho? • Dativ – Ke komu? K čemu? • Akuzativ – Vidím koho? Co? • Vokativ • Lokál – O kom? O čem? • Instrumentál – S kým? S čím?

43. Nominativ • Ve větě je subjektem, • má funkci pojmenovací – formálně nezávislý, • někdy plní i funkci adverbiální (Potil se až hrůza.), • a funkci doplňku (Jako dítě se bála tmy.), • Z hlediska sémantického vyjadřuje původce děje nebo jeho nositele (stařec byl zraněný).

44. Genitiv • Funkce syntaktická, v roli neshodného atributu vyjadřuje řadu vztahů: • posesivitu u názvů osob a zvířat (obojek našeho Jonáše), • autorství (opera Bedřicha Smetany), • původce děje (kázání mistra Jana Husa = Jan Hus kázal) nositel děje – předmět, který je dějem zasažen nebo jím vzniká (podtrhnout slovo), • vztah části a celku (střecha domu), • vlastnost, která musí být blíže určena adjektivem (dívka jiskrných očí), • vysvětlení nebo zpřesnění (znamení kříže).

45. Dativ • Funkce syntaktická, jde o doplnění druhého typu (pád nepřímého předmětu ve větě – Petr vysvětlil učivo žákovi.), • tzv. prvním objektem je dativ u sloves s dativní vazbou – slovesa s významem prospěchu nebo neprospěchu (prodávat postiženým, ošetřovat zuby lvům) a slovesa myšlenkových reakcí (divit se všemu), • dativ je nositelem přívlastku vyjádřeného predikativem, např. pocity (je mi veselo).

46. Akuzativ • Syntaktický pád = pád přímého objektu slovesa, • spolu s nominativem je centrálním pádem – tvoří základ české věty, • jako adverbiální určení vyjadřuje akuzativ místo, čas, způsob, míru, příčinu, zřetel, účel, přípustku (položil mísu na stůl, přijde za chvíli, jít krok za krokem, nájem stojí nejednu tisícovku, pro nemoc zůstal doma, šel pro vodu, přes nechuť se pustil nakonec do práce). • akuzativ dále funguje v eliptických zvoláních: Vodu! Pomoc!

47. Vokativ • Oslovuje se jím nebo zvoleným oslovením hodnotí adresát, • utvoříme-li ho od jmen neživotných, mají funkci poetizační personifikace (Horo, horo, vysoká jsi), • v hovorovém projevu může být nahrazen nominativem, a to u oslovení typu pane Novák, pane Josef.

48. Vokativ Pane Nováku. Pane Zemane. Pane Němec. - nikoliv Pane Němče.

49. Lokál • Převážně adverbiální, jediný, který neexistuje bez předložky – vyjadřuje okolnostní vztahy, • může být adverbialem: • místa – ležím v posteli, • času – na jaře, • příčiny – ve své zaslepenosti mu vše odpustila, • způsobu – kulhat o holi, • přípustky – při bolesti užívejte jeden prášek denně, • …

50. Instrumentál • Pád věcný – neosobní. • Vyjadřuje okolnosti děje (prostředek – sekat kosou seno; nástroj – bouchat kladivem) – je tedy adverbiale prostředku nebo způsobu (díval se smutnýma očima). • Objekt – pohybovat rukama. • Doplňkem – po slovesech jmenovat, nazývat, zvolit (prezidentem).