Svět a Československo v druhé polovině 20. století

1. Svět a Československo v druhé polovině 20. století Uvolňování diktátorského komunistického režimu v Československu v 60. letech

2. Anotace • Materiál tvoří 29 slidů, v nichž jsou zachyceny nejdůležitější etapy politických a společenských změn v šedesátých letech minulého století v ČSSR, medailonky nejznámějších osobností té doby • cílová skupina: 8. roč. • Autor: Mgr. Tomáš Kozák • očekávaný výstup: žák se seznámí s politickými a společenskými změnami ve 2. pol. 60. let a počátkem normalizace, na základě prezentace pak vyhledá další informace na internetu – viz otázky na konci materiálu • použitý materiál: učebnice Prodos pro 9. ročník, Wikipedia, server Youtube • průběh: za pomoci prezentace provedeme výklad

3. Uvolňování diktátorského komunistického režimu v Československu v 60. letech • díky jistému uvolnění direktivních podmínek byly umožněn snahy o demokratizaci komunistického režimu • začátek 60. let = hospodářská krize v ČSSR (nedostatek uhlí a elektřiny) • nedostatek potravin, především masa • tyto nedostatky byly zapříčiněny především snahami vytvořit z Československa strojírenskou velmoc bez předchozí tradice

4. Uvolňování diktátorského komunistického režimu v Československu v 60. letech • pokračují snahy o industrializace Slovenska • stavba Východoslovenských železiarní Klementa Gottwalda v Košicích • železná ruda se tam musela dovážet z SSSR a uhlí z Ostravska • problémy ekonomiky pramení ze špatného hospodářského systému, kdy vše vlastní stát a centrálně a direktivně řídí výrobu nikoli podle skutečných potřeb, ale podle pětiletých plánů • tyto plány nejsou operativní • nikdy nebyly ani splněny • mezinárodní orientace země pouze na SSSR a další socialistické státy

5. Uvolňování diktátorského komunistického režimu v Československu v 60. letech 60. léta = období oteplení • v rámci KSČ se vytváří progresivní demokratizující skupina ekonomů a politiků, kteří se snaží o reformu nereformovatelného • jsou nazýváni reformními komunisty • snaží se o: • demokratizaci • ekonomické zefektivnění • uvolnění direktivního řízení

6. Uvolňování diktátorského komunistického režimu v Československu v 60. letech 60. léta = období oteplení • všechny tyto pokusy o reformy špatně fungujícího systému byly míněny v rámci komunistického režimu • nešlo o odstranění komunismu jako takového • tyto snahy bývají nazývány jako „budování socialismu s lidskou tváří“

7. Uvolňování diktátorského komunistického režimu v Československu v 60. letech 60. léta = období oteplení • mezi představitele tohoto hnutí patří: • ekonom Ota Šik • politikové: Alexandr Dubček, Josef Smrkovský, Oldřich Černík

8. Ota Šik Ota Šik (11. září1919Plzeň - 22. srpna2004SanktGallen, Švýcarsko) byl český ekonom a politik Pražského jara, člen ÚV KSČ. Ve známost vešel jako tvůrce hospodářských reforem, později často označovaných jako třetí cesta.

9. Ota Šik • Ota Šik (11. září1919Plzeň - 22. srpna2004SanktGallen, Švýcarsko) byl český ekonom a politik Pražského jara, člen ÚV KSČ. Ve známost vešel jako tvůrce hospodářských reforem, později často označovaných jako třetí cesta. • V roce 1940 vstoupil jako nezaměstnaný do ilegální KSČ. O rok později až do konce války byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen, v 50-tých letech propagoval totalitní direktivní plánování podle vzoru Sovětského svazu.[1] Od roku 1961 působil jako ředitel Ekonomického ústavu ČSAV. Roku 1962 byl zvolen do ústředního výboru KSČ, od roku 1964 řídil státní a stranickou komisi pro hospodářské reformy. V dubnu 1968 byl na základě návrhu Alexandra Dubčeka jmenován zástupcem ministerského předsedy a koordinátorem hospodářských reforem (což v Moskvě vyvolalo silné reakce a vyjádření o restauraci kapitalismu v Československu). Po ztroskotání Pražského jara emigroval do Švýcarska. Od roku 1970 pracoval jako pedagog v Basileji a Manchesteru a později jako profesor ekonomie na Vysoké škole hospodářských a sociálních věd v SanktGallenu ve Švýcarsku. • Po listopadu 1989 jej přizval tehdejší místopředseda federální vlády Valtr Komárek k diskusím o ekonomických reformách. Šik byl zastáncem tzv. třetí cesty, která byla pro okamžitou liberalizaci cen, ale zároveň pro pomalejší liberalizaci zahraničního obchodu.

10. Alexander Dubček Alexander Dubček (27. listopadu1921Uhrovec – 7. listopadu1992Praha) byl československý a slovenský politik, hlavní osobnost Pražského jara 1968.

11. Alexander Dubček • Rodina a vzdělání • Narodil se roku 1921 v Uhrovci v místní škole – ve stejném domě jako ĽudovítŠtúr. Jeho otec Štefan Dubček byl vyučený truhlář, který několik let pracoval v USA, kde se stal přesvědčeným pacifistou a komunistou. V roce 1925 odjel malý Alexander Dubček se svými silně levicově zaměřenými rodiči, zakládajícími členy družstva Interhelpo, do města Frunze (dnešní Biškek) v sovětské Kyrgyzii. Později se Dubčekovi přestěhovali do města Gorkij a v roce 1938 se vrátili na Slovensko, protože podle nových směrnic by museli přijmout jediné ruské občanství.[1] Alexander Dubček se vyučil strojním zámečníkem, pracoval v Dubnici nad Váhom a v roce 1939 vstoupil do tehdy ilegální Komunistické strany Slovenska. • V roce 1944 se zúčastnil Slovenského národního povstání, v němž byl zraněn a jeho bratr Július padl. Po válce působil v různých politických funkcích v Trenčíně a Banské Bystrici. Protože z dětství velmi dobře ovládal ruský jazyk, byl vyslán do Moskvy, kde v letech 1955-1958 studoval politické vědy, současně s MichailemGorbačovem. Počátek politické kariéry • Od roku 1958 byl stranickým tajemníkem v Bratislavě a členem Ústředního výboru KSS. V této funkci se poprvé střetl s tehdejším prezidentem Antonínem Novotným kvůli připravované změně Ústavy, s níž Dubček nesouhlasil. Roku 1959 se stal tajemníkem ÚV KSČ pro průmysl. Protože v Moskvě zažil rehabilitace Stalinových obětí, prosazoval rehabilitaci slovenských komunistů pronásledovaných v letech 1951–53 a po konfliktu s Novotným byl opět přesunut na Slovensko. Brzy se však do ÚV vrátil a dosáhl ustanovení takzvané Kolderovy komise. • Od roku 1962 zastával funkci vedoucího tajemníka Krajského výboru KSS v Bratislavě, od roku 1963 prvního tajemníka ÚV KSS a na základě výsledků Kolderovykomise prosazoval rehabilitaci Gustáva Husáka a Vladimíra Clementise.[2] Na konci roku 1967 se dostali někteří členové ÚV KSČ do ostré kontroverze s tehdejším prezidentem a 1. tajemníkem ÚV KSČ Antonínem Novotným, který si v prosinci pozval na pomoc sovětského vůdce Leonida Brežněva; ten pozvání sice okamžitě přijal, Novotného ale nepodpořil (pravděpodobně také proto, že v době, kdy soupeřil o vedoucí pozici Brežněv s Kosyginem, Novotný podporoval Kosygina). Lidé, kteří se s Dubčekem setkali, hovořili o něm jako o nekonfliktním, přátelském a vlídném člověku, který byl vhodným kompromisem mezi táborem reformistů a konzervativním křídlem KSČ. • Prvním tajemníkem komunistické strany • Mezi 3. a 5. lednem 1968 se plénum ÚV KSČ rozhodlo oddělit funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky a zbavilo Antonína Novotného funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. Na jeho nástupci se však předsednictvo nemohlo dohodnout a jako kompromisní řešení byl Antonínem Novotným navržen tehdejší první tajemník ÚV KSS Alexander Dubček. Dubček chtěl pokračovat v jisté liberalizaci režimu, jeho mandát byl však slabý (byl zvolen většinou jediného hlasu), proto se proti „konzervativním“ odpůrcům opíral o veřejné mínění. Vnesl tak do československé politiky zcela odlišnou politickou kulturu. Tím umožnil významný společenský a politický proces, který dostal název Pražské jaro 1968. Jedna z reforem Dubčekova vedení přinesla úplnou svobodu tisku (V Zákoně 84/1968 Sb ze dne 26. června 1968 se praví, že „cenzura je nepřípustná“). V takto uvolněné atmosféře se však začnou požadavky lidu více stupňovat. Dubček tak musí čelit kritice uvnitř KSČ a hlavně ze strany sovětského vedení. • Dne 4. května 1968 vedení KSSS pozvalo do Moskvy vedoucí představitele KSČ a vlády ČSSR v čele s prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexandrem Dubčekem. Sovětští čelní představitelé sledovali takzvaný „obrodný proces“ v ČSSR i Dubčekovu rostoucí popularitu z mnoha důvodů s velkou nevolí. Na zasedání ÚV KSČ od 29. května do 1. června Alexander Dubček konstatoval, že se podařilo získat důvěru občanů v politiku KSČ. Sovětské vedení využilo naplánovaného společného cvičení vojsk Varšavské smlouvy nazvaného Šumava v Československu, které prodlužovalo za účelem tajného zmapování a proměření terénu. Plán na vojenskou invazi do ČSSR existoval na ústředí Nejvyššího sovětu SSSR již v červnu 1968. Podle některých pramenů byl tento plán ještě starší a vznikl za účelem nenápadného přesunu sovětského jaderného arzenálu až na samý okraj hranice komunistického bloku. • Přes zdánlivé uklidnění po setkání v Čierné nad Tisou v červenci 1968 vtrhla v noci z 20. na 21. srpna vojska pěti států Varšavské smlouvy bez vypovězení války do ČSSR, obsadila území a zmocnila se postupně kontroly nad celým státem. Sovětští vojáci zatkli a odvlekli Alexandra Dubčeka, Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka, Františka Kriegela a další vedoucí představitele KSČ do Moskvy. Prezident ČSSR Ludvík Svoboda (spolu s delegací, kterou tvořili Gustáv Husák, Martin Dzúr, Bohuslav Kučera, VasilBiľak, Alois Indra a Jan Piller) odletěl do Moskvy, kde žádal, aby se jednání zúčastnil Dubček a ostatní uvěznění komunističtí předáci. Sověti propustili jen Dubčeka, Smrkovského, Špačka a Šimona, které z vězení „v lesích“ dopravili do Moskvy 24. srpna. Poté propustili i další delegáty, ale tajemník ÚV KSSS Boris Ponomarjov jim prý řekl, že se budou moci vrátit domů jen po podpisu Sověty připraveného protokolu, ať už to bude trvat den, týden, dva týdny nebo i měsíc[zdroj?]. 27. srpna se Svoboda, Dubček, Černík, Smrkovský a Špaček směli vrátit do Prahy, až když po vyčerpávajícím nátlaku a vyhrožování (Dubček několikrát omdlel) podepsali všech patnáct sověty diktovaných podmínek Moskevského protokolu, což znamenalo ideové popření celého Pražského jara, přijetí „bratrské pomoci SSSR“ a otevření cesty k budoucí normalizaci. Protokol nepodepsal pouze František Kriegel, byl však také propuštěn, poté zbaven všech funkcí a odeslán do důchodu.

12. Alexander Dubček Ztráta politické moci • Po srpnu 1968, Dubček ustupoval sovětskému tlaku a postupně odvolával z funkcí reformní komunisty. Jediným pozůstatkem "Pražského jara" byla federalizace Československa. Podle Zákona o československé federaci, který byl připravován už delší dobu před vpádem intervenčních vojsk, vznikla 1. ledna1969Slovenská socialistická republika a 2. ledna předsednictvo Slovenské národní rady jmenovalo první vládu Slovenské socialistické republiky v čele se Štefanem Sádovským. Dne 17. dubna se v Praze sešlo plénum ÚV KSČ a zvolilo nové předsednictvo ÚV KSČ. Alexandra Dubčeka ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ vystřídal Gustáv Husák. Od dubna do října 1969 působil Dubček jako předseda Federálního shromáždění a v této funkci podepsal takzvaný „pendrekový zákon“, který umožnil brutální perzekuci demonstrantů po 21. srpnu 1969. Tím jeho popularita v Českých zemích silně klesla. Pak krátce působil jako velvyslanec v Turecku a v roce 1970 byl vyloučen z KSS i KSČ.[3] V letech 1970–1985 pracoval Dubček pro podnik Západoslovenské státní lesy v bratislavských Krasňanech jako mechanizátor. Roku 1974 napsal stranickým orgánům stručný protestní dopis, který však zůstal bez odezvy. Před rokem 1989 se odmítal zúčastnit disidentských aktivit. Návrat po roce 1989 • 13. listopadu1988 obdržel Alexander Dubček čestný doktorát univerzity v italské Bologni za zásluhy o prosazování lidských práv a komunistické úřady mu na poslední chvíli povolily odjet. Při slavnosti vystupoval Dubček zdrženlivě, ale ve velkém novinovém interview hájil projekt Pražského jara a srovnával jej se sovětskou „perestrojkou“ MichailaGorbačova. Z tohoto vystoupení bylo zřejmé, že počítá s návratem do politiky.[4] • V květnu 1989 poskytl maďarské televizi rozhovor, v němž mluvil hlavně o roku 1968.[5] • Když během Sametové revoluce22. listopadu 1989 poprvé veřejně vystoupil v Bratislavě a o dva dny později na balkóně na Václavském náměstí v Praze vedle Václava Havla, byl nadšeně uvítán jako signál vítězství i česko-slovenské vzájemnosti. Byl vážným kandidátem na funkci prezidenta republiky, ale nakonec došlo k dohodě a 28. prosince 1989 byl zvolen předsedou Federálního shromáždění. V této funkci, kterou vykonával až do roku 1992, se Dubček především staral o vyřešení česko-slovenských problémů a působil také v zahraniční politice. • V česko-slovenské otázce byl Dubček důsledným zastáncem federativního řešení a snažil se jej – ovšem bez úspěchu – prosadit v nové ústavě. V zahraniční politice využíval své velké popularity v západní Evropě, zejména v Itálii, a pečlivě sledoval také vývoj v Rusku. Zjara roku 1991 pozval do Prahy tehdy ještě málo známého Borise Jelcina a okamžitě odmítl pokus o puč proti Gorbačovovi v témže roce. Pro své levicové politické zaměření však byl v parlamentu také kritizován, zejména v souvislosti s hospodářskou reformou a lustracemi. • V roce 1992 se stal předsedou Sociálnědemokratické strany Slovenska a za ni byl zvolen do FS, rychlý vývoj k rozdělení státu však odmítal, hlavně proto, že se obával vnitropolitického vývoje samostatného Slovenska pod vedením Vladimíra Mečiara. Autonehoda Při cestě na zasedání FS dne 1. září1992 kolem 9. hodiny utrpěl Dubček vážnou dopravní nehodu na 88,9. km dálnice D1 u Humpolce, když jeho služební automobil BMW 535i ve vysoké rychlosti (114–131 km/h) za hustého deště vlivem aquaplaningu dostal smyk a vyletěl z dálnice. Dubček, který seděl nepřipoután na zadním sedadle, vypadl z vozu. Po nehodě byl v bezvědomí hospitalizován v pražské nemocnici Na Homolce, kde na následky zranění 7. listopadu zemřel. Pochován je na bratislavském hřbitově Slávičieúdolie.

13. Oldřich Černík Ing.Oldřich Černík (27. října1921, Ostrava, Československo - 19. října1994, Praha, Česká republika) byl komunistický funkcionář, československýpremiér v letech 1968–1970. Je považován za jednoho z čelných představitelů československého obrodného procesu ukončeného sovětskou okupací v srpnu 1968.

14. Oldřich Černík • Původ a kariéra • Pocházel z hornického prostředí, v mládí pracoval jako soustružník. Po středoškolských studiích vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě. V roce 1945 vstoupil do KSČ, od roku 1949 se z něj stal profesionální politik. • V padesátých letech byl předsedou Krajského národního výboru v Ostravě a tajemníkem Krajského výboru KSČ tamtéž. V roce 1958 se stal členem Ústředního výboru KSČ. Od roku 1960 působil ve vládě a to postupně na místech ministra paliv a energetiky, místopředsedy vlády a předsedy Státní plánovací komise. • Působení během roku 1968 • V dubnu 1968 se stal předsedou vlády a jednou z nejpopulárnějších postav tzv. „pražského jara“. O upřímnosti jeho reformních snah se vedou diskuze, převládá však názor, že nikdy nebyl reformátorem „tělem i duší“ (jako nebyl ani například Alexandr Dubček), ale vždy spíše nenápadně intrikoval tak, aby zůstal akceptovatelným jak pro československé proreformní vedení, tak pro sovětské vedení v Moskvě[zdroj?]. • Hned v prvních dnech po srpnové okupaci byl spolu s Dubčekem odvlečen do Moskvy. Zde byl členem československé delegace, která podepsala tzv. Moskevské protokoly znamenající de facto konec reforem a kapitulaci československých komunistických špiček. • Období normalizace • Po návratu se stal členem nového prosovětského vedení KSČ v čele s Gustávem Husákem, což bylo bývalými reformátory (a koneckonců i jím samým) považováno za zradu a ztrátu cti. • Husákovo vedení jej využilo k řadě nevděčných opatření, kterou pro ně (zřejmě jako určitou formu „pokání“) ochotně vykonal (podobně jako Alexandr Dubček) - k nejznámějším patří krvavé potlačení demonstrací zejména na Václavském náměstí, Tylově náměstí a Národní třídě v Praze u příležitosti výročí okupace v srpnu 1969. • Nakonec se jej vedení KSČ (podobně jako Alexandra Dubčeka) zbavilo - v roce 1970 byl postupně zbaven všech funkcí a nakonec vyloučen z KSČ. Na rozdíl od většiny ostatních „osmašedesátníků“, kteří skončili jako topiči, umývači oken, pracovníci geofyzikálního výzkumu, vrátní nebo lesní dělníci, s ním bylo zacházeno o poznání slušněji - celá sedmdesátá a osmdesátá léta pracoval ve funkci ekonomického náměstka ředitele Studijního a typizačního ústavu v Praze. • Pokus o návrat do politiky • Po listopadovém převratu v roce 1989 se pokusil vrátit do politiky - v roce 1990 a 1991 vykonával funkci předsedy Svazu měst a obcí. Když se jeho setrvání na tomto postu ukázalo v roce 1991 být neudržitelné, stáhl se zpět do soukromí. • V roce 1994 přežil těžkou autonehodu, krátce poté zemřel na zástavu srdce.[1].

15. Josef Smrkovský Josef Smrkovský (26. února1911, Velenka – 15. ledna1974, Praha) byl československý politik a funkcionář KSČ během Pražského jara 1968, kdy zastával funkci předsedy Národního shromáždění ČSSR.

16. Josef Smrkovský • Josef Smrkovský (26. února1911, Velenka – 15. ledna1974, Praha) byl československý politik a funkcionář KSČ během Pražského jara 1968, kdy zastával funkci předsedy Národního shromáždění ČSSR. • Josef Smrkovský se narodil do rodiny zemědělců bydlící ve vesnici Velenka blízko Nymburka. Vyučil se a začal pracovat jako pekař. V letech 1930-1932 zastával funkci tajemníka v odborářské Rudé obchodní unii. Zapojil do aktivit Komunistického svazu mládeže. Do KSČ vstoupil v roce 1933 poté, co vystudoval politickou školu v SSSR. Několik málo let po vstupu do KSČ se stal předsedou brněnské KSČ (1937–1938). • Během druhé světové války pracoval pro ilegální komunistický odboj až do konce německé okupace, v letech 1944–1945 byl členem IV. ilegálního ústředního vedení KSČ. • [editovat] Kariéra • 29. dubna – 11. května 1945 – místopředseda České národní rady a vůdčí politický činitel Květnového povstání 1945. Za svůj postup v průběhu povstání kritizován sovětskou stranou i vedením KSČ. Po osvobození krátce předseda Zemského národního výboru v Čechách (sesazen na sovětský zásah). • 1945–1948 – předseda Národního pozemkového fondu, • 1949–1951 – náměstek ministra zemědělství a generální ředitel Státních statků, • 1945–1951 – člen ÚV a předsednictva ÚV KSČ, • 1946–1951 – poslanec NS, • 1951–1955 – vězněn, • 1956–1963 – předseda JZD, • 1963 – právně, občansky i stranicky rehabilitován, • 1965–1967 – náměstek ministra lidové kontroly, ministr-předseda Ústřední správy vodního hospodářství, • 1966–1969 – člen ÚV, od března 1968 do dubna 1969 člen předsednictva ÚV KSČ, • 1964–1969 – poslanec, od dubna 1968 do ledna 1969 předseda NS ČSSR, od ledna do prosince 1969 poslanec a od ledna do října 1969 předseda SL FS, • 21. srpna 1968 – postavil se proti sovětské vojenské intervenci v Československu, spolu s dalšími vedoucími reformními politiky odvlečen do SSSR, • 23.–26. srpna 1968 – účastnil se moskevských jednání s vedením KSSS a spolupodepsal tzv. moskevské protokoly, • 27. srpna 1968 – vrátil se do vlasti a v následujících měsících se snažil čelit nástupu prosovětských „normalizačních“ sil, • 1969 – postupně zbaven všech funkcí, • 1970 – vyloučen z KSČ.

17. Zdeněk Mlynář Zdeněk Mlynář, rodným jménem, které užíval do roku 1945 Zdeněk Müller, (22. června1930, Vysoké Mýto – 15. dubna1997, Vídeň) byl český právník, politik, signatář Charty 77, pedagog, vědec a politolog.

18. Zdeněk Mlynář • Zdeněk Mlynář, rodným jménem, které užíval do roku 1945 Zdeněk Müller, (22. června1930, Vysoké Mýto – 15. dubna1997, Vídeň) byl český právník, politik, signatář Charty 77, pedagog, vědec a politolog. • Životopis • Od roku 1946 byl členem Komunistické strany Československa, v období 1950-1955 absolvoval moskevskou Právnickou fakultu Lomonosovovy univerzity. Následně nastoupil do Ústavu státu a práva Československé akademie věd, kde setrval až do roku 1968. Během Pražského jara byl zvolen tajemníkem Ústředního výboru KSČ. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl spolu s dalšími vedoucími členy strany odvlečen do Moskvy, kde připojil svůj podpis pod tzv. Moskevské protokoly. Poté byl ještě dosazen do funkce člena předsednictva ÚV KSČ, následně v listopadu téhož roku však na všechny své posty rezignoval a roku 1970 došlo k jeho vyloučení z komunistické strany. Novým zaměstnavatelem se stalo Národní muzeum. • Podepsal Chartu 77 a podílel se na protirežimních aktivitách. To byl důvod represivního tlaku státní moci na jeho osobu, v důsledku něhož emigroval do Rakouska. V něm přednášel na univerzitě v Innsbrucku, od roku 1989 jako profesorpolitologie. • Po sametové revoluci se vrátil do Československa. Stal se čestným předsedou a volebním lídrem Levého bloku pro parlamentní volby v roce 1996. Poté, co strana propadla, odstoupil ze své funkce a pro zhoršený zdravotní stav definitivně opustil politiku. • Zemřel v dubnu 1997 ve Vídni. Pražského pohřbu se mimo jiné zúčastnil bývalý generální tajemník ÚV KSSS a prezident Sovětského svazuMichailSergejevičGorbačov. • Manželkou byla ekonomka a diplomatka Rita Klímová, synem pak novinář a politik Vladimír Mlynář a dcerou profesorka historie umění Milena Bartlová.

19. Uvolňování diktátorského komunistického režimu v Československu v 60. letech 60. léta = období oteplení • obyvatelstvo má možnost poznat výhody života v jiných zemích mimo sovětský blok díky možnosti svobodně cestovat • v KSČ se vykrystalizovaly dvě skupiny politiků: • zastánci změn a reforem • odpůrci změn a reforem

20. Uvolňování diktátorského komunistického režimu v Československu v 60. letech Ekonomická reforma • Ota Šik • nutnost skloubit centrální plánování s tržním hospodářstvím • vláda zpočátku jeho snahy brzdí, ale Šik na sjezdu KSČ prohlašuje, že ekonomickou reformu je možno provést až při celkové demokratizaci systému a společnosti • reforma měla částečný úspěch v rámci systému • roste zemědělská výroba • omezuje se plýtvání materiálem

21. Uvolňování diktátorského komunistického režimu v Československu v 60. letech Reforma společnosti • ekonomické reforma vyvolala debatu, kam se bude ubírat další vývoj země • debatuje se na dosud zakázaná témata – především politická • popularita reformních politiků je vysoká • díky uvolnění poměrů se úspěšně prosazují i spisovatelé, divadelní, filmoví i televizní umělci • inteligence se angažuje při hledání způsobu vylepšení komunistického režimu • o pádu komunismu se neuvažuje

22. Uvolňování diktátorského komunistického režimu v Československu v 60. letech Situace na Slovensku • v šedesátých letech roste nespokojenost Slováků • ústava z roku 1960 upevnila státní centralismus • Slovensko chce v rámci ČSSR větší samostatnost, což odmítá především prezident Antonín Novotný

23. Antonín Novotný Antonín Novotný (10. prosince1904Praha–Letňany – 28. ledna1975Praha) byl třetím československým komunistickým prezidentem a zároveň šestým prezidentem od vzniku Československa. Úřadoval v letech 1957 až 1968.

24. Uvolňování diktátorského komunistického režimu v Československu v 60. letech Reforma společnosti • v polovině 60. let roste nespokojenost především mladých lidí s tvrdou ideologií a malou ochotou vlády k reformám • nejvýraznější protest zazněl na 4. sjezdu spisovatelů v Praze v létě 1967 • aktivními vystupujícími proti režimu byli vysokoškoláci • ve vládě i společnosti stály proti sobě dva tábory: reformní x zastánci starých pořádků

25. Uvolňování diktátorského komunistického režimu v Československu v 60. letech Pražské jaro • v lednu 1968 se do čela KSČ dostává A. Dubček • v březnu abdikuje A. Novotný • prezidentem se stává gen. Ludvík Svoboda • do vedení státu se dostávají reformisté • dochází v jisté míře k demokratizaci společnosti s velkou podporou obyvatelstva

26. Uvolňování diktátorského komunistického režimu v Československu v 60. letech Pražské jaro – porážka reforem • v létě 1968 došlo ke střetu obou táborů v KSČ • na podporu odpůrců reforem vpadla do ČSSR vojska SSSR a dalších států Varšavské smlouvy s výjimkou Rumunska • SSSR se obával odklonu ČSSR od sovětského bloku a rozhodl se pro vojenský zásah, který prakticky zničil všechny reformy

27. Uvolňování diktátorského komunistického režimu v Československu v 60. letech Pražské jaro – porážka reforem • Oficiální záznam • Pelíšky

28. Uvolňování diktátorského komunistického režimu v Československu v 60. letech Normalizace • od dubna 1969 v čele KSČ Gustáv Husák (od roku 1975 i prezidentem – do roku 1989) • reformy zrušeny, reformisté odstaveni od moci • vznik federace od 1.1. 1969 • západní státy s „obrodným procesem“ sympatizovaly, ale na jeho podporu nezasáhly • život obyčejných lidí se (pokud nevystupovali proti režimu) byl klidný • byly zajištěna práce pro všechny (povinně) • bezplatná zdravotní péče • minimální platové rozdíly mezi lidmi • nesrovnatelně lépe si žily špičky režimu • režim se snažil naklonit si obyčejné lidi např. bezplatným očkováním i jinou zdravotní péčí = likvidace dětské obrny jako 1. na světě • nicméně svoboda cestování a vyjadřování byla potlačena až do listopadu 1989

29. Zjisti další informace o: • Antonín Novotný • Alexandr Dubček • Gustáv Husák • Milouš Jakeš • Josef Smrkovský • Ludvík Svoboda • Alexej Nikolajevič Kosygin • Leonid Iljič Brežněv • NicolaeCeaucescu