Evropská integrace v letech 1993-2004

1. Evropská integrace v letech 1993-2004 Dějiny eu

2. Realizace vnitřního trhu Realizace hospodářské a měnové unie Institucionální reforma

3. Realizace vnitřního trhu • K 1. 1. 1993 měl být dokončen vnitřní trh, ale zpožďování • Pohyb zboží - členské státy stále požadovaly, aby výrobky odpovídaly místním normám (od r. 1997 musely hlásit Komisi, proč brání vstupu některých výrobků na svůj trh) • Liberalizace služeb – zejména finanční, pojišťovnictví, přeprava zboží a osob, ale omezená liberalizace v železniční dopravě (státní monopoly v zájmu poskytování veřejných služeb - Francie) • Rozvoj politiky hospodářské soutěže – Komise bránila zneužívání dominantního postavení na trhu, proti státním subvencím

4. Realizace vnitřního trhu • Volný pohyb osob • Problémy v uznávání kvalifikací a diplomů (odpor stavovských organizací) • Problém v realizaci Schengenských dohod (měly vstoupit v platnost k 1.1. 1993) • Ve Francii – problém v uznávání azylu • Zpoždění ve spuštění Schengenského informačního systému, nedostatečné kontroly na hranicích (jižní Evropa) • K definitivnímu spuštění Schengenského prostoru došlo až v r. 1995, a to v Beneluxu, Francii, Německu, Španělsku a Portugalsku • Mimo ještě zůstaly Itálie, Řecko (problémy v ochraně středomořských hranic) a Rakousko • 1998 – připojení Itálie a Rakouska • 1996 – rozšíření i o nečlenské státy – Norsko a Island, připojení i Dánska, Švédska a Finska • Schengenské dohody se nevztahovaly na Velkou Británii a Irsko • Rozvoj policejní spolupráce v rámci justice a vnitra • 1994 – založení Europolu

5. Realizace vnitřního trhu • Slaďování daňových režimů • Problémy s odlivem kapitálu, přesunem výroby do zemí, kde je to daňově výhodnější • Jednomyslnost v Radě • Určité sblížení DPH, ale zůstávalo rozpětí 15-25%, nedohoda v jiných nepřímých daních • Daně z úspor a investic – daně vztahující se na výnosy např. z cenných papírů, podílových fondů • Ve většině zemí neexistovala kontrola příjmů z kapitálu u těch osob, které tam nemají trvalé bydliště • Francie – požadovala vysoké srážky kolem 25 % • X Lucembursko – daňový ráj • Komise – 20 % (x Lucembursko)

6. Realizace vnitřního trhu • Posílení regionální politiky • Velké nerovnosti mezi státy v úrovni HDP • Rozpočet Unie • Komise požadovala zvýšení odvodů z HDP • Odmítali čistí plátci (Německo, Francie, VB, Itálie, Nizozemsko) x čistí příjemci (chtěli vyšší příspěvky) • Čistí plátci požadovali lepší kontrolu výdajů ze strukturálních fondů • V r. 1992 dohoda z Edinburku– postupné zvyšování příjmů rozpočtu v horizontu sedmi let tak, aby v r. 1999 byl odvod 1,27 % HDP členských států (místo 1,2 %), úspory v CAP, zachování britské vratky

7. Realizace vnitřního trhu • Začínají se objevovat nová témata • Zaměstnanost (nezaměstnanost v některých zemích příliš vysoká - Španělsko) • 1993 – ER v Bruselu přijala Bílou knihu „Růst, konkurenceschopnost a nezaměstnanost“ • Návrh vyšších investic ve veřejné sféře (doprava, telekomunikace) • Dohoda na investicích do TENs – spolufinancování z členských států a také soukromého kapitálu • Obecně proti Německo, VB, Nizozemsko – více liberální, obavy ze zatížení národních rozpočtů a také růstu inflace • 1994 – ER v Essenu • Schválení investic do infrastruktury (TENs)

8. Realizace hospodářské a měnové unie • Problematické – v 90. letech v Evropě hospodářská krize, snižování růstu HDP, růst nezaměstnanosti • Krize EMS • 1. 1. 1994 – přechod do 2. fáze HMU • Sbližování hospodářských politik, dodržování konvergenčních kritérií, založení Evropského měnového institutu • Evropský měnový institut • Frankfurt (měl být nahrazen od r. 1998 ECB) • Cílem bylo posílit měnovou spolupráci mezi členskými státy • Příprava na vznik Evropského systému centrálních bank • Technická příprava bankovek

9. Realizace hospodářské a měnové unie • Sbližování hospodářských politik • Dodržování konvergenčních kritérií • Stanovena v dodatkovém protokolu č. 6 Maastrichtské smlouvy • Omezení inflace – průměrná míra inflace nesmí překročit 1,5 % tří nejlepších výsledků Společenství • Omezení rozpočtového deficitu – nesmí být vyšší než 3 % HDP • Omezení veřejného zadlužení – veřejný dluh země nesmí překročit 60 % HDP • Snížení úrokových sazeb – nesmí přesáhnout 2 % sazeb tří států, jež dosahují nejlepších výsledků ve stabilitě cen (aby vysoké úrokové sazby nebrzdily soukromé investice a hospodářský růst) • Členství v EMS a dodržování fluktuačních pásem po dobu nejméně 2 let

10. Realizace hospodářské a měnové unie • Sbližování realizované pomocí tzv. hlavních směrů hospodářských politik • Přijímané Ecofinem(Rada ministrů hospodářství a financí) po vyjádření stanoviska ER a na základě doporučení Komise • Státy plní dle sebe, ale jsou monitorovány Komisí, jak stanovené cíle naplňují, Komise předává informace Radě • Členské státy musí vypracovávat konvergenční programy, které schvaluje Komise a Rada • Rada se vyjadřuje k výši rozpočtových schodků jednotlivých států a může vydat danému státu doporučení

11. Realizace hospodářské a měnové unie • Obtížné splnit konvergenční kritéria (Itálie, Španělsko, Řecko, Francie) • Německo • Žádalo, aby se země zavázaly k dodržování konvergenčních kritérií, ale také k rozpočtové disciplíně, a to i po vstupu do 3. fáze HMU • Návrh Paktu stability • ER v Madridu 12/1995 – schválení konečného harmonogramu HMU • K 1. 1. 1999 – třetí fáze HMU, budou zavedeny pevné směnné kurzy mezi měnami navzájem a vůči jednotné měně • Mince a bankovky začnou obíhat nejpozději k 1. 1. 2002 • Přijetí názvu nové měny (euro na návrh Španělska) • Přijat německý návrh na Pakt stability • Řešení vztahů mezi zeměmi, které vstoupí do eurozóny, které zůstanou mimo • ER v Amsterodamu 6/1997 – euro spojeno se měnami zemí mimo eurozónu, fluktuační pásmo +/- 15 %

12. Realizace hospodářské a měnové unie • Pakt stability • Závazek zemí, které vstoupí do eurozóny nebo se na vstup připravují, že budou dodržovat rozpočtovou disciplínu i po přijetí eura, jinak sankce (Německo) • Problém plnění konvergenčních kritérií • Rozpočtový deficit pod 3 % HDP nesplňovaly velké země jako Francie a Itálie, bez kterých se zavedení eura neobešlo • Belgie, Itálie – veřejný dluh kolem 120 % • Diskuze o výkladu konvergenčních kritérií • 1997 – nástup socialistického premiéra ve Francii LionelaJospina • konvergenční kritéria měla být vykládána flexibilně • Pakt stability měl brát ohled i na sociální cíle (x Německo) • Francie a jihoevropské země prosazují, že o sankcích bude rozhodovat Rada po zvážení všech okolností a udělovat je bude jen výjimečně

13. Realizace hospodářské a měnové unie • Pakt stability řešen na zasedání ER v Amsterodamu v 6/1997 • Pakt stability a růstu (růst připojen na žádost Francie) • Země, které přijmou euro, musí předložit každý rok své programy stability • Veřejný deficit nesmí překročit 3 % HDP • Pokud někdo nedodrží, „varování“ Rady, poté sankce – sankce budou přizpůsobeny aktuálnímu ekonomickému stavu země • Zároveň Francouzi získali rezoluci o hospodářském růstu a zaměstnanosti – rozvoj sociální politiky a politiky zaměstnanosti (zvláštní summit o zaměstnanosti v Lucemburku v 11/1997 – Evropská strategie zaměstnanosti)

14. Realizace hospodářské a měnové unie • 5/1998 – ER v Bruselu rozhodla o zavedení eura • Do 3. fáze mohlo vstoupit k 1. 1. 1999 11 zemí (VB a Dánsko opt-out, Švédsko neparticipovalo, Řecko mělo vstoupit k 1. 1. 2001) • Byly stanoveny pevné parity mezi národními měnami • Problémy ohledně jmenování prvního prezidenta ECB • Střet mezi Chiracem a Kohlem • Chirac chtěl do vedení Francouze • Guvernéři národních centrálních bank nominovali WimaDuisenberga(prezident Nizozemské centrální banky), podpora Německa • Chirac chtěl prezidenta francouzské centrální banky Jeana Clauda Tricheta • Kompromis – 8letý mandát rozdělen mezi Duisenberga a Tricheta • Narušení vztahu mezi Chiracem a Kohlem – obavy z francouzských zásahů do ECB

15. Realizace hospodářské a měnové unie • 6/1998 – vznikla ECB ve Frankfurtu nad Mohanem • 1999 – vstup do 3. fáze HMU, ale euro začalo kolovat až v r. 2002 • Problém sjednocení rozdílných ekonomik s rozdílnými potřebami • Projev např. ve stanovování úrokových měr ECB • Problémy s dodržováním Paktu stability a růstu • 2002/2003 – zejména Německo a Francie • Obtížné uplatnit sankce – Komise navrhla vydat „varování“ Německu, ale Rada to zablokovala • Kritika paktu, že příliš země svazuje v době recese • Oslabení Paktu, ale i HMU • Nevedlo to k fiskální disciplíně u ostatních

16. Institucionální reformy • 1997 – přijetí Amsterodamské smlouvy (vstoupila v platnost v r. 1999) • Nutnost přehodnotit některé aspekty Maastrichtské smlouvy • Druhý pilíř • Reforma institucí s ohledem na posílení demokratické legitimity EU a rozšíření • třetí pilíř • omezené změny • 6/1994 – ER v Korfu rozhodla o vytvoření reflexní skupiny (zástupci členských států, Komise a EP) • Návrhy institucionálních změn

17. Institucionální reformy • V r. 1996 zahájena mezivládní konference v Turíně • Jednání během italského, irského a nizozemského předsednictví • Dokončena na zasedání ER v Amsterodamu v 6/1997 • Neshody mezi Velkou Británií a Společenstvím • konzervativní vláda, zlepšení teprve s nástupem labouristické vlády – zachování jednomyslnosti v Radě, NATO, proti zaměstnanosti • Neshody mezi Francií a Německem • Německo navrhovalo profederální změny, ale Francie proti,rozdíly patrnější, když nastoupila socialistická vláda ve Francii – sociální otázky vs. euro • Ale i přesto iniciativy tandemu Chirac-Kohl • Posílení SZBP a začlenění ZEU do EU, návrhy na posílenou spolupráci členských států, které by se chtěly v některých oblastech integrovat rychleji než jiné, návrh na částečnou komunitarizaci třetího pilíře

18. Institucionální reformy • Institucionální rámec • Explicitně zmíněno, že EU je postavena na principu svobody, demokracie, respektu k lidským právům a základním svobodám • Pokud by některý stát nedodržoval demokratické zásady, mohly být uvaleny sankce • Rakousko po vytvoření vlády ÖVP a FPÖ v r. 2000 • EP – rozšíření spolurozhodování do nových oblastí • Zmíněn výslovný souhlas EP s návrhem předsedy Komise, ostatní členové Komise musí být jmenováni po dohodě s EP • Rada - nedošlo k podstatné úpravě složení a rozhodovacích mechanismů • Umožnění flexibilní integrace (posílená spolupráce) – přijetí principu vícerychlostní Evropy

19. Institucionální reformy • Druhý pilíř (SZBP) • Minimální výsledky • Změna reprezentace navenek • Zavedena funkce Vysokého představitele pro SZBP, jímž se stal generální tajemník Rady (první Javier Solana) • Napomáhat předsednické zemi, která byla tou hlavní, která zastupovala Unii navenek • Změnilo se složení trojky (současné a následující předsednictví a Vysoký představitel) • Nedošlo k propojení ZEU a EU (x VB, i Dánsko a neutrální země) – následný prostor pro vznik EBOP

20. Institucionální reformy • Třetí pilíř (Justice a vnitro) • Problém, že nebyly stanoveny cíle, ani lhůty naplnění • Paralýza kvůli jednomyslnosti v Radě • Iniciační role Komise omezená – soustředila se na ty oblasti, které částečně spadaly do jejích kompetencí (imigrační a azylová politika) • Návrh, aby se komunitarizoval třetí pilíř v oblasti imigrační a azylové politiky, kontroly vnějších hranic, boje proti drogám, justiční spolupráce v civilních věcech • Výsledek - částečná komunitarizace (vízová politika, pravidla pro překračování vnějších hranic, opatření ke zrušení vnitřních hranic, azylová politika, práva občanů třetích zemí, justiční spolupráce v civilních věcech, boj proti finančním podvodům, celní spolupráce) • V třetím pilíři zůstala policejní spolupráce a právní spolupráce v trestních věcech • Na žádost Rakouska a Německa zavedeno přechodné období, během kterého zůstala fakticky zachována jednomyslnost v Radě • Reálná komunitarizace jen v oblasti boje proti finančním podvodům a celní spolupráci.

21. Institucionální reformy • Smlouva z Nice • Jednání řešila otázky, které byly ponechány stranou u Amsterodamské smlouvy • složení Komise, váha hlasů v RM, rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou, počet křesel a hlasů v EP a RM pro nové členské státy • Byla spojena s východním rozšířením • Reflexní skupina, kterou vedl Jean-LucDehaene (bývalý belgický premiér) • Opět nedošlo k podstatným změnám, proto je Nicejskákonference označována za velké zklamání

22. Institucionální reformy • Institucionální otázky – konflikty mezi malými a velkými státy • Francie chtěla posílit pozici velkých států • Rada - vážené hlasování – Francie požadovala stejný počet hlasů jako Německo i přes nižší počet obyvatel • Německo ustoupilo, ale požadovalo, aby se počet obyvatelstva promítl do váženého hlasování • Výsledek – kvalifikovaná většina = kvalifikovaná většina hlasů (72 %), absolutní většina členských států a kvalifikovaná většina obyvatelstva EU (62 %) – poslední kritérium se uplatňovalo na vyžádání členského státu • Změny ve váženém hlasování posílily pozici větších států EU • Došlo k rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou do dalších oblastí • Návrh na snížení počtu členů Komise x malé státy • Dohoda, že dojde ke snížení členů Komise, jakmile počet členů EU dosáhne 27 • Dohoda na snížení počtu europoslanců po východním rozšíření

23. Institucionální reformy • Na summitu v Nice byla také slavnostně vyhlášena Charta základních práv • Nezávazná deklarace • Katalog základních práv, iniciativa Německa • Ratifikace • Irské referendum v 6/2001 • Odmítnutí Smlouvy z Nice - nízká volební účast (35 %), proti 54 % • Zanedbání kampaně vládou • Podpora všech hlavních stran, médií, odborů x námitky, že smlouva poruší irskou neutralitu, dojde ke snížení dotací do Irska, zásah EU proti zákonům o antikoncepci a potratech • 10/2002 – druhé referendum • Intenzivní kampaň, mobilizace voličů pro schválení smlouvy • 49 % účast – 63 % pro

24. Institucionální reformy • Smlouva z Nice nedostatečná, mnohé vlády nespokojené s průběhem jednání i s výsledkem • 5/2000 – řeč Joshky Fischera (německý ministr zahraničí), který navrhl federalizovat EU • K nutnosti reformovat EU se přidal i francouzský prezident Jacques Chirac, i když kladl důraz na roli členských států • 12/2001 – zasedání ER v Laekenu – výzva k pokračování reformy EU a jejích institucí, rozhodnuto o svolání tzv. Konventu

25. Institucionální reformy • Konvent • Mnohem širší reprezentace než na mezivládní konferenci • Zástupci národních vlád, zástupci EP, národních parlamentů, zástupci Komise, účastnili se i zástupci kandidátských zemí (zástupci vlád a parlamentů, ale nemohli se účastnit rozhodovacího procesu) • V čele předseda a dva místopředsedové (Francie prosadila svého kandidáta Valéry Giscardd’Estainga x malé státy), Giuliano Amato a Jean-LucDehaene • Předsednictvo mělo velkou nezávislost v určování práce Konventu • Širší tematický záběr – nejen institucionální reformy, ale i politiky a role EU v mezinárodních vztazích

26. Institucionální reformy • Institucionální otázky • ER - návrh zřídit funkci předsedy ER (pro velké státy x malé státy) • Reprezentace EU v mezinárodních vztazích – spojení funkce Vysokého představitele pro SZBP s pozicí komisaře pro vnější vztahy • Složení Komise – zavedení dvojí kategorie komisařů (jedni s hlasovacím právem a druzí bez, princip rotace) • Úprava hlasovacího mechanismu v Radě • 3 nicejskévětšiny byly sníženy na dvě (populační kritérium (65 %), 55 % většina států) – ve prospěch velkých států • Jednoznačné vymezení působnosti EU a členských států • Připojení Charty základních práv ke smlouvě – právně závazná • Ze spolurozhodování se stal řádný legislativní postup

27. Institucionální reformy • Ratifikace - neúspěšná referenda ve Francii a Nizozemsku • Francie – 5/2005 • Účast: 69,3 %, 45,3 % pro, 54,7 % proti • Argumenty proti – příliš liberální směřování EU, negativní dopad na zaměstnanost, nedostatečná sociální politika EU, nespokojenost s domácí politickou situací, odmítnutí rozšiřování (zejména o Turecko) • Nizozemsko - 6/2005 • Účast: 62,8 %, pro 38,4 %, proti 61,6 % • Argumenty proti - zhoršená domácí ekonomická situace, negativní dopad na zaměstnanost (stěhování firem na východ), odmítnutí rozšíření (ne Turecku), ztráta suverenity • Oživení za německého a portugalského předsednictví (r. 2007) – výsledek Lisabonská smlouva