5.1.2 Zjevení Boha v Ježíši Kristu

1. 5.1.2 Zjevení Boha v Ježíši Kristu Nový zákon Fundamentální teologie, 16.2. 2013

2. „fundamentální christologie“ • Boží sebesdělení skrze osobu Ježíše Krista zachovává strukturu vztahu mezi Bohem a člověkem známou ze starozákonních textů, avšak z hlediska FT zde vidíme vrchol a dovršení Božího Zjevení člověku v jeho dějinách • Mnohá z témat budou podrobněji pojednána v christologii

3. Ježíš v dobových pramenech • Historičnost evangelií • Ježíšovy výpovědi o sobě • Chronologie a svědectví o Ježíšově životě v dobových pramenech • Římské a židovské prameny • Apokryfy

4. Ježíš zjevuje Boha slovy a činy • Ježíš zjevuje Boha slovy • Téma Božího království • Ježíš a Jan Křtitel • Podobenství • Ježíš zjevuje Boha ve svém jednání • Ježíš a Zákon • Ježíšova znamení a zázraky

5. Ježíšova synovská identita • Základ sebezjevení Boha v Kristu je dán Ježíšovou identitou: je Božím Synem, vtěleným Božím slovem • Odtud plyne i jeho neobvyklá autorita plnomocného interpreta Božího Zákona • Jeho učedníci mají na tomto jedinečném vztahu s Bohem podíl („adoptivní synovství“)

6. Ježíšova smrt jako zjevení Boha • J. smrt je násilná smrt Božího představitele, má spásný charakter • Věrnost vlastnímu poslání až do smrti (důsledkem této věrnosti vlastní identitě, k níž patří ukazovat pravou tvář Boha Otce) • Zřekl se znamení, které by všem jasně vyjevilo jeho identitu a vydal sebe na smrt • Ježíš reprezentuje Boží přístup k člověku: Božího oslovení, které někdy u člověka nenachází náležitou odpověď • Tváří v tvář smrti zachoval vlastní identitu milujícího Boha, který se nenechá odradit odmítnutím ze strany člověka • Spásný smysl jeho smrti: odmítnutí člověka proměněno v událost spásy. Lidské umírání se v Ježíšově smrti stává extrémním aktem života, jeho dovršením a naplněním lidské svobody – nenechá se determinovat odmítnutím a nepřestává důvěřovat. • Učedníci od něj už před smrtí dostali znamení, že má být chápána jako vrchol celé jeho proexistence (existence pro druhé) • Až po zkušenosti vzkříšení však byli schopni plně pochopit spásný význam Ježíšovy smrti

7. Velikonoční víra a plné rozpoznání Ježíšovy identity • Křesťanská víra se rodí s rozpoznáním božství Ježíše poté, co ukřižován zemřel a byl vzkříšen • Nemáme přímé svědky vzkříšení, ale svědectví a vyprávění o zjevení vzkříšeného Ježíše • Ježíšova smrt pro učedníky byla velkým šokem a deziluzí – přechod k hlásání jeho vzkříšení a novému shromáždění komunity věřících nebyl samozřejmostí • Svědectví a vyprávění = dvě formy historicky ověřitelných zkušeností setkání se Vzkříšeným

8. Vyprávění o zjevení Vzkříšeného • Nejde o prostý popis, ale symbolické vyjádření radikální zkušenosti • Tato zkušenost darem (dárcem je sám Vzkříšený) • Reálná zkušenost (nejen subjektivní) • pasivita přijímajících (ne jejich fantazijní výtvor) • Celostní zkušenost (nejen duchovní, ale smysly vnímatelná) • Učedníci mají rozpoznat, že jde o tutéž osobu Ježíše jako před Velikonocemi, ale v jiné „kvalitě“ • Tělesnost totálně oživená Duchem, nechává prosvítat novost Božího království • Jeho nový vztah s Otcem i k celé skutečnosti • Vzkříšení není jen potvrzením jeho slov, ale zjevuje jeho identitu a dovršuje proces, který začal jeho vtělením

9. Velikonoční událost smrti a vzkříšení jako východisko a základ víry • Víry, která byla zničena událostí kříže • po vzkříšení vírou odlišnou: už nejsou jen učedníky, ale také svědky • S vírou ve Vzkříšeného spojeno i poslání učedníků: být svědky vzkříšeného Krista, tj. naplnění Božích zaslíbení v Kristu • Vzkříšení je spojeno s celým J. životním příběhem • Vzkříšení odhaluje smysl kříže: je konkrétní podobou spásy • Kříž je však pochopitelný pouze ve světle vzkříšení:

10. Velikonoční událost ↔ víra • Velikonoční tajemství je základem víry,protože z ní nevychází, naopak je jejím východiskem • Velikonocemi vrcholí sebezjevení Ježíšovy identity – právě toto sebezjevení předchází víře, která následuje jako souhlas, uznání, že se neopírá sama o sebe. • Jen v úkonu víry rozpoznávám hodnotu velikonoční události Ježíšovy smrti a vzkříšení: zkušenost zjevení Vzkříšeného podnítila zrod velikonoční víry učedníků • tato objektivní zkušenost podnítila jejich subjektivní proměnu • Umožnila jim rozpoznat v Ježíši Kristu Boha, který se nechal spatřit

11. Problémy s interpretací zjevení Vzkříšeného u novodobých autorů: • David Friedrich Strauss – vidění jako vnitřní psychický jev, nechtěný sebeklam učedníků • Rudolf Bultmann – vzkříšení je třeba přeložit do jazyka hlásání: Velikonoce přinesly vnitřní přerod učedníků – vznik jejich víry, nikoliv reálné vidění vzkříšeného Krista • Willi Marxen – to, co pokračuje dále, je Ježíšova kauza, zjevení Vzkříšeného jsou pouze literární fakt, způsob vyjádření • Edward Schillebeeckx– ano, došlo ke vzkříšení, ale ne ke zjevení Vzkříšeného, Velikonoce jako proces obrácení a odpuštění • Rudolf Pesch – vzkříšení pomáhá interpretovat eschatologický význam Ježíšovy smrti, konverze učedníků jako důkaz vzkříšení, které obnovuje jejich otřesenou víru…

12. teologie Ducha svatého od christologické víry k trojičnímu vyznání • zachytitpneumatologickou dimenzi christologické události • přesvědčení komunity o tom, že je adresátem zaslíbeného vylití Ducha (po Velikonocích) • Duch, který při vzkříšení ustavil a zjevil Ježíše jako absolutního prostředníka spásy, také uskutečňuje účast věřícího na spáse • Duch není čímsi vlastním člověku duchovnímu (v gnostickém smyslu), ale darem Vzkříšeného Krista (přechod k helénskému myšlení nutí jasně vyjádřit) • Podle Pavla Duch uskutečňuje společenství člověka s Bohem, a to tak, že uskutečňuje společenství člověka s Ježíšem. Duch svatý u Pavla je prezentován především jako podněcovatel nového života v Kristu. • Také Jan považuje dar Ducha za eschatologický dar Vzkříšeného, ale zdůrazňuje aspekt poznání: Duch pravdy nás uvádí do poznání skrze Syna a do hledání pravdy, abychom byli schopni pokračovat ve vydávání svědectví a jako společenství byli eschatologickým znamením zjevení.