Kapitoly z rodinného a trestního práva

1. Kapitoly z rodinného a trestního práva přednáška 16. 4. 2009

2. Obecná charakteristika trestního práva • Trestní právo je samostatným odvětvím práva veřejného. • Trestní právo hmotné = stanoví co je trestným činem a jakou sankci za něj uložit. • Trestní právo procesní = upravuje trestní řízení, tj. stanoví závazný postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby byly trestné činny náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.

3. Pojmy související s trestním právem – neprávní disciplíny • Kriminologie – nauka o zločinnosti, o jejich pachatelích a obětech a její kontrole • Viktimologie – nauka o obětech zločinu • Penelogie – nauka o trestech, jejich výkonu a účincích • Kriminalistika – zkoumá zákonitosti vzniku, trvání a zániku stop, slouží k vyhledávání a zajišťování stop a jiných kriminalistiky relevantních informací (tj. slouží k odhalování trestné činnosti) • Forezní disciplíny – soudní lékařství, soudní psychologie, soudní psychiatrie, soudní inženýrství

4. Prameny trestního práva • Ústava (např. trestně právní exempce poslanců a senátorů čl. 27, nestíhatelnost prezidenta republiky čl. 65) • Listina základních práv a svobod (např. nepřípustnost trestu smrti; nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege) • Zákon č. 40/1961 Sb., trestní zákon - platný a účinný do 31. 12. 2009!!! (od 1. 1. 2010 účinný nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb.) • Zákon č. 41/1961 Sb., trestní řád • Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže – upravuje podmínky trestní odpovědnosti za činy, kterých se dopustili osoby mladší patnácti let a mladiství • Amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky – vydávána na základě 63 odst. 1 písm. j) odst. 3 Ústavy (nezaměňovat s milostí prezidenta, která má individuální charakter!!!!) • Nálezy ústavního soudu – nálezy pléna Ústavního soudu, které ruší zákony nebo jejich části • Pramenem trestního práva hmotného může být jen zákon, popř. norma mající sílu nejméně zákona.

5. Trestní zákon • I. Obecná část – základy trestní odpovědnosti, ukládání trestů a ochranných opatřeních • II. Zvláštní část – výčet jednotlivých trestných činů tříděných podle druhového objektu do 12 hlav • III. Přechodná a závěrečná ustanovení

6. Struktura norem trestního práva hmotného • Normy trestního práva hmotného se obvykle skládají ze tří částí: • Hypotéza – stanovení znaků skutkové podstaty • Dispozice – konstatování, že byly naplněny znaky určitého trestného činu – došlo k zakázanému jednání • Sankce – tresty, ochranná opatření

7. Výklad trestního zákona • Účelem výkladu je zjistit obsah a smyslu právní normy. • Metody interpretace práva: • Podle subjektu, který výklad podává: • autentický – výklad subjektem, který normu vydal • soudní – výklad vyšších soudů slouží ke sjednocování rozhodovací činnosti soudů (stanoviska Nejvyššího soudu ČR) • vědecký (doktrinální) – ve vědeckých publikacích, učebnicích, článcích • Podle různých metod a způsobů výkladu: • jazykový výklad – vychází z pravidel gramatiky, morfologie a syntaxu • logický výklad – výklad pomocí zásad právní logiky (argumentum a contrario – důkaz opaku, argumentum a simili (důkaz podobnosti), a maiore ad minus (důkaz od většího k menšímu), a minore ad maius (důkaz od menšího k většímu) • systematický výklad • historický výklad • Podle poměru výkladu k doslovnému znění: • doslovný výklad • rozšířující výklad (extenzívní) • zužující výklad (restriktivní) X • Analogie = podřazení případu, který není právní normou vůbec upraven, pod zákonné ustanovení , které upravuje jiný případ podobný – v trestním právu je zakázána analogie v neprospěch pachatele

8. Účel trestního práva hmotného • Účelem trestního práva hmotného je chránit zájmy společnosti, ústavní zřízení České republiky a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob (§ 1 TZ). • Trestní právo plní několik základních funkcí: • Ochranná funkce – trestní právo je krajním prostředkem ochrany společnosti (ultima ratio). • Preventivní funkce – předcházení a zamezování trestné činnosti (individuální a generální prevence). • Represivní funkce – jejím účelem je zabránit pachatelům páchat další trestnou činnost a během výkonu trestů vytvářet podmínky pro jejich převýchovu. • Regulativní funkce – trestní právo přesně vymezuje podmínky trestní odpovědnosti i beztrestnosti.

9. Základní zásady trestního práva • Zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege = žádný trestný čin bez zákona, žádný trest bez zákona (§ 39 LZPS - jen zákon stanoví, které jednání je trestný činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit; § 40 odst. 6 LZPS – trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl trestný čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Z této zásady vyplývají tyto principy • Požadavek zákonné formy pro trestněprávní předpisy; • Požadavek určitosti trestněprávních norem; • Zákaz analogiev neprospěch pachatele – analogií nelze tvořit nové skutkové podstaty trestných činů a zavádět nové trestné činy. Je možné použít analogii pouze ve prospěch pachatele – zužování trestní represe; analogie v neprospěch je vyloučena; • Zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele – zákaz zpětného působení trestního zákona). • Zásadahumanismu a přiměřenosti (nepřípustnost trestu smrti, zákaz krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu) • Zásada odpovědnosti fyzických osob za spáchaný čin – základem trestní odpovědnosti je spáchání trestného činu; české trestní právo je založeno na individuální odpovědnosti fyzických osob za vlastní jednání, nezná odpovědnost za cizí vinu, kolektivní odpovědnost ani odpovědnost právnických osob. • Zásada odpovědnosti za zavinění (jednou z podmínek trestní odpovědnosti je zavinění (úmyslné nebo nedbalostní). • Zásada subsidiarity a akcesority trestního práva – prostředky trestněprávní ochrany mají být použity teprve tam, kde neexistuje jiné řešení - tj. zásada pomocné úlohy trestní represe; trestní právo chrání společenské vztahy, které jsou primárně chráněny jinými právními odvětvími.

10. Působnost trestního zákona • = okruh společenských vztahů, v nichž se zákon uplatňuje. • Rozlišujeme působnost: • časovou • místní • osobní • věcnou

11. Působnost časová • Platnost právní normy – určuje, kdy se norma stane součástí právního řádu. Zákon nabývá platnosti vyhlášením ve Sbírce zákonů. • Účinnost – nastává dnem, od kterého má být podle zákona postupováno (zpravidla bývá uvedena v posledním paragrafu zákona). • Doba mezi platností a účinností se nazývá legisvakanční lhůtou. • Trestnost činu a trest se ukládá podle zákona účinného v době spáchání činu (§16 TZ). • Výjimka!!! Nové právní úpravy se použije vždy, když je to pro pachatele příznivější (ale zákaz retroaktivity – zpětné působnosti přísnějšího trestního zákona – požadavek právní jistoty). • Pachateli lze uložit pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje. • O ochranném opatření se rozhoduje vždy podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje.

12. Působnost místní • = vymezení území, ve kterém trestní zákon působí (odvíjí se od státní suverenity). • Zásada teritoriality (§ 17 TZ) – podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na území republiky (nezáleží tedy na státní příslušnosti pachatele. • Distanční delikty - Trestný čin se považuje za spáchaný na území republiky, dopustil-li se tu pachatel jednání, i když porušení nebo ohrožení zájmu chráněného tímto zákonem nastalo nebo mělo nastat zcela nebo zčásti v cizině, nebo porušil-li nebo ohrozil-li tu pachatel zájem chráněný tímto zákonem nebo měl-li tu alespoň zčásti takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině (tzv. distanční delikty). • Princip vlajky - podle zákona České republiky se posuzuje též trestnost činu, který byl spáchán mimo území republiky na palubě lodi nebo letadla, které jsou registrovány v České republice, nebo v Antarktidě. • Exteritoriální místa - např. sídla velvyslanectví – nejsou vyňata z působnosti tr. zákona, ale na tomto území nepřísluší orgánům ČR provádět procesní úkony bez souhlasu dotčeného státu. • Zásada personality- podle zákona České republiky se posuzuje i trestnost činu, který v cizině spáchal občan České republiky nebo osoba bez státní příslušnosti, která má na jejím území povolen trvalý pobyt. • Princip aktivní personality – stát nevydává vlastní občany k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu cizímu státu (§ 21 odst. 1 TZ), ledaže by se k tomu výslovně zavázal. V ČR je tato zásada prolomena evropským zatýkacím rozkazem - občan České republiky může být předán jinému členskému státu Evropské unie pouze na základě evropského zatýkacího rozkazu. • Zásada ochrany – požadavek na stíhání trestných činů, které směřují proti důležitým zájmům státu (ČR) a které je třeba stíhat bez ohledu na místo činu a pachatele (§ 19 tr. zákona). • Zásada univerzality – umožňuje stíhat trestné činy spáchané cizincem v cizině, i když nemíří proti vlastním zájmům státu (např. nejzávažnější formy terorismu)

13. Působnost věcná • Stanoví okruh společenských vztahů, na které trestní zákon dopadá. • Trestní zákon chrání státní, veřejné, individuální vztahy, zájmy a hodnoty. Jednotlivé chráněné zájmy jsou uvedeny ve hlavách zvláštní části TZ a konkretizovány v jednotlivých skutkových podstatách.

14. Působnost osobní • Exempce hmotněprávní – osoby vyňaté z trestního zákona jsou zčásti nebo zcela beztrestné. • Prezidenta republiky nelze trestně stíhat (stíhán může být pouze pro velezradu před Ústavním soudem). • Beztrestnost poslanců a senátorů za hlasování a projevy učiněné ve sněmovně. • Exemce procesní – způsobuje nestíhatelnost • Poslance nebo senátory nelze stíhat bez souhlasu příslušné komory.

15. Trestný čin • Základem trestní odpovědnosti je spáchání trestného činu. • Definice: trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. (Trestným činem se rozumí též příprava k trestnému činu, pokus trestného činu, organizátorství, návod a pomoc.) • Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. • Trestný čin spáchaný mladistvým se nazývá provinění. Čin spáchaný mladistvým jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně není proviněním, jestliže stupeň nebezpečnosti pro společnost je malý.

16. Pojmové znaky trestného činu • Znaky uvedené v zákoně = formální stránka trestného činu: • Znaky skutkové podstaty trestného činu (charakterizující objekt, objektivní stránku, subjekt, subjektivní stránku, protiprávnost), které nazýváme typovými znaky. • Stanovený věk (§ 11 TZ a, příčetnost (§ 12 TZ), které nazýváme obecnými znaky a které jsou pro všechny trestné činy shodné. Trestného činu se může dopustit pouze osoba trestně odpovědná, tedy osoba která dosáhla stanoveného věku (15 let) a byla příčetná. • U mladistvých pachatelů je ještě požadavek na rozumovou a mravní vyspělost. Mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání není za tento čin trestně odpovědný. • Nebezpečnost činu pro společnost určitého stupně = materiální stránka trestného činu. • U dospělých pachatelů musí být nebezpečnost činu pro společnost vyšší než nepatrná, u mladistvých vyšší než malá • Materiálně-formální pojetí trestného činu = aby se jednalo o trestný čin musí být zároveň splněny dvě podmínky: čin musí vykazovat znaky uvedené v zákoně (formální podmínka) a současně musí být nebezpečný pro společnost (materiální podmínka). Obě podmínky musí být splněny současně. • Formální znaky jsou v trestním zákoně popsány v ustanoveních obecné části (např. definice forem zavinění) a v ve zvláštní části ve formě definic jednotlivých druhů trestných činů (loupež, vražda…). • Náležitý stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost se hodnotí na základě individuálních okolností konkrétního případu. Čin, který by byl sice nebezpečný pro společnost, ale nenaplňoval by formální znaky trestného činu uvedené v zákoně, není možné posuzovat jako trestný čin → zásada nullum crimen sine lege.

17. Třídění trestných činů • Podle formy zavinění: • úmyslné X nedbalostní • Podle způsobu jednání: • trestné činy spáchané konáním x trestné činy spáchané opominutím • Zda byla naplněna objektivní stránka trestného činu: • příprava, pokus, dokonaný trestný čin • Podle druhu následku • trestné činy ohrožovací X trestné činy poruchové

18. Třídění trestných činů • Z hlediska konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost • Trestné činy mimořádně vysokého stupně nebezpečnosti pro společnost – lze za ně uložit trest odnětí svobod na doživotí (§ 29 odst. 3 písm. a) TZ) • Trestné činy velmi vysokého stupně nebezpečnosti pro společnost – lze za ně uložit trest odnětí svobody nad 15 až 25 let (§ 29 odst. 2) • Trestné činy menšího stupně nebezpečnosti pro společnost – za určitých podmínek lze upustit od potrestání (§ 24 TZ) • Trestné činy malého stupně nebezpečnosti pro společnost – u mladistvých nemají povahu trestných činů

19. Trestný čin X přestupek • Přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů, anebo o trestný čin. Právní úprava přestupků je obsažena v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích a v řadě dalších zákonů. • Společné znaky trestného činu a přestupku: • jde o protispolečenské činy; k odpovědnosti se u obou vyžaduje zavinění jednajícího, příčetnost a dosažení věku 15 let. • Trestné činy se liší od přestupků v materiálním znaku –stupni společenské nebezpečnosti. Trestné činy jsou činy jejichž stupeň nebezpečnosti je vyšší než nepatrný. • Pravomocné odsouzení za trestný čin se zapisuje do rejstříku trestů, rozhodnutí o přestupcích se do této evidence nezapisuje. • O trestných činech rozhodují soudy, o přestupcích správní orgány.

20. pojmy • Pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. • Trestné činy hromadné – podmínkou trestnosti je více útoků, které teprve v souhrnu zakládají odpovědnost za trestný čin (např. trestný čin nedovoleného ozbrojování § 185 odst. 2 písm. b) TZ- „Kdo bez povolení hromadí, vyrábí nebo sobě nebo jinému opatřuje zbraně nebo střelivo, bude potrestán….“). • Trvající trestný čin je takový, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav a pak jej udržuje – např. trestný čin omezování osobní svobody. • Z hlediska práva hmotného se pokračování, trestné činy hromadné a trvající posuzují jako jeden skutek a jeden trestný čin.

21. Skutková podstata trestného činu • Skutková podstata trestného činu je souhrnem objektivních a subjektivních znaků, které určují jednotlivé druhy trestných činů a odlišují je od sebe navzájem. • Skutková podstata trestného činu je jedním z formálních znaků trestného činu (tj. vyjadřuje typové znaky trestného činu). • Znaky skutkové podstaty trestných činů jsou uvedeny v trestním zákoně, a to jak v části zvláštní tak v části obecné. • Skutková podstata obsahuje souhrn znaků, které určují o jaký trestný čin jde. • Skutkové podstaty vymezují podmínky trestní odpovědnosti.

22. Znaky skutkových podstat trestných činů • Obligatorní znaky: objekt, objektivní stránka, subjekt, subjektivní stránka, protiprávnost (tyto znaky existují u každé skutkové podstaty). • Fakultativní znaky – místo a čas jednání, nemusí být u všech skutkových podstat.

23. Obligatorní znaky skutkové podstaty trestných činů • Objekt trestného činu – společenské hodnoty, proti kterým trestný čin směřuje ( např. objektem trestného činu krádeže je ochrana majetku). • Objektivní stránka trestného činu zahrnuje jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Fakultativním znakem jsou dále místo a čas jednání, hmotný předmět útoku a účinek. • Subjekt trestného činu – charakteristika pachatele trestného činu - kde ze zákona nevyplývá něco jiného, může být pachatelem kdokoliv, kdo je trestně odpovědný; u některých trestných činů je okruh pachatelů omezen – např. veřejný činitel….). • Subjektivní stránka trestného činu - charakterizuje vnitřní psychický vztah pachatele k protiprávnímu jednání. Obligatorním znakem je zavinění. Dalším výjimečným znakem může být pohnutka. • Protiprávnost – dovozuje se z právního řádu jako celku – jde o porušení právních norem i mimotrestních (např. pravidel silničního provozu).

24. Třídění skutkových podstat podle závažnosti • Základní – uvádějí znaky běžného typu daného trestného činu. • Kvalifikované - jsou tvořeny základními znaky skutkových podstat a některým dalším znakem, který typizuje vyšší stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (např. způsobení značné škody). Kvalifikované skutkové podstaty bývají zpravidla ve druhém a dalších odstavcích příslušného ustanovení a jsou spojeny s vyšší trestní sazbou. • Privilegované – jde o trestné činy menší závažnosti než skutkové podstaty základní – jsou zde okolnosti snižující nebezpečnost činu pro společnost (vyskytují se ojediněle – např. vražda novorozeného dítěte matkou § 220 TZ).

25. Třídění skutkových podstat podle struktury • Jednoduché – neobsahují více znaků stejného druhu (např. vražda - kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let). • Složité – obsahuje více znaků, vzniká např. spojením dvou jednoduchých skutkových podstat • Kumulativní skutková podstata – musí být splněny kumulativně všechny znaky složené skutkové podstaty (např. loupež - kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let. • Alternativní skutková podstata – některé znaky skutkové podstaty jsou dány alternativně, k naplnění této složené skutkové podstaty postačí naplnění některého z uvedených znaků (např. rozvracení republiky - kdo v úmyslu rozvrátit ústavní zřízení, územní celistvost nebo obranyschopnost republiky anebo zničit její samostatnost se účastní násilných akcí proti republice nebo jejím orgánům, bude potrestán odnětím svobody na osm až dvanáct let).

26. Nebezpečnost činu pro společnost • = je materiálním znakem trestného činu. Aby se jednalo o trestný čin musí být současně splněny jak znaky uvedené v zákoně (formální znak) tak nebezpečnost činu pro společnost (materiální znak). • Nebezpečností činu pro společnost rozumíme ohrožení nebo porušení společenských vztahů (zájmů, hodnot). Vyjadřuje celkovou závažnost trestného činu (tj. je v ní obsažena společenská charakteristika trestného činu). • Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. • Nepatrná nebezpečnost činu pro společnost je kritériem, které odlišuje trestný čin od přestupku. • Nebezpečnost činu pro společnost je např. i základním kritériem pro výměru trestu. • Pojmy: • typový stupeň společenské nebezpečnosti – vyjadřuje stupeň nebezpečnosti příznačný pro trestný čin určitého druhu, např. loupeže • konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti - znamená nebezpečnost konkrétního trestného činu.

27. Objekt trestného činu • Definujeme ho jako společenské vztahy, zájmy a hodnoty chráněné trestním zákonem (pro označení vztahů, zájmů a hodnot se užívá označení „právní statek“). • Jde o teoretickou konstrukci, která je hlediskem pro systematiku zvláštní části trestního zákona. Trestní zákon výslovně neužívá pojem objekt trestné činu, ale objekt zná pod názvem“chráněný zájem“. • Okruh vztahů chráněných trestním právem vychází z hodnotového systému společnosti.

28. Třídění objektů trestných činů • Podle stupně obecnosti: • Obecný objekt – souhrn nejdůležitějších vztahů, zájmů a hodnot, které chrání trestní zákon (Účelem trestního zákona je chránit zájmy společnosti, ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob.) • Druhový objekt – je vyjádřen společnými druhovými rysy individuálních objektů jednotlivých trestných činů, jde o skupinu příbuzných chráněných zájmů. Podle druhového objektu se dělí zvláštní část trestního zákona systematicky do jednotlivých hlav (např. trestné činy proti svobodě) • Individuální objekt – jednotlivý zájem, k jeho ochraně je to které ustanovení zvláštní části trestního zákona určeno (např. individuálním objektem trestného činu krádeže je zájem na ochraně majetku). Individuální objekt je nezbytně znakem skutkové podstaty každého trestného činu. V mnohých ustanoveních zákona není individuální objekt výslovně uveden, pak musí být určen na základě smyslu zákona. • Porušení objektu trestného činu se nazývá následek. • Některé trestné činy mají více objektů: • trestné činy s více objekty kumulativně vyjádřenými (trestný čin loupeže má dva objekty – osobní svobodu a zájem na ochraně majetku, přičemž oba objekty musí být zasaženy současně); • trestné činy s alternativně vyjádřenými objekty (např. rozvracení republiky).

29. Objektivní stránka trestného činu • Charakterizuje způsob spáchání trestného činu a jeho následky. • Obligatorními znaky charakterizující objektivní stránku trestné činu jsou: • jednání; • následek; • příčinný vztah mezi jednání a následkem. • Fakultativními znaky objektivní stránky jsou místo a čas jednání, účinek, hmotný předmět útoku, použitý prostředek ke spáchání trestného činu a jeho znaky.

30. Jednání • Jednání je projev vůle ve vnějším světě. Jednání je nejen konání ale i opomenutí. V jednání se spojuje vnitřní složka (vůle) se složkou vnější (projev vůle).Trestněprávní jednání pachatele zahrnuje pouze vůlí pachatele ovládané nebo ovladatelné chování. Chybí-li některá ze složek, ať již psychická (vůle) nebo fyzická (projev vůle), nejde o jednání v trestněprávním smyslu. • Projevem vůle není fyzické násilí (pohyb vynucen vnější silou), reflexní pohyby, pohyby vyvolané křečí aj. Jednáním nemůže být pouhá myšlenka ani vůle neprojevená zevním aktem. • Jednání ovšem nevylučuje krajní nouze (např. psychické donucení) nebo závazný rozkaz (trestní odpovědnost bude často vyloučena z důvodu okolnosti vylučující protiprávnost). • Jednání je nejen konání ale i opomenutí. Rozlišují se trestné činy komisivní (lze je spáchat pouze konáním (např. trestný čin padělaní a pozměňování veřejné listiny) a trestné činy omisivní - nečinnostní (např. neposkytnutí pomoci). • Trestné činy, které lze spáchat pouze opominutím se nazývají čistě omisivní – např. neposkytnutí povinné výživy. Nepravé omisivní trestné činy – jsou trestné činy, kterou je možné spáchat konáním i opominutím. Pachatel odpovídá za nepravý omisivní delikt, pokud porušil zvláštní povinnost konat, kterou v době činu měl. Opomenutí zvláštní povinnost konat zakládá odpovědnost za následek. Osoba, která má pouze obecnou povinnost konat neodpovídá za následek, ale pouze za porušení příslušné obecné povinnosti. Zvláštní povinnost konat může vyplývat ze zákona, ze smlouvy, z předchozího nebezpečného jednání (ingerence). .

31. Následek • Následkem rozumíme porušení nebo ohrožení hodnot, které jsou objektem trestného činu (např. u trestného činu omezování osobní svobody je takovým následkem porušení svobody). • U některých skutkových podstat je následkem porucha – trestné činy poruchové (např. ublížení na zdraví), u jiných je následkem ohrožení chráněného zájmu – trestné činy ohrožovací (např. obecné ohrožení). Je-li následkem trestného činu – znakem skutkové podstaty pouze ohrožení objektu, nevyžaduje se k dokonání trestného činu, aby nastala porucha. • Následek trestného činu je třeba odlišovat od účinku. Účinek je změna na hmotném předmětu útoku (např. zlomená ruka). Následek trestného činu se vztahuje k objektu trestného činu (v případě ublížení na zdraví by bylo následkem porušení zájmu na ochraně zdraví. • trestné činy materiální – vyžaduje se u nich účinek (např. krádež); • trestné činy formální – nevyžaduje se účinek (např. neuposlechnutí rozkazu).

32. Třídění následků trestných činů • Následek – je základním znakem skutkové podstaty trestného činu. • Těžší následek – je závažnější porucha nebo ohrožení objektu – zákon v něm shledává okolnost přitěžující nebo okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, těžší následek je též znakem kvalifikované skutkové podstaty. • Jiný zvlášť závažný následek – případ těžšího následku. • Škodlivý následek – jeho zamezení je podmínkou beztrestnosti z důvodu účinné lítosti. • Zvlášť těžký a těžko napravitelný následek – je podmínkou uložení výjimečného trestu. • Zvláštní význam má následek u majetkových trestných činů – „Škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč, škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč, větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč, značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč a škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.“

33. Příčinný vztah mezi jednání a následkem trestného činu • Pachatel může být trestně odpovědný jen tehdy, pokud svým jednáním následek skutečně způsobil (mezi jednáním a následkem tedy musí být příčinný vztah). Příčinný vztah musí být také mezi jednání a takovým následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo obecně přitěžující okolnosti. Příčinný vztah musí být dále mezi jednáním a účinkem aj. • Příčinou je každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal by způsobem, jakým nastal. • Zásady při posuzování příčinné souvislosti • Zásada umělé izolace jevů (omezuje zjištěné příčiny na trestněprávně relevantní příčiny a trestněprávně relevantní následky. • Zásada gradace příčinné souvislosti – na vzniku následku se podílelo více příčin, z nichž každá je trestněprávně relevantní, ale každá má různý význam na způsobení následku. • Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech. Pachatel je trestně odpovědný za následek, který způsobil, jen pokud jej zavinil. Nezaviněné následky se nepřičítají.

34. Fakultativní znaky objektivní stránky trestného činu • Hmotný předmět útoku (např. cizí věc, motorové vozidlo…) • Doba spáchání činu (např. za bojové situace, při porodu…) • Místo trestného činu (na území republiky, ve vodním zdroji…) • Prostředek trestného činu (např. vydírání se zbraní) • Zvláštní způsob spáchání (zvlášť surovým způsobem, opakovaně…)

35. SUBJEKT = Pachatel trestného činu • Pachatelem trestného činu je trestně odpovědná fyzická osoba, která svým jednáním naplnila všechny znaky trestného činu (pachatelem je i spolupachatel nebo účastník) • Pachatelem může být pouze fyzická osoba, která je v době činu příčetná, dovršila patnáctý rok věku (je rozumově a mravně vyspělá - jde-li o mladistvého pachatele). Podle okolností jde o osobu charakterizovanou zvláštními znaky. • Dle ZSMV mladiství, který nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, není trestně odpovědný. • Většinu trestných činů může spáchat kdokoliv (kdo dovršil 15 let a je příčetný). Některé trestné činy vyžadují: • zvláštní vlastnosti pachatele = konkrétní subjekt (matka dítěte, dlužník); • nebo zvláštní postavení nebo způsobilost = speciální subjekt (voják u trestných činů vojenských, tlumočník u trestného činu křivého tlumočení). • České trestní právo spočívá na zásadě individuální odpovědnost fyzických osob, nezná kolektivní odpovědnost ani odpovědnost právnických osob. • Jestliže musí být pachatel nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby jejímž jménem fyzická osoba jedná = institut jednání za jiného (např. u trestného činu zvýhodňování věřitele

36. Příčetnost • Příčetností rozumíme způsobilost být pachatelem trestného činu, pokud závisí na duševních schopnostech pachatele. Příčetnost je podmíněna schopností pachatele chápat význam svého činu pro společnost a ovládat své jednání. • Příčetnost se předpokládá u každého, nepříčetnost se musí dokazovat. • Dle § 12 TZ - kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. • Pachatel jedná v nepříčetnosti jestliže jsou současně splněny tyto podmínky: • trpí duševní poruchou; • je zbaven schopnosti rozpoznat nebezpečnost činu pro společnost nebo ovládnou své jednání; • ztráta rozpoznávací nebo ovládací schopnosti je důsledkem duševní poruchy; • duševní porucha a ztráta rozpoznávací nebo ovládací schopnosti u postižené osoby jsou dány v době činu.

37. Příčetnost - pokračování • Ad a)duševní poruchy lze třídit do těchto skupin: duševní choroby – např. schizofrenie, chorobné duševní stavy – např. psychopatie, krátkodobé duševní poruchy – např. patologická opilost. • Duševní poruchy mohou být dále vrozené x získané; trvalé, dlouhotrvající i přechodné. • Trestní právo nezkoumá duševní poruchu samu o sobě, ale její vliv na spáchání trestné činu, tedy na schopnost rozpoznat nebezpečnost činu pro společnost a ovládnout své jednání. • Ad b) Druhou z podmínek příčetnosti je nedostatek schopnosti rozumové (tj. schopnosti rozpoznávací) nebo schopnosti ovládací (tj. schopnosti určovací). K naplnění nepříčetnosti postačí nedostatek jedné z těchto schopností. K příčetnosti tedy nestačí, aby pachatel vnímal skutkové okolnosti trestného činu, je třeba, aby též byl způsobilý chápat jejich společenský smysl (schizofrenik je schopen dobře chápat skutkové okolnosti činu, ale není schopen pochopit nebezpečnost činu). • Nedostatek schopnosti rozpoznávací spočívá v tom, že pachatel není schopen rozpoznat, že nebezpečnost činu pro společnost je vyšší než nepatrná (u mladistvých vyšší než malá). • Nedostatek ovládací schopnosti znamená absenci schopnosti ovládnou své vlastní jednání. • Nedostatek schopnosti rozpoznávací a určovací je třeba posuzovat se zřetelem k povaze činu (pachatel např. může být schopen rozpoznat nebezpečnost trestného činu krádeže, nedovede ale pochopit dosah trestného činu zneužívání informací v obchodním styku). • Ad c) Samotná existence duševní poruchy nezbavuje trestní odpovědnosti. O vyloučení příčetnosti se jedná pouze tehdy, pokud je důsledkem duševní poruchy ztráta schopnosti rozpoznávací a určovací. • Ad d) ztráta schopnosti rozpoznávací a určovací tu musí být v době činu!!! Duševní porucha, která nastala až po spáchání činu (obviněný není schopen chápat smysl trestního stíhání), může být důvodem pro přerušení trestního stíhání.

38. Příčetnost - pokračování • Zmenšená příčetnost – rozumí se jí stav, v kterém byla v důsledku duševní poruchy výrazněji zeslabena schopnost pachatele rozpoznat, že spáchaný čin je nebezpečný pro společnost, nebo schopnost ovládat své jednání. U zmenšené příčetnosti jsou oslabeny schopnosti rozpoznávací a ovládací. Zmenšená příčetnost není považována za polehčující okolnost, neboť nemusí nutně snižovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (např. pachatel se zaviněně opije). • Zmenšená příčetnost nevylučuje trestní odpovědnost, ale odůvodňuje zvláštní postup vůči pachateli. • Pokud pachatel spáchá trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti nepřivodil vlivem návykové látky, přihlédne k této okolnosti soud při stanovení druhu trestu (ochranné léčení).

39. Příčetnost - pokračování • Spáchání trestného činu pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky: • Při posuzování trestných činů spáchaných pod vlivem návykové látky je nutné rozlišit, jaký byl stav pachatele v době před aplikací návykové látky a po ní. • Pachatel se úmyslně uvedl do stavu nepříčetnosti, aby v něm spáchal trestný čin (opil se na kuráž) – pachatel je odpovědný za úmyslný trestný čin. • Pachatel spáchá v nepříčetnosti trestný čin z nedbalosti a jeho nedbalost spočívá ve spáchání trestného činu jednáním, jimž se uvedl do stavu nepříčetnosti (řidič motorového vozidla se opije před cestou a poté způsobí úraz) – pachatel je odpovědný za trestný čin z nedbalosti. • Pachatel se požitím nebo aplikací návykové látky nebo jinak přivede, byť i z nedbalosti do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí jednání, které má jinak znaky trestného činu. Zavinění pachatele se vztahuje pouze na uvedení se do stavu nepříčetnosti, nikoliv za jednání, které v tomto stavu učinil – jde o trestný čin opilství § 201a TZ.

40. Deliktní způsobilost mladistvého • Mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. • Trestní odpovědnost mladistvého je tedy podmíněna nejen příčetnosti a dosažením předepsaného věku, ale i rozumovou a mravní vyspělostí mladistvého.

41. Věk • Pachatelem může být pouze osoba sociálně zralá, která je schopna nést důsledky trestní odpovědnosti. • Podle § 11 TZ - kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný. • Trestní odpovědnost začíná teprve dnem, který následuje po dni patnáctých narozenin. • Osoby, které v době spáchání trestného činu dovršily patnáctý a nepřekročily osmnáctý rok svého věku označuje zákon termínem „mladistvý“ (u mladistvých je zvláštním způsobem upravena trestní odpovědnost i trestní stíhání). Obecnou polehčující okolností je, dopustí-li se pachatel trestného činu ve věku blízkému věku mladistvých. • Dopustí-li se dítě mladší patnácti let činu jinak trestného, učiní soud pro mládež opatření potřebná k nápravě (např. dohled probačního úředníka, uložení ochranné výchovy aj.). • Spáchá-li osoba, která dovršila dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let, některý trestný čin, za který trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu (např. úmyslné usmrcení), uloží soud v občanskoprávním řízení její ochranou výchovu (§ 93 odst. 2 ZSVM).

42. Subjektivní stránka trestného činu • charakterizuje psychiku pachatele ve vtahu k trestnému činu. • Obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu je zavinění, které má formu úmyslu nebo nedbalosti. Chybí-li zavinění, nenastává trestní odpovědnost. • Fakultativním znakem subjektivní stránky trestného činu je: • pohnutka (motiv) – např. spáchá vraždu pro jeho rasu, národnost, politické přesvědčení… • cíl (záměr).

43. Zavinění • Zavinění je vnitřní psychický vztah člověka k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, ať již vytvořeným pachatelem nebo objektivně existujícím bez jeho přičinění již v době činu. • Zavinění tvoří dvě složky: • složka vědění (intelektuální nebo též představová); • složka volní (vyjadřuje stupeň zaměření pachatele k porušení nebo ohrožení chráněného zájmu). • Vědění zahrnuje vnímání předmětů a jevů pomocí našich smyslových orgánů a představu předmětů a jevů, které sice pachatel nemůže v daný okamžik vnímat, které však vnímal dříve nebo k nim došel úsudkem na základě zkušeností a znalostí. Jsou možné různé formy stupně vědění - některé skutečnosti pachatel považuje za možné, jiné za pravděpodobné nebo za nutné. • Volní složka vyžaduje, aby pachatel uskutečnění určitého skutku převzal do své vůle a rozhodl se pro takové porušení (ohrožení) chráněného zájmu. Volní složka zahrnuje chtění nebo srozumění.

44. Zavinění • Rozlišují se dvě formy zavinění • Úmysl (přímý, nepřímý); • nedbalost (vědomá a nevědomá). • Úmysl obsahuje složku vědění a složku volní. Nedbalost obsahuje jen složku vědění, složka volní chybí. • Zavinění se musí vztahovat na všechny okolnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Pachatel nemusí rozumět přesnému právnímu významu normativních znaků skutkové podstaty, postačí má-li o jejich obsahu alespoň laickou představu (je si vědom, jaký je obvykle význam těchto pojmů ve společnosti). Normativním znakem skutkové podstaty je např.vyživovací povinnost. • Zavinění se nemusí vztahovat na: • právní posouzení skutku a jeho trestnost (neznalost zákona neomlouvá); • protiprávnost jakožto rozpor s celým právním řádem; • nebezpečnost činu pro společnost; • Objektivní podmínky trestnosti u trestného činu opilství (zavinění pachatele se u trestného činu opilství vztahuje jen na uvedení se do stavu nepříčetnosti).

45. Zavinění • Složka vědění i volní nemusí odpovídat přesně objektivní realitě. Představa pachatele se nemusí beze zbytku krýt s výsledkem jeho jednání. Znaky uvedené v zákoně určují rámec, v němž mohou být okolnosti skutečně existující nahrazeny v představě pachatele jinými nebo doplněny (např. při krádeži pachatelova představa o obsahu peněženky neodpovídá vždy realitě). • Z rámce skutkové podstaty nevybočuje, jestliže pachatel zamýšlel následek poněkud jiné povahy, než skutečně nastal, jestliže jde o jednu z možných forem téhož předpokládaného následku. • Zavinění - psychický vztah pachatele ke skutečnostem odpovídajícím znakům uvedeným v zákoně, tu musí být v době činu. • Úmysl je těžší forma zavinění než nedbalost. Čím lépe zná pachatel všechny rozhodující skutečnosti, tím vyšší je stupeň jeho zavinění. • I znaky subjektivní stránky jsou předmětem dokazování (obtíže při dokazování). Často je nutné dokazovat zavinění obviněného hodnocením nepřímých důkazů (např. povaha nástroje použitého k útoku, způsob použití nástroje, intenzita útoku, místo zásahu na těle poškozeného, vztah obviněného a poškozeného …).

46. Úmysl • O zavinění úmyslné jde tehdy, jestliže pachatel: • věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí nebo alespoň může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit = úmysl přímý; • věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestní zákonem, a pro případ, že je způsobí byl s tím srozuměn = úmysl nepřímý. • Srozumění u nepřímého úmyslu lze chápat tak, že pachatel nepočítá s žádnou okolností, která by následku, jež si představoval jako možný, mohla zabránit. • Zavinění ve formě přímého úmyslu zákon vyžaduje výjimečně (např. výrazem „s cílem“) • U obou forem úmyslu je společná existence jak složky intelektuální, tak volní. Rozdíl mezi přímým a nepřímým úmyslem je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu je třeba aby pachatel chtěl způsobit porušenínebo ohrožení chráněného zájmu. Následek pachatele, který činem způsobil, může být přímým cílem jeho jednání (=obmysl) nebo nutným mezičlánkem k dosažení cíle. U nepřímého úmyslu je pachatel srozuměn s tím, že způsobí porušení nebo ohrožení chráněného zájmu (pachatel svým jednáním sleduje jiný cíl, je však srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo.

47. Nedbalost • O zavinění z nedbalosti jde tehdy, jestliže pachatel: • věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestní zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí = nedbalost vědomá; • nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, až o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl = nedbalost nevědomá. • U obou forem nedbalosti chybí složka vůle (pachatel nechce způsobit následek ani není srozuměn s tím, že jej způsobí). • Nedbalost je založena na složce vědění. Při vědomé nedbalosti pachatel ví o tom, že způsobí následek. Při nevědomé nedbalosti o této možnosti neví. • Měřítkem nedbalosti je zachování určité míry opatrnosti. Nedbalostně jedná ten, kdo nedodržuje míru opatrnosti, ke které je v rámci okolností povinen a podle svých subjektivních možností také schopen. Míra opatrnosti je dána spojením: • objektivního vymezení – od každého se žádá zpravidla stejná míra opatrnosti, jen výjimečně se žádá opatrnost vyšší u těch, kdo vykonávají určité povolání (např. lékař, technik). Rozsah povinné opatrnosti je dán např. zvláštním předpisem (pravidla silničního provozu), uznávanými pravidly v medicíně (lex artis) a též obecně (vychází se z obecně uznávaných zásad rozumné opatrnosti). • subjektivního vymezení – míra opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě (individuální vymezení – rozhodné jsou fyzické a psychické vlastnosti pachatele, intelektuální schopnosti i okamžitý stav).

48. Zavinění • Pro základní skutkové podstaty je k trestnosti činu třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li zákon výslovně že postačí zavinění z nedbalosti. • O okolnostech podmiňujících použití vyšší trestní sazby a o okolnostech přitěžujících platí zásada, že není-li stanoveno jinak, postačí zavinění z nedbalosti.

49. Fakultativní znaky subjektivní stránky trestného činu • Pohnutka (motiv) – vnitřní podnět, který vedl pachatele ke spáchání trestného činu (např. kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li takový čin na jiném pro jeho rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je bez vyznání). • Cíl (záměr) – (např. vyzvědačství - kdo vyzvídá informaci utajovanou podle zvláštního zákona, jejíž zneužití může vážným způsobem ohrozit nebo poškodit ústavnost, svrchovanost, územní celistvost, obranu a bezpečnost České republiky nebo jiného státu anebo obranu a bezpečnost mezinárodní organizace, k ochraně jejichž zájmů v uvedených oblastech se Česká republika zavázala, s cílem vyzradit ji cizí moci, kdo s takovým cílem sbírá údaje obsahující utajovanou informaci, nebo kdo takovou utajovanou informaci cizí moci úmyslně vyzradí, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let.)

50. Omyl • Omylem je neshoda pachatelova vědění (jeho vnímaní a představy) se skutečností. Tato neshoda se může týkat okolností skutkových (omyl skutkový) nebo okolností právních (omyl právní). Omyl může být negativní nebo pozitivní. • Skutkový omyl negativní - pachatel nezná nějakou okolnost patřící ke znakům trestného činu (pachatel střílí do křoví v domnění, že je tam zvěř, ale zasáhne člověka) – pachatel může být odpovědný za trestný čin spáchaný z nevědomé nedbalosti • Skutkový omyl pozitivní – osoba se domnívá, že existují všechny znaky podmiňující trestní odpovědnost, ale ve skutečnosti některý znak chybí (pachatel se mylně domnívá, že platil padělaným platidlem). Takové jednání je trestné jako pokus nebo příprava trestného činu. • Právní omyl – ignorantia lexis non excusat – neznalost zákona neomlouvá. • Negativní omyl o normách trestních zásadně neomlouvá (pachatel neví, že jeho jednání je trestné); • Pozitivní omyl (osoba se domnívá, že se dopouští trestného činu, který však zákon vůbec nezná = putativní delikt, nejde vůbec o trestný čin).