POLITICKÝ SYSTÉM FRANCIE

1. POLITICKÝ SYSTÉM FRANCIE Bc. Lucie Ondrušková

2. Základní údaje • Oficiální název: Francouzská republika(République française) • Rozloha:Kontinentální - 551 602 km2. Včetně zámořských departementů a území - 675 417 km2. • Počet obyvatel:65,03 milionů obyvatel • Státní zřízení:parlamentní demokratická republika s poloprezidentským systémem • Úřední jazyk: francouzština. • Administrativní členění: 26 regionů (z toho 4 zámořské), regiony se dělí na departementy (100, z toho 4 zámořské – Martinique, Guadeloupe, Réunion a Francouzská Guyana).  Zámořská území- Mayotte(od roku 2011), Wallis a Futuna, St. Pierre a Miquelon, Francouzská Polynésie, Nová Kaledonie, Saint-Martin, Saint-Barthélemy a  Francouzská jižní a antarktická území. Hlavní město je Paříž. • Peněžní jednotka: Euro • Organizace: OSN, NATO, EU, RE, MMF, SB, WTO

3. Politický systém • III. (1871-1940) a IV. (1946-1958) republika - klasická parlamentní demokracie s převahou zákonodárné moci nad výkonnou. - rozhodování v rukou zákonodárného sboru, nestabilita, časté vyslovení nedůvěry vládě • 1958 v lidovém referendu přijata Ústava V. republiky (Charles de Gaulle) - parlamentní demokracie s poloprezidentským systémem - posílení exekutivy ( hlavně prezidenta) X omezení zákonodárné moci - dualizaci exekutivní moci – vláda (závislá na podpoře parlamentní většiny) a prezident (neodpovědný, přímá legitimita od lidu) - vláda a prezident musí v rámci exekutivy spolupracovat - kohabitace (cohabitation) – prezident a První ministr jsou z odlišných politických táborů, dominance premiéra,znesnadnění přijímání politických rozhodnutí (3x v historii Francie) - pokud je prezidentská i parlamentní většina shodná, systém je silně prezidentský, pokud jsou většiny opačné, systém se posouvá blíže k parlamentarismu - součástí je i Deklarace lidských práv (1789) doplněná o preambuli Ústavy z r. 1946 .

4. Výkonná moc Prezident – arbitr nad respektem k Ústavě, nad fungováním veřejných mocí a kontinuitou státu, garance národní nezávislosti, územní integrity, respektování dohod a smluv - pravomoci: jmenování Prvního ministra (na jeho návrh pak ostatních ministrů), předsednictví Rady ministrů, vypsání referenda, žádost o nové projednání zákona a jmenování prezidenta Ústavní rady a třetiny jejích členů, oblasti zahraniční a vojenské politiky, rozpustit Národní shromáždění (po konzultaci s Prvním ministrem a předsedy obou komor) • současný prezident Nikolas Sarkozy (UMP) Vláda - uskutečňuje politiku Prvního ministra, stanovenou prezidentem (podporuje ho parlament) nebo jeho vlastní (prezident nemá podporu parlamentu), úkoly státní správy, spravují finance, podílí se na přípravě běžných zákonů - odpovědná parlamentu, 39 členů, neslučitelnost s funkcí poslance a senátora • První ministr – stojí v čele vlády, jmenovaný prezidentem a schválený parlamentem - řídí činnost, kontrasignace návrhů zákonů, realizace politických koncepcí, nese odpovědnost před Národním shromážděním, hlasování o důvěře • Rada ministrů (Conseil des ministres) - rozhodovací instituce, předsedá prezident, účastníci zasedání v Radě: státní ministři (v čele jednotlivých resortů), ministři (v ostatních běžných početných resortech), delegovaní ministři (11, pravomoci delegovány Prvním ministrem nebo některým ministrem) • Státní tajemníci (12) – pověřeni zřízením některých resortů nebo správních orgánů podřízených Prvnímu ministrovi či nápomocnému ministrovi při vedení • současná vláda působí od 19. června 2007, tvoří ji jedna politická strana (UMP).  Premiér Francois Fillon.

5. Zákonodárná moc - dvoukomorový, nevyrovnaný či asymetrický bikameralismus (postavení NS pevnější, přímý mandát od voličů X Senát volen nepřímo) - „racionalizovaný parlamentarismus“ nahrazuje parlamentní suverenitu suverenitou lidovou (pouze lid rozhoduje o Ústavě a jejích reformách prostřednictvím referenda – vyzve prezident, o řešení konfliktů mezi státními mocemi) Národní shromáždění (NS) – 577 poslanců (555 z Francie, 17 ze zámořských departmentů, 5 ze zámořských území) - zasedání v Bourbonském paláci - za určitých podmínek může odvolat vládu - relativní většina v NS stačí k prosazení vládních zákonů - vydává zákony, projednává a schvaluje rozpočet - konečné slovo v legislativním procesu - od června 2007 předsedá Bernard Acoyer (UMP). Senát – 343 senátorů, počet přizpůsobován demografickým změnám (původně 321, po volbách v roce 2012- 348) - sídlo v Lucemburském paláci - zastoupení i zámořských departmentů a zástupců Francouzského společenství národů - stabilizační prvek, nerozpustitelný - předseda Senátu plní funkci viceprezidenta (pokud nemůže prezident vykonávat svou funkci až do volby nového) - systém „kyvadélka“ (la navette) – při přijímání zákona je potřeba shodného návrhu obou komor, komory si vracejí texty návrhů k doplňkům a připomínkám (zdlouhavé)

6. Stranický systém • odlišný od ostatních států Západní Evropy • počátky 20.století - institucionalizovaná podoba stran (pozdě ve srovnání s jinými zeměmi ) • 30. léta 20. století silná polarizační nestabilita vládních koalic • období okupace útlum vývoje stranického systému, poznamenány především pravicové strany - po osvobození zdiskreditovány, základní osu tak tvořily tři strany: Komunistická strana Francie (PCF), Lidové republikánské hnutí (MRP), Francouzská sekce dělnické internacionály (SFIO) ( konec studená válka) - 50. léta - gaullistické hnutí (Charles de Gaulle) – Sdružení francouzského lidu (RPF) - vytvoření „pentapolární struktury“ - Svaz pro novou republiku (UNR, zdůraznit,že se jedná o gaullisty), jeho dva partneři = vládní koalice X opozice tvořily dvě levicové strany (socialisté + komunisté) - 1962 zavedena přímá volba prezidenta - změna charakteru stranické soutěže – dochází k rozpadu pentapolární struktury a vytvoření bipolární - nelze hovořit o „klasickém“ bipolárním uspořádání – dvoupólovost zachována, ale se dvěma stranickými subjekty X klasický - oba póly reprezentovány jednou silnou stranou (Velká Británie) • i přes trojí kohabitaci se tento systém až do dnes vyvíjel kontinuálně (výjimka roku 1986 - použit poměrný volební systém)

7. Politické strany 1) Pravice • Unie pro lidové hnutí (UMP – Union pour le mouvementpopulaire) - vznik před volbami v roce 2002 spojením pravicových formací - gaullistů, křesťanských demokratů, liberálů a radikálů - největší strana dle počtu členů - svoboda, odpovědnost, důraz na tradice a historii, na rozvoj v rámci EU, liberální postoj k ekonomické oblasti, proevropské - většinu mandátů ve volbách 2002(prezident Jacques Chirac) i v roce 2007( prezident Nicolas Sarkozy) - v rámci celoevropských politických stran členem Evropské lidové strany b) Hnutí pro Francii (MPF – Mouvement pour la France) - vznik 1994, předseda Philippe de Villiers - politická strana orientující se na suverenitu Francie, podporovaná zejména v krajiVendée 2) Středopravice Nový střed (NC – Nouveau centre) - vznik 2007, předseda Hervé Morin, André Santini - hnutí založené pod názvem Evropská liberárně sociální strana, odstěpením odDemokratickéhohnutí. Člen prezidentské většiny prezidenta Sarkozyho

8. 3) Krajní pravice (krajní a extrémní pravice je to samé) Národní republikánské hnutí (MNR – Mouvement national républicain) - vznik 1999, předseda Annick Martin - hnutí založené odštěpením od Národní fronty 4) Nezávislá pravice Lov, rybolov, příroda a tradice (CPNT – Chasse, pêche, nature et traditions) - vznik 1989, předseda Jean Saint-Josse - konzervativní pravicová strana založená pod formou spolku - bránit tradičníhodnoty francouzského venkova 5) Extrémní pravice Národní fronta (FN – Front national) - vznik 1972, předsedkyně Marine le Pen - vzešlá z národní, suverenistické a populistické pravice - program : proti evropské integraci, přistěhovalecká politika, sociální zabezpečení, oblast bezpečnosti a práva 6) Střed (přiřadit k středopravým stranám) Demokratické hnutí (MoDem – Mouvement démocrate) - vznik 2007, předseda François Bayrou - vytvořeno po prezidentských volbách v roce 2007 rozhodnutím Unie pro francouzskou demokracii (UDF) - podpora evropské integrace, svoboda, solidarita

9. 7) Levice a) Socialistická strana (PS – Parti socialiste) - vznik 1969 (nástupce francouzské sekcedělnické internacionály), předseda Martine Aubry - 1971 připojení Konventu republikánských institucí (v čele Francoisem Mitterrandem) - 1974 připojení menšinové frakce Sjednocené socialistické strany a Demokratickékonfederace práce CFDT. hesla: „socialismus po francouzsku“, „změna života“ - sociální zabezpečení, zaměstnanost - opozice - 2007 neúspěšná kandidátka na prezidenta Segolene Royalová b) Zelení (LV- Les Verts) - vznik 1984, předseda Cécile Duflot - prosazováním environmentálních témat - na evropské úrovni členem Evropské strany zelených c) Radikální strana levice (PRG – Parti radical de gauche) • vznik 1998, předseda Jean-Michel Baylet • nástupce jedné z nejstarších francouzských stran Republikánské, radikální a radikálně socialistické strany (Parti Républicain Radical et Radical-Socialiste) založené roku 1901

10. d) Republikánský pól (Pôle républicain) - vznik 2002, předseda Jean-Pierre Chevènement - suverenita Francie, proti-evropský 8) Krajní levice a) Francouzská komunistiská strana (PCF – Parti communiste français) - vznik 1920 (rozštěpením Francouzské sekce dělnické internacionály (SFIO)), předsedkyně Marie-Georges Buffet - zpočátku pouze marginální stranou, první úspěch až ve volbách 1981 - dnes slabé zastoupení v parlamentu - proti euroústavě, sociální politika, politika nezaměstnanosti b) Nová antikapitalistická strana (NPA – Nouveau Parti anticapitaliste) - vznik 2009, předseda Olivier Besancenot - tato trockistická strana vznikla v návaznosti na rozpuštění Revoluční komunistické ligy (LCR) - revoluční, antikapitalistická a feministická strana c) Dělnický boj (LO – Lutte ouvrière) - vznik 1956, předseda Robert Barcia - trokistická, internacionalistická strana, klade důraz na centrální roli dělnické třídy 9) Extrémní levice Dělnická síla (FO - Force Ouvrière)

11. Volební systém Volební právo – právo volit: 18 let, min. 6 měsíců trvalý pobyt v místě voleb, občanská a politická práva,způsobilosti k právním úkonům (ženy od roku 1944) - právo být volen: Senát - kandidát min. 30 let NS -23 let, osobní a profesní způsobilost • Prezident republiky - původně volen kolegiem volitelů z parlamentu a volených zástupců departmentů - od roku 1962 přímá volba Prezidenta – volební systém absolutní většiny - v r.2000 volební období změněno z 7 na 5 let (vyrovnání s parlamentem) • Senát – nepřímé volby, na 6 let – pozor na volební reformu (viz např. web Senátu) - senátoři rozděleni do tří sérií (A, B, C), jedna série (1/2) po 3 letech obměněna - voleni kolegiem volitelů tvořené poslanci zvolenými za daný region, členy generální rady a delegáty obecních rad vč. starostů • Národní shromáždění (NS) – přímé všeobecné volby, na 5 let, většinový dvoukolový systém (X 1986 poměrné zastoupení) - jednomandátové obvody (počet obvodů = počtu mandátů, 1 obvod=100 tis. obyvatel) -1.kolo: absolutní většina (majorita) odevzdaných platných hlasů (50% +1), alespoň 25% volební účastí v daném obvodu. -2.kolo: po 7 dnech, dva nejsilnější kandidáti z 1.kola a každý další, který překročil hranici12,5 % hlasů, mandát získá kandidát s nejvyšším počtem hlasů (relativní většina, nemusí překročit 50%)

12. Volby 2002 Kampaň: - max. 20 dní před 1.kolem voleb a 7 dní před 2.kolem - průběh v odpovědnosti kandidáta (schůze, letáky atd.) - zákaz trestné činnosti (např. pomluva), využití tisku, TV nebo rádia Téma voleb 2002: 1) bezpečnost a otázka kriminality 2) snižování daní, 3) reforma penzijního systému 4) pružné využívání 35 hodinového pracovního týdne - evropská otázka nebyla hlavním tématem Volební účast: 1.kolo (9.6.2002) – 64,4 % zapsaných voličů (celkem 26 390 474)2.kolo (16.6.2002) – 60,3% zapsaných voličů (celkem 22 184 913)

13. Výsledky voleb 2002:

14. Povolební situace • pravicová vláda, rozhodující politickou silou – UMP, předseda Jean-Pierre Raffarin • druhý prvek prezidentské většiny na pravé straně spektra tvořil UDF. • ukončení kohabitace a nastolení vlády souhlasných většin Programové prohlášení: - teze ochrany francouzské demokracie, přihlášení se k demokratickým tradicím Francie, princip rovnosti občanů, pěstování a rozvoj soudní nezávislosti atd. - otázka decentralizace (přenos rozhodování směrem blíže k občanům) - otázka vzdělání a zaměstnanosti - otázka evropské integrace a pozice Francie v tomto procesu (proevropské směřování a podporu vytváření společné evropské struktury) • 31.května 2005 demise vlády – důvod: krach evropského referenda týkající se evropské ústavy • novým premiér: ministr vnitra Dominique de Villepin • složení kabinetu se od původní vlády příliš nelišilo(kritika) Programové prohlášení: - otázka snížení nezaměstnanosti a zlepšení sociální situace (zvýšení počtu pracovních míst a podporu uplatnění čerstvých absolventů v novém zaměstnání) - otázka oblasti kontroly migrace a černé práce jako jedné z příčin vysoké míry nezaměstnanosti. - oblast evropské politiky (proevropský směr)

15. Jean-Pierre Raffarin Dominique de Villepin

16. Volby 2007 Téma voleb 2007: 1) prevence kriminality 2)imigrační politika 3)sociální otázky, nezaměstnanost pravice: - ekonomická liberalizace X levice: - sociální dávky - proti zavedení 35 hod prac. týdně - 35 hod prac. týden (lepší soc. situace) - zpřísnění kritérií pro přistěhovalce - kritika pravice - snížit daňové zatížení - motivace pracujících Volební účast:1.kolo (10.6.2007) – 60,4 % zapsaných voličů (celkem 26 521 824)2.kolo (17.6.2007) – 60,0% zapsaných voličů (celkem 21 129 002)

17. Výsledky voleb:

18. Povolební situace - pravice uhájila absolutní většinu (UMP) - opět vláda souhlasných většin - sestavení vlády trvalo jen dva dny - v patnáctičlenném kabinetu je sedm žen, jedno křeslo obsadil levicový politik - předseda Francois Fillon - oproti všem očekáváním si ale celkově polepšila levice, prezidentovi se budou hůře prosazovat radikální reformy - většina nových šéfů resortů už měla vládní zkušenosti, návrat i bývalého premiéra Alain Juppého (odešel kvůli podmínečnému trestu za podíl na politické korupci - již v červenci 2007 jednání o reformách týkajících se mimo jiné daní, školství, povinné minimální služby během stávek a imigrace - nový resort - Ministerstvo pro imigraci, integraci a národní identitu vedené Bricem Hortefeuxem

19. Françoise Fillon

20. Zdroje: 1. Říchová, Blanka a kol: Komparace politických systémů I. Praha: Oeconomica, 2002 2. Jenšovský, Petr. Příčiny úspěchu francouzské pravice v parlamentních volbách v roce 2007: bakalářská práce [on-line]. muni cz, 14.dubna 2011 [cit. 14.dubna 2011]. Dostupné na is.muni.cz/th/237879/fss.../Petr_Jensovsky_-_BAKALARSKA_PRACE.doc 3. Euroskop.cz – Politický systém Francie[on-line], 12.dubna 2011[cit. 12.dubna 2011]. Dostupné nahttp://www.euroskop.cz/528/sekce/politicky-system-francie/ 4. Election resources[on-line], 14.dubna 2011[cit. 14 dubna 2011]. Dostupné na http://www.electionresources.org/fr/ 5. Assemblee-nationale [on-line], 12.dubna 2011[cit. 12.dubna 2011]. Dostupné na http://www.assemblee-nationale.fr/elections/resultats/carte/index.htm 6. Francouzi mají novou vládu-zasedne v ní i socialista[on-line] Idnes.cz, 12.dubna 2011[cit. 12.dubna 2011]. Dostupné na http://zpravy.idnes.cz/francouzi-maji-novou-vladu-zasedne-v-ni-i-socialista-f9k-/zahranicni.asp? c=A070518_101947_zahranicni_adb 7. BusinessInfo.cz: Vnitropolitická charakteristika Francie [on-line]. 13.dubna 2011 [cit. 13.dubna 2011].Dostupné na http://www.businessinfo.cz/cz/sti/francie-vnitropoliticka-charakteristika/2/1000421/ 8. Politique [on-line], 13.dubna 2011[cit. 13 dubna 2011]. Dostupné na http://www.france- politique.fr/

21. Děkuji za pozornost