Digitální učební materiál

1. Digitální učební materiál

2. Tavné svařování Svařování za působení tepla- natavení svarových ploch základního materiálu bez tlaku nebo rázů pomocí přídavného materiálu stejného nebo podobného složení jako má základní materiál. Roztavený materiál - tavná (svarová) lázeň. Ohřev probíhá jen v okolí svarových ploch. Při chladnutí oceli o vyšší pevnosti může dojít k zakalení vysoko ohřáté přechodové oblasti základního kovu a ke vzniku trhlin ve svarovém kovu. Zabráníme tomu předehřátím okolí svaru.

3. Svařování plamenem Svařování plamenem Patří mezi tzv. tavné metody  svařování. Metoda využívající  teplo dodávané spalováním směsi hořlavého plynu a kyslíku pro natavení svarových ploch a roztavení přídavného materiálu. Nejvhodnější pro svařování ocelí je kyslíko-acetylenový plamen. Jiné směsi hořlavých plynů a kyslíku nebo vzduchu se používají pro kovy s nižší teplotou tavení. Používají se různé hořlavé plyny pro svařování různých kovů, např.: kyslíko-acetylénové svařování (metoda 311 podle ISO 4063) kyslíko-propanové svařování (metoda 312 podle ISO 4063) kyslíko-vodíkové svařování (metoda 313 podle ISO 4063) Jedna z nejlevnějších metod svařování, v současné době se používá zejména v opravárenství, při renovacích, při klempířských a instalatérských pracích, apod.

4. Pro svařování - se nejčastěji používá směs acetylenu a kyslíku, protože tato směs ve správném poměru umožňuje dosáhnout teploty plamene až okolo 3200 °C. Tato teplota je dostatečná i pro svařování ocelí. Jako hořlavý plyn lze využít pro svařování i vodík nebo propan, ale teplota plamene je nižší. U směsi kyslíku a vodíku nebo propanu může dosáhnout maximálně 2500 °C. To stačí ke svařování kovů s nižším bodem tavení jako je hliník, hořčík nebo olovo. Ve směsi s kyslíkem se další hořlavé plyny, např. propan, butan nebo metan používají spíše pro pájení, tepelné zpracování svařenců a pro čištění povrchů plamenem.

5. Stručné základy teorie svařování plamenem Svařovací hořáky - slouží ke smíšení hořlavého plynu s kyslíkem, dále k regulaci požadované výstupní rychlosti směsi a k dosažení vhodného složení plamene pro daný způsob svařování. Používají se jako nízkotlaké a vysokotlaké. Přídavný materiál- svařovací drát ovlivňující jakost svaru. Má mít podobné nebo stejné složení jako má svařovaný materiál. Průměr svařovacího drátu je od 1,6 do 8 mm v závislosti na tloušťce svařovaného materiálu, jeho délka je 1 m. Výběr přídavných materiálů se řídí podle ČSN.

6. Nejčastěji používáme svařovací dráty pro: • svařování nelegovaných a nízkolegovaných ocelí • svařování žárupevných ocelí • navařování

7. Svařovací plamen-se posuzuje podle intenzity, podle použití, podle poměru míšení plynů. Příprava materiálu pro plamenové svařování varové plochy se musí zbavit nečistot, barvy, rzi aj. Svarové plochy se upravují podle tloušťky materiálu tak, aby se zajistilo dokonalé provaření. Tvary a rozměry svarových ploch pro plamenové svařování jsou obsaženy v ČSN.

8. Způsoby svařování • Podle polohy hořáku, svařovacího drátu a postupu hořáku při svařování rozeznáváme způsoby svařování: • Pravosměrný (dozadu) - jakostnější způsob, kořen svaru je lépe provařený, má menší pnutí a deformace. • Svařování plechů o tloušťce více jak 3 mm. • Levosměrný (dopředu)- do tloušťky materiálu u tenkých plechů do 3 mm. Svar není chráněn.

9. Namáhání svarů- na tah nebo tlak, nikdy na ohyb. Polohy při svařování - svařovat lze v poloze vodorovné, svislé nad hlavou.

11. KONTROLNÍ OTÁZKY – diskuse • Charakteristika svařování plamenem • Patří mezi tzv. tavné metody svařování. Metoda využívající  teplo dodávané spalováním směsi hořlavého plynu a kyslíku pro natavení svarových ploch a roztavení přídavného materiálu. • Pojem svařovací hořáky • Slouží ke smíšení hořlavého plynu s kyslíkem, dále k regulaci požadované výstupní rychlosti směsi a k vhodnému složení plamene pro daný způsob svařování. Používají se jako nízkotlaké a vysokotlaké.

12. Použité zdroje: • HLUCHÝ, Miroslav, Jan KOLOUCH a Rudolf PAŇÁK. Strojírenská technologie 2. 1., upr. vyd. Praha: Scientia, 2001, 316 s. ISBN 80-7183-244-8. • GSCHEIDLE, Rolf, a kolektiv. Příručka pro automechanika. 3. přeprac. Vyd. Praha: Europa - Sobotáles, 2007, 685 s. ISBN 978-80-86706-17-7. • Autorem fotografií, není-li uvedeno jinak, je Ing. Drahokoupil R.