26. Věta – kapitoly z české skladby

1. 26. Věta – kapitoly z české skladby Markéta Jirkovská Jitka Boudová

2. Osnova • syntax • věta a výpověď • větné vztahy a jejich vyjadřování • větné členy • souvětí souřadná a podřadná • nepravidelnosti větné skladby • větné vzorce • věty podle postoje mluvčího

3. Syntax • Skladba (syntax) je jazykovědná disciplína, která se zabývá mluvnickou i významovou stavbou vět a souvětí

4. Věta • věta – abstraktně míněná, v komunikační situaci nezakotvená jazyková jednotka, jejíž nejdůležitější částí je přísudek, tedy převážně sloveso v určitém tvaru. Je to nejčastěji forma slovního vyjádření myšlenky, výpovědi • má mluvnickou (gramatickou) stránku – je uspořádána jako určitá struktura, vnitřně organizovaná, mezi jejími členy existuje soustava vztahů

5. Výpověď • jednotka komunikace zakotvená (pronesená nebo napsaná) v konkrétní komunikační situaci • nejčastěji bývá vyjádřena ve formě věty • situačně zakotvená  její realizace (věta) se může různě upravovat, aniž by to ohrozilo srozumitelnost • - např. může dojít k vynechání (elipse) přísudku: A: Kdo přišel? • B: Petr. (=Přišel Petr.)

6. Výpověď • výpověď má stránku: • 1) obsahovou (významovou) – vypovídá o nějaké skutečnosti • 2) modální – podle komunikačního záměru mluvčího je míněna jako oznámení, otázka, rozkaz, popř. přání • formou výpovědi mohou být třeba i jen holé větné členy: Praha, zpáteční, Junior pas. x Prodejte mi prosím jízdenku na vlak do Prahy a zpět se slevou Junior pas

7. Větné vztahy a jejich vyjadřování • věty se skládají z větných členů, tj. výrazů, které mají ve větě různé funkce a jsou navzájem spojeny větnými významovými vztahy predikace, determinace, koordinace nebo apozice • formálně jsou tyto významové větné vztahy vyjadřovány shodou, řízeností nebo přimykáním

8. Predikace (přisuzování) • vztah mezi podmětovou a přísudkovou částí věty, vyjadřuje se tvarovou shodou (kongruencí) v osobě a čísle • vyskytuje se pouze u vět dvojčlenných, které obsahují podmět i přísudek (Eva se rozstonala.) • kde tento vztah chybí, mluvíme o větě jednočlenné, ve které je obsah vyjádřen jen jedním základním větným členem (Bolí ho v krku. Prší.)

9. Determinace (určování) • významový vztah mezi kterýmkoli členem rozvíjejícím (závislým) a členem řídícím, kdy jeden člen je blíže zpřesňován, určován jiným • může být vyjádřena: • - shodou (kongruencí) – člen závislý se shoduje se členem v řídícím pádě, čísle, rodě nebo osobě: nová sukně s novou sukní

10. řízeností (rekcí) – člen řídící určuje pád závislého jména: Vyrábějí/koho, co/ ocel. • - přimykáním (adjunkcí) – tvar členu závislého není určován členem řídícím, je mezi nimi pouze významový vztah: Nastoupil do vlaku.

11. Koordinace (souřadnost) • vztah mezi navzájem nezávislými celky, které mají platnost týchž větných členů. Každý člen přitom označuje jinou skutečnost. • - Bedřich Smetana a Antonín Dvořák jsou známí čeští hudební skladatelé. • v rámci koordinace dále rozlišujeme významové vztahy: •  slučovací (členy stejné funkce a závažnosti spojky a, i , ani, jak – tak..)

12. stupňovací (jeden člen závažnější než druhý – spojky dokonce, ba i , nejen – ale i..) • odporovací (stejná větná fce., významově v rozporu – spojky ale, avšak, nýbrž, jenže..) • vylučovací (nemohou platit souběžně – nebo, buď – anebo, či..) • příčinný (druhý člen vysvětluje první – neboť, vždyť, totiž) • důsledkový (druhý člen vyplývá z prvního – proto, a proto, tedy, tudíž, a tak..)

13. Apozice (přistavování) • spojování dvou nebo více větných členů téže členské platnosti. Na rozdíl od koordinace však větné členy označují tutéž skutečnost (říká se totéž, ale jinými slovy) • Bedřich Smetana, český hudební skladatel, je ve světě velmi známý. • Přistavený větný člen, přístavek, oddělujeme vždy z obou stran čárkami.

14. Větný člen • Nejmenší jednotka větné struktury. Stává se jím každé plnovýznamové slovo, které vstoupí do věty a získá tak svoji větnou funkci. • Větné členy, jejichž přítomnost je ve větě vyžadována nazýváme základní větné členy. Jejich spojení říkáme základní skladební dvojice. Jsou jimi: • podmět • přísudek • Další větné členy, které věta obsahuje, označujeme jako rozvíjející větné členy. Tvoří skladební (syntaktické) dvojice. Patří k nim: • přívlastek • předmět • příslovečné určení • doplněk

15. Podmět (subjekt) – mluvnicky nezávislý větný člen, který vyjadřuje konatele (původce), nositele nebo cíl děje. Tvarově se shoduje s přísudkem. • Petr pracuje. (konatel děje), List se chvěje. (nositel děje), Obilí se mlátí. (cíl děje) • Zvláštní případy: • podmět nevyjádřený (naznačen tvarem slovesa –Mluvím(já)) • podmět všeobecný (blíže neurčen (oni), Hlásili to v rozhlase) • bezpodmětné věty (neurčitý podmět, neznámý původce děje (to, ono) – Luplo mu v zádech.)

16. Přísudek (predikát) • Nezávislý větný člen, vyjadřuje děj, stav, změnu stavu nebo někomu přisuzuje vlastnost. S podmětem se shoduje v rodě a čísle. • zákl. typem přísudku: přísudek slovesný, který je vyjádřen určitým tvarem plnovýznamového slovesa (Dítě se směje.) • přísudek slovesný složený - se slovesem modálním či fázovým: 1) Všichni museli odejít. • 2) Orchestr začal hrát. • přísudek slovesně-jmenný – obsahuje sponu (určitý tvar slovesa) a jmennou část (pod. jm, příd. jm., příslovce,..) • - Matka bývala tanečnicí. • čistě jmenný přísudek (spona nevyjádřena) – rčení: Mlčeti zlato.

17. Předmět (objekt) • Vyjadřuje, na co se děj orientuje, co jejím zasahováno nebo čeho se týká. Rozvíjí sloveso nebo dějové přídavné jméno, které řídí jeho tvar. Ptáme se na něj pádovými otázkami. • vyjadřován: pod. jm.: hodit kamarádovi klíč • zájm.: podělit se s ním • infinitivem: rozhodla se odejít

18. Příslovečné určení (adverbiale) • vyjadřuje různé okolnosti děje nebo míru těchto okolností. Rozvíjí sloveso, přídavné jméno nebo příslovce, ale není pádově řízeno. • přísl. urč.: • - místa (kde?, kudy?, kam?..) • - času (kdy?, odkdy?, dokdy?..) • - způsobu (jak?..) • - příčiny (proč? z jakého důvodu?..)

19. Přívlastek (atribut) • rozvíjí podstatné jméno a přesněji vymezuje jeho význam. • podle vztahu k řídícímu pod. jm rozlišujeme přívlastek: • shodný (skloňuje se spolu s pod. jm. – nová škola) • neshodný (při skloňování se nemění – okna budovy, pila z oceli) • podle počtu přívlastků : holý (krátké vlasy) • rozvitý (krátce střižené vlasy) • postupně rozvíjející (výborní žácinaši výborní žácivšichni naši výborní žáci) • několikanásobný (základní, střední a vysoké školy)

20. Doplněk (atribut verbální) • vyjadřuje vlastnost podstatného jména za jistého děje nebo mu je vlastnost dějem přisuzována. Je to větný člen s dvojí závislostí, a to na podstatném jméně a na slovese. Závislost je vyjádřena jednak shodou s řídícím podstatným jménem, jednak řízeností danou vazbou slovesa. • bývá vyjádřen: • - přídavným jménem: Zůstanu u vás ráda. • podstatným jménem: Pracoval tam jako redaktor. • infinitivem: Slyšel jsem kočku příst. • zájmenem: Přišla sama. • číslovkou: Kůň doběhl třetí. • přechodníkem: Spal, maje hlavu opřenou o stůl. • Rozlišujeme doplněk subjektový (závisí na podmětu a přísudku) a doplněk objektový (závisí na předmětu a přísudku)

21. Souvětí • spojení dvou nebo více vět ve vyšší mluvnický i obsahový celek, v němž věty ztrácejí svou samostatnost a vstupují do vzájemných významových i větných vztahů. • věty v souvětí spojujeme spojovacími prostředky: spojky, vztažná zájmena, vztažná příslovce • věta mluvnicky nezávislá na jiné větě=věta hlavní • závislá na jiné větě jako její větný člen=věta vedlejší • Mezi větami v souvětí existují 2 typy vztahů: • Přiřazovací (parataxe) – jednotlivé členy skupiny jsou mluvnicky rovnoprávné, tvoří koordinační skupinu • Bála se, aby se jí nevysmáli a neotočili se k ní zády, tak raději mlčela. • Podřazovací (hypotaxe) – jeden ze členů je druhému mluvnicky podřazen, věta je závislá na jiné větě řídící. • Když si uvědomil, že jeho provinění se neutají, dostal strach.

22. Souvětí souřadné • Obsahuje nejméně dvě věty hlavní (mluvnicky nezávislé), které jsou ve vzájemném vztahu parataxe, a neomezený počet vět vedlejších. • Mezi hlavními větami rozlišujeme tyto poměry: • Slučovací (obsahy vět jsou si rovné, obě platí) – Vyšlo slunce a vzduch se příjemně proteplil. • Stupňovací (druhá věta je závažnější než první) – Nejen že nepřišel, ale ani se neomluvil. • Odporovací (obsahy vět si navzájem odporují, jsou neslučitelné) – Chtěla bych jít tancovat, jenže nemám s kým. • Vylučovací (obsahy vět se navzájem vylučují) – Buď se mnou půjdeš ty, nebo nepůjdu ani já. • Příčinný (důvodový – druhá věta vyjadřuje příčinu první) – Vojta se nepodivil, je totiž zvyklý na moje nápady. • Důsledkový (druhá věta vyjadřuje důsledek první věty) – Zapomněla jsem zalít květiny, a proto mi zvadly.

23. Souvětí podřadné • Obsahuje jednu větu hlavní a jednu či více vět vedlejších, které závisí na větách řídících jako větný člen. Řídící větou přitom může být věta zcela nezávislá (tj. hlavní) i věta, která je už sama závislá (tj. vedlejší). • Podle toho, jaký větný člen řídící věty je nahrazen, určujeme druhy VV: • 1)Podmětná – vyjadřuje podmět věty řídící, která je přísudkovou částí: Kdo se bojí, nesmí do lesa. • 2)Přísudková – vyjadřuje jmennou část přísudku jmenného se sponou: Byla stále taková, jakou jsme ji znali. • 3) Předmětná – vyjadřuje předmět věty řídící, závisí na slovese věty řídící nebo přídavném jménu: Přeji vám, abyste dojeli ve zdraví.

24. 4)Přívlastková – vyjadřuje přívlastek rozvíjející některé podst. jm. věty řídíci: Jsou případy, kdy si člověk neví rady. • 5)Doplňková – vyjadřuje doplněk věty řídící, závisí na slovese a na podmětu věty řídící: Zahlédli zajíce, jak se krčí v brázdě. • 6)Příslovečná – vyjadřuje příslovečné určení rozvíjející přísudek věty řídící • - místní: Šla, kam ji nohy nesly. • - časová • - způsobová • - příčinná • - účelová • - podmínková • - přípustková

25. Nepravidelnosti větné skladby • úmyslné (stylistické ozvláštnění textu) x neúmyslné (chybné) • některé výrazy do věty mluvnicky nezačleňujeme, stojí mimo větnou stavbu • -oslovení: Kdy se vrátíš, Matěji? • -citoslovce: Au, to bolí! • -samostatný větný člen: Hudba, ta dovede potěšit. • -vsuvka (parenteze): Já jsem o tom, musím se přiznat, nepřemýšlel. • Další narušení pravidelné větné stavby: • -osamostatněný větný člen (oddělený tečkou): Držela v rukou dopis. Od Petra. Konečně. • -elipsa (výpustka): Sliby (jsou) chyby. • -apoziopeze (nedokončená věta): Běž, nebo tě…

26. Chyby ve větné stavbě: -anakolut (vyšinutí z větné skladby): Děti, když přišly, bylo jim smutno. (Děti, když přišly, byly smutné.) -zeugma (zanedbání dvojí vazby): Poctivý člověk opovrhuje a nenávidí přetvářku. (Poctivý člověk opovrhuje přetvářkou a nenávidí ji.) -kontaminace (směšování vazeb): Osočil se na mě, že podvádím. (osopil se na mě/osočil mě) -atrakce (skladebná spodoba): Spoustě lidem to nedojde. (Spoustě lidí to nedojde.)

27. Věty podle postoje mluvčího • mluvčí formuluje svou výpověď tak, aby něco sdělil o skutečnosti, aby něco zjistil o skutečnosti nebo aby vyjádřil svoji vůli k realizaci skutečnosti • záměr (postoj) mluvčího je vyjádřen různým typem vět • věta oznamovací (konstatovaný, reálný děj) • prosté sdělení, tvrzení či informace • v písmu je označena zpravidla tečkou • sloveso je ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím • intonace je klesavá • př. Venku zase prší.

28. věta žádací • vyjadřuj žádost jako přímý rozkaz, zákaz nebo vybídnutí pomocí rozkazovacího způsobu slovesa (př. Zavři!), infinitivu (př. Nedýchat!), příp. oznamovacího způsobu (např. Tam si sedneš.) • bývá zakončena vykřičníkem • intonace je klesavá nebo stoupavě klesavá • věta tázací – vyjadřuje otázku, dotaz • v písmu je označena otazníkem • sloveso je ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím • intonace je stoupavá, nebo stoupavě klesavá • otázky doplňovací obsahují tázací slovo a nelze na ně odpovědět ano/ne (int. stoupavá)

29. otázky vylučovací se ptají na více možností a odpovídáme na ně částí otázky – př. Půjdeš do kina, nebo zůstaneš doma? • otázky řečnické jsou zvláštní typy, na něž nečekáme odpověď – př. Mohl by o tom někdo pochybovat? • otázky rozvažovací se obracejí na mluvčího, ptáme se sami sebe – př. Kam jsem to jen dala? • věta přací • vyjadřuje přání nebo žádost, přičemž uskutečnění nezávisí na mluvčím ani na příjemci • graficky bývá zakončena vykřičníkem • sloveso je v indikativu nebo kondicionálu • intonace klesavá • př. Ať se ti to podaří.