Vstup do vnější z ó ny.

1. Vstup do vnější zóny.

2. Příjezd k Černobylské jaderné elektrárně. Masivní stavba s komínem uprostřed je sarkofág kryjící čtvrtý blok. Radiometr ukazuje 137 mikrorentgenu. Běžná úroveň je 14 – 20.

3. Sarkofág z bezprostřední blízkosti prvního patra administrativní budovy

4. Model řezu sarkofágu a reaktoru. Z důvodu velmi špatného stavu sarkofágu stavěného v sovětské kvalitě a velmi narychlo, je třeba neustále provádět údržbu. Střechou teče, ocelové konstrukce se prohýbají, přidávají se vzpěry, flikuje se. Zamoření vnitřku je tak silné, že dělník smí pracovat uvnitř jen 7 až 20 minut denně. Pak jede domů.

5. „Sedmiminutoví“ dělníci. Svojí dnešní práci mají za sebou, čekají na odvoz ze zóny. Jejich měsíční mzda je podle jednoho z nich cca 150 dolarů. S úsměvem dodává, že za sedm minut denně je to dobré.

6. Co krok směrem k bráně to přibývají řádově stovky mikrorentgenů. Dál už se mi nechce.

7. Kontrolní bod Pripjať.

8. Náměstí. Pripjať - gorod atomščikov, chlouba Sovětského svazu, město mladých, 48.000 obyvatel

9. Hotel „Polesí“ V kompletně prázdném městě je absolutní ticho. Lidé byli vystěhováni, zvířata vybita.

10. Stoupáme na střechu hotelu po požárním schodišti. Doširoka se otvírá pohled na pusté sídliště. Na obzoru je vidět elektrárna, není dál než dva kilometry vzdušnou čarou. 26. dubna 1986 kdy došlo k havárii, mohlo takřka celé město sledovat jak reaktor hoří. Lidé chodili k sousedům kteří měli okna na „správnou stranu“ pozorovat zář nad městem. Úřady je ujišťují že vše je v pořádku, život jde normálně dál. Až o den později přijíždějí stovky autobusů a začíná evakuace. Nic si sebou neberte, je to jen na tři dny říkají. A lidé jim věří. Na jedné straně města se ještě evakuovalo, na druhé už vojáci v proti- chemických oděvech vyhazují z bytů obsah ledniček a pátrají po „opozdilcích“

11. Nikdo z nich už se sem nevrátí. Jsou dohledávána zapomenutá domácí zvířata, divoká zvěř i ptáci jsou stříleni aby nešířili radiaci. Už dvacet let je ve městě ticho.

12. Pohled na náměstí a „kulturní dům energetiků“

13. Hala kulturního domu

14. Kinosál

15. Lunapark Ruské kolo mělo být slavnostně spuštěno na prvního máje. Nikdy ho nikdo nepoužil.

16. Autodrom

17. Hromada listí u autodromu. Úroveň radiace je tu i po dvaceti letech vysoká skoro jako v bezprostřední blízkosti elektrárny.

18. Školka – herna Paradoxně ve dnech havárie se zrovna uskutečnilo velké cvičení CO, proto jsou všude plynové masky.

19. Co dělat kdyby zaútočili imperialisté tak věděli všichni. S havárií v elektrárně na kopci se nepočítalo.

21. Šatna „Světlušky“, jak se říkalo dětem evakuovaným z Pripjatě, prý velmi litovali především botiček pro které se už nemohli vrátit. Byl jich zrovna v SSSR nedostatek…

23. Ložnice pro malé

24. A pro větší

25. Škola

26. Školní knihovna

27. Kuchyně

28. „aktuální“ Jídelníček

30. Tělocvična

31. Hudebna

32. Učebna fyziky

33. Už poněkud „vyšumělé“ heslo….

34. Jak detekovat radiaci, jak používat radiometry a dozimetry, se učili už školáci. Jak se chránit v případě jaderného útoku ze strany imperialistů také. Bohužel v den havárie nebylo čím radiaci v změřit, jeden měřící přístroj zůstal zavalený sutinami, druhý nefungo- val. Víc jich schopných změřit tak vysoké hodnoty záření, jaké unikali z elektrárny v celé oblasti nebylo. Skutečné hodnoty tak změřil až o den později generál Pikalov, který přijel v obrněném vozidle vybaveném radiační ochranou a dozimetry.

35. Při odjezdu projíždíme kolem „červeného“ lesa. Několik dní po havárii kompletně zrudnul a uschl. 20 let poté zde zase rostou stromy, keře a tráva. Radiace je vysoká i v autě.

36. Stačí vystoupit a skokově se zvyšuje. I když všechno vypadá úplně v pořádku, po několika krocích by přístroj přestal měřit. Je to jedno z nejzamořenějších míst.

37. Odjíždíme. Ještě trocha nervozity při průchodu kontrolou, zda někdo není kontaminován více než je obvyklé. Naštěstí nebyl.