FARMAKOTERAPIE MOČOVÉHO SYSTÉMU

1. FARMAKOTERAPIE MOČOVÉHO SYSTÉMU

2. LEDVINY • Vylučovací orgán farmak a jejich metabolitů; • cílové místo účinku farmak zasahujících do vodního a elektrolytového hospodářství; • cílové místo farmak pro terapii renálních onemocnění; • základní funkční jednotky ledvin: • nefron • glomerulus • proximální tubulus • Henleova klička • distální tubulus • sběrací kanálky

3. AKUTNÍ SELHÁNÍ LEDVIN • Závažné onemocnění, kdy ledviny přestávají plnit svoji funkci v důsledku poškození (nejčastěji) nefrotoxickými látkami; • infekční (akutní pyelonefritis, leptospirosis); • ischemie, infarkty (např. embolie z bakteriálních endokaditid); • léčba je specifická, je-li známa příčina; • obstruktivní uropatie (obstrukce moče - ???); • antidota v případě toxikóz, léčba primárních infekčních agens, fluidní terapie ve všech případech; • u dobře hydratovaných anurických a objurických zvířat se používají diuretika.

4. CHRONICKÉ SELHÁNÍ LEDVIN • Ztráta funkční ledvinové tkáně je prolongovaná a obvykle progresivní, postihuje starší zvířata – pokud se nejedná o vrozené renální onemocnění, je nevratná; • fluidní terapie – před započetím léčby je potřebné stanovit stupeň hydratace (dehydratovaný, normální, hydratace, převodněný); • dehydratace organismu se rychle dosáhne intravenózním podáním izotonických roztoků (sledovat příp. anezii, olifrezii?, aby nedošlo k převodnění).

5. MOČOVÝ SYSTÉM • Diuretika • Retence a inkontinence moči • Urolitiaza • Infekční onemocnění močového systému

6. UROLITIAZA • Obecný termín pro kaménky u kterékoli části močového traktu – dle lokalizace jsou to nefrolity, ureterolity, urocystolity nebo uretrolity; • existují 3 hypotézy mechanismu zahajujícího formaci kamene: • matrixová hypotéza = anorganická proteinová hmota iniciuje formaci urolitu, • krystalizační inhibiční hypotéza = vliv organických a anorganických krystalizačních inhibitorů, • precipitační krystalizační hypotéza = supersaturace solí; • podmínky: zvýšená koncentrace krystalů, prodloužený čas průchodu krystalu v urinárním traktu, příznivé podmínky pH moče pro krystalizaci;

7. příčiny: infekce, dieta, objem moče, četnost močení; • je běžným onemocněním u psů i koček; • klinické příznaky dle lokalizace urolitů v urinárním traktu – cystitidy, metritidy, ureterální obstrukce až hydronefróza a ztráta funkce ledviny; • terapie je v odstranění příčiny; • před terapeutickým rozhodnutím je nutno identifikovat typ urolitu;

8. u psů a koček se vyskytují urolity: • kalcium oxalátové, • struvitové (sterilní a aseptické), • urátové, • cystinové, • silikátové; • terapie: především změna diety a ovlivnění pH moče (výjimka: silikátové urolity nelze dietou ovlivnit).

9. ONEMOCNĚNÍ DOLNÍCH CEST MOČOVÝCH (KOČKY) • Felinní urologický syndrom (FUS) neboli Feline Lower Urinary Tract Disease (FLUTD); • relativně časté onemocnění močového aparátu koček (felinní urolitiáza); • klinicky se projevuje hematurií a disurií, částečnou nebo úplnou obstrukcí uretry hlenovou zátkou nebo urolity, infekcí; • terapie: odstranění a prevence struvitových krystalů a urolitů; • vhodná dieta; možnost využití amitriptylinu (antidepresivum).

10. INFEKČNÍ ONEMOCNĚNÍ MOČOVÉHO SYSTÉMU • Bakteriální infekce močového traktu jsou časté u psů (častěji u fen), méně časté u koček; • klinické projevy onemocnění se liší v závislosti na místě lokalizace infekce, • u pacientů s pyelonefritidou nebo prostatitidou – celková alterace zdravotního stavu (horečka, deprese, projevy septikemie), • cystitis a uretritis jsou příznaky vázány na močový aparát.

11. Akutní nekomplikovaná cystitis • Většina onemocnění je vyvolána bakteriálními původci (Escherichia coli a Staphylococcus spp.), • iniciální terapie ATB. • Chronická infekce močového traktu • Obecně stáze moče, poruchy močení, • stavy, které vedou k chron. infekcím jsou pyelonefritida, prostatitida, urolitiáza, dlouhodobé podávání kortikosteroidů, diabetes mellitus, • ne recidivy, kde je špatný výběr ATB. • Farmakoterapie ATB dg infekčního agens a stanovení citlivosti.

12. Mykotické infekce • Méně časté, vyvolány Candida spp., • predispoziční faktory: nadměrná aplikace kortikosteroidů, katetrizace, • lék volby je flukonazol.

13. RETENCE A INKONTINENCE MOČE Retence moče • Porucha močení charakterizovaná zadržováním moče, roztáhnutí močového měchýře způsobené hypokontraktilitou močového měchýře nebo obstrukcí uretry - mechanická (molitiáza, neoplazie), příp. funkční (spasmus uretry), • terapie: • udržovat minimální distenzi močového měchýře opakovaným vytlačováním obsahu a katetrizací, • kontrola moče, zda není infekce, • v případě potřeby ATB,

14. aplikace adrenergních antagonistů je indikována při vysokém tonusu uretrálního sfinkteru – např. fenoxybenzamin, • aplikace látek s myorelaxačním účinkem (např. diazepam), který potlačí stavy úzkosti, ve vyšších dávkách má i centrálně myorelaxační účinky, • cholinergní agonisté – betanechol chlorid.

15. Urinární inkontinence • Porucha volní kontroly uretrálního svěrače s konstantním nebo intermitentním nekontrolovaným vypouštěním moče, • příčiny jsou: • neurogenní dysfunkce, • postkastrační inkontinence spojená s deficitem pohlavních hormonů (zpravidla u fen), • hypokontraktilita močového měchýře, • dysfunkce uretry v důsledku obstrukce;

16. farmakoterapie: • hormonální terapie – fenám se podává dietylstilbestrol, psům testosteron propionát nebo depotní testosteron cypionát, • adrenergní agonisté: • fenylpropanolamin – slabý  agonista používaný v humánní medicíně při léčbě rýmy; zvyšuje tonus sfinkteru, • efedrin – jako alternativa, • vedlejší účinky těchto látek jsou excitabilita, neklid – v těchto případech terapii přerušit a začít s poloviční dávkou.

17. DIURETIKA - ROZDĚLENÍ Látky, které vyvolávají zvýšené vylučování vody a soli močí. Působí přímo v ledvinách, kde snižují tubulární resorpci sodíku a H2O. Podle mechanismu účinku se dělí na: • Osmotická diuretika • MANITOL • Na rozdíl od glukózy se tubulárně neresorbuje, odplavuje se společně s odpovídajícím množstvím vody v definitivní moči, • renální vylučování společně s osmotickým ekvivalentem vody, • i.v. podání, • terapie vyplavování orgánových edémů, profylaxe šokové ledviny.

18. Inhibitory karboanhydrázy • Působí … v proximálním tubulu. • ACETAZOLAMID • Sulfonamid, který se glomerulární filtrací a tubulární sekrecí dostává do proximálního tubulu a inhibuje enzym karboanhydrázu, důležitého pro zvýšenou resorpci Na+ a hydrogenuhličitanu, • po inhibici enzymu je méně H+ iontů k výměně za Na+, v moči se objeví zvýšené množství iontů Na+, K+ a hydrogenkarbamátu a zvýšené množství vody, • použití: jako diuretikum malý význam; užití v očním lékařství při glaukomu.

19. Kličková diuretika • Působí v místě vzestupného raménka Henleovy kličky, které se významně podílí na změnách osmotické aktivity moče, • mechanismus účinku spočívá v inhibici kotransportu Na+, K+, 2Cl-; vylučované elektrolyty na sebe vážou vodu a vyvolávají silnou diurézu, • nežádoucí účinky: ztráta iontů K+ a Cl- způsobují hypokalemickou a hypochloremickou metabolickou alkalozu. • FUROSEMID • Má silné, ale relativně krátké diuretické působení, • používá se v inj. formě, • u akutních stavů jako plicní edém, městnavá srdeční insuficience, hypertonické krize, hyperkalcemie, veškeré intoxikace.

20. Thiazidová diuretika • Diuretika působící v distálním tubulu. • HYDROCHLOROTIAZID • Inhibuje kotransport Na+ a Cl- a v proximální části distálního stočeného kanálku, • renální vylučování K+ se zvyšuje a vylučování Ca2+ se snižuje, • používají se při kardiálních edémech, uvádí se při léčbě edému vemene u skotu.

21. Diuretika šetřící kalium • Působí v konečném úseku distálního stočeného kanálku a v kortikálních úsecích sběracích kanálků na výměnu Na+ za K+, resp. ionty H+ tak, že zabraňují vstupu Na+ natriovým kanálem do buňky tubulárního epitelu a zpomalí tak výměnu kationtů, • jejich předností je, že snižují ztráty draslíku. • AMILORID • K prevenci hypokalemie při léčbě hypertenze, chronického srdečního selhání a edémových stavů. • TRIAMTEREN • Má podobné účinky.

22. Antagonisté aldosteronu • Působí ve sběrných kanálcích, • vyvolávají blokádu mineralokortikoidního receptoru v buňkách distálního tubulu, aldosteron nemůže indukovat syntézu transportního proteinu, výměnu Na+ za K+, inhibice zvyšuje vylučování Na+ a šetří K+, • nástup účinku je pomalý, • aplikace p.o. • SPIRONOLAKTON • Použití: ascites u jaterní cirhózy, edémy při chronické insuficienci myokardu, u primárního hyperaldosteronismu.