210 likes | 292 Views
Aktuality z krize eurozóny Rizika, vyhlídky, otazníky, paradoxy a problémové body. Jan Macháček - p ro Fontes rerum, 25.4.2013 -. Kypr 1.
E N D
Aktuality z krize eurozónyRizika, vyhlídky, otazníky, paradoxyaproblémové body Jan Macháček - pro Fontes rerum, 25.4.2013 -
Kypr 1 Anne Sibertová píše na VoxEU, že vkladatelé v evropských bankách dostávají lekci o tom, co vlastně znamená pojištění vkladů. Precedenty na Kypru a na Islandu vlastně potvrzují, že pojištění vkladů je v podstatě legální závazek pouze pro krachy menších či jednotlivých bank. V systémových krizích to nefunguje: je to pak více politický příslib než právní či legální závazek. Záleží na solventnosti vlád. Pojištění vkladů napříč celou eurozónou by radikálně změnilo situaci.
Kypr 2 Hugo Dixon píše, že tzv.bail-in na Kypru zdánlivě sleduje osvědčenou praxi (good practice) v případě správného řešení (bank resolution) upadající banky. Nejprve se jde po akcionářích a potom po žebříku dolů po různých stupních majitelů dluhopisů. Pak přijdou na řadu nepojištění vkladatelé apod. Potíž je v tom, že to všechno bylo provedeno zcela zvráceně. Bylo rozhodnuto, že Řecko se musí vyhnout nákaze, a pobočky kyperských bank v Řecku byly prodány hluboko pod cenou. Nepojištěné vklady Řeků byly ochráněny výjimkou. Kypr také udělil výjimku vkladům nejrůznějších fondů, škol, univerzit, neziskových a charitativních organizací. Důsledkem je strádání pojištěných vkladatelů apod.
Kypr 3 Die Welt uveřejnil zprávu, že eurokomisař Michel Barnier začlenil kyperské řešení problémů do svých návrhů. Pořádek v tzv. bail-in je: akcionáři, držitelé dluhopisů a nakonec vkladatelé nad 100 000 eur. Šéf Bundesbanky Jens Weidmann řekl, že vkladatelé musejí chápat, že vysoké úroky znamenají také vyšší riziko.
Kypr 4 Chrystia Freelandová, také na Reuters, uveřejnila článek, jenž zasazuje kyperskou krizi do paradoxů dnešní doby. Vlády jsou národní, ale byznys je globální: stejně tak finance a migrace. Nejvíce ztrácejí ti, kteří nemají možnost uprchnout z pařátů národního státu: jde o střední třídu a malé a střední podniky. Kyperská ekonomika je extrémní produkt globálního byznysu a oslabeného národního státu. Sex-appeal Kypru spočíval v nízkých daních a lehké regulaci. Kypr žil z bankovního sektoru napuštěného ruskými penězi. Ale pro Rusy, jejichž vlastní daňový systém je dostatečně atraktivní pro pana Depardieu, nebyly nízké daně na Kypru jediným důvodem, proč směrovali své úspory a firmy na Kypr.
Kypr 5 Kypr představoval únik z korupce a autoritářské vlády do oblasti vlády práva a ochrany Evropské unie. Tento pohyb měl hluboké politické konsekvence a částečně vysvětluje, proč relativně bohatá země se vzdělaným obyvatelstvem, jako je Rusko, tak dlouho toleruje autoritářskou vládu, korupci a slabý systém práva. Dříve to bývalo tak, že s tím, jak buržoazie získává ekonomickou sílu, žádá pro sebe politická práva a vládu zákona. Ale díky globalizaci a masové „ofšórizáciji“ docházelo v Rusku k „outsorsizáciji“ vlády práva na Kypr a do Evropské unie..
Dluhová kapacita Na serveru Eurointelligence komentují názor Jürgena von Hagena z Frankfurter Allgemeine Zeitung. Autor tvrdí, že dluhová kapacita jednotlivých států eurozóny je daleko nižší než u států se samostatnou měnou, protože k omezení dluhu už nemůže pomoci vyšší inflace. Průměrná zadluženost jednotlivých amerických států a kanadských provincií je 20 až 30 procent HDP. Státy eurozóny promarnily celé minulé desetiletí, aby s tím mohly něco dělat a dostat dluh na podobnou úroveň. Takže je třeba se vrátit k přísnému zákazu jakékoli pomoci. Záchranný val ESM může pomoci pouze malým státům za předpokladu, že velké státy nemají problémy. Podle Eurointelligence však není návrat k zákazu pomoci realistický. Alternativou je pouze silnější centrum se silnější dluhovou absorpcí nebo rozpad.
Soros k Němcům 1 George Soros promluvil v úterý ve Frankfurtu nad Mohanem s velmi alarmujícím projevem, v němž Německu doporučil, že pokud Evropu nepovede, ať raději z eurozóny samo odejde. Zde je pár citátů: Evropská unie byla míněna jako dobrovolné sdružení, ale krize ji obrátila ve vztah věřitel–dlužník. Přestože by věřitelé přišli o hodně peněz, kdyby se eurozóna rozpadla, dlužníci jsou podrobováni politickým koncepcím, jež zhoršují jejich depresi, zvyšují dluhové břemeno a prohlubují jejich status podřízenosti.
Soros 2 Je zde reálné nebezpečí, že euro zničí Evropskou unii. Chaotická dezintegrace by vrátila Evropu do horšího stavu než před vznikem EU. Byla by to tragédie historických rozměrů. Lze jí zabránit, ale pouze s německým vedením. Německo nevyhledávalo dominantní pozici a váhá přijmout povinnosti a závazky, které z ní vyplývají. Jenže ať chce nebo nechce, je Německo v pozici řidiče. Německo nese velkou část zodpovědnosti. Chci si ale ujasnit předem, že Německo neviním. Kdokoli by se ocitl na místě řidiče, udělal by asi stejné chyby. Vím z osobní zkušenosti, že kdykoli se objeví problémy, nelze je hned chápat v celé jejich celistvosti hned v okamžiku, kdy nastanou.
Soros 3 Uvědomuji si riziko toho, že si vás znepřátelím, když činím Německo odpovědným. Ale jenom Německo může dát věci do pořádku… Euro má mnoho defektů, kterých si v době jeho zrodu nikdo nevšiml. Například Maastrichtská smlouva považovala za samozřejmost, že jenom veřejný sektor může způsobit chronické schodky, protože soukromý sektor vždy sám opraví vlastní excesy. Finanční krize let 2007–2008 ukázala, že se tento předpoklad ukázal být mylným…
Soros 4 Dovolte mi shrnutí argumentů. Evropě bude lépe, když Německo bude akceptovat eurodluhopisy nebo když opustí eurozónu. Obojí je lepší než pokračovat současným směrem, kdy se neděje nic, co by mohlo euro udržet pohromadě. Která z těchto možností je lepší pro Německo, je už méně jasné. Rozhodnout si to musejí němečtí voliči. Já bych dal přednost tomu, kdyby se Německo rozhodlo pro společný dluhopis. Nejhorší ze všeho je nerozhodnout se a dopustit, aby eurozónu opustila nějaká zadlužená země jako Itálie. Poznámka autora Auditu na závěr textu je, že na severu Evropy neleží pouze Německo: německý krizový narativ je stejně zakořeněn třeba v Nizozemsku či Finsku. A pokud by Německo opustilo eurozónu, převtělí se do jeho mentality první nejsilnější země „nové eurozóny“ (tedy patrně Francie), která získá pocit, že všechno platí. Nebo ne?
ECB a OMT Podle článku Wolfganga Münchaua ve Financial Times má politika Evropské centrální banky mířit přímo na potřeby jižních států, program OMT v tomto ohledu zatím neuspěl. ECB sice musí mířit pouze na měnovou stabilitu a nesmí monetizovat státní dluhy, musí však zachovat funkčnost a průchodnost transmisních mechanismů vlastní měnové politiky. Klíčem je ale především opravdu funkční bankovní unie.
Role MMF Celý tento týden se koná jarní zasedání washingtonských institucí, tedy Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Role MMF v krizi eurozóny se v této souvislosti v poslední době stala předmětem několika rekapitulací, zajímavá je například ta z minulého týdne z deníku The New York Times. Přítomnost Christine Lagardeové na sedmdesátých narozeninách německého ministra financí Wolfganga Schäubleho byla nejen důkazem starého přátelství obou, ale také potvrzením faktu, že washingtonská nadnárodní organizace hraje v řešení krize eurozóny stále důležitější roli. MMF je v krizovém managementu jako instituce stále vlivnější a je důležitější než kdejaký členský stát eurozóny. Madam Lagardeová je jakousi zvláštní hlavou státu, která má větší moc než kdejaký volený lídr.
Role MMF 2 Lagardeové se podařilo přesvědčit Němce, aby překonali svoji váhavost a souhlasili s posílením eurozóny, například s centralizovanějším bankovním dohledem. V poslední době jsou zase náznaky, že se Lagardeová a spol. snaží přimět německé vedení, aby změnilo svůj názor na tvrdost fiskální přísnosti vůči zemím, jako je Řecko nebo Portugalsko, především ve světle nového poznání o dopadech škrtů na růst při úrokových mírách blízkých nule. Přitom ještě relativně nedávno měl MMF pro všechny stejný recept jako Německo: škrty a zvyšování daní. Skutečnost, že je MMF tolik zapleten do evropských záležitostí, je logicky předmětem kontroverzí jak na starém kontinentě, tak mimo něj.
Role MMF 3 Chudším státům, které také přispívají do společné pokladnice, vadí, že MMF se soustředí na bohatý svět. Více než polovina zdrojů MMF jde nyní do Evropy, a to se před pár lety začínalo prakticky na nule. Historicky si západní svět od MMF nepůjčoval, nyní MMF poskytuje třetinu záchranných půjček pro Portugalsko, Irsko a Řecko. Evropané se brání: desítky let do MMF přispívali, mají tedy snad také jednou právo na pár let využít jeho asistenci. A pokud se eurozóna vzpamatuje (nebo stačí, když se nezhroutí), bude z toho profitovat i třetí svět.
Role MMF 4 Je to tak správné? Občané i mnozí lídři postižených zemí si hořce stěžují na podmínky stanovené „trojkou“ technokratů z MMF, Evropské centrální banky a Evropské komise. Leckomu se zdá nepřijatelné, aby technokratická instituce diktovala takové „politikum“, jako je třeba zpružnění trhu práce a usnadnění propouštění zaměstnanců. Jenže MMF si nějaké podmínky klást musí, je to pro organizaci jediná páka, která může pomoci zaručit, že dostane půjčené peníze zpět. Na jarním summitu se jistě bude diskutovat i o mnohém dalším. Například role MMF v okamžiku, kdy bylo na Kypru nejprve rozhodnuto, že část nákladů na záchranu Kypru ponesou i pojištění vkladatelé. V době, kdy byla ta výbušná věc schválena (a potom zrušena), seděla u stolu i Christine Lagardeová.
Role MMF 5 Další potíž je v tom, že v různých záchranných půjčkách v minulosti vystupoval MMF jako jediný či hlavní věřitel, který měl nejsilnější slovo, a ostatní se museli řídit podle něj. Nyní je MMF v roli minoritního věřitele, poskytuje ohromné sumy, ale nemá poslední slovo a tím se vystavuje většímu riziku než v minulosti. Pak je tu kritika obcházení politiky či kupování času. Autor Auditu (tedy tohoto textu) je zastáncem názoru, že krize eurozóny je především krizí nedovařených institucí společné měnové zóny a krizí nedopečeného, ale přitom započatého federalismu. MMF jakoby supluje existenci nějakého společného evropského federálního krizového fondu, resp. je to skrytý federální krizový fond, protože voliči o něm na první pohled nic nevědí. Bylo by užitečné, kdyby politika MMF podobně jako odvážnější politika ECB pomohly evropským lídrům získat čas k provedení základních institucionálních posunů. Jenže politici koupený čas nevyužívají, navržená bankovní unie je slabá a nedostatečná a k posunům k osvědčenému a stabilnímu federálnímu modelu nedochází. Evropa tedy jenom odkládá řešení a vleklé odkládání řešení může znamenat vleklou stagnaci.
Kdy přijde inflace? Rozhovor s Carmen Reinhart, Spiegel on line • Ot.: Jako historičku – která si je vědoma potenciálních důsledků – vás to neděsí? • Odp.: Já tomu neoponuji, jen to konstatuji. Něco si s dluhem musíte počít, protože vysoké úrovně dluhu zamezují růstu a paralyzují finanční trhy a úvěrový proces. Část dluhu se dá odepsat. Peníze budou transferovány od vkladatelů k dlužníkům skrze negativní úrokové míry... Říká se tomu finanční represe a po druhé světové válce se na to vlády spoléhaly, aby se vyhnuly bankrotu.
Kdy přijde inflace 2 Nejsou žádná zázračná řešení. Když centrální banky nakupují dluh, jsou s tím spojena rizika. Někde na konci cesty bude vyšší inflace. To je jistá sázka dokonce i v Japonsku. • Ot.: Co by se mělo dělat? • Nejlepší, co lze dělat s přemírou dluhu, je nikdy žádný nevytvořit. Když už ho máte, co můžete dělat? Můžete se modlit za vyšší růst – přeji mnoho štěstí. V historii se to moc nestávalo, málokdo vyrostl z dluhů. Potřebujete kombinaci šetření, aby dluh nerostl, a vyšší míru inflace, což je vlastně určitá forma zdanění
Klid na trzích a Itálie Až donedávna si v Evropě skoro každý stěžoval na bláznivé spekulativní trhy utržené ze řetězu. Hugo Dixon se však domnívá, že Itálii by právě teď trochu tržního tlaku prospělo. Výnosy z dluhopisů jsou paradoxně nižší než před únorovými volbami. Ale zatímco politici proti sobě konspirují, ekonomika hoří. Trhy jsou klidné a mizí pocit naléhavosti řešit potřebné ekonomické a politické reformy. A ve sloupku pro Der Spiegel píše Wolfgang Münchau, že nově vytvořená protievropská strana v Německu, tedy AfD, představuje de facto jedinou opoziční stranu vůči Merkelové. Strana má zatím tři procenta, ale pokud se začne blížit pětiprocentní hranici, může skokově přilákat více voličů. Například všechny ty, kteří žádají odchod Německa z eurozóny.
KONEC Děkuji vám za pozornost!