STAVBA VĚTY A TEXTU POŘÁDEK SLOV VE VĚTĚ

1. Mgr. Michal Oblouk STAVBA VĚTY A TEXTUPOŘÁDEK SLOV VE VĚTĚ

2. VĚTA x VÝPOVĚĎ • VĚTA = základní skladební jednotka • věta je tvořena slovy se samostatným významem – větnými členy (jsou navzájem spjaty různými významovými a formálními vztahy – vytvářejí strukturu věty), nejdůležitějším větným členem je PŘÍSUDEK • VÝPOVĚĎ = základní jednotka jazykového projevu (komunikátu) – po stránce mluvnické má formu věty, větného ekvivalentu nebo souvětí podřadného • výpovědi jsou konkrétní, mají obsah, jsou vázány na určitou situaci a slouží k dosažení nějakého účelu – mají komunikační funkci

3. TVOŘENÍ VĚT • z hlediska vzniku věty je jejím základem určitý slovesný tvar • sloveso v určitém tvaru určuje, jaká bude základní podoba věty – označuje pouze nějaký děj nebo stav, a proto potřebuje další jazykové prostředky, které jeho význam doplňují, zpřesňují • VALENCE = schopnost slovesa vázat na sebe určitý počet výrazů s určitým významem a určitou formou – všechna slovesa nemají stejnou schopnost valence • nedostatky při tvoření vět – nenáležitá elipsa, anakolut (vyšinutí z větné vazby), kontaminace (směšování vazeb), zeugma (spřežení vazeb)

4. ZÁKLADOVÁ VĚTNÁ STRUKTURA • je tvořena slovesem v přísudku a jeho valenčními členy = ZÁKLADOVÉ ČLENY: • NUTNÉ– nemůžeme je z věty vypustit, protože b to nebyla správně utvořená česká věta, např. Loď směřuje do přístavu. • MOŽNÉ – nemusí být slovně vyjádřeny, jejich místo může zůstat ve větné struktuře neobsazeno, např. Píše. Zívá. • ve větě bývá řada dalších výrazů, které sice nejsou členy základové větné struktury, avšak jsou pro úplnost sdělení velmi potřebné = NEZÁKLADOVÉ ČLENY

5. NEZÁKLADOVÉ ČLENY – PRAVIDLA • nezákladové členy dosazujeme do vět pomocí ROZVÍJEJÍCÍCH PRAVIDEL – umožňují nám, abychom za každý holý větný člen dosadili rozvitý člen – rozvíjení může mít charakter valenční nebo nevalenční • vedle rozvíjejících pravidel existují i ROZŠIŘOVACÍ PRAVIDLA – podle nich můžeme jakýkoliv člen nahradit několika členy ve vztahu souřadnosti (vznikají tak několikanásobné větné členy a přístavkové konstrukce)

6. HLAVNÍ ZÁSADY ČESKÉHO SLOVOSLEDU • pořadí slov v české výpovědi je do značné míry volné, není však libovolné – uspořádání slov v české větě ovlivňují: • VÝZNAMOVÝ ČINITEL = aktuální členění, v souvislém jazykovém projevu musí jednotlivé výpovědi na sebe navazovat – rozlišujeme VÝCHODISKO (co je známé ze souvislosti nebo ze situace) a JÁDRO (co je neznámé, nové, nejdůležitější) – objektivní pořádek slov (V – J), subjektivní pořádek slov (J – V), např. Mirek si šel koupit nové učebnice němčiny. Jenom pracovní sešit stál 150 Kč. X Mirek si šel koupit nové učebnice němčiny. 150 Kč stál jenom pracovní sešit! • MLUVNICKÝ ČINITEL= postavení některých slov ve větě je ustálené nebo závazné, např. přívlastek shodný stojí obvykle před podstatným jménem a přívlastek neshodný za podstatným jménem • ZVUKOVÝ ČINITEL = ovlivňuje postavení příklonek (slova, která nemají vlastní přízvuk, nemohou nikdy stát po předložkách a na začátku věty – krátké tvary osobních zájmen, tvary slovesa BÝT ve složených slovesných tvarech, spojky –LI, VŠAK) a předklonek (nepřízvučná slova, zejména spojky A, AŽ, ŽE)

7. PROSTŘEDKY ZAJIŠŤUJÍCÍ KOHERENCI/SOUDRŽNOST TEXTU SPOJOVACÍ A NAVAZOVACÍ PROSTŘEDKY • v jazykovém projevu bývají jednotlivé výpovědi navzájem spojovány v souvětí souřadné nebo připojovány k předešlému textu speciálními prostředky – souřadící spojky, příslovce, částice, celá slovní spojení (navazovací prostředky nebývají větnými členy) – mají různé významy: • připojovací – A, I, ZÁROVEŇ, ANI, PŘITOM, TAKY, TAKÉ, ROVNĚŽ, NAOPAK,… • stupňovací – DOKONCE, NAVÍC, BA DOKONCE, A HLAVNĚ,… • odporovací – ALE, PŘECE, AVŠAK, ZATO, JENOMŽE, NICMÉNĚ, VŠAK, A PŘECE, NAOPAK, NA DRUHÉ STRANĚ, NAPROTI TOMU,… • příčinný (důvodový) a vysvětlovací – NEBOŤ, Z TOHO DŮVODU, TOTIŽ, VŽDYŤ, JINAK ŘEČENO, ČILI, NEBOLI, LÉPE ŘEČENO,… • důsledkový – A TAK, TEDY, TUDÍŽ, A PROTO,… • vylučovací – NEBO, ANEBO,… • shrnující – ZKRÁTKA, KONECKONCŮ,… • upřednostňující – PŘEDEVŠÍM, ZEJMÉNA,… • zpřesňující – LÉPE ŘEČENO, VLASTNĚ,…

8. PROSTŘEDKY ZAJIŠŤUJÍCÍ KOHERENCI/SOUDRŽNOST TEXTU LEXIKÁLNÍ PROSTŘEDKY • každý jazykový projev se vztahuje k nějaké situaci, proto v ní musí být pojmenovány různé jevy z okolního světa = PŘEDMĚTY ŘEČI • tato pojmenování musí být taková, aby ten, kdo našemu projevu naslouchá nebo jej čte, věděl, o čem hovoříme nebo píšeme – způsobů, jak toho dosáhnout a jak zajistit návaznost, je celá řada: • opakování týchž slov – můžeme je nahradit příbuzným slovem • užití zájmena a příslovcí odkazujících k témuž předmětu řeči a zastupujících plné pojmenování • užití elipsy – zejména podmětu (podmět nevyjádřený) • užití různých pojmenování pro tutéž skutečnost – slova významově nadřazená a podřazená, vlastní a obecná jména, synonyma a obrazná pojmenování