Technika a metodika paralelních oblouků zpracoval doc. Dr. Jan Štumbauer, CSc.

1. Technika a metodika paralelních obloukůzpracoval doc. Dr. Jan Štumbauer, CSc.

2. Všeobecná lyžařská průprava K nácviku jak paralelních oblouků, tak carvingu přistupujeme u začátečníků a málo pokročilých lyžařů až po zvládnutí prvků všeobecné lyžařské průpravy. Všeobecná lyžařská průprava je základem pro další lyžařský výcvik. V jejím průběhu se zaměřujeme na zvládnutí základních lyžařských dovedností s důrazem na vytváření tzv. komplexních lyžařských pocitů (pocit lyží, pocit skluzu, pocit rychlosti a pod.). Lze ji provádět i na běžeckých lyžích. Ve všeobecné lyžařské průpravě nacvičujeme: • manipulaci s lyžařskou výzbrojí • pády a vstávání • postoje a pohyby na lyžích na rovině a na svahu • chůzi na lyžích po rovině • obraty na rovině a na svahu • výstupy • jízdu na vleku • sjezd po spádnici • odšlapování • brzdění pluhem včetně zastavení • nejrůznější hry a cvičení pro získání lyžařských pocitů a základních lyžařských dovedností • překonávání terénních nerovností

3. Vymezení paralelních oblouků Paralelní oblouky jsou v moderním lyžování uskutečňovány zejména za méně příznivých podmínek z hlediska stavu a úpravy lyžařských svahů, na svazích s větším sklonem, menší šířkou a na více zaplněných svazích. Pohybovým principem z nich vycházející modifikované oblouky pak umožňují zvládat i velmi prudké, ledovaté, málo upravené nebo zcela neupravené svahy, včetně jízdy v boulích a v hlubokém sněhu. Slouží také jako základ techniky lyžování široké veřejnosti a to i na upravených a mírnějších svazích. Z výše uvedených důvodů tyto oblouky patří do technické výbavy všech lyžařů a jsou s menšími, či většími odchylkami základem výuky většiny lyžařských škol. Paralelní oblouky jsou oproti carvingovým obloukům uskutečňovány v užší stopě, jejíž dolní hranice je vzdálenost mezi kotníky cca 10 cm[1] a horní hranice šířky stopy je zhruba na šíři boků. Jsou prováděny se synchronizací pohybů paží a zapichování holí s pohyby dolních končetin. Zapíchnutí hole, nebo alespoň jeho naznačení, je u nich faktickým zahájením oblouku. Koexistuje však jejich několik technicky odlišných variant. Jejich biomechanický princip se u nich vzájemně liší zejména z hlediska směru vertikálního pohybu těžiště těla po jejich zahájení, respektive po zapíchnutí hole a je ovlivněn sklonem svahu, účelem oblouku, jeho rádiusem a úhlem, terénními podmínkami a úrovní pohybových schopností a dovedností konkrétního lyžaře. Tento princip se může účelově měnit a je také možno přecházet (a také se velmi často přechází) z jednoho principu do druhého a to i během jízdy. K paralelním obloukům jsou přiřazeny i oblouky z oboustranného a jednostranného přívratu. Čistě z terminologického hlediska je to samozřejmě chyba, ale jedná se o oblouky, které používáme jako průpravné právě pro oblouky paralelní a s nimi mají, kromě neparalelního postavení lyží v celém nebo části oblouku, ostatní prvky pohybové struktury shodné.[2]  Před nácvikem základních paralelních oblouků obvykle zařazujeme oblouky v pluhu, někdy i oblouky z pluhu a většinou oblouky z přívratu vyšší lyže. Před nácvikem modifikovaných oblouků vyžadujících zvýšený smyk na jejich konci a následný odraz z hran, tedy oblouků s přibrzděním a s přeskokem, je vhodné zařadit oblouk z přívratu nižší lyže. [1] Vyjma oblouků v boulích a hlubokém sněhu, u kterých je optimální stopa velmi úzká. [2] V české lyžařské terminologii nemáme na rozdíl např. od německé, odlišný název pro oblouky jeté v paralelním a v přívratném postavení.

4. Oblouky v pluhu Oblouky v pluhu jsou i dnes většinou lyžařských metodiků považovány za nejjednodušší způsob zatáčení na lyžích. Nepostradatelné jsou zejména při výuce dětí a méně talentovaných začátečníků. Při obloucích v pluhu vyjíždíme šikmo svahem, s lyžemi v oboustranném přívratu naklopenými na vnitřní hrany[1]  a s výraznou převahou hmotnosti na nižší lyži. Pokrčené paže držíme jako v základním sjezdovém postoji, tedy předpaženy dolů. Hole směřují vzad šikmo dolů, s bodci těsně nad sněhem. V této poloze je držíme v průběhu celého oblouku, hole nezapichujeme a ani nepohybujeme pažemi. Oblouk zahajujeme mírným vertikálním pohybem nahoru. Následné nadlehčení nám pomůže ke snazšímu natočení lyží směrem ke spádnici a následné přenesení hmotnosti na vnější lyži. V průběhu fáze vedení oblouku plynule snižujeme těžiště těla a zatěžujeme vnější lyži. Trup směřuje dolů se svahu, postupně se dostáváme do mírné protirotace. Pánev se snažíme mírně vklonit dovnitř oblouku. Po celou dobu oblouku máme obě lyže v neustálém kontaktu se sněhem. Alternativa 1. Při variantě oblouků v pluhu odpovídající principu kročné techniky je těžiště těla v nejvyšší poloze v okamžiku zahájení oblouku. Ten je zahájen pohybem budoucího vnějšího kolene směrem dopředu a dovnitř. V první fázi vedení dochází k plynulému snižování těžiště těla a zatěžování vnější lyže. Ve druhé fázi vedení následuje zvyšování těžiště těla postupným napínáním zatížené vnější dolní končetiny v kolenním kloubu. Na konci oblouku je zdvih těžiště těla dokončen. [1] Při přívratném postavení lyží a někdy u paralelních oblouků vůbec, je zvykem označovat hrany z hlediska postavení lyžaře a ne jako v carvingu, kde je označujeme podle jejich vztahu k oblouku. Zde jsou vnitřní hrany obou lyží u sebe.

5. Nejčastější chyby: • Nedostatečný oboustranný přívrat • Nedostatečný či nerovnoměrný příčný náklon lyží na vnitřní hrany. Nejčastěji je způsoben malým tlakem do obou kolen směrem k sobě. Maximální vzdálenost kolen by měla být cca 20 cm (zhruba na dvě sevřené pěsti) • V průběhu zahájení oblouku je vyvolán výrazný rotační impuls Vybraná cvičení vhodná pro nácvik oblouků v pluhu: • Zvedání špičky a zatlačení patky vnitřní lyže v okamžiku zahájení a v průběhu oblouku.Tzv. tříbodové postavení při napojovaných obloucích v pluhu. Těžiště je v oblouku nad vnitřní lyží. Při tomto cvičení je automaticky vyvolán pohyb těžiště těla směrem dolů a dovnitř tvořeného oblouku • Obdobné cvičení, ale s překřížením lyží. V průběhu oblouku přesouváme zvednutou špičku vnitřní lyže přes vnější, její patka zůstává na sněhu. Tímto cvičením docílíme ještě výraznějšího pohybu těžiště směrem dovnitř tvořeného oblouku

6. Oblouky z přívratu vyšší lyže Oblouky z přívratu vyšší jsou považovány ve většině lyžařských škol za metodický základ. Při tradičně pojaté výuce málo talentovaných začátečníků jsou dokonce často cílovým prvkem první fáze základního výcviku. Jejich výhodou je usnadnění přenesení hmotnosti z lyže na lyži, dále usnadnění oblouku tím, že vnější lyže je do něj částečně předtočena již v okamžiku jeho zahájení a jednostranný přívrat může sloužit i jako prvek regulace rychlosti. Vždy jsou prováděny s poměrně výrazným vertikálním pohybem těžiště těla. Tyto oblouky nám také pomohou nejsnáze zvládnout náročnější terénní a sněhové podmínky U tradičně technicky pojatých oblouků z přívratu vyšší lyže vyjíždíme šikmo svahem, hmotnost máme na nižší lyži, snížíme se, odlehčenou vyšší lyži vysuneme do přívratného postavení a příčně naklopíme na její vnitřní hranu. Současně nám vykývne nižší pokrčená paže směrem vpřed, následuje zapíchnutí hole a vertikální pohyb směrem nahoru, který nám usnadní zahájení plynulého přenosu hmotnosti těla na vnější lyži a uvedení lyží do točení. V okamžiku, kdy se vnější lyže dostane do postavení přibližně rovnoběžného se spádnicí na ni přeneseme většinu hmotnosti a pohybem kolene dovnitř ji více příčně naklopíme. Po přechodu spádnice mírným plynulým pohybem dolů aktivně zatěžujeme vnější lyži. Odlehčenou vnitřní lyži plynule přisouváme až se nám obě lyže sjedou do paralelního postavení. V průběhu druhé části oblouku aktivně vysouváme vnitřní bok vpřed, vkláníme pánev dovnitř tvořeného oblouku a trup naopak máme v mírném kompenzačním odklonu směrem ven z oblouku. Příčná ramenní osa je v mírné protirotaci. Po ukončení jednoho oblouku ihned navazuje následující oblouk na druhou stranu. Do přívratného postavení můžeme vyšší lyži uvést v závislosti na terénních a sněhových podmínkách buď sunem po sněhu, nebo přenosem nad sněhem.

7. Nejčastější chyby: • Vysunutí vyšší v okamžiku zahájení oblouku a zejména přisunutí vnitřní lyže ve druhé části oblouku je provedeno příliš rychle a neplynule. Jízda připomíná jakýsi valčíkový krok • V průběhu zahájení je vyvolán a ve fázi vedení uplatněn rotační impuls • V průběhu vedení je proveden rychlý pohyb směrem dolů, který je náhle zastaven Vybraná cvičení vhodná pro nácvik oblouků z přívratu vyšší lyží: • Při jízdě šikmo svahem opakovaně vysouváme vyšší lyži do přívratného postavení a zapichujeme hůl. Následně se vracíme do jízdy šikmo svahem • Obdobné cvičení, ale na každé třetí vysunutí lyže do přívratného postavení a zapíchnutí hole provedeme oblouk

8. Základní paralelní oblouky Základní paralelní oblouky, ovšem v různé kvalitě provedení, jsou stále lyžařskou veřejností nejčastěji uskutečňovanými prvky techniky sjíždění a zatáčení na lyžích a to jak u nás, tak v zahraničí. Jsou uskutečňovány vždy v paralelním postavení lyží, v užší stopě, jejíž šíře se pohybuje od cca 10 cm až po zhruba šíři boků a s výjimkou jedné (počáteční) varianty i se synchronizací pohybů paží a zapichování holí s pohyby dolních končetin. Vždy jsou prováděny s větším nebo menším podílem smyku. Z hlediska jejich velikosti se jedná o oblouky střední, tedy s rádiusem cca 12–15 m. Z hlediska úhlu oblouku se jedná o oblouky otevřené. Pro jejich nácvik volíme mírněji skloněné a dobře upravené svahy. U základních paralelních oblouků vycházejících z tradiční techniky nadlehčení v okamžiku ukončení jednoho oblouku a zahájení následujícího a kdy máme těžiště těla nejníže, nejprve zahraníme, následně zapíchneme hůl a mírně se odrazíme z hran lyží. Následuje zdvih doprovázený mírným rotačním impulsem pánve. Tento vertikální pohyb směrem nahoru nám usnadní uvedení lyží do točení a přenos hmotnosti těla. Přenos většiny hmotnosti na vnější lyži provádíme plynule když jsou lyže v postavení přibližně rovnoběžném se spádnicí. Po přechodu spádnice mírným plynulým pohybem dolů dále aktivně zatěžujeme především vnější lyži. Tangenciálním tlakem do patek lyží vyvoláváme a udržujeme větší, či menší řízený smyk lyží. V průběhu druhé části oblouku aktivně vysouváme vnitřní bok vpřed, vkláníme pánev dovnitř tvořeného oblouku a trup naopak máme v mírném kompenzačním odklonu směrem ven z oblouku. Příčná ramenní osa je v mírné protirotaci. Po ukončení jednoho oblouku ihned navazuje následující oblouk na druhou stranu.

10. Základní paralelní oblouky-fáze ukončení jednoho a zahájení následujícíhooblouku-přechod z fáze zahájenído fáze vedení oblouku-fáze vedení oblouku

11. Nejčastější chyby: • Nedostatečný vertikální pohyb, nebo časování vertikálního pohybu, které neodpovídá technickému principu jednotlivých variant • Chybné časování a špatná technika zapíchnutí hole • Vedení lyží v příliš úzké stopě ztěžuje udržení rovnováhy a přehranění • V průběhu zahájení je vyvolán rotační impuls horní části těla, který je ve fázi vedení oblouku přenesen na lyže a ve svém důsledku vede k příliš velkému a těžko kontrolovatelnému smyku • Celé tělo se naklání do oblouku. Žádné nebo nedostatečné zalomení v bocích, vklonění pánve a kompenzační odklon trupu (viz obrázek) • V průběhu vedení oblouku je proveden rychlý pohyb směrem dolů, který je náhle zastaven. To ve svém důsledku může vést k předčasnému ukončení oblouku či ke ztrátě kontroly nad hraněním lyží Vybraná cvičení vhodná pro nácvik základních paralelních oblouků: • Jednotlivé oblouky ke svahu • Jednotlivé oblouky přes spádnici • Oblouky z rozšířené stopy • Obě hole držíme vodorovně před sebou. Paže máme pokrčeny, dlaně vzhůru. Vyrovnávacími pohyby paží a trupu udržujeme hole neustále kolmo na spádnici. Toto cvičení výrazně přispěje k protirotaci

12. Střední (dynamické) paralelní oblouky Popis pohybové struktury středních (dynamických) paralelních oblouků je ve své podstatě shodný s popisem základních paralelních oblouků. Od nich se pak liší především kvalitativně vyšší formou provedení, zejména rychlostí jízdy, dynamikou a rozsahem rozhodných pohybů. Při nácviku postupujeme od otevřených oblouků jetých na mírněji skloněných svazích, až k obloukům zavřeným jetým na více skloněných svazích a ve větší rychlosti. Ve větších rychlostech jízdy pak hole nezapichujeme, buď se jejich bodci jen lehce dotkneme sněhu, nebo zapíchnutí jen naznačíme. Nejčastější chyby: • Nedokonalé vedení lyží v oblouku. Příčinou může být špatné časování vertikálního pohybu zejména příliš rychlý pohyb těžiště těla směrem dolů ve fázi vedení oblouku • Příliš rozsáhlé pohyby paží • Ve větší rychlosti intenzivně zapichujeme hole do sněhu. Většinou to vede k otáčení se za nimi a tím k rozhození rytmu a koordinace. • Zvedání špičky vnitřní lyže nad sníh ve fázi ukončení jednoho a zahájení následujícího oblouku

13. Krátké paralelní oblouky Krátké paralelní oblouky vycházejí principiálně z oblouků základních a dynamických středních. Při nácviku z nich vycházíme a postupně je zkracujeme. Rozhodné pohyby těla a jeho segmentů jsou z hlediska obsahu shodné, z hlediska rozsahu jsou vzhledem k daleko menší časoprostorové charakteristice krátkých oblouků výrazně menší. Dochází také k překrývání jejich jednotlivých fází. Nejdříve nacvičujeme krátké otevřené paralelní oblouky na mírnějším a dobře upraveném svahu. Postupně se dostaneme až ke konečné a daleko obtížnější variantě, tedy ke krátkým zavřeným paralelním obloukům. Hole se snažíme zapichovat kolmo, cca. 15 cm vedle lyže, do jedné třetiny její délky od špičky. Na svazích velkého sklonu pak dále od lyže, zhruba do vrcholu rovnostranného trojúhelníku, kdy zbylé dva vrcholy tvoří špička lyže a špička vázání. Důležitá je také správná délka holí. Při zapíchnutí by mělo předloktí a nadloktí svírat zhruba pravý úhel. Nejčastější chyby: • Příliš velký vertikální pohyb, nebo časování vertikálního pohybu, které neodpovídá technickému principu jednotlivých variant • V průběhu zahájení je vyvolán rotační impuls • Chybné časování a špatná technika zapíchnutí hole • Lyže se ve fázi ukončení rozjíždí od sebe. Příčinou může být příliš velký podíl hmotnosti těla na vnitřní lyži Vybraná cvičení vhodná pro nácvik krátkých paralelních oblouků: • Při jízdě šikmo svahem provádíme opakované oblouky ke svahu, tzv. girlandy Vybraná cvičení pro správnou rytmizaci práce paží a zapichování holí vhodná zejména při nácviku krátkého paralelního oblouku: • Zapichování holí s následným skrčením paže a sklopením hole do podpaždí. Toto cvičení je vhodné pro rozvoj koordinace, správnou rytmizaci a zamezení přílišného zkracování oblouku • Zapichování holí s překřížením paží, tzv. „špagety.“ I toto cvičení má stejný účel • Zapichování obou holí společně, obě na jedné straně. Cvičení vhodné pro zvýšení protirotace • Kombinace předchozích cvičení. Za sebou vždy 4x první, 4x druhé, 4x třetí. Náročné, ale pro rozvoj koordinace výborné cvičení • Jízda pouze s jednou holí. Hůl vždy před zahájením oblouku předáme z jedné ruky do druhé a následně ji zapíchneme

15. Oblouky s přibrzděním Oblouky s přibrzděním používáme všude tam kde potřebujeme výrazným způsobem regulovat rychlost jízdy. Tedy především na svazích velkého sklonu, na ledovatém terénu a na úzkých svazích, eventuálně cestách většího sklonu. Jedná se v podstatě o krátké paralelní oblouky s výrazným vysunutím patek lyží do brzdivého smyku na konci oblouku a s výrazným odrazem z hran a vertikálním pohybem. Vyjetí oblouku je značně omezeno, v krajním případě se špičky lyží pohybují téměř po spádnici a patky jsou střídavě vysouvány do intenzivního smyku a dostávají se téměř do vrstevnicového postavení. Principiálně vycházejí z krátkých paralelních oblouků s výrazným nadlehčením při přehranění. V okamžiku ukončení jednoho oblouku a zahájení následujícího a kdy máme těžiště těla nejníže, vrcholí intenzivní smýkané hranění, následně zapíchneme hůl a intenzívně se odrazíme z hran lyží. Odraz z hran je doprovázen výraznou oporou o hůl. Následuje zdvih doplněný rotačním impulsem pánve. Tento vertikální pohyb směrem nahoru nám usnadní uvedení lyží do točení a přenos hmotnosti těla z nižší na budoucí vnější lyži. Přenos většiny hmotnosti na vnější lyži provádíme poměrně rychle, ale plynule, když jsou lyže v postavení přibližně rovnoběžném se spádnicí. Po přechodu spádnice se výrazně, ale plynule snižujeme a dále aktivně zatěžujeme především vnější lyži. Silným tangenciálním tlakem do patek lyží vyvoláváme a udržujeme výrazný řízený smyk lyží. V průběhu druhé části oblouku vysouváme vnitřní bok vpřed, vkláníme pánev dovnitř tvořeného oblouku a trup naopak máme v kompenzačním odklonu směrem ven z oblouku. Příčná ramenní osa je v protirotaci. Po ukončení jednoho oblouku ihned navazuje následující oblouk na druhou stranu. (Kinogram oblouku s přibrzděním vpravo dole) Nejčastější chyby: • Nedostatečný vertikální pohyb • Nedostatečné vysunutí patek lyží do brzdivého smyku, nedostatečný odraz z hran, nedostatečně intenzivní opora o hůl • V průběhu zahájení je vyvolán příliš velký rotační impuls, nebo tento není ve fázi vedení zrušen vysunutím vnitřní lyže a vnitřního boku vpřed Vybraná cvičení vhodná pro nácvik oblouků s přibrzděním: • Při jízdě šikmo svahem opakovaně procvičujeme vysunutí patek lyží do brzdivého smyku, zahranění, odraz z hran a intenzivní oporu o hůl • Oblouky s přibrzděním nadvakrát. Toto cvičení výrazně přispěje k regulaci rychlosti a zjednoduší nácvik odrazu z hran • Sesouvání bokem

17. Oblouky s přeskokem Oblouky s přeskokem používáme na extrémně prudkých svazích, dále v neupraveném a jinak obtížně zvládnutelném terénu a při velmi nepříznivých sněhových podmínkách jako je ledová krusta nebo hluboký mokrý sníh. Nepostradatelné jsou při sjíždění prudkých a úzkých kuloárů a roklí. Patří do výbavy každého vyznavače Free ride. Principiálně vycházejí z oblouků s přibrzděním, ovšem rozsah a intenzita zejména vertikálního pohybu je v maximální možné dimenzi. V krajní variantě na velmi prudkých svazích se již nejedná o oblouky, ale o přeskoky z jednoho vrstevnicového postavení lyží do druhého. V absolutním extrému může být mezi nimi i značná časová prodleva. Ve fázi ukončení jednoho oblouku (přeskoku) a zahájení následujícího, kdy máme těžiště těla nejníže, energicky přikloníme kolena a pánev ke svahu, což kompenzujeme odklonem trupu. Zároveň nám dokončí výrazně pokrčená nižší paže vykývnutí vpřed. Lyže krátce a intenzívně zahraníme, následně zapíchneme hůl a intenzívně se odrazíme z hran lyží. Energický odraz z hran je doprovázen výraznou oporou o hůl a rotačním impulsem pánve, trupu a vnější paže.[1] Následuje rychlý intenzivní zdvih. V jeho kulminaci, kdy je těžiště těla nejvýše, nemají již lyže kontakt se sněhem. Skrčením dolních končetin přitáhneme lyže pod tělo a provedeme rychlý přenos lyží vzduchem přes spádnici. V průběhu přenosu uskutečníme aktivní pohyb vnitřního boku vpřed, vkloníme pánev dovnitř a trup směrem ven, čímž zrušíme počáteční rotační impuls. Před dopadem lyží na sníh opouští hůl oporové postavení. Při dokončení přeskoku dopadáme na obě lyže, postupně silně krčíme dolní končetiny v kolenou, vnitřní bok a vnitřní lyže jsou více vpředu, vnější lyže je zatížena více, vnitřní paže se vysouvá vpřed. Trup je v protirotaci. Nejčastější chyby: • Nedostatečný vertikální pohyb, především odraz z hran a nedostatečně intenzivní opora o hůl • Při přenosu lyží vzduchem zůstanou jejich špičky v kontaktu se sněhem. Přeskok pak provedeme pouze s velkým náklonem vpřed a maximálním přitažením lyží k hýždím • V okamžiku zahájení přenosu lyží vzduchem je vyvolán příliš velký rotační impuls, nebo tento není ve fázi vedení zrušen vysunutím vnitřní lyže a vnitřního boku vpřed • Během přeskoku nedostaneme lyže do vrstevnicového postavení. Lyže po šikmém dopadu na prudkém svahu jakoby vystřelí a většinou dojde k pádu Vybraná cvičení vhodná pro nácvik oblouků s přeskokem: • Při jízdě šikmo svahem opakovaně procvičujeme zahranění, odraz z hran, intenzivní oporu o hůl, rotaci pánve a trupu a její zrušení a přenos lyží vzduchem [1] V některých extrémních případech můžeme použít současnou oporu o obě hole.

19. Oblouky v boulích Jízda v boulích je ve většině středisek a zvláště pak v odpoledních hodinách velice častým jevem. Boule a měnící se nerovnosti terénu a nutnost jim podřídit rychlost a trajektorii jízdy, kladou velké nároky na techniku, rovnováhu a fyzickou kondici. Pro většinu lyžařů je jízda na boulovatých svazích nutným zlem, pro menší část pak vyhledávanou výzvou. Měli bychom si však uvědomit, že častá jízda v boulích, zvláště pak extrémních, nám může přivodit i některé zdravotní problémy. Při jízdě v boulích velmi záleží na volbě naší stopy a na naší schopnosti číst terén a předvídat jeho vliv na naší jízdu. V podstatě můžeme volit méně náročnou a poněkud rychlejší stopu, kdy jedeme v údolích mezi jednotlivými boulemi,[1] nebo náročnější a pomalejší stopu přes jejich vrcholy. Každopádně bychom měli zvolit takovou dráhu, kdy točíme oblouk okolo každé nebo přes každou bouli, kterou máme v cestě a jet pokud možno co nejvíce po spádnici. Principiálně vycházejí z krátkých paralelních oblouků, ovšem rozsah a intenzita vertikálního pohybu dolních končetin je v daleko větší dimenzi, také držení paží je znatelně širší a stopa poněkud užší. Ve fázi ukončení jednoho oblouku jsme na vrcholu boule nebo terénní nerovnosti, ale celkové těžiště těla je však nejníže. To je umožněno maximálním pokrčením dolních končetin a to v extrému až na samu hranici jejich kinetických možností[2] (viz obrázek). Zároveň nám dokončí výrazně pokrčená nižší paže vykývnutí vpřed. Energickým aktivním krčením dolních končetin se snažíme zabránit tomu, aby se lyže dostaly po přejezdu boule do vzduchu. (Při rychlejší jízdě pak tomu abychom se nedostali příliš a hlavně pak nekoordinovaně do vzduchu.) Zahájení následujícího oblouku je předznamenáno krátkým zahraněním lyží a zapíchnutím hole. Snažíme se nevyvolat rotační impuls. Následuje krátký zdvih, který je z velké části vyvolán samotným překonáním vrcholu boule. Toto nadlehčení nám usnadní zahájení přehranění, výměny boků a přenesení hmotnosti na budoucí vnější lyži. Následně začínáme velmi energicky napínat dolní končetiny, abychom neztratili na úbočí boule kontakt lyží se sněhem, uskutečníme aktivní pohyb vnitřního boku a vnitřní lyže vpřed a postupně více zatížíme vnější lyži. Při následném najetí na úbočí další boule začínáme opět krčit dolní končetiny. Aktivní teleskopické pohyby dolních končetin jsou nutné k udržení co nejvíce přímočarého pohybu těžiště těla. Z velké části jsou determinovány konfigurací terénu a rychlostí jízdy. Po celou dobu oblouku se snažíme držet trup zpříma, ve vyvážené poloze a ve směru spádnice. Na eventuální rotační impuls reagujeme protinatočením trupu. Nesnažíme se o přílišné vyjíždění oblouků. Nejčastější chyby: • Nedostatečné vyrovnávací vertikální pohyby dolních končetin. Při jejich nedostatečném rozsahu nejsme schopni dosáhnout co nejvíce přímočarého pohybu těžiště těla • Neudržení vyvážené polohy trupu. Častou chybou je především záklon • Vyvolání rotačního impulsu při zahájení. Zvláště v kombinaci se ztrátou kontaktu lyží se sněhem za vrcholem boule povede k nekoordinované celkové rotaci a následnému pádu • Volba nevhodné stopy, především příliš velké odchýlení se od spádnice • Přejíždění dvou a více boulí během jednoho oblouku • Příliš vysoké tempo jízdy při kterém nejsme schopni provádět vyrovnávací pohyby dolních končetin Vybraná cvičení vhodná pro nácvik oblouků v boulích: • Nácvik aktivních vyrovnávacích pohybů dolních končetin při přejíždění boulí při přímé jízdě po spádnici nebo šikmo svahem. Klademe důraz na aktivní krčení a natahování dolních končetin a držení trupu ve vyvážené předozadní pozici • Nácvik jednotlivého oblouku přes bouli • Postupné zvyšování počtu oblouků a obtížnosti terénu • Nácvik volby ideální stopy jízdou v tandemu za zkušeným lyžařem [1] Při volbě této stopy bychom v podstatě měli jet drahou, kterou by tekla do údolí voda. [2] Zde se pak neobejdeme bez aktivního předklonu. Na extrémní bouli se nám trup a kolena mohou setkat.

20. Jízda v boulích. Modrá (defenzivní) linie na obrázku vpravo nahoře znázorňuje relativně nejklidnější jízdu v boulích. Oblouky jsou v ní vedeny v údolích mezi jednotlivými boulemi. Černá (ofenzivní) linie znázorňuje nejnáročnější, agresivní styl jízdy přes vrcholy boulí. Červená linie představuje chybné vedení jízdy v boulích. Jeden oblouk je při ní veden přes dvě nebo i více boulí. V boulích jsou extrémně namáhány jak naše dolní končetiny, tak i lyže (obrázek vpravo dole).

21. Oblouky v hlubokém sněhu Patří k nejkrásnějším a v současnosti velmi vyhledávaným lyžařským zážitkům. Jsou dalším základem pro Free riding. Jízda v hlubokém sněhu se nástupem carvingových lyží s větší plochou skluznice a podstatně kratší délkou výrazně zjednodušila. Speciály pak umožní jízdu v hlubokém sněhu i méně technicky a fyzicky disponovaným lyžařům, pro které by to bylo na klasických lyžích buď velmi obtížné nebo zcela nemožné. Principiálně vycházejí z krátkých paralelních oblouků, ovšem rozsah a intenzita vertikálního pohybu je větší, těžiště je celkově poněkud sníženo a především posunuto vzad, hmotnost rovnoměrněji rozdělena na obě lyže, držení paží je znatelně širší a stopa naopak co nejužší. Velmi důležitý je celkový rytmus pohybu. Dimenze těchto odlišností se zvyšují v závislosti na množství a kvalitě hlubokého sněhu. V okamžiku ukončení jednoho oblouku a zahájení následujícího, kdy máme těžiště těla nejníže, zapíchneme hůl a odrazíme se vzhůru. Následuje intenzivní zdvih doplněný podle potřeby i výraznějším rotačním impulsem pánve. Tyto pohyby nám usnadní přehranění v hlubokém sněhu. Nesnažíme se o výrazný přenos hmotnosti těla na vnější lyži, ale v úzké stopě o téměř rovnoměrné rozdělení hmotnosti na obě lyže. Po přechodu spádnice se těžiště těla pohybuje plynule dolů. V průběhu druhé části oblouku mírným vysunutím vnitřního boku vpřed zrušíme eventuální pokračující rotaci. Na konci oblouku posuneme těžiště směrem vzad. Po ukončení jednoho oblouku ihned rytmicky navazuje oblouk na druhou stranu. Nejčastější chyby: • Nedostatečné nadlehčení na začátku oblouku • Nedostatečné posunutí těžiště vzad. Špičky lyží nám neplují po sněhu. Zabořené špičky velmi znesnadní zahájení a vedení oblouku • Výrazně rozdílné zatížení obou lyží v průběhu oblouku • Příliš široká stopa. Ta většinou vede právě k rozdílnému zatížení lyží a k propadnutí jedné z nich • Chybný nebo nedostatečný rytmus • Příliš velký rádius oblouků • Snaha o přílišné zavření oblouků nebo o přibrzdění v nich Vybraná cvičení vhodná pro nácvik oblouků v boulích: • Jízda po spádnici v neuježděném sněhu s těžištěm posunutým vzad a vertikálními pohyby • Nácvik rytmu a všech rozhodných pohybů na mírně skloněném, upraveném svahu • Nácvik jízdy v hlubokém sněhu ve velmi otevřených obloucích při spádnici. Zde velmi záleží na správné volbě sklonu svahu. Jeho optimální sklon se zvyšuje v závislosti na výšce sněhové pokrývky. V optimálně zvoleném terénu bychom měli jet ve velmi otevřených obloucích nižší, ale ustálenou rychlostí. V počátcích nácviku je totiž velmi obtížné korigovat rychlost zavíráním oblouků. Naopak v příliš malé rychlosti jsou oblouky v hlubokém sněhu velmi obtížné

23. Technika a metodika carvinguzpracoval doc. Dr. Jan Štumbauer, CSc.

24. Vymezení carvingu Carving, carvingový oblouk, carvingový tvar lyží, carvingový efekt, carvingový prožitek jsou v současném lyžování asi nejfrekventovanějšími výrazy. Carving je výraz převzatý z angličtiny. Carve zde znamená řezat, krájet. V lyžování významově carving znamená jízdu v obloucích po vnitřních hranách lyží[1]  s vyloučením nebo s minimálním podílem smyku. Fyzikálně bychom to mohli vyjádřit tak, že směrový úhel, tedy úhel mezi podélnou osou lyží a směrovou tangentou, je zanedbatelný. Jízda v obloucích po hranách bez podílu smyku je teoreticky možná i na lyžích s nevýrazným bočním krojením, ale praktická horní hranice bočního krojení carvingových lyží leží u jejich rádiusu někde okolo 20 m. Nástup carvingu lze časově jen velmi těžko vymezit. Jednalo se o postupný evoluční vývoj a to jak techniky sjíždění a zatáčení, tak vyráběných lyží, který ovšem získal ve druhé polovině 90. let 20. století nebývalou dynamiku. Zejména v nabídce lyží byl tento proces, navíc značně akcelerovaný snahou výrobců po maximálních prodejích nového materiálu masivně podporovaných reklamou, velmi bouřlivý. Prakticky během několika málo let vymizely lyže klasických tvarů z nabídky všech významných výrobců. Daleko pomalejší byl, a doposud i je jeho odraz ve výuce a zejména v rekreačním lyžování, široké veřejnosti. Carving je v současnosti velmi široce chápaný a bohatě strukturovaný fenomén, jehož jednotlivé varianty vyžadují často značně odlišnou (někdy i částečně protichůdnou) strukturu rozhodných pohybových činností. Jednotlivé druhy carvingu se také velmi významně liší v požadavcích na optimální výbavu. V neposlední řadě kladou velmi odlišné nároky na celkovou fyzickou kondici lyžaře a požadovanou úroveň jeho pohybových schopností. S rychlým nástupem carvingu, stejně jako s jeho značnou strukturovaností souvisí zatím ne zcela systémový stav jeho výuky a to i v lyžařsky nejvyspělejších zemích. I když obecně můžeme říci, že carvingové lyžování vychází ze současného stavu techniky závodního lyžování, neplatí to však bezezbytku. Některé druhy carvingu pak vykazují v technice velmi významné odlišnosti. Je třeba si také uvědomit že carvingový fenomén zahrnuje i celou řadu extrémních forem, z nichž některé mají povahu výstřelků nebo konvergují např. s Free ride,Free style nebo akrobatickým lyžováním. 1] Myšleny jsou vnitřní hrany lyží z hlediska tvořeného oblouku (bližší k jeho středu), z hlediska lyžaře jsou to vlastně hrany nesouhlasné. Vzájemný poměr zatížení těchto hran v carvingovém oblouku může být ovšem v závislosti na jeho provedení velmi rozdílný, od naprosto rozhodného zatížení vnitřní hrany vnější lyže, až po 100 % zatížení vnitřní hrany vnitřní lyže.

25. Dnes jsou nejčastěji rozlišované následující kategorie carvingu: • Race slalom. Závodní jízda na carvingové slalomce • Race GS. Závodní jízda na obřačce • Race carving. Carving technikou napodobující jízdu závodníků v obřím slalomu. Jedná se o volné vysoce sportovní lyžování, při kterém je kladen důraz na rychlost v řezaných obloucích na upravených tratích. Hranění vychází převážně z výrazného vklonění pánve, které je doplněno odklonem a protinatočením trupu • Allround carving(univerzální, základní). Carvingová technika se širokým pásmem použitelnosti. Je to moderní sjezdové lyžování vhodné pro nejširší lyžařskou veřejnost s vkloněním celého těla dovnitř tvořeného oblouku. Většinou však spíše umírněná jízda po hranách. Tato kategorie ale zahrnuje i carvingové lyžování expertů • Easy carving (dříve Soft carving, nyní někdy i Komfort carving). Jedná se o carving začátečníků a málo pokročilých lyžařů. Oblouk může být pouze carvingově zahájen, jeho druhá část může být provedena smykem a to i z důvodů regulace rychlosti • Cross carving (někdy také Pure Free ride). Jedná se o uplatnění carvingové techniky při jízdě v hlubokém sněhu a ve volném terénu • Fun carving (dříve také Free carving, či Extrem carving). Jízda bez hůlek v zavřených řezaných obloucích s maximálním možným náklonem těla dovnitř oblouku. Předpokladem je dobře upravená trať. Pořádány jsou i Fun carvingové závody. Odnoží této kategorie je Snow carvings ponořením (max. náklon, opora rukama o sníh) a zejména pak Body carving (dotyk sněhu v oblouku tělem). Patří sem i tzv. kreativní carving, ve kterém se jedná o tvůrčí vymýšlení osobitého stylu, zejména stále nových oblouků a jejich sestav • Carving na Super shorties. Jedná se o carving na velmi krátkých lyžích s výrazným bočním krojením. Je na nich možná výuka začátečníků, kteří na nich ztrácejí strach z dlouhých a pro ně těžko ovladatelných lyží. Vhodné jsou pro rychlé přeučení ze starších technik na carving, umožňují akrobacii ve snowparku a jízdu v U-rampě.

26. Jednotlivé druhy carvingu:Race GS - Race carving - Allround(základní, univerzální) carving- Easy carving- Fun carving- Cross carving

28. Specializovaná průprava pro nácvik carvingu Specializovanou průpravu pro nácvik carvingu zařazujeme po zvládnutí všeobecné lyžařské průpravy a většinou také až po zvládnutí alespoň základů paralelních oblouků. Předřazujeme ji vlastnímu nácviku carvingu v případě přechodu či rozšíření lyžařských dovedností od klasických technik směrem ke carvingu. Ve specializované průpravě pro nácvik carvingu se snažíme získat komplexní lyžařské vjemy a dovednosti spojené s touto technikou.[1] Zároveň se snažíme o neuplatnění a potlačení těch prvků tradičních technik, které jsou s touto technikou v rozporu. Pro zpestření nácviku můžeme zařadit hry a cvičení známé ze všeobecné lyžařské průpravy. Ty zařazujeme zejména při výcviku dětí. V jejich případě je zvláště vhodné využít dětské lyžařské hřiště. Pro nácvik carvingové techniky doporučujeme lyže s R 11 – 15 max.18 m v délce 140 – 175 cm. Nácvik můžeme provádět i na lyžích kratších a s výraznějším bočním krojením, pro řadu cvičení je velmi vhodné použít i Super shorties. [1] Zde prezentovaná specializovaná průprava pro nácvik carvingu je z hlediska techniky zaměřena směrem k univerzálnímu carvingu. Tato technika je bez výraznějšího vertikálního pohybu a s náklonem celého těla dovnitř tvořeného oblouku. Optimální poměr zatížení vnější a vnitřní lyže je zhruba v rozmezí 60:40 až 50:50.

29. Carvingová vlnovkaVlnovku nacvičujeme na velmi mírném a upraveném svahu, nejlépe s dojezdem do roviny. Tvoří ji na sebe navazující velmi otevřené oblouky jeté při spádnici. Zahajujeme ji ze sjezdu po spádnici. Lyže vedeme v paralelním postavení a širší stopě. Ve výchozí pozici jsou kolena mírně pokrčená, trup je mírně předkloněn, hlava je vzpřímena. Pokrčené paže upažmo dolů, mírně vpřed. Hole držíme pevně, směřují vzad šikmo dolů, s bodci těsně nad sněhem. Mírným, postupným a plynulým vkloněním obou kolen, pánve a trupu dovnitř tohoto velmi otevřeného oblouku docílíme naklonění lyží na hrany. Těžiště těla je nutno posunout před spojnice špiček bot tak, aby byly lyže dostatečně zatíženy ve své přední části. Lyže nám jízdou po hranách s vyloučením smyku zatáčejí vzhledem k malé rychlosti jízdy a tím i jejich malému příčnému náklonu a jejich malému podélnému prohnutí téměř výlučně v závislosti na velikosti jejich bočního krojení.[1]  V carvingové vlnovce se nesnažíme o aktivní předsunutí vnitřní lyže, kolena a boku.[2]  Snažíme se také minimalizovat vertikální pohyb těžiště těla a vyloučit jakýkoliv rotační impuls. Plynulým a mírným vkloněním kolen, pánve a trupu na druhou stranu dojde k přehranění lyží, ukončení jednoho a zahájení následného oblouku. Carvingovou vlnovku nacvičovanou v malé rychlosti provádíme s rovnoměrným rozložením hmotnosti těla na vnější a vnitřní lyži. Předozadní pohyb těžiště těla je malý. Vzhledem k tomu, že při carvingové vlnovce se pohybujeme jen velmi malými rychlostmi a navíc ve velmi otevřených obloucích, vznikají zde jen velmi malé odstředivé síly. Z toho pramení, že při ní jsou pohyby a polohy jednotlivých segmentů těla poměrně vzdálené od běžných carvingových. Uplatňují se tedy u ní více prvky statické, než dynamické rovnováhy. Navíc pro jízdu ve velmi otevřených obloucích jetých při spádnici potřebujeme u začátečníků téměř ideální svah. Z výše uvedených důvodů je nácvik carvingové vlnovky relativně obtížný a komplikovaný a řada učitelů lyžování jej do vyučovacího postupu nezařazuje a nahrazuje jej ostatními prvky carvingové průpravy.[1]Úhel hranění (úhel příčného náklonu lyží) ale musí být pro dosažení tzv. carvingového efektu (jízdy po hranách) nejméně 10 – 15 stupňů. [2]Aktivní předsunutí vnitřní lyže je při carvingu kontraproduktivní, protože příliš předsunutou lyži nelze zároveň dostatečně zatížit.

30. Kinogram carvingové vlnovky a carvingová vlnovka zezadu

31. Nejčastější chyby ve specializované carvingové průpravě: • Příliš úzká stopa neumožňuje dostatečné naklopení lyží na hrany, snaha o zahájení nácvičných oblouků, nebo vlnovky v úzké stopě může vést až k přizvednutí vnitřní lyže. • Malý úhel hranění lyží (jejich malý příčný náklon) neumožní jízdu po hranách s vyloučením smyku. • Rozdílný příčný náklon obou lyží v podobě výrazně zatížené vnitřní lyže jedoucí po ploše, po hraně je pak vedena pouze vnější, ale většinou nedostatečně zatížená lyže (bérce tvoří písmeno A). • Vyvolání rotačního impulsu těla nebo jeho části vede ke smyku. • Snaha o otáčení lyžemi nebo uspíšení jejich točení v oblouku. Tyto snahy většinou vedou ke smyku. Musíme naopak vycházet z toho, že trajektorie oblouku jetého po hranách v dané rychlosti a na zvolených lyžích je dána a my se snažíme jen o její dosažení. • Snaha o výrazné předsunutí vnitřní lyže neumožní její dostatečné zatížení. Oblouk je pak veden jenom po vnitřní hraně vnější lyže. • Chybná předozadní pozice. Nedostatečné zatížení lyží v jejich přední části vede k obtížnému zahájení oblouku. Naopak přílišné posunutí těžiště vpřed ale může vést k vyvolání smyku odlehčených patek. • Příliš velký náklon dovnitř oblouku neodpovídající velikosti odstředivé síly vede k zaříznutí vnitřní lyže a pádu dovnitř oblouku.

32. Základní carvingové oblouky Základní carvingové oblouky v technickém provedení univerzálního carvingu (základního carvingu, Allround carvingu) nacvičujeme na širokém upraveném mírném svahu. Zahajujeme je z jízdy po spádnici. Lyže jsou v paralelním postavení a v širší stopě. Ve výchozí pozici máme kolena mírně pokrčená, trup je mírně předkloněn, hlava vzpřímena, pohled směřuje do budoucího oblouku.Pokrčené paže upažmo dolů, mírně vpřed. Hole držíme pevně, směřují vzad šikmo dolů, s bodci těsně nad sněhem. V tomto postavení se je snažíme držet v průběhu celého oblouku. Oblouky provádíme bez synchronizace práce paží s pohyby trupu, pánve a dolních končetin a bez zapichování holí. Výraznějším, avšak plynulým vkloněním obou kolen, pánve a trupu dovnitř budoucího oblouku docílíme naklonění lyží na hrany. Těžiště těla je nutno posunout před spojnice špiček bot tak, aby byly lyže dostatečně zatíženy ve své přední části. V okamžiku zahájení oblouku se snažíme o téměř rovnoměrné rozložení hmotnosti těla na vnější a vnitřní lyži.[1]  Lyže jízdou po hranách, s co největším možným vyloučením smyku, zatáčejí hlavně v závislosti na velikosti jejich bočního krojení, částečně i v závislosti na míře jejich podélného prohnutí. Snažíme se minimalizovat vertikální pohyb těžiště těla a vyloučit jakýkoliv rotační impuls. Příčné osy boků a ramen jsou co nejvíce rovnoběžné a v průběhu celého oblouku přibližně kolmé k podélným osám lyží. Předozadní pohyb těžiště těla je malý. Dbáme o stejný (jakoby spřažený) příčný náklon obou bérců. Plynulým vkloněním kolen, pánve a trupu na druhou stranu dojde k přehranění lyží, ukončení jednoho a k zahájení následného oblouku. Postupně zvětšujeme rychlost a úhel prováděných oblouků a zvětšujeme rozsah výše popsaných pohybových činností. Alternativa. Již u  základních carvingových oblouků se můžeme pokusit o jejich radikálnější provedení. Při něm je výše popsané pořadí vklonění segmentů těla opačné (tedy iniciační je vklonění trupu, následné pak pánve a kolen). Zároveň je možné i plynulé mírné předtočení vnějšího ramene a částečně i vnějšího boku směrem vpřed. Jedná se ovšem o plynulou pomalou řízenou rotaci s vyloučením přenosu jakéhokoliv rotačního impulsu. [1] V univerzálním (základním) carvingu je optimální poměr zatížení vnější a vnitřní lyže zhruba v rozmezí 60:40 až 50:50. Je však do značné míry pocitovou záležitostí než exaktním údajem.

34. Uzlová místa techniky univerzálního carvingu (Allround carvingu):- Jedeme v široké stopě, hmotnost je rozložena rovnoměrně na obě lyže trup je nakloněn vpřed. Tím zatížíme lyže v jejich přední části a tím snadno zahájíme a vedeme oblouk. - Náklon celého těla dovnitř oblouku bez zalomení v pase a protinatočení trupu.- Příčné osy procházející rameny pánví a koleny jsou přibližně kolmé na podélnou osu lyží.- Pokrčené paže v lokti jsou upaženy dolů a vpřed. Hole držíme pevně, směřují výrazně šikmo vzad, s bodci těsně nad sněhem.- Přestože je nutný výrazný rozdíl v pokrčení obou dolních končetin bérce by měly být v přibližně rovnoběžném postavení. To je výraz rovnoměrného hranění obou lyží.- Důležitá je poloha hlavy. Pohled by měl směřovat do oblouku.

35. Nejčastější chyby: • Transfer prvků klasických technik sjíždění a zatáčení do carvingu. Většinou se jedná o píchání holemi, výrazný vertikální pohyb těžiště těla a minimální, či nedostatečné zatížení vnitřní lyže. • Zahájení oblouku pohybem těžiště těla zdola nahoru doplněné rotačním impulsem způsobí smýkání lyží. • Příliš úzká stopa neumožňuje dostatečné naklopení lyží na hrany, snaha o zahájení carvingového oblouku v úzké stopě může vést až k přizvednutí vnitřní lyže. • Nedostatečný příčný náklon lyží nevyvolá carvingový efekt. • Výrazně rozdílný příčný náklon obou lyží, kdy více zahraněná je vnější lyže (bérce tvoří písmeno A). • Přílišné předsunutí vnitřní lyže neumožní její dostatečné zatížení. • Špatná předozadní pozice. Většinou je poloha těžiště celého těla příliš vzadu. To může vyplývat i z nedostatečného náklonu komínu bot směrem vpřed nebo přílišné tvrdosti bot vzhledem ke konkrétnímu lyžaři a jeho technice. Posunutí těžiště příliš vzad vede k obtížnému zahájení oblouku nebo v extrému k zaříznutí vnitřní lyže. Naopak přílišným posunutím těžiště vpřed můžeme vyvolat smyk odlehčených patek. • Chybná poloha paží. Paže u boků nebo dokonce za nimi způsobí špatnou předozadní pozici. • Příliš velké vklonění dovnitř oblouku neodpovídající velikosti odstředivé síly vede k zaříznutí vnitřní lyže. • Snaha o urychlení otáčení lyží v oblouku přivodí jejich smýkání.

36. Typické chyby při carvingu: - Přílišné předsunutí vnitřní lyže, těžiště těla příliš vzadu, paže u boků (vlevo).- Protirotace, paže u boků, pohled směřuje ven z oblouku (vpravo).- Těžiště vzadu - zde je nejspíš způsobena botami s nedostatečně vpřed nakloněným komínem(dole).

37. Dynamické (střední) carvingové oblouky Dynamické (střední) carvingové oblouky v technickém provedení univerzálního carvingu (základního carvingu, Allround carvingu) nacvičujeme na širokém upraveném svahu, který svým sklonem umožňuje jízdu střední rychlostí v zavřených obloucích. Provádíme je bez doprovodného zapichování holí. Od základních univerzálních carvingových oblouků se liší zejména dynamikou provedení, úhlem oblouku (větším zavřením), velikostí v oblouku vzniklých odstředivých sil a jimi vyvolaných kompenzačních pohybů a poloh těla a jeho jednotlivých segmentů. V důsledku většího příčného náklonu a podélného prohnutí lyží dochází u oblouků jetých čistě po hranách ke zmenšení jejich rádiusu. Zahajujeme je z jízdy po spádnici. Lyže vedeme v paralelním postavení a širší stopě. V okamžiku zahájení oblouku jsou kolena pokrčena, trup je mírně předkloněn, hlava vzpřímena. Celková pozice je nižší.[1] Pokrčené paže v lokti upažmo dolů, mírně vpřed. Hole držíme pevně, směřují výrazně šikmo vzad, s bodci těsně nad sněhem. V tomto postavení se je snažíme držet v průběhu celého oblouku.[2]  Postupným a plynulým vkloněním celého těla dovnitř budoucího oblouku docílíme naklonění lyží na hrany. Toto vklonění je v průběhu oblouku v souvislosti s vyšší dynamikou jízdy a tím i výrazným nárůstem odstředivé síly, značné. Těžiště těla je posunuto před spojnice špiček bot tak, aby byly lyže dostatečně zatíženy ve své přední části. V okamžiku zahájení oblouku se snažíme o téměř rovnoměrné rozložení hmotnosti těla na vnější a vnitřní lyži. Lyže v takto provedeném oblouku zatáčejí v závislosti na velikosti svého bočního krojení, ale také na míře svého podélného prohnutí.[3]  V průběhu tohoto oblouku dochází k výraznému rozdílu v pokrčení vnitřní a vnější dolní končetiny v koleně a v kyčli.[4]  Příčné osy boků a ramen jsou rovnoběžné a stále přibližně kolmé k podélné ose lyží. V prvé části oblouku je rozložení hmotnosti těla na vnější a vnitřní lyži přibližně rovnoměrné, v druhé části oblouku je však výrazněji zatížena vnější lyže.[5] Předozadní pohyb těžiště těla je malý. Dbáme o stejný (spřažený) příčný náklon obou bérců. Dynamickým, ale plynulým vkloněním těla na druhou stranu dojde k přehranění lyží a tím ukončení jednoho a zahájení následného oblouku. Při přehranění vědomě vyloučíme vertikální pohyb těžiště těla tím, že výrazně pokrčíme obě dolní končetiny a ty jakoby podtáhneme pod tělem. Přehranění a zahájení dalšího oblouku je pak velmi dynamické.[1] Jízda carvingovými oblouky v nízké pozici ovšem klade zvýšené nároky na fyzickou kondici lyžaře. [2] V zavřených obloucích jetých vyšší rychlostí můžeme dosáhnout takového náklonu, že se po přejetí spádnice vnitřní rukou dotkneme sněhu. Hole pak držíme téměř vodorovně. To platí zejména v kombinaci s celkově nízkou pozicí. [3] Míra jejich podélného prohnutí při hranění vyplývá z dynamiky jízdy, úhlu hranění (příčného náklonu), jejich konstrukce a z technické úrovně lyžaře. [4] Míra rozdílu pokrčení obou dolních končetin, míra vklonění kolen, pánve a trupu dovnitř závisí na sklonu svahu a přímo závisí na rychlosti jízdy a nepřímo na rádiusu oblouku. [5] To souvisí s výrazným nárůstem odstředivé síly v průběhu tohoto oblouku v kombinaci s uplatněnou technikou.

40. Nejčastější chyby: • Vyvolání rotačního impulsu celého těla nebo jeho částí. Rotační impuls se projeví smykem. • Výrazná protirotace a kompenzační odklon trupu. Příliš úzká stopa neumožňuje dostatečné naklopení lyží na hrany. • Nedostatečné vklonění a nedostatečný příčný náklon lyží, které neodpovídají dynamickému provedení carvingových oblouků. Zde platí, že optimální úhel hranění je u dynamických oblouků mezi 40 – 60 °. • Sice dostatečný příčný náklon lyží vyvolaný jen vkloněním kolen a pánve, který je však doplněn výrazným kompenzačním odklonem trupu. • Výrazné vysunutí vnitřního boku a vnitřní lyže vpřed a výrazné protinatočení trupu. • Přílišné předsunutí vnitřní lyže neumožní její dostatečné zatížení. • Příliš velké nebo předčasné vklonění dovnitř oblouku neodpovídající velikosti odstředivé síly vede k zaříznutí vnitřní lyže. • Výrazně rozdílný příčný náklon obou lyží, kdy více zahraněná je vnější lyže (bérce tvoří písmeno A).

41. Race carvingové oblouky Technika Race carvingu představuje dynamické, až velmi dynamické provedení středních a dlouhých oblouků jetých ve vyšší rychlosti na upravených středně skloněných svazích. Vychází ze soudobé závodní techniky obřího slalomu. Ta pak také tvoří jeho technicky a fyzicky krajní variantu. Pro nácvik Race carvingu doporučujeme lyže s R 13–18 výjimečně až 21 m, v délce 160–185 cm. Race carvingové oblouky nacvičujeme na širokém upraveném středně skloněném svahu. Provádíme je bez doprovodného píchání holemi. Hole směřují téměř vodorovně vzad, držíme je v pokrčených pažích upažmo dolů a vpřed.[1]  V zavřených obloucích jetých vyšší rychlostí můžeme dosáhnout takové polohy, že se po přejetí spádnice vnitřní holí (v extrému i rukou) dotkneme sněhu. V okamžiku zahájení oblouku jsou kolena pokrčena, trup předkloněn, hlava vzpřímena. Oblouk zahajujeme dynamickým, ale plynulým vkloněním kolen a pánve dovnitř budoucího oblouku. Lyže vedeme v paralelním postavení a široké stopě, využíváme jejich autokinetiky a nesnažíme se jimi aktivně otáčet. Ve fázi vedení oblouku dochází k velmi výraznému pokrčení vnitřní dolní končetiny v koleně a k její značné flexi v kyčelním kloubu. Vnější dolní končetina je pokrčena daleko méně. Vklonění pánve je značné, poloha hýždí nízká.[2]  To umožňuje výrazné naklopení lyží na hrany v průběhu oblouku.[3]  V důsledku kompenzačního stranového odklonu trupu dochází k výraznému zalomení v bocích. V průběhu oblouku provádíme protinatočení trupu, které zabraňuje rotaci a přispívá k vysunutí vnitřního boku vpřed. To vede k předsunutí vnitřní lyže, které bychom však neměli ještě více aktivně zvětšovat.[4] Hmotnost těla je rozdělena na vnější a vnitřní lyži v poměru 60:40 až 70:30.[5]  Celkově je pozice těla snížená, bez zbytečného napřimování. Horizontální pohyb těžiště těla má převahu nad vertikálním.[6]  V předozadním směru se snažíme vyrovnáváním tlaku na bříška prstů a paty nohou o udržení polohy těžiště těla před spojnicí špiček bot. Dynamickým, ale plynulým vkloněním kolen, pánve a trupu na druhou stranu dojde k přehranění lyží a tím ukončení jednoho a zahájení následného oblouku. [1] Hole také můžeme držet složené vodorovně v podpaží, mírně pokrčené paže pak směřují vpřed. Toto držení používáme zejména u otevřených Race carvingových oblouků. [2] V zavřených obloucích a ve vyšší rychlosti a vzhledem i k vysoké hodnotě odstředivé síly, jsou tyto polohy velmi výrazné. [3] Dimenze výše popsaných postojů a poloh těla a jeho částí závisí na sklonu svahu, rychlosti jízdy, rádiusu a úhlu oblouku a dosahují svého maxima ve fázi vedení oblouku po přejetí spádnice. [4] Přílišné předsunutí vnitřní lyže by neumožnilo její aktivní zatížení. [5] Větší zatížení vnitřní hrany vnější lyže je nutné zejména ve větší rychlosti a zavřených obloucích ve fázi vedení oblouku po přechodu spádnice.[6] Vertikální pohyb je nutný zejména v zavřených obloucích na svazích s velkým sklonem, naopak v otevřených obloucích na mírnějších svazích jej neprovádíme.

42. Soudobá závodní technika v obřím slalomu je vzorem a zároveň mezní variantou techniky Race carvingu

45. Naprosto ideální pozice v Race carvingovém oblouku.Velké vychýlení těžiště je nutné pro vyvážení odstředivých sil. Obdobně se musí chovat jezdci na silničních motocyklech, nebo na kole.

46. Nejčastější chyby: • Příliš úzká stopa neumožňuje dostatečné naklopení lyží na hrany, snaha o Race carvingový oblouk v úzké stopě většinou vede k aplikaci oblouků s přestoupením. • Nedostatečné vklonění pánve spojené s nedostatečným kompenzačním odklonem trupu a jeho protinatočením ve druhé fázi vedení oblouku způsobí ve vyšší a vysoké rychlosti špatnou kontrolu nad vedením lyží po jejich vnitřních hranách. • Naopak chybou je i příliš výrazná protirotace a odklon trupu • Příliš velké předsunutí vnitřní lyže neumožní její zatížení. • Veškerá hmotnost je soustředěna pouze na vnější lyži. Ve druhé části oblouku a se vzrůstající rychlostí je sice výrazně více zatížena vnější lyže, snažíme se ale zároveň o aktivní zatížení vnitřní lyže, zejména pak při zahájení a v prvé fázi vedení oblouku.

47. Fun carvingové oblouky (základní provedení) Tato ve vrcholném provedení velmi vyhraněná, fyzicky a koordinačně náročná technika má význam hlavně pro žádoucí transfer některých jejích prvků do ostatních forem carvingu.[1] Její náročnost na fyzickou kondici, stav a úpravu svahu a nebezpečí úrazu zejména rukou a ramenního kloubu jsou důvody, že se s ní na sjezdovkách setkáváme velmi vzácně. Její základy jsou ale při metodicky dobře vedeném nácviku probíhajícím na vhodném materiálu a svahu až překvapivě jednoduché a zvládnutelné velkým procentem lyžařů. Nácvik provádíme zásadně bez holí. Doporučujeme lyže s R<12, lépe však pod 10 m. Nácvik můžeme s výhodou provádět i na lyžích kategorie Shorties a Super shorties. Použití těchto lyží umožní dosáhnout požadovaného efektu i v poměrně malých rychlostech. Ve Fun carvingu můžeme odlišit i technické provedení oblouků, ale ty se navzájem liší zejména svou pohybovou dimenzí. I v základním provedení se struktura pohybu Fun carvingových oblouků výrazně odlišuje od základních a středních carvingových oblouků a zejména pak Race carvingových oblouků. Pro nácvik základní verze Fun carvingu potřebujeme široký upravený mírně až středně skloněný a ostatními lyžaři velmi málo zaplněný svah. Velkou roli hraje kvalita sněhu. Ledovatý sníh velmi ztěžuje, až vylučuje možnost nácviku. Ve výchozí poloze jsou dolní končetiny pokrčeny v kyčelních, kolenních a hlezenních kloubech. Trup je předkloněn. Hlavu držíme vzpřímenou,[2]  paže pak pokrčené upažmo dolů, mírně vpřed.[3] Fun carvingové oblouky nejlépe zahajujeme s výraznou převahou hmotnosti těla na vnitřní lyži. Výrazné zatížení vnitřní lyže se snažíme udržet v průběhu celého oblouku.[4]  Lyže vedeme v paralelním postavení a ve velmi široké stopě jen po hranách, s maximální snahou o vyloučení smyku. Těžiště těla je posunuto výrazně před spojnice špiček bot tak, aby byly lyže dostatečně zatíženy ve své přední části. Široká stopa umožňuje značné naklopení lyží na hrany v průběhu oblouku. Toho dosáhneme postupným a výrazným nakloněním celého těla dovnitř tvořeného oblouku.[5] V průběhu oblouku pak dochází k výraznému pokrčení vnitřní dolní končetiny v koleně a k její značné flexi v kyčelním kloubu. Vnější dolní končetina je pokrčena méně.[6]  To je důsledek velmi široké stopy a společného hranění obou lyží.[7]  V průběhu oblouku provádíme plynulé předtočení trupu tak, že vnější rameno a vnější paže je poněkud vpředu a vnitřní naopak poněkud zpožděno.[8] Horizontální pohyb těžiště těla do strany má velmi výraznou převahu nad vertikálním. Předozadní pohyb těžiště těla také není nijak výrazný. Jakákoliv ztráta předozadní rovnováhy, jakékoliv přenesení hybnosti těla nebo jeho části impulzem, se projeví smykem lyží. Na konci oblouku se nám lyže poněkud sjedou k sobě, což nám usnadní přehranění. Dynamickým, ale plynulým vkloněním celého těla na druhou stranu dojde k přehranění lyží a tím ukončení jednoho a zahájení následného oblouku.[9] [1]Pro ostatní formy carvingu má zejména význam transfer snadného zahájení oblouku na vnitřní lyži, dále rozhodného podílu hmotnosti na vnitřní lyži během vedení oblouku a transfer přetočení a výrazného vklonění trupu dovnitř tvořeného oblouku. To jsou prvky techniky velmi protichůdné Race carvingu. Bez jejich zvládnutí není možné pochopit a plnohodnotně ovládat i ostatní carvingové techniky. [2]Pohled směřujeme dovnitř tvořeného oblouku. Díváme se tam, kam pojedeme. To přispěje k zamezení jakékoliv protirotace. [3]Je možná i varianta s pažemi pokrčenými předpažmo. V této variantě držíme paže v průběhu celého oblouku v paralelním postavení, ruce jsou od sebe vzdáleny na šíři ramen. V průběhu oblouku provádíme současný pohyb obou paží dovnitř tvořeného oblouku. Dimenze tohoto pohybu by měla být taková, že vnější ruku dostaneme za úroveň vnitřní hrany vnitřní lyže. [4]Při výrazném zatížení vnitřní lyže dojde k jejímu značnému prohnutí, a tím i ke zmenšení rádiusu oblouku. [5]Míra náklonu musí ovšem odpovídat velikosti, v oblouku vzniklých odstředivých sil, jako důsledek jejich vyrovnávání. [6]Jednotlivé dimenze výše popsaných postojů a poloh těla a jeho částí závisí na sklonu svahu, rychlosti jízdy, rádiusu a úhlu oblouku. [7]Jestliže budeme mít výrazně více zatíženou vnitřní lyži, pojede tato po menším rádiusu než méně zatížená vnější a lyže se nám v oblouku rozjedou ještě více od sebe. [8]V základní variantě je vnější paže upažena a pokrčena do oblouku a pomáhá udržovat rovnováhu. Pokrčená vnitřní paže naopak směřuje dolů ke svahu. Její zápěstí a prsty směřují mírně vzhůru. [9]Přehranění nejsnáze zahájíme nasměrováním hlavy a trupu směrem do údolí.

49. Nejčastější chyby: • Vyvolání rotačního impulsu se projeví smykem. • Výrazné vklonění pánve dovnitř oblouku doprovázené kompenzačním odklonem a protinatočením trupu neodpovídá technice Fun carvingu. • Rozdílné zahranění obou lyží, většinou v podobě výrazně zatížené vnitřní lyže jedoucí po ploše (v podstatě dřep nad vnitřní), po hraně je pak vedena pouze vnější lyže (tzv. Klammerschwung). • Snaha o kontakt rukou se sněhem, i když tomu neodpovídá velikost odstředivé síly (tak velký náklon není v dané rychlosti třeba). Ruce se pak většinou dotknou sněhu blízko bot a nutný je hluboký dřep. • Příliš velký náklon dovnitř oblouku neodpovídající velikosti odstředivých sil, spojený s posunutím těžiště vzad vede k zaříznutí vnitřní lyže. • Přílišné posunutí těžiště vzad ve druhé části vedení oblouku se projeví smykem přetížených patek lyží a často způsobí velmi nepříjemný pád.