Strukturalismus, postmoderna a ambice teorie redistribučních systémů

1. Strukturalismus, postmoderna a ambice teorie redistribučních systémů (O programu bádání v jedné oblasti teorie her) Radim Valenčík VŠFS duben 2010

2. S1: Wikipedie: Strukturalismus je velmi široký vědecký směr i metoda v jazykovědě, literární vědě a jiných humanitních vědách, který vznikl ve 20. století. Proti analytické metodě rozkladu a studia jednoduchých prvků zdůrazňuje význam struktur, tj. celkového uspořádání složitých systémů a vztahů mezi jejich prvky. Zdůrazňuje také účelovou, komunikační povahu jazyka.

3. S2: Encyklopedie Co je co www.cojeco.cz/index.php?detail=1&s_lang=2&id_desc=91748&title=strukturalismus Strukturalismus - směr v oblasti humanitních věd, spojený se strukturně funkcionální metodou, s modelováním, sémiotikou, formalizací a matematizací v lingvistice, literární vědě, etnografii, sociologii, psychologii a dalších oborech. Předmětem strukturalistických výzkumů je nakonec kultura jako soubor znakových systémů, tj. jazyk, umění a literatura, věda, náboženství a mytologie, ale též takové jevy jako móda a reklama. Rozlišuje se strukturně funkcionální metoda v konkrétních vědách a strukturalismus jako filozofie a ideologie svého druhu. Strukturalismus jako konkrétně vědecký směr je spjat se zákonitým přechodem mnoha humanitních věd od popisně empirické úrovně k teoretické úrovni bádání.

4. S3: Historicky byl strukturní přístup použit nejprve v oblasti lingvistiky a odtud se rozšířil do literární vědy, estetiky, etnografie a dalších oblastí zabývajících se člověkem, společností a kulturou. V užším smyslu znamená strukturalismus komplex idejí spojených se strukturně funkcionální metodou. Rozšířen zejména v 60. letech ve Francii (tzv. francouzský strukturalismus): představují jej zejména etnograf a sociolog C. Lévi-Strauss, historik kultury M. Foucault…V Itálii reprezentuje strukturalismus teoretik umění a spisovatel U. Eco (*1932). Strukturalismus má s pozitivismem společnou snahu o používání metod exaktních a přírodních věd v oblasti věd spol. Prohloubil pozornost k popisu aktuálního stavu objektu, k mimočasovým vnitřním vztahům a vlastnostem, k vnitřní invariantní struktuře objektu.

5. S4: Strukturalismus hledá nejenom stabilní "kostru objektu", ale též pravidla transformace struktur. Přenáší důraz z prvků na vztahy, z přírodních vlastností objektů na jejich relace, hlásá jednostranně metodologický primát vztahů před prvky soustavy. Z toho vyplývá metodologické prvenství synchronie před diachronií i snaha sestrojovat aktuální struktury cestou syntézy "segmentů" nebo formálně logicky, respektive matematicky modelováním objektů. Konkrétně vědecký strukturalismus přistupuje ke kultuře jako ke znakovému systému, v němž je nejdůležitější jazyk, do něhož však náleží i věda, umění, mytologie a náboženství, zvyky, móda ap. Podobně jako psychoanalýza usiluje odhalit skryté nevědomé mechanismy lidského chování a myšlení a zbavit subjekt jeho iluzí.

6. PM: Wikipedie: Postmoderna…je evropský myšlenkový směr konce 20. století… Základním prvkem postmoderny je pluralita názorů a jejich zrovnoprávnění, došlo nejen ke zpochybnění optimistického pohledu na historický vývoj západní civilizace, ale i pohledu na dějiny jako na proces postupného překonávání dřívějších fází… Tento směr vznikl jako reakce na modernu a je zaměřen opačným směrem, tzn. odmítá koncepci jediné pravdy a jediného cíle, ale usiluje o alternativní přístup ke světu. Z toho pramení kritika pokroku a moderních myšlenek levicových intelektuálů, zároveň postmoderna otevřela cestu k odmítnutí názorů spojených s kulturní nadřazeností západní civilizace a tím i nadřazenosti racionality v procesu poznání. To u filosofů vede k nedůvěře vůči obecným pravdám a teoriím, tím prakticky popírají předchozí filosofické snahy nastolit jednotný názor.

7. Proč nás zajímá Strukturalismus a Postmoderna? „To už tu bylo“ – zaznělo na jedné lednové diksusi v rámci našeho semináře. O čem byla řeč? O snaze zachytit ve společenské realitě to, co je nejjednodušší, všudypřítomné, popsat to pomocí matematického modelu a na základě toho dešifrovat, o co jde ve společenském dění. Ano. S velmi obdobným programem přišel již před 50 léty francouzský strukturalismus. Předpokládal, že existují elementární struktury uspořádání a chování primitivních národů, které lze odhalit a které nám pomohou pochopit i to, co se děje v rozvinutějších civilizacích. Ambiciózní plány bylo nutné postupně redukovat a místo podpory role racionálních prvků v poznání společnosti byl vývoj strukturalismu jedním ze zdrojů vzniku postmoderny relativizující možnost poznání našeho světa.

8. Co takhle zkusit to znovu a lépe? Z tohoto hlediska by se mohlo zdát, že při hledání toho, co je elementární a všudypřítomné zkoušíme jen „nahradit“ pojem struktura (který je příliš obecný) akčním pojmem hra, přičemž spoléháme na to, že existuje poměrně rozvinutá a matematicky propracovaná teorie her. I kdyby tomu tak bylo, stálo by zato se znovu pokusit realizovat ambice strukturalismu v poznání toho, o co jde, tentokráte s využitím poněkud mocnějšího nástroje.

9. Odlišnosti: - Jsme bohatší o řadu zkušeností, které přinesl částečný úspěch, ale i převažující neúspěch strukturalistického programu a jeho vyústění do přímo opačných aktivit, koncepcí a rámců v oblasti věd o společnosti, než jaké byly pro něj příznačné. - Společnost se od té doby hodně změnila a aktuální jsou jiné problémy i kontexty, dokonce i z hlediska samotného rozvoje i společenského postavení věd a – věd o společnosti zvlášť – jsme v jiné situaci. - Program spojený s rozpracováním teorie redistribučních systémů, tj. právě to, co – jak bylo asi celkem oprávněně poznamenáno – má některé obdobné rysy s programem strukturalismu, vznikl z odlišných popudů a na základě představy o vlastních možnostech a cílech.

10. Základní otázky: - V čem jsou příčiny neúspěchu programu strukturalismu v oblasti poznání společenské reality? - Jaké trumfy má zkoumání v oblasti teorie redistribučních systémů v rukou? - Co může zkoumání v rámci teorie redistribučních systémů postavit proti postmoderně.

11. Strukturalismus: Přínos, ale i kapitulace před postmodernou Přínos: změna pohledu naší „vyspělejší“ civilizace na „primitivní“ národy. - rozvoj lingvistiky, ale i estetiky a matematiky. Dešifrovat přesnými prostředky společenské dění, tak aby bylo zřejmé, o co kdy komu jde a co s tím dělat, se mu nepodařilo. A nepodařilo se mu ani udržet důvěru odborné veřejnosti, že lze jít touto cestou. Neúspěch strukturalismu lze chápat především jako plnou kapitulaci jeho původní podoby před stále sílící postmodernou, k jejímuž rozvoji sám nechtěně přispěl.

12. Příčiny neúspěchu (1): 1. Klíčový pojem „struktura“ byl na jedné straně příliš „chudý“, na straně druhé nebyl nikdy přesně definován či operacionalizován. Teorie tak narazila na bariéry omezenosti vlastních teoretických prostředků. 2. Přestože strukturalismus ovlivnil významně a pozitivně bádání v oblasti matematiky, dokonce samotných základů matematiky (program realizovaný skupinou Bourbaki), v oblasti aplikace ke zkoumání společenských struktur neměl nikdy dost drzosti ani štěstí, aby sáhl po účinných prostředcích teoretické matematiky. 3. Dílčí úspěchy v objasnění některých problémů lingvistiky (které navíc tehdy byly aktuální z hlediska zkoumání základů věd, včetně exaktních) jej vedly k názoru, že matematické prostředky lze uplatnit jen v této oblasti; návazně pak realizace celého programu byla přesměrována převážně do této oblasti. Ta již byla příliš úzká a nedalo se z ní vyjít při objasnění chování reálných společenských struktur.

13. Příčiny neúspěchu (1): 4. Těžkou ránu programu strukturalismu zasadil vývoj samotné matematiky. Zjistilo se totiž, že jej nelze realizovat v původním smyslu ani v této oblasti. Tím byla přitažlivost, autorita, důvěra atd. ve strukturalismus jako takový velmi podlomena, zatímco pro postmodernu to byla voda na mlýn. 5. Zatímco postmoderna snažící se eliminovat prvky systematického racionálního myšlení z vědy cítí svou politickou a sociální oporu v podobě konzervativních sil spoléhajících při řešení společenských problémů na použití síly (vycházející z jejich výsadní pozice) a dokáže této opory plně využít, strukturalismus koketující spíše s levicovými proudy podobné politické a sociální zakotvení či oporu postupně ztrácí.

14. Trumfy teorie redistribučních systémů Společenské podmínky, resp. dobový kontext, jsou pro důslednou reflexi společenského dění („nastavení zrcadla“ našim špatnostem, resp. hledání odpovědi na otázku, odkud se berou) s využitím exaktních, především matematických, prostředků podstatně méně příznivé než v období „globálně zlatých“ 60. let. Pokud tedy má smysl se o něco pokusit, musíme mít v rukou velmi silné trumfy. Jaké? Viz dále:

15. Trumfy (1): 1. Zkušenost z programu strukturalismu, kterou jsem se snažili ve stručnosti reflektovat v předcházejícím bodu. 2. Dále a zejména se jedná o použití původního, „na míru šitého“ a vysoce efektivního matematického aparátu teorie her. Něčím podobným strukturalismus nedisponoval a ani netušil, že by se o něco podobného mohl opřít. 3. Věda dospěla dál, pokud jde o pochopení možnosti a způsobu „dešifrování“ světa, a otevřela cestu k důležitým metodologickým reflexím. Zejména teorie chaosu ukazuje, že ta část světa, v níž žijeme, se vyznačuje určitými omezeními chaosu (jinak by „náš svět“ byl „nedešifrovatelný“), z čehož vyplývají metodologické požadavky na proces jejího postupného poznání. Předpoklad existence toho, co je limitně elementární a všudypřítomné a co lze učinit klíčem k dešifrování reality, platí i v oblasti věd o společnosti. Fascinující zkušenost z toho, jak fyzika (mechanika, astronomie a další jim blízké vědy) dokázala dešifrovat svět tímto způsobem, lze zhodnotit při poznávání společenské reality mnohem více a mnohem plněji, než se dříve myslelo.

16. Trumfy (2): 4. Pochopení současného společenského kontextu. Ekonomický vývoj dospěl tak daleko, že v rozvinutých zemích by již prakticky nemusely existovat bariéry nejen pro plný rozvoj schopností člověka, ale ani pro plné uplatnění schopností. Mohly by tak existovat vztahy, za nichž by plný a svobodný rozvoj každého člověka byl podmínkou rozvoje všech, přitom rozvoj schopností každého člověka by působil i jako nejdynamičtější faktor ekonomického růstu a vtiskl tomuto růstu novou podobu. Současně se však otevřel obrovský prostor pro masivní redistribuční hry, kdy i silně negativní dopady těchto her na efektivnost ekonomických systémů různé úrovně (od těch, které se hrají na pracovišti a účastní se jich několik hráčů, až po ty globální) jsou vysokým stupněm ekonomického vývoje sanovány. Civilizace tak stojí opět na rozcestí. Z charakteru redistribučních her však vyplývá, že jejich devastující vliv na efektivnost ekonomických systémů bude narůstat rychleji než možnosti ekonomického systému tyto důsledky sanovat. V podobě současné ekonomické krize se setkáváme s prvními příznaky toho, co neodvratně předznamenává budoucí vývoj.

17. Trumfy (3): 4. Postmoderní přístup napáchal již značné škody, v řadě oblastí se zcela zdiskreditoval. Rozštěpil vědeckou obec: - na slouhy, kteří se neštítí falšovat fakta, vyrábět mýty, zneužívat moc danou ovládnutím administrativních nástrojů hodnocení vědy, které jsou ovšem od vědy jako takové odtržené, - a na ty, kteří vědí a chápou, co je historická kontinuita vědy, v jakém smyslu je každý vědecký systém otevřen, jak překračovat bariéry setrvačnosti a zahrnout do systému vědy nové.

18. Bumerangový efekt postmoderny (1) Postmoderní modifikace vědy je mj. orientována na to, aby ji (vědu) zbavila schopnosti sdělovat dostatečně jednoznačné a průkazné poznatky, zejména pokud jde o reflexi společenského dění. Prosazení povědomí, že „každý má svou pravdu, záleží jen na tom, ze které pozice je pravda posuzována“, v podstatě eliminuje roli poctivého, kritického a pravdivého poznání v aktuálním společenském dění a nadřazuje roli pozic. V realitě pak rozhodují jen hry pozic a hry o tyto pozice. Návazně pak dochází k erozi vědy i tam, kde by byla schopna dát dostatečně průkazné a jednoznačné odpovědi v dané historické době (včetně kritické reflexe umožňující jejich budoucí překonání dané jak rozvojem vědy, tak i změnami reality).

19. Bumerangový efekt postmoderny (2) Jedním z postmoderních tahů je vytlačování exaktních prvků, které vědě potřebnou oporu dávají. Jsme a budeme stále svědky toho, že místo rozšiřování exaktních základů tak, aby postihly v návaznosti na již poznané realitu plněji, bude docházet k jejich zpochybňování. A to zejména v oblasti věd o společnosti. Ne náhodou je jednou z nejčastějších obětí neoklasická ekonomie a její přesahy různými směry. Zde však postmoderna dosáhla jak svého vrcholu, tak i toho, co ji samotnou likviduje. Ukažme si proč.

20. Bumerangový efekt postmoderny (3) Produkce a replikace omezenosti má následující podobu: - pohrdání stávajícím poznáním, jeho zpochybňováním místo vysvětlením nových jevů rozvojem vědy, rozšiřováním základů i kritickým překováním, z nichž se vychází; - ignorováním poučení vědecké reflexe historie vědy; - manipulací s fakty; - vnášením administrativně mocenských prvků do organismu vědy tak, aby byli z pozic ve vědeckém světě vytlačováni ti, co vědě rozumí, kteří chápou, o čem věda je, a na vědecké pozice dosazováni manipulovatelní slouhové; - systematickým přehlížením skutečnosti, že předmětem vědy je i vztah teorie a praxe, nedílnou součástí vědy pak je i vědecká reflexe vztahu mezi ní a způsobem její realizace v praxi; - odmítáním možnosti postavit vědecké poznání v kterékoli oblasti (tj. i v oblasti vědy o společnosti či člověku) na exaktních základech, plně se opřít o sílu matematických prostředků.

21. Bumerangový efekt postmoderny (4) Působení postmoderně ovládnuté vědy vede k takové míře produkce a replikace omezenosti (která se dostává mimo kontrolu těch, co se stávají její obětí), že se takto a tímto napadení lidé mění v bytosti, jejich chování lze snadno popsat. K popisu lze průkazným způsobem a s vysokou mírou praktické využitelnosti aplikovat exaktní metody, resp. vhodný matematický aparát. Postmoderní deformací vědy byla otevřena cesta ke zmanipulování a omezení lidí (zejména těch, co jsou převládajícími hrami dosazování do pozic). Stali se natolik primitivními objekty, že jejich chování lze velmi přesně popsat a předvídat prostřednictvím modelů využívajících matematický aparát.

22. Bumerangový efekt postmoderny (5) Čím dále bude pokračovat proces postmoderní deformace vědy, tím více se bude podstatná část společnosti v důsledku produkce a replikace omezenosti (manipulátorů, kteří se stávají sami obětí manipulace) měnit v tak primitivně se chovající objekt, že možnost jeho věrného, jednoznačného, přesného i prakticky využitelného popisu prostřednictvím matematických modelů bude stále snadnější. Jde o to vytvořit k tomu včas podmínky v oblasti vědy, která bude schopna účinně vytlačit postmodernu z komunikačního prostoru.

23. Nastal čas obnovit historickou kontinuitu věd o společnosti, mj. i formou kritické sebereflexe vědy ve smyslu odhalení toho, jaké hry se v dané oblasti hrály a hrají. Možnost sebereflexe té oblasti vědy, o kterou nám jde, a existence účinných nástrojů této sebereflexe je patrně nutnou podmínkou prolomení řady bariér rozvoje vědy, které navršil postmoderní přístup.

24. Stanovisko postmoderny: Existují různé pohledy (teoreticky podložené názory, teoretické koncepce, vědecká vysvětlení) toho či onoho problému, která nelze sblížit. Jejich odlišnost je principiální. Každý má „svou pravdu“ danou mj. i schopností toho, kdo je jejím nositelem, tuto pravdu udržet svou společenskou pozicí. Příslušné odlišné pohledy jsou principiálně neslučitelné a nesmiřitelné.

25. Stanovisko nového racionalismu (1): Vytváření společenských pozic je podstatným způsobem určováno logikou tvorby sociálních sítí. K začlenění do sítě je nutný určitý typ blokace (omezení myšlení). Bez této blokace je ten či onen člověk „vypuzen“ z příslušné sítě, příp. do ní není „vpuštěn“. Blokace se šíří v komunikačním prostoru jako replikátory, tj. to, co má schopnost uchovávat svou identitu a rozmnožovat se (sestávají se z blokátoru a fixátorů blokátoru v lidské psychice, jsou určitým typem memplexů). Umožňuji tvorbu koalic určitého typu spojených s paralelními redistribučními hrami. Právě proto, že neumožňují přesah od jednoho typu pohledu na svět k druhému (blokují jej), dochází k fenoménu principiální odlišnosti různých „pravd“.

26. Stanovisko nového racionalismu (2): Každá z těchto „pravd“ je vázána na určitý typ blokátoru (memplexu), je nutnou podmínkou vytváření a reprodukce určitého typu sociální sítě, určitého typu koalic a s nimi spojených paralelních her. To, co postmoderna považuje za principiální nemožnost (a kapituluje před možností vědeckého vysvětlení příslušného fenoménu), je schopný nový racionalismus vysvětlit ve výše naznačených souvislost, a to s dostatečnou přesností. Je schopen popsat strukturu příslušného memplexu, identifikovat, co je blokováno a jakými fixátory, jak a komu to slouží, s jakými sociálními sítěmi a paralelními hrami je spojen apod.

27. Elementární redistribuční systém Hledá se odpověď na následující otázky: 1) Jak je dění uvnitř různých systémů, v nichž se nachází několik aktérů, ovlivněno vytvářením koalic, které zvýhodňují ty, kteří se stanou členy vítězné koalice, a diskriminují ostatní. 2) Jakou roli hraje neadekvátní hodnocení výkonu jednotlivých hráčů ve výkonu celého systému. Následně nás zajímá, jak se systém mění a vyvíjí a v souvislosti s jednotlivými hrami jednotlivých hráčů.

28. Základní parametry (upřesněné) - x1, x2,...xN jsou výplaty jednotlivých hráčů (v původním modelu elementárního redistribučního systému se jednalo o proměnné x, y, z); - e1, e2,...eN závisí na výkonnosti hráčů, je to velikost odměny (výplaty), kterou by hráč dostal, pokud by byl odměněn podle své výkonnosti (v původním modelu elementárního redistribučního systému se jednalo o hodnoty 6, 4, 2); - d1, d2,...dN jsou nejmenší možné výplaty jednotlivých hráčů (v původním modelu elementárního redistribučního systému se jednalo o hodnotu rovnou 1 pro každého hráče).

29. Redistribuční rovnici pak můžeme přepsat následujícím způsobem: x1 + x2 +...xN = E - η.R(x1 - e1; x2 - e2;... xN - eN) kde: x1 + x2 +...xN je součet výplat jednotlivých hráčů; E = e1 + e2 +...eN je maximální částka, která by mohla být rozdělena, pokud by výkon redistribučního systému byl maximální, což znamená, že by nedocházelo k redistribuci a rozdělení výplat by tedy proběhlo podle výkonnosti, R(x1 - e1; x2 - e2;... xN - eN) je funkce vzdálenosti rozdělení skutečných výplat od výplat podle výkonu. η je parametr citlivosti poklesu výkonnosti systému v důsledku odchylky výplat od výkonnosti hráčů (tj. předpokládá se lineární závislost na funkci vzdálenosti).

30. Počítačový model redistribuční plochy (P. Vávra 2009)

31. Vyjednávací trajektorie počítačově a schématicky - ab, ac, bc = navržené dohody - Indexy – pořadí vzniku návrhů - modré body = diskriminační rovnováhy - lomená čára – postup vyjednávání ab1 ab2 ab3 bc2 bc1 ac1 ac2

32. Oblast paretovských zlepšení x x x x x x Který z bodů je „ten „pravý“, tj. ten, na kterém se hráči dohodnou? A existuje vůbec takový? Existuje cesta k dohodě?

33. (Jen prolétnout) Rozšířenou soustavu redistribučních rovnic pro případ paralelních redistribučních her lze formulovat takto: Σx0j = Σe0j - η0.R0(X0 - E0) - Σπi Σxij, j j i j kde: i = 1, 2, ... M jsou jednotlivé paralelní redistribuční hry, v případě j = 0 se jedná o původní redistribuční hru j = 1, 2, ... N je index vztahující se k hráčům (označuje to, co se týká prvního, druhého atd. hráče) a N je celkový počet hráčů xij je výplata j-tého hráče v i-té paralelní hře Σxij je součet výplat všech hráčů z i-té (základní v případě i = 0, v ostatních j-případech paralelní) redistribuční hry eij je výplata j-tého hráče v i-té paralelní hře podle jeho výkonnosti v této paralelní hře ηi koeficient snížení výkonnosti v základní redistribuční hře Xi - Ei vektor (xi1 - ei1; xi2 - ei2;.... xiN - eiN), tj. vektor rozdílů mezi výplatou podle výkonnosti hráče a jeho skutečnou výplatou v i-té paralelní hře Ri(Xi - Ei) funkce snížení výnosu z i-té paralelní hry v důsledku odchylky výplat od výkonností hráčů (přičemž jde o výkonnost dle požadavků příslušné paralelní redistribuční hry) πi koeficient vlivu velikosti výplat hráčů v i-té paralelní redistribuční hře na snížení výplat v základní redistribuční hře

34. Původně: - Hlavní příčina toho, co brání dosažení společně přijatelné rovnováhy – paralelní redistribuční hry. - Každá paralelní redistribuční hra koresponduje s určitým narušením institucionálního rámce. Z toho vyplývá: Lze sestavit výčet typů paralelních redistribučních her a typů narušení institucionálního rámce – jedno by mělo korespondovat s druhým.

35. Predeterminace diskriminačních rovnováh: 1. Působení paralelních redistribučních her a existence paralelních redistribučních systémů. Paralelní redistribuční systém existuje v rámci daného redistribučního systému, vytváří jej část hráčů tohoto systému, kteří se snaží různým způsobem zvýšit svoje výplaty odlišným způsobem než formou vytvoření diskriminující koalice (např. formou braní úplatků, jednáním ve prospěch jiného redistribučního systému spojenou se záměrným poškozováním vlastního redistribučního systému apod.). Tyto paralelní redistribuční hry lze poměrně přesně popsat. 2. Narušení institucionálního rámce. 3. Tvorba křížových koalic, tj. koalic mezi různými redistribučními systémy. Od těchto křížových koalic se odvíjí vytváření sociálních sítí, které jsou schopny přenášet vliv (daný pozicí některých hráčů) z jednoho redistribučního systému do druhého. Tím jsou současně přenášeny (či vnášeny) paralelní redistribuční systémy z jednoho systému do druhého. 4. Role replikátorů v komunikačním (vyjednávacím) prostoru. Pod replikátorem chápeme to, co uchovává svoji identitu a má schopnost se při komunikaci přenášet „z hlavy do hlavy“ (známe je i pod označením memy či memplexy).

36. Lze například dokázat následující tvrzení?: Ve vítězné koalici v původní redistribuční hře musí existovat (musí být do této hry začleněni) hráči, kteří pobírají výplatu jen z původní redistribuční hry. Jednou z příčin může být, že nejsou o paralelní redistribuční hře informováni. Pokud by tomu tak nebylo, tak hráči schopni vytvořit vítěznou koalici původní redistribuční hře, by si pohoršili oproti svým výplatám, které by mohli získat v této původní redistribuční hře. Zde je nutná mnohem důslednější formalizace, závěr (za přesně definovaných předpoklad) však může mít velkou praktickou hodnotu.

37. Jiný příklad: Pokud se vsystému hraje více paralelních her (např. hlavní a vedlejší paralelní hra), mohou být hráči ve vítězné koalici vpůvodní redistribuční hře, kteří umožňují hrát hlavníredistribuční hru, odměněni (uspokojeni) tím, že je jim umožněna hrát vedlejší redistribuční hra, aniž by byli informováni o dominantní paralelní hře. S tím souvisí otázka: Kdy je efektivnější pro informované hráče v dominantní redistribuční hře použít korupci formou zapojení do diskriminující koalice a kdy umožněním paralelní redistribuční hry?

38. Děkuji za pozornost valencik@seznam.cz www.vsfs.cz – výzkum – Teoretický seminář EPS www.vsfs.cz/?id=1046 ACTA VŠFS www.vsfs.cz/?id=1042 www.valencik.cz (Marathon)