Český jazyk v období staročeském (14., 15. století ) a v období humanistickém (16. století–1620)

1. Český jazyk v období staročeském (14., 15. století) a v období humanistickém (16. století–1620) UV3 P3 / 4. března 2014 PaedDr. Helena Chýlová, PhD., Katedra českého jazyka a literatury FPE ZČU V Plzni chylova@kcj.zcu.cz

2. Český jazyk v období staročeském (14., 15. století) • Přemyslovci poslední • Lucemburkové • Karel IV. • 1348 – UK • 1344 – povýšení biskupství na arcibiskupství

3. Jazykový stav • Koexistence češtiny, latiny, němčiny. • Němčina - jazyk panovnického dvora, částečně i šlechty, která se začala poněmčovat, a německého patriciátu. • Latina - tradiční funkce spisovného jazyka vzdělanců, v liturgii, v dílech s náboženskou tematikou, v právních textech, ale i v naučné literatuře (zejména v dějepisectví a v oborech univerzitního studia). • Čeština – jazyk domácí kultury – literatury, náboženského života, proniká do oblasti právnické i jiných vědeckých oborů, do oblasti administrativy. • Český kulturní dialekt se postupně mění ve spisovný jazyk. Funkční diferenciace spisovného jazyka. Vrchol v době Karla IV. • Tomáš Štítný ze Štítného. Bartoloměj z Chlumce zv. Klaret.

4. Hláskosloví • 14. století: • přehlásky ’u > i, ’ú > í: juh> jih, dušu> duši • diftongizace: ó > uo: bóh > buoh, kóň >kuoň (kůň) • ztráta jotace: ě > e: dušě > duše, týká se jen krátkého diftongu ě • vydělení jotace po retnicích: pěna, oběd, země • depalatalizace historická, výsledek: tvrdé a měkké, zanikají změkčené souhlásky • změny hlásek v proudu řeči: jehla, vydra, vovcě, jehně (agnus) • obouretné w se mění v retozubné: prawuda, prawda, pravda; dvojice f-v

5. Hláskosloví • 15. století: • diftongizace ý > ej:mladý > mladej, mlýn > mlejn, a diftongizace ú > ou: nesú > nesou, túha > touha; • monoftongizace diftongu ie, který se v předchozím období vyvinul z dlouhého ě, ie > í (viera > víra); rozdíl: Věra – víra, sběr – sbírat, řídit – ředitel –řidič • monoftongizace diftongu uo, který byl výsledkem vývoje hlásky ó, uo > ú (zaznamenáváno grafémem ů, např. bouh > búh) • úžení é >í: zelé >zelí, kamének >kamínek, polévka>polívka • šč>šť: ščestí > štěstí

6. Spřežkový pravopis • 2 typy, ve 14. století. • comaar, wass, czo, gdys, boziena • Dnes: ch • Diakritický pravopis: nabodeníčko krátké adlouhé • De orthographia Bohemica(z okruhu Husova, 1406–1412?, asi 1411)

7. Morfologie • Výchozí situace (psl. stav - princip kmenový s prvními rysy diferenciace podle rodu, staročeština princip kmenový s výrazným rozrůzněním podle rodu) • * tříprvková stavba tvaru: kořen, kmenotvorný sufix(téma), koncovka • Pak zastírání této původní stavby • Vokalické kmeny (kmenotvorná přípona je tvořena samohláskou, vokálem): • -o-, -jo- kmeny (m., n.) – chlap, -a; oráč – a/ě; město, -a; moře, -ě/e; • -u- (m.) – syn, -u; • -a-, -ja- (m., f.) – žena, y; dušě/e –ě/e; sluha, -y, junoša, -ě; • -i- (m., f.) – kost, host

8. Morfologie • Konsonantické kmeny (kmenotvorná přípona je tvořena souhláskou, obvykle kombinací se samohláskou), v období staročeském postupný zánik, splynutí s vokalickými kmeny: • -n- (m., n.) – jmě, -ene; • -nt- (n.) – kuře, -ete; • -r- (f.) mati,-ere; dci/dcera, - eře – dcery; • -s- (n.) – slovo, slovese; • -v- (f.)– mrkěv, břěskěv; • -6jo- kmen (vznikne pračeskou kontrakcí): znamenie> znamen6je, dnes stavení. • Dominantními se stávají: • pro m. o-kmeny, jo-kmeny, • pro f. a-kmeny, ja-kmeny, i-kmeny, • pro n. o-kmeny, jo-kmeny, zachovány zůstávají nt-kmeny a 6jo- kmeny.

9. Morfologie • postupná přeměna od systému kmenového k rodovému, rod se stává organizačním principem české deklinace • rozvoj kategorie osobovosti • zachování duálu • rozvoj kategorie jmenného rodu (proces rodové integrace a diferenciace, vývoj kategorie životnosti/neživotnosti) • rozvoj kategorie vidu: koupit - kupovat, kopat – kopávat • systém slovesných tvarů pro vyjádření miulosti (včetně jednoduchých slovesných tvarů: aorist: bych, bychom, imperfektum – biech, bieše)

10. Syntax • zachovány staré skladebné prostředky (přechodníkové vazby, bezespoječné připojování vět) • neustálenost formy a významu spojek a spoj. Výrazů • postupný rozvoj – spolu s rozvojem prózy – složitých souvětí a vyjádření významových vztahů ve větách

11. Slovní zásoba • přejímání z němčiny (městské, šlechtické prostředí) - např. frejieř „milovník, záletník“, helmbrecht „prostopášník“, helbrechticě „světačka, nevěstka“, halže „řetěz na ozdobu hrdla“, folkovati „následovat“, pancieř „pancíř“, helm „přílba“, kropieř „pokrývka na koně“, krušit „kožešinový svrchní oděv“, věrdunk „početní míra označující čtvrtinu nějaké jednotky“, helméř, platnéř, puškař • přejímání z latiny - např. v oblasti právnické majestát „list královský“, karta „list, listina“, víza „ověření a potvrzení zápisu žaloby“ • rozvoj slovotvorného systému češtiny - rostoucí produktivita některých slovotvorných kategorií a slovotvorných typů kupec, kúpiti, kúpitel

12. Rozvoj české terminologie • Bartoloměj z Chlumce, řečený Claretus (Klaret) • Vokabulář gramatický (731 verš), Bohemář (981 verš)a Glosář (2688 veršů) se staly soudobou „encyklopedií“ vědy i praxe a zároveň shromáždily i dotvořily českou slovní zásobu oblastí vyučovaných na tehdejší artistické fakultě • Bohomluvna (teologie), nadpřiroznila (metafyzika), slovočtena (gramatika), Králemoc, Smrtonoš • Dnes: jepice, děloha, zlatohlav

13. Rozvoj knižní vrstvy spisovného jazyka • Překlady Bible, rozvoj mluveného jazyka – kazatelství, čeština jazyk bohoslužebný • Rozvoj terminologie: administrativní a právní, přírodních věd, především lékařství (nejdůležitější lékařské texty jsou spojeny s osobností Křišťana z Prachatic). Husitství dalo vzniknout terminologii vojenské, vznikají termíny jako píšťala, houfnice, tarasnice apod.

14. Čeština doby střední – období humanistické (16. století–1620) • Zdokonalování a propracování jazyka – větná stavba, slovní zásoba • Cíl: spisovný jazyk bohatý lexikálně (rozvinutá synonymie), schopný vyjadřovat jemné významové rozdíly (rozvinutá skladba), rytmický a eufonický • Obohacování i přijímáním cizích vlivů. vědomá péče o jazyk – práce teoretické (slovníky, mluvnice) • Počátky kodifikace • Rozvoji vzdělanosti – společenská potřeba: vzdělání se stává nezbytností v ekonomické činnosti, ve styku s úřady (společenská potřeba) • Síť škol – řídící postavení měla pražská univerzita – rozhodovala o obsazování učitelských míst, o obsahové stránce výuky, o organizaci vyučování

15. Čeština doby střední – období humanistické (16. století–1620) • Síť tiskáren • Od 70. let 15. stol. (Plzeň, Praha, Litomyšl, Náměšť) • Vznik psané normy jazyka v tiskařském úzu – humanistický pravopis • Označování č, ž, ř (diakritická znaménka), dlouhé í – ij, á, é literou s diakritickými znaménky, psaní souhlásky j literou g, po c, z, s se psalo y, spojka i se zapisovala literou y, ď, ť, ň se jako dnes označovalo ve slabikách jako dnes (dě …, di …), v se označovalo literou w, dvojhláska ou se označovala au • Rozvíjí se hlavně rovina syntaktická a lexikální

16. Syntax • Postupně se projevuje záliba ve složitých ciceronských periodách – úsilí o složitost větných celků. Antepozice neshodných přívlastků: předešlých časuov historie (Veleslavín). Postpozice přívlastků shodných: Když pak přišel čas porodu ženy jmenované…(Konáč). • Vkládání vět vedlejších do věty řídící. A račte Vaše Milost i toto věděti, že ktož tu řeč Erazmovu o bláznovství bude pilně čísti a rozjímati, mnohé užitečné a potřebné i zprávcom najde v ní věci. (Řehoř Hrubý). Užívání přechodníkových konstrukcí. …vykladači bedlivě a věrně … se snažovali: od slov a smysla pravého v Zákoně Božím zavřeného, na žádnou stranu se neuchylujíce… (Kralická bible – předmluva).

17. Syntax • Užívání pasiva – opisného trpného rodu. Postavení slovesa na konci větného celku: Aby všichni ti, kteří z cizích zemí posud do Království českého buď za obyvatele, aneb do měst za měšťany přijati jsou: děti své ihned z mladosti jazyku českému povinni byli dáti učiti, tak aby jsouce v Čechách rodilí a zrostlí, skutkem dokazovali, poněvadž jeden národ od druhého ničím tak jako jazykem rozeznán býti nemůže. (Usnesení generálního sněmu českých zemí z 5. června 1615). • Konstrukce nominativu či akuzativus infinitivem: …Viděl jsem je utrápené lidi býti (Komenský).

18. Slovní zásoba humanistické češtiny • Rozvoj. Užívání cizích slov a jejich přejímání. • Latina (učené, školské prostředí, administrativa, lékařství, právo): akademia, katedra, preceptor, akta, appelací, audiencí. • Románské jazyky (názvy vojenské, obchodní): armáda, regiment, oficír, jenerál, kapitán, kurýr, kvartýr. • Němčina (konverzační jazyk, názvy řemesel):pergmistr, handlovat, havíř, verkpaňk, hoblík, foch, fortel, z gruntu. • Tvoření nových slov: jen některé slovotvorné typy. Deverbativní adjektiva s příponou -itý (určený – určitý den, náležitý, složitý), na –tedlný (srozumitelný, neuhasitelný). Slovesa opětovací (honívati, chodívati).

19. Práce o jazyce • Mluvnice • 1533: Beneš Optát, Petr Gzel, Václav Filomates: Náměšťská mluvnice. • Části náměšťské mluvnice – Ortografia. Etymologia. Neúplný pokus o gramatiku – nejsou paradigmata. Určena Čechům. • 1571: Jan Blahoslav:Deklarací na Grammatikučeskou • Podnět k napsání – gramatika náměšťská. Postup – opisuje text náměšťské mluvnice, komentuje, opravuje, glosuje, doplňuje. Přidání některých věcí k Gramatice české příhodných: připojuje vlastní rady, jak by se mělo česky správně psát. • Úcta k tradici. Výklady stylové. Pozornost dialektům.

20. Práce o jazyce • 1603: Vavřinec Benedikti z Nudožer: Gramaticaebohemicaelibri duo • Systematická mluvnice: 1. kniha – morfologie, úvodní poznámky o pravopisu a výslovnosti, 2. kniha – skladba. • Při kodifikaci se opírá o nejlepší jazykové texty – Bible Kralická, ale také o živou řeč. (Např. připomíná ý, ale i ej, é, ale i í – ve tvarech adjektiv – dobrýho, zavrhuje duál, připomíná složené tvary adjektiv přivlastňovacích). • Slovníky • Daniel Adam z Veleslavína • Nomenclatorquadrilinguis (1598) – shrnutí čes. slovní zásoby (čeština, latina, řečtina, němčina) • Silva quadrilinguis (1598) – abecedně řazeno

21. Jazyková situace • Čeština – jazyk národní i jazyk státní. • Bohatě výrazově diferencovaná, ustálená po stránce gramatické, zejména syntaktické. • Významně rozvinutá po stránce slovníkové (synonyma, antonyma), internacionalizuje se (vlivem latiny, ale i dalších jazyků). • Vyspělost je dokládána stylovou růzností: jazyk odborných, např. právnických děl (Viktorin Kornel ze Všehrd O právech, súdiech a dskách Země české knihy devatery) na straně jedné a jazyk Bible kralické na straně druhé. • Expanze češtiny – Polsko, Horní Slezsko, Uhry.

22. Textové ukázky – staročeské Alexandreida (konec 13. stol.) Kněz Alexander v tu dobu, spade v velikú sirobu. Otčíka juž nejmiějieše, matky také nevidieše; jedno mieše mistra svého, najvěčieho světa seho, jemuž jej byl král poručil,by jej čsti, múdrosti učil. Mějieše v sobě smysl mladý, neumě sobě dáti rady.

23. Textové ukázky – staročeské Dalimilova kronika (zač. 14. stol.) Znaji to, že mladý, ač i řiedko, múdrý bývá, ale věz to, že mladý řiedko múdrosti užívá; nebo obyčěj činí dobré řemeslo a časté slúženie mistrovství jest nalezlo. Pro to starý obyčějě a zkušenie móž užiti a tiem mladý nemóž starému roven býti.

24. Textové ukázky – staročeské Jan Hus: Výklad Viery, Desatera a Páteře (1412) … též nynie hodni by byli mrskánie Pražané i jiní Čechové, jenž mluvie odpoly česky a odpoly německy, řiekajíc: tobolka za toboƚka, liko za ƚyko, hantuch za ubrusec, šorc za zástěrku, knedlík za šišku, renlík za trérožku, pancieř za krunýř, hunškop za koňský náhlavek, marštale za konnici, mazhaus za svrchní sieň, trepky za chódy, mantlík za pláštiek, hauzsknecht za domovní pacholek, forman za vozataj.

25. Textové ukázky – humanistické Viktorin Kornel ze Všehrd (1501) Neb nenie (jazyk český) tak úzký, ani tak nehladký, jakož se některým zdá. Hojnost a bohatstvie jeho z toho móž poznáno býti, že což koli řecky, což koli latině (o němčině nic nynie nepravím) móž povědieno býti, to též česky. A nenie těch knih žádných řeckých ani latinských (leč bych se já, milostí jazyka svého pojat jsa, mýlil), aby v český obráceny býti nemohly.

26. Textové ukázky – humanistické Jan Blahoslav (1571) K vlastnosti slov šetření také mi se vidí, že příleží i toto ještě znáti, kde, kdy, komu etc. T. na kterém místě, který čas, jaké osobě, kterých neb jakých slov užívati sluší = observare decorum. Nebo jinak mluví sedláci v krčmě, jinak řemeslníci na verštatě, jinak řečník před právem, jinak pán poddaným etc., jinak kazatel shromážděným všechněm lidem etc.

27. Bible Kralická • 1579 – 1593 – šestidílka • 1596 – jednodílka

28. Děkuji za pozornost.