Dělení svalů, zásady pro uvolňování a protahování

1. Dělení svalů, zásady pro uvolňování a protahování

2. Základní rozdělení a pojmy Rozdělení svalů podle svaloviny: • příčně pruhovaná svalovina - kosterní svalstvo • hladká svalovina - vnitřnosti • srdeční svalovina – srdce Našim předmětem zájmu bude kosterní svalstvo.

3. Kosterní svalstvo • Kosterní svaly jsou aktivním orgánem pohybové činnosti a společně s kostrou, s jejími chrupavkami, vazy a klouby ( pasivní podpůrná část pohybové soustavy ) tvoří nedílný celek. • Na rozdíl od hladkého a srdečního svalu je tato svalová tkáň velice úzce vázána na vzruchy z centrální nervové soustavy, jejichž odpovědí na dané podráždění je mechanický projev svalové činnosti - vlastní kontrakce - stah svalu.

4. Mikroskopická stavba svalu • Základní anatomickou jednotkou kosterního svalu jsou jednotlivá svalová vlákna. • Počet svalových vláken ve svalu závisí na jeho velikosti, u člověka to může být 10 tisíc – 1 milion. Svalová vlákna jsou buňky dlouhé cm až dm o průměru 10 – 100 µm. • Vlákna se dále spojují do snopečků, snopečky ve snopce a ty pak ve sval (musculus). • Jednotlivé snopečky a snopce jsou obaleny vazivem, ve kterém probíhají nervová vlákna a cévy. Celý sval je pokryt vazivovým obalem – fascií. • U svalu rozlišujeme část masitou - bříško a část šlašitou - šlachu. Pomocí šlach se sval upíná na kosti.

5. Makroskopická stavba svalu U svalu rozlišujeme části: • masitou - bříško a hlava • šlašitou - začátek a úpon Pomocí šlach se sval upíná na kosti.

6. Rozdělení podle směru pohybu • agonista - působí ve směru pohybu • antagonista - působí proti směru pohybu • synergisté - spolupracují s agonisty, ale nejsou schopny vykonávat pohyb samostatně • fixační svaly - umožňují daný pohyb tím, že zpevňují ostatní části těla

7. Rozdělení podle typu pohybu • ohybač = flexor • natahovač = extenzor • přitahovač = adduktor • odtahovač = abduktor S touto terminologií se setkáme hlavně v posilovacích, kompenzačních a protahovacích cvicích.

8. Rozdělení podle typu vláken Rozlišujeme dva krajní typy svalových vláken s rozdílnou strukturální, biochemickou a funkční podstatou: • tónická - červená, pomalá, oxidativní • fázická - bílá, rychlá, glykolitická Každý sval obsahuje vlákna tonického a fázického charakteru, jejichž zastoupení je v jednotlivých svalech různé a individuální. "Fázické" svaly (zjednodušený pojem pro svaly s převahou fázických vláken) plní převážně hybnou-fázickou funkci a "tonické" svaly (zjednodušený pojem pro svaly s převahou tónických vláken) převážně tonickou funkci.

9. Uvedené svalové skupiny s rozdílnou funkční podstatou zajišťují dvě základní funkce pohybové soustavy, které od sebe nelze oddělovat: • statická= posturální funkce, která vytváří oporu pro následný pohyb a je nezbytným předpokladem pro efektivní a účelná pohyb. Tuto převážně tónickou, fixační úlohu, spočívající v držení celého těla či jeho jednotlivých částí, vykonávají svaly uložené hlouběji u osy těla. • dynamická funkce, která spočívá ve vlastním provedení pohybu. Hlavní podíl mají svalové skupiny uložené více na povrchu těla. Tato dynamická složka vždy navazuje na statickou.

10. Svalové skupiny s převahou tónických vláken: • přizpůsobené pro statickou ( posturální ) funkci a pomalou pohybovou činnost nižší intezity vytrvalostního charakteru • odolnější vůči námaze, snadněji se po námaze zotavují • tendence k nadměrnému zvyšování klidového napětí - hypertonii, což vede ke zkracování • tyto svaly je nutno uvolňovat a protahovat • snadno, až nadměrně - hyperaktivní , se zapojují do pohybových programů a mnohdy až nesprávně nahrazují práci oslabených svalů z druhé skupiny

11. Svalové skupiny s převahou fázických vláken: • podmiňují činnost maximální a submaximální intenzity, kontrahují se velice rychle a jsou velice rychle unavitelné • jsou v jistém slova smyslu protihráči svalů posturálních. • nižší klidové napětí - hypotonie vedoucí k oslabování • tyto svaly je tedy třeba hlavně posilovat • jejich sklon k nedostatečnému zapojování do pohybových vzorců - hypoaktivita vede k potřebě vědmé kontroly jejich zapojování

12. Rozdělení kosterních svalů podle umístění • svaly hlavy ( musculicapitis ) • svaly krční ( Musculicolli ) • svaly horní končetiny ( Musculimembrisuperioris ) • svaly ramenní a lopatkové • svaly paže • svaly předloktí • svaly ruky • svaly zádové( musculidorsi ) • svaly hrudníku( musculithoracis ) • svaly břišní ( Musculiabdominis ) • svaly dna pánevního ( diaphragmapelvis ) • svaly dolní končetiny ( musculimembriinferioris ) • svaly kyčelního kloubu – předení a zadní strana • svaly stehenní • svaly bércové ( a lýtkové ) • svaly nohy

13. Rozdělení podle polohy • anteriorní, ventrální = přední • posteriorní, dorzální = zadní • laterální = postranní, boční

16. Zásady pro uvolňování a protahování • Správná volba základní polohy - protahovaný sval by měl být dobře relaxován (uvolněn), neměl by být zapojen při udržování zvolené polohy. Poloha by měla být zvolena taková, aby umožnila fixaci části těla, na který se upíná hlavní úpon protahovaných svalů. • Vycházet z nejnižším stabilizovaných poloh a volit nejjednodušší cviky, které nenutí cvičence k fyzické aktivitě, ale umožňují veškeré soustředění na provedení cviku.

17. Cviční zaměřit na tu část, kde chceme dosáhnout protažení. • Volit pomalé pohyby, které umožní soustředění a plné vnímání pohybu a opravování pohybu. • Ve fázi dosažení krajní polohy akcentovat (klást důraz výdrž k odstranění napínacího reflexu a umožnit svalu, aby se zadaptoval na protažení. • Protahovací fázi udržovat pod stálou, vědomou kontrolou. • Protažení nesmí vyvolávat bolest, jen pocit tahu. • Využitím pohybu očí je známá skutečnost, že při pohledu vzhůru a vdechu se napětí svalu zvyšuje, při pohledu dolů a výdechu se prohlubuje útlum.

18. Strečink • K protahování jde použít také strečinku, kde se také uplatňují všechny vypsané zásady. • Strečinku využíváme když: - chceme protáhnout zkrácené svaly, - ovlivnit pohyblivost v kloubech, - zvětšit pružnost svalů a šlach, - při zlepšení koordinace pohybu, • navození celkového uvolnění. • Vždy se řídíme zásadou, že se začíná od nejjednodušších cviků a v nejméně náročných polohách. Musíme dbát na přesné provádění cviku v pomalém rytmu.

19. Shrnutí zásad protahování: • Při protahování nikdy nesmí dojít ke švihavému pohybu, protahujeme se vždy pozvolna a pomalu. Švihavým pohybem naopak docílíme jenom většího zkrácení protahovaného svalstva a ještě navíc hrozí riziko zranění. • Protahování vždy musí trvat minimálně 15 a více vteřin. • Sval, který protahujeme nikdy nesmí být zatěžován, musí být tedy uvolněný. • Při protažení (uvolnění) svalu vždy vydechujeme. • Vždy musíme svaly nejprve zahřát, pak až můžeme provádět strečink. • Při protahování nesmíme hned sval nutit do extrémního protažení, nesmíme nikdy chodit přes bolest. To znamená, že nejprve sval protáhneme do fáze, kdy nás mírně táhne, zde vydržíme alespoň výše uvedených 15 vteřin nebo více a pak povolíme a znovu protahování opakujeme, až dojdeme do fáze kdy už nás ani větší protažení nijak extrémě netahá. Při nuceném protahování přes bolest naopak může dojít k ještě většímu zkrácení svalu.

20. Vyšetření funkce svalů s tendencí ke zkrácení • změříme pasivní pohyb v kloubu v takové pozici a v takovém směru, abychom zachytili pokud možno izolovanou, přesně determinovanou svalovou skupinu. • Při vyšetření musíme zachovávat přesně výchozí polohy, dokonalé fixace a směr pohybu

21. Postup při testování svalů s tendencí ke zkrácení: • testovací pohyb provádíme zcela uvolněně, • snažíme se dosáhnout pasivním způsobem krajního rozsahu pohybu v kloubu, • v krajní poloze testující sleduje dosažený rozsah pohybu, • v průběhu testování i v konečné poloze testující sleduje, zda se neobjevily některé z kompenzačních hybných mechanismů, • sval je zkrácen v případě, že cítíme v testovaném svalu tah a současně nesplňuje požadovaný rozsah pohybu

22. Testované svalové skupiny • Hodnocení délky hlubokých svalů šíjových • Hodnocení délky horní části trapézového svalu • Hodnocení délky prsních svalů • Hodnocení délky vzpřimovačů páteře • Hodnocení délky čtyrhranného svalu bederního • Hodnocení délky ohybačů kyčelního kloubu a napínače povázky stehenní

23. Použitá literatura • Bursová, M. (2005). Kompenzační cvičení. Praha: Grada. • Buzková, K. (2006). Strečink Praha: Grada. • Čermák, J. et al. (1992). Záda už mě nebolí, Praha. • Haladová, E., & Nechvátalová, L. (1997). Vyšetřovací metody hybného systému. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví. • Hálková, J. et al. (2001). Zdravotní tělesná výchova. [Speciální učební texty I. část - obecná]. Praha: Česká asociace Sport pro všechny. • Hošková, B., & Matoušová, M.(2000). Kapitoly z didaktiky zdravotní tělesné výchovy. Praha: Karolinum. • Janda, V.(1996). Funkční svalový test. Praha : Grada Publishing. • Kabelíková, K., & Vávrová, M. (1997). Cvičení k obnovení a udržení svalové rovnováhy (průprava ke správnému držení těla). Praha: Grada Publishing. • Kolář, P. et al. (2009). Rehabilitace v klinické praxi. Praha: Galém. • Kyralová, M., & Matoušková, M. (1995). Zdravotní TV, Sport pro všechny, Praha. • Kyralová, M., & Matoušová, M. (1995). Zdravotní TV, 2. část, Sport pro všechny, Praha. • Novotná, H.(2001). Děti s diagnózou plochá noha. Praha: Olympia. • Lewit, K. (2003). Manipulační léčba v myoskeletální medicíně. Praha: Sdělovací technika. • Přidalová, M., & Riegerová, J. (2002). Funkční anatomie II. Olomouc: Hanex.. • Rašev, E. (1992). Škola zad. Praha: Direkta. • Riegerová, J., & Ulbrichová, M.(1993). Aplikace fyzické antropologie v TV a sportu (příručka funkční antropologie). [Učební texty]. Olomouc: Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury. • Schreiber et al. (1998). Funkční somatologie. Jinočany: H & H. • Syslová, V. et al.(2003). Zdravotní tělesná výchova. [Speciální učební text II. část - zdravotní tělesná výchova při jednotlivých druzích oslabení]. Praha: Česká asociace Sport pro všechny. • Tanner, J. (1995). Co s bolavými zády. Bratislava: Perfekt. • Véle, F. (2006). Kineziologie: přehled klinické kineziologie a patokineziologie pro diagnostiku a terapii poruch pohybové soustavy. Praha: Triton.