Mezinárodní vztahy

1. Mezinárodní vztahy Írán Drahoslava Chárová OV-ZE

2. Írán po 2. světové válce • Dne 24. srpna1941 vtrhla sovětská a britská vojska do Íránu, oficiálně neutrálního státu, a donutila Rezu Šáha k rezignaci ve prospěch mladého prince Muhammada Rezy Pahlavího. Sám Rezá odešel do exilu, kde roku 1944 zemřel. Ve dnech 28. listopadu až 1. prosince1943 se konala v íránském hlavním městě Teheránská konference za účasti Roosevelta, Churchilla a Stalina. Okupační jednotky zůstaly v zemi po celou dobu války. • Roku 1951 jmenoval šáh předsedou vlády nacionalistického politika dr. Muhammada Mosaddeka, jehož vzápětí potvrdil i parlament. Mosaddek se stal enormně populárním znárodněním Anglo-íránské ropné společnosti (Anglo-Iranian Oil Company, později British Petroleum), kontrolující těžbu ropy v zemi. V reakci na to uvalila Británie embargo na íránskou ropu a začala osnovat svržení Mosaddeka. Členové britské Secret Intelligence Service přesvědčovali USA v čele s prezidentem Eisenhowerem, že Mosaddeka drží u moci íránská komunistická strana TÚDE. Roku 1953 prezident Eisenhower schválil operaci Ajax zaměřenou proti Mosaddekovi, jejíž provedení bylo svěřeno CIA.

3. Írán po 2. světové válce • Navzdory mnoha obtížím, jimž CIA čelila, se Kermitu Rooseveltovi mladšímu z americké ambasády v Teheránu podařilo tajnou operaci uvést do chodu. Byli najímáni Íránci, aby protestovali proti Mosaddekovi a sráželi se s premiérovými přívrženci. Zastánci a odpůrci monarchie se násilně napadali v ulicích, přičemž zahynulo téměř tři sta osob; samotnému šáhovi nezbylo nic jiného než uprchnout do exilu. Krize vyvrcholila státním převratem, v jehož průběhu ostřelovaly tankové jednotky, podporující šáha, soukromý dům předsedy vlády. Mosaddek se vzdal a byl zatčen 19. srpna1953. Byl souzen pro velezradu a odsouzen ke třem letům vězení. • Muhammad Rezá Pahlaví se vrátil k moci posílený a jeho vláda se v následujících letech stávala čím dál více autokratickou. Se silnou podporou USA a Británie modernizoval šáh íránský průmysl, ale zároveň potíral všechny formy politické opozice svou tajnou policií SAVAK. ÁjatolláhRúholláh Chomejní se stal aktivním kritikem šáhovy "bílé revoluce" a veřejně odsuzoval vládu. Chomejní, populární v náboženských kruzích, byl zatčen a vězněn po 18 měsíců. Po svém propuštění v roce 1964 pak veřejně kritizoval vládu Spojených států. Šáh na popud generála Hasana Pákrávána poslal Chomejního do exilu, aby ho zbavil domácí základny. V Turecku a poté v Iráku pokračoval ajatolláh v ostré kritice šáhovy politiky.

4. Islámská revoluce • Od konce roku 1977 začaly v Íránu nabývat na intenzitě protesty proti šáhovi a jeho autokratické světské prozápadní politice. V prosinci 1978 vyšly do ulic milióny lidí, což zcela paralyzovalo chod ekonomiky – krize se vyhrotila. Šáh opustil zemi v půli ledna 1979 a o dva týdny později se vrátil z exilu ájatolláh Chomejní za vášnivých ovací davů. Konečný pád starého režimu přišel 11. února1979, kdy guerilly povstalců zvítězily nad regulérními jednotkami armády v tvrdých pouličních bojích. Poté co se většina Íránců vyslovila v referendu pro zřízení islámské republiky, byla 1. dubna oficiálně proklamována nová forma státního uspořádání. • Revoluce z roku 1979 byla šíitsko-islámská a přeměnila Írán v konzervativní teokratický stát. Ukončila blízké politické, sociální a kulturní vztahy s Evropou i USA. Chomejní se svými stoupenci usiloval o realizaci vize islámského státu, založeného především na právu šaría. V unikátní íránské teokratické ústavě je zakotvena funkce duchovního vůdce, rahbara, který má silnější pozici než nominální hlava státu, prezident. Prvním duchovním vůdcem se stal Chomejní.

5. Islámská revoluce • Z hlediska lidských práv si nový režim počínal nemilosrdně. Veškerá opozice byla umlčena, řada intelektuálů uvězněna a ženám bylo nařízeno nosit šátek. K tomu přistupovala i nenávistná rétorika vůči domnělým nepřátelům islámu, doma i v zahraničí. • Vztahy mezi Íránem a USA se po revoluci staly hluboce nepřátelskými. Dne 4. listopadu1979 se skupina islámských bojovníků vydávajících se za studenty zmocnila personálu amerického velvyslanectví v Teheránu a obsadila areál ambasády. Jejich mluvčí jako důvod udali, že tamní zaměstnanci chystali svržení revoluční vlády, stejně jako to CIA udělala roku 1953 Muhammadu Mosaddekovi. Íránská vláda včetně Chomejního se za bojovníky postavila a předložila USA řadu požadavků, mj. i žádost o vydání šáha, který tehdy pobýval ve Spojených státech. Nakonec byla část rukojmí propuštěna, zbylých 52 osob však bylo drženo v zajetí až do ledna 1981, kdy došlo k dohodě urovnávající íránsko-americké finanční pohledávky. Snahy americké administrativy osvobodit rukojmí dříve ztroskotaly.

6. Íránsko-Irácká válka • Mezitím propukl konflikt se sousedním Irákem, jemuž předcházela řada provokací na obou stranách. Irácký vůdce Saddám Husajn si od něj sliboval posílení pozice své země v regionu, teheránští činitelé zase popichovali irácké šíity proti světské vládě v Bagdádu a snažili se vyvézt revoluci do zahraničí. Formální záminkou k válce se stalo užívání důležité vodní cesty na řece Šatt al-Arab, tedy o revizi tzv. alžírské smlouvy z roku 1975. Podle ní měla svrchovaná práva na využívání toku připadnout Íránu, pokud jeho představitelé přestanou podporovat kurdské povstalce na severu Iráku. • Válka začala 2. září1980 iráckým útokem na Chúzistán, provincii obývanou íránskými Araby, od nichž si Bagdád sliboval podporu. Přestože se jednotkám Saddáma Husajna zpočátku dařilo využít své převahy a momentu překvapení, do roku 1982 íránští bojovnící vytlačili iráckou armádu zpátky za hranice. Chomejní odmítl příměří nabídnuté Irákem a požadoval velké odškodnění, sesazení Saddáma Husajna a jeho souzení za zločiny proti lidskosti. Dalších šest let pak probíhaly zdlouhavé boje, provázené útoky na tankery v Perském zálivu, a teprve roku 1988 se Chomejní rozhodl „vypít otrávený pohár“ a přistoupit na příměří zprostředkované Spojenými národy.

7. Íránsko-Irácká válka • Během íránsko-irácké války byly zabity tisíce íránských civilistů a vojáků iráckými chemickými zbraněmi. Irák finančně a materiálně podporoval Egypt, arabské státy v Perském zálivu, Sovětský svaz a země Varšavské smlouvy (včetně ČSSR), Spojené státy (od roku 1983), Francie, Velká Británie, SRN, Brazílie a Čína (která však prodávala zbraně také Íránu). Tyto státy poskytovaly Iráku i know-how, zpravodajské informace, komponety pro chemické zbraně a další druhy vojenské pomoci. Hlavními spojenci Íránu byly Sýrie, Libye a Severní Korea. S více než 100 000 oběťmi chemických zbraní je Írán na druhém místě žebříčku zemí nejvíce postižených zbraněmi hromadného ničení – hned po Japonsku. Celkový počet íránských obětí války se odhaduje na 500 000–1 000 000.

8. Současný vývoj • Rúholláh Chomejní zemřel nedlouho po ukončení íránsko-irácké války v roce 1989 a jeho nástupcem se překvapivě stal Alí Chameneí, mající v šíitské hierarchii spíše nižší postavení. Chameneímu od počátku chyběla autorita mezi islámským duchovenstvem a charisma vůdce, třebaže byl ihned jmenován ájatolláhem. Na významu naopak získal úřad prezidenta, na nějž přešly pravomoce zrušené funkce předsedy vlády – v červenci 1989 jím byl zvolen Alí Akbar Hášemí Rafsandžání. • V íránském vedení převážili v devadesátých letech pragmatici, kteří kladli důraz na rozvoj ekonomiky a snažili se vymanit zemi z mezinárodní izolace, způsobené tvrdou islamistickou rétorikou z předchozích let. Díky nim se Írán vyhnul účasti na válce v Perském zálivu, konfliktu, který postavil nepřátelský Irák takřka proti celému světu. Konzervativní část íránských politiků sice nadále zdůrazňovala své obavy, že půjčky a investice ze zahraničí mohou přivést Írán do závislosti na Západu a ohrozit samotné základy revoluce, ale jejich hlas měl mnohem menší váhu než v dřívější době. O tom, jak smýšlí íránská veřejnost, dosud z rozhodovacího procesu v podstatě vyloučená, podaly důkaz prezidentské volby z roku 1997, v nichž s přehledem zvítězil umírněný duchovní Muhammad Chátamí, někdejší ministr kultury.

9. Současný vývoj • Chátamímu se postupně podařilo prosadit některé reformy (větší svoboda tisku atd.), rozsáhlejším změnám však bránila vlivná Rada dohlížitelů, složená převážně z konzervativců. Tento pat nezměnily ani parlamentní volby v roce 2000, v nichž opět triumfovaly proreformní síly. • Neschopnost reformistů prosadit demokratizaci společenského uspořádání vedla v Íránu k jisté rezignaci, projevující se nízkou účastí ve volbách. Roku 2004 se parlamentních voleb zúčastnilo jen 50,7 % oprávněných voličů, přičemž Rada dohlížitelů předtím ještě vyškrtla z kandidátních listin 2500 osob, zejména z řad reformistů.[1] Chátamího druhé prezidentské období končilo roku 2005 a o úřad prezidenta začal znovu usilovat Rafsandžání, který se navenek prezentoval v reformistickém a otevřeném duchu. Ale Rafsandžánímu se nepodařilo získat v prvním kole voleb většinu a do druhého kole tak postoupil spolu s ním úřadující starosta Teheránu Mahmúd Ahmadínedžád, známý svými tvrdými výroky na adresu Izraele a Západu. Ahmadínedžád získal v druhém kole 62 % hlasů a stal se šestým prezidentem Íránu. • Od Ahmadínedžádova zvolení vzrůstá napětí mezi Íránem a Spojenými státy, především v souvislosti s íránským jaderným programem. Teheránští představitelé tvrdí, že jejich výzkum jaderné energie nikoho neohrožuje, administrativa ve Washingtonu však věří v opak

10. Konec • Prezentaci vytvořila Drahoslava Chárová • OV-ZE • UČO 160441