SPOR O ČESKÝ TĚŠÍN

1. SPOR O ČESKÝ TĚŠÍN

2. Československo-polský spor o Těšín Toto území často měnilo majitele již za vlády rodu Přemyslovců. Po rozpadu Velkomoravské říše jej ovládla česká knížata, již zmiňovaného rodu Přemyslovců. Dále pak spadala pod moc Polska po polské invazi do Čech vedené knížetem Boleslavem Chrabrým. 10.stol Začátkem 11. století jej opět získal pro český stát zpět Břetislav I. , ale ne na dlouho, jelikož po zhruba 20ti letech připadlo opět polské straně a to rodu Piastovců. Při krizi, s níž se potýkal Polský stát na přelomu 13. a 14. století se stát rozpadal na menší samostatné celky. Těšínský kníže Kazimír I. Toto území daroval roce 1327 českému králi Janu Lucemburskému, a ten mu toto území ještě téhož roku věnoval jako léno. Roku 1335 byla pak stvrzena lenní zavislost Těšína na Českém království Polským králem Kazimírem III. Velikým a Janem Lucemburským Dále pak toto území měnilo majitele stejným tempem, ale k určitému vyhrocení této situace došlo mezi léty 1918-1958 kdy byl tento spor urovnám.

3. Po rozpadu rakousko-uherska se těšín stal opět předmětem sporu. Opět si na toto území kladly nárok obě strany. Polsko začalo jednat rychleji. Polští poslanci z TěšínskaJózefLondzin a TadeuszReger jednali na ohlasy polského obyvatelstva, které zde zabíralo věštinu a poté poslanec Jan Michejda. 12. října 1918 na schůzi v Těšíně se se zástupci polských politických stran usnesli na příslušnosti Těšínska k Polsku. Byl ustaven Polský národní výbor pro Těšínsko (Rada NarodowaKsięstwaCieszyńskiego), který Těšínsko prohlásil za součást Polska, odzbrojil rakousko-uherské posádky a vojensky tak většinu Těšínska v noci z 31. října na 1. listopadu 1918 obsadil. Teprve  až 29. října 1918 reagovala česká strana tím že, byl ustaven český Národní výbor pro Slezsko, který 1. listopadu 1918 rovněž prohlásil, že přebírá vládu nad celým Slezskem, včetně celého Těšínska. ČSR argumentovalo již výše zmíňěnou lení závsilostí z roku 1327 a dále pak národními a strategickými důvody. Těšínsko pro nás bylo důležitým opěrným bodem a rovněž se zde vyskytovaly velké zásobí černého uhlí a vedla zde železnice. Polsko usilovalo o toto území hlavně kvůli národnostním důvodům. Následovala dohoda, která rozdělila Těšín mezi oba národy. Dále pak vlády obou zemí že většina těšína připadne polsku a to z důvodů nráodnostních (měli tam více obyvatel). Polská strana byla tímto usnesením spokojená, česká však nikoliv. A proto si toto území podmanila ČSR vojenskou silou. Poté byla vymezena nová hranice, která již pro Česko byla daleko příznivější. Československu tak připadlo přibližně 56 % území a 68 % obyvatelstva. Další dohady se vedly i během 2. světové války. Mnohem důležitější je však ustanovení po válce. Po druhé světové válce začalo Polsko opět požadovat připojení i československého Těšínska k Polsku. Hlavním argumentem Polska byl požadavek na vytvoření polského národnostně homogenního státu, který by (poté, co bylo Polsko nuceno odstoupit Sovětskému svazu velkou část svých východních území, osídlených Bělorusy a Ukrajinci) ve svých hranicích zahrnoval všechny oblasti osídlené Poláky. Současně vznikly další československo-polské spory o bývalá německá území Kladska, Hlubčicka a Ratibořska, na kterých žila česká menšina, ale která Sovětský svaz předal do správy Polsku. Po mnoha bezvýsledných jednáních byla nakonec na zásah Sovětského svazu[ v roce 1947 podepsána mezi Československem a Polskem smlouva o přátelství a vzájemné pomoci. V souvislosti s jednáním o uzavření této smlouvy Československo zastavilo připravovaný odsun přibližně 6000 tzv. polských okupantů (Poláků, kteří se v československé části Těšínska usadili v době polského záboru v roce 1938). Podpis smlouvy zklidnil situaci, i když vzájemné napětí přetrvávalo. Ke zdrojům neklidu patřila rozsáhlá propagandistická kampaň, vedená z Polska a podněcující naděje místních Poláků na připojení celého Těšínska k Polsku Československo-polský spor o Těšínsko s konečnou platností ukončila Smlouva mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou o konečném vytyčení státních hranic, podepsaná veVaršavě 13. června 1958. Tato smlouva byla 17. října 1958 ratifikována Národním shromážděním Republiky československé, a to ústavním zákonem č. 62/1958 Sb. o konečném vytyčení státních hranic s Polskou lidovou republikou. Platnosti smlouva nabyla 14. února 1959.

4. Po mnoha bezvýsledných jednáních byla nakonec na zásah Sovětského svazu[ v roce 1947 podepsána mezi Československem a Polskem smlouva o přátelství a vzájemné pomoci. V souvislosti s jednáním o uzavření této smlouvy Československo zastavilo připravovaný odsun přibližně 6000 tzv. polských okupantů (Poláků, kteří se v československé části Těšínska usadili v době polského záboru v roce 1938). Podpis smlouvy zklidnil situaci, i když vzájemné napětí přetrvávalo. Ke zdrojům neklidu patřila rozsáhlá propagandistická kampaň, vedená z Polska a podněcující naděje místních Poláků na připojení celého Těšínska k Polsku Československo-polský spor o Těšínsko s konečnou platností ukončila Smlouva mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou o konečném vytyčení státních hranic, podepsaná veVaršavě 13. června 1958. Tato smlouva byla 17. října 1958 ratifikována Národním shromážděním Republiky československé, a to ústavním zákonem č. 62/1958 Sb. o konečném vytyčení státních hranic s Polskou lidovou republikou. Platnosti smlouva nabyla 14. února Další dohady se vedly i během 2. světové války. Mnohem důležitější je však ustanovení po válce. Po druhé světové válce začalo Polsko opět požadovat připojení i československého Těšínska k Polsku. Hlavním argumentem Polska byl požadavek na vytvoření polského národnostně homogenního státu, který by (poté, co bylo Polsko nuceno odstoupit Sovětskému svazu velkou část svých východních území, osídlených Bělorusy a Ukrajinci) ve svých hranicích zahrnoval všechny oblasti osídlené Poláky. Současně vznikly další československo-polské spory o bývalá německá území Kladska, Hlubčicka a Ratibořska, na kterých žila česká menšina, ale která Sovětský svaz předal do správy Polsku. Po mnoha bezvýsledných jednáních byla nakonec na zásah Sovětského svazu[ v roce 1947 podepsána mezi Československem a Polskem smlouva o přátelství a vzájemné pomoci. V souvislosti s jednáním o uzavření této smlouvy Československo zastavilo připravovaný odsun přibližně 6000 tzv. polských okupantů (Poláků, kteří se v československé části Těšínska usadili v době polského záboru v roce 1938). Podpis smlouvy zklidnil situaci, i když vzájemné napětí přetrvávalo. Ke zdrojům neklidu patřila rozsáhlá propagandistická kampaň, vedená z Polska a podněcující naděje místních Poláků na připojení celého Těšínska k Polsku Československo-polský spor o Těšínsko s konečnou platností ukončila Smlouva mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou o konečném vytyčení státních hranic, podepsaná veVaršavě 13. června 1958. Tato smlouva byla 17. října 1958 ratifikována Národním shromážděním Republiky československé, a to ústavním zákonem č. 62/1958 Sb. o konečném vytyčení státních hranic s Polskou lidovou republikou. Platnosti smlouva nabyla 14. února 1959.

5. Mapka důležitých demarkačních linií před rozdělením Těšína

6. Mapka rozděleného Těšína, tak jak jej známe dnes

7. Československo-polský spor o Oravu a Spiš • Opět jeden z dalších pohraničních sporů • Za dob Rakousko-Uherska bylo součástí Uherska. Po rozpadu RU si Polsko kladlo nárok na toto území a prosince roku 1918 již tyto území byly zabrány polskými vojenskými silami. Obě polské vojenské akce byly v rozporu se stanoviskem Dohody z 5. prosince 1918, ve kterém byla za demarkační linii Slovenska určena stará zemská hranice haličsko-uherská. Vzhledem k tradičnímu polsko-maďarskému spojenectví nebyly obě vojenské akce přijímány jednoznačně ani v samotném Polsku. Dohoda teda vydala rokzkaz,aby Polsko stáhlo své ozbrojené síly z Oravy i ze Spíše, ale i během těchto vyklízení došlo k výtržnostem a přestřelkám. V polovině ledna 1919 bylo prakticky celé území pod kontrolou ČSR. Hlavním centrem konfliktů byl Těšín, tudíž se veškeré veojenské síly soustředily právě zde. Velvyslanecká konference vydala rozhodnutí o československo-polských hranicích, včetně Oravy a Spiše, 28. července 1920. Na Slovensku byly požadavky Polska zohledněny v omezené míře. Polsko získalo 20 % území Oravy s obcemi Srnie, Podvlk, Harkabúz, Nižná Zubrica, Vyšná Zubrica, Oravka, Bukovina-Podsklie, Pekelník, Jablonka, Chyžné, Hladovka, Suchá Hora, Vyšná Lipnica a část Nižné Lipnice, a 4,2 % území Spiše (nyní tzv. Polská Spiš) s obcemi Nová Belá, Fridman s (osadou Falštin), Krempach, Tribš, Durštín, Čierna Hora, Jurgov, Repisko, Vyšné Lapše, Nižné Lapše, Nedeca, Kacvín a Lapšanka. • Po druhé světové válce si ČSR neklada nárok na části území Spíše a Oravy, tudíž došlo k poklidnému politickému rozdělení těchto území. Naopak občané proti předání těchto území polsku protestovali a přáli si, aby i nadale zůstali připojení ke Slovensku. Vyklizení území se neobešlo bez strážky Slovenských a Polských milicí. Nakonec těmto přestřelkám odzvonilo s příchodem Polské armády. To se stalo 17. července 1945.

8. Polski: Mapa przedstawiająca zmiany przebiegu granicy między dzisiejszymi Polską i Słowacją w pierwszej połowie XX wieku, wykonana 15 kwietnia 2006 roku. Legenda 1 - rejon miejscowości Skalité: 2 października 1938 - 21 listopada 1939 w granicach Polski 2 - Lipnica Wielka: 1918 - 12 marca 1924 w granicach Czechosłowacji, później przyłączona do Polski w zamian za terytorium oznaczone numerem 4; 21 listopada 1939 - 20 maja 1945 przyłączona do Słowacji; po 1945 do Polski 3 - północno-wschodnia Orawa (rejon Jabłonki): 1918 - 21 listopada 1939 w granicach Polski; 21 listopada 1939 - 20 maja 1945 do Słowacji; po 1945 w Polsce 4 - Głodówka (Hladovka) i Sucha Góra (Suchá Hora) - 1918 - 12 marca 1924 w granicach Polski, później przyłączona do Czechosłowacji w zamian za terytorium oznaczone numerem 2; 1 grudnia 1938 - 21 listopada 1939 do Polski; 21 listopada 1939 - 20 maja 1945 przyłączona do Słowacji; po 1945 do Słowacji 5 - skrawek zbocza Rysów o który toczył się spór węgiersko-galicyjski, rozstrzygnięty na korzyść Polski w 1902 roku; terytorium polskie 6 - Jaworzyna Spiska: od końca 1918 do 1919 w granicach Polski; od 28 lipca 1920 - 1 grudnia 1938 w granicach Czechosłowacji; 1 grudnia 1938 - 21 listopada 1939 do Polski; od 21 listopada 1939 w granicach Słowacji (Czechosłowacji) 7 - Polski Spisz: 28 lipca 1920 - 21 listopada 1939 w granicach Polski; 21 listopada 1939 - 20 maja 1945 do Słowacji; od 1945 roku do Polski 8 - Leśnica: od końca 1918 do 1919 w granicach Polski; 28 lipca 1920 - 1 grudnia 1938 w granicach Czechosłowacji; 1 grudnia 1938 - 21 listopada 1939 do Polski; od 1939 roku do Słowacji (Czechosłowacji)