Download
1 / 30
300 likes | 373 Views
Vývoj česko-německých vztahů v pohraničí. OSIDLOVÁNÍ POHRANIČÍ.
E N D
OSIDLOVÁNÍ POHRANIČÍ V roce 1930 žilo v pohraničí celkem 3 707 852 obyvatel, z nichž bylo 1 047 660 české nebo jiné než německé národnosti (28,3%) a 2 660 192 Němců (71,7%). Kromě jižního pohraničí, převážně zemědělského, bylo ostatní pohraniční území velmi hustě osídleno, takže při průměrné hustotě obyvatelstva v českých zemích 135 připadalo na 1 km2 pohraničního území 127 obyvatel.Dle odhadu se v roce 1938 do vnitrozemí přistěhovalo asi 400 000 Čechů. 1. května 1945 bydlelo v pohraničí přibližně 3 325 000 obyvatel, z nichž bylo asi 600 000 české a jiné než německé národnosti a 2 725 000 Němců.V době od května 1945 do května 1947 tak v celé republice došlo k úbytku obyvatelstva o 32,9 %.
OSIDLOVÁNÍ V TEORII Osidlování pohraničí můžeme rozdělit na zemědělské a ostatní. Pod „ostatním“ osidlováním chápeme organizaci příchodu novoosídlenců do měst a průmyslových oblastí. Obyvatelstva usazeného v těchto lokalitách se netýkalo rozdělování zemědělské půdy a kontrola hospodaření. Rozdělování bytového fondu a živností dělníkům a živnostníkům bylo pro místní úřady snazší než získání schopných zemědělců. Pohraničí bylo z pohledu zemědělství velmi důležitou oblastí. Nacházela se zde třetina orné půdy českých zemí, více než tři čtvrtiny luk a pastvin, většina vinic, více než třetina lesů, většina všech rybníků a vodních ploch vůbec. Stát samozřejmě nabyté bohatství nemohl sám spravovat, a tak vytvořil funkci národního správce. Tito lidé měli být prověření schopní zemědělci, živnostníci nebo dělníci. Hlavní motivací těchto adeptů byl ale fakt, že národní správce měl největší šanci získat přidělenou živnost či polnost do svého vlastnictví. Osidlovací úřad stanovil, že pokud se v určitém pohraničním kraji usadí alespoň ¾ počtu veškerého obyvatelstva ve srovnání s rokem 1930, bylo by možno pro onen kraj považovat osídlení za skončené. Této míry osídlení se leckde podařilo dosáhnout, ovšem pouze dočasně. Později muselo dojít k dalším dvěma vlnám osidlování.
OSIDLOVACÍ PRAXE 1945 - 1952 Největší nápor národních správců zemědělství směřoval v Čechách do okresů od Žatce přes Most, Bílinu, Litoměřice až k České Lípě. Na Moravě směřoval hlavní proud osídlenců do okresů Znojmo, Moravský Krumlov, Hustopeče a Mikulov. Na severní Moravě směřovali novoosídlenci hlavně do okresů Zábřeh, Moravská Třebová, Šumperk. Nejmenší zájem byl o okresy Kaplice, Český Krumlov, Tachov, Loket, Aš, Jeseník. Tyto okresy komunikačně hodně vzdálené, horské a nejméně úrodné nebyly ani určeny k individuálnímu osídlení, ale spíše k přeměně na souvislá pásma obhospodařovaná pastvinářskými družstvy. Celková rozloha konfiskované půdy byla 1 500 000 ha. Po oddělení usedlostí vhodných k osídlení od těch nevhodných (173 267), tedy skoro polovina, se dopracovalo ministerstvo zemědělství k celkovým počtům potřebných zemědělsky zdatných rodin v pohraničí. To znamenalo zhruba 300 – 400 tisíc pracovních sil. Do začátku léta 1946 se přihlásilo na 130 tisíc kvalifikovaných zemědělců. Vládl zřejmý nedostatek zemědělského obyvatelstva, které mělo přijít z vnitrozemí. Toto zjištění odstartovalo doosidlování pohraničí reemigranty. Nejpočetnější skupinu (26 908 osob) zahraničních krajanů, kteří přišli do pohraničí tvořili volyňští Češi. Další, méně početné skupiny přišly z Polska, Francie, Bulharska, Maďarska, Jugoslávie a z jiných míst bývalého SSSR nežli z Volyně. Na konci roku 1952 v pohraničí žily ve srovnání s rokem 1930 pouze 2/3 obyvatel. Zpětný migrační proces (= vysoká migrace zpět do vnitrozemí) se počátkem 50. let trochu zastavil. Vývoj obyvatelstva byl regionálně velmi nerovnoměrný. V některých oblastech, hlavně v pohraničních zemědělských okresech, nadále docházelo k úbytku populace. Svou roli zřejmě sehrála kolektivizace na počátku 50. let. Naopak přírůstek obyvatelstva můžeme sledovat zejména v industrializovaných regionech severních Čech, severní Moravy a Slezska.
OSIDLOVÁNÍ V 50. – 60. LETECH Od sčítání obyvatelstva v roce 1950 do konce roku 1952 se počet obyvatelstva znovu zvýšil. Přesto i v tomto období došlo k migrační ztrátě. Migrační ztráta v období 1947 – 1950 však byla větší a činila měsíčně kolem 1170 osob. Hlavními důvody pro odchod z pohraničí byla ztráta soukromého vlastnictví v roce 1948, zrušení průmyslových výrob, kulturně a společensky nestabilní prostředí. Již na začátku 50. let začal stát likvidovat opuštěné a vyloupené stavby, které stály všude v pohraničních oblastech. Byly to obytné domky, chaloupky nebo tovární haly. Na konci 50. let stále zůstalo stát mnoho podobných staveb, které bylo potřeba „vyřešit“. Vláda se tedy rozhodla všechny opuštěné a zchátralé stavby v pohraničí, které dosud stály, zbourat. Důvodem bylo konání 2. celostátní spartakiády, jejíž úpravnost a symboliku spokojenosti nesmělo nic narušovat. V první etapě těchto demolic bylo do září 1959 zlikvidováno více než 17 000 objektů. Ve druhé etapě bylo zlikvidováno dohromady 17 615 staveb. Tyto akce vykonávaly většinou celé roty se zázemím těžké techniky. Vytipované domy byly zbourány do úrovně 1 metru nad zemí.
TRENDY V OSIDLOVÁNÍ V 60. A 80. LETECH V 60. až 80. letech probíhalo osidlování spíše lokálně, se zřetelem ke stabilizaci jednotlivých okresů nebo z důvodu navyšování výroby. Nadále se projevoval úbytek obyvatelstva. Ten probíhal nejen v pohraničí, ale na venkově obecně. Uvolněné domy se rychle staly vlastnictvím rekreantů, kteří pomohli zachránit původní podobu sídel, někde i celých obcí. Negativním dopadem pro hybatele pohraničí ale byl nedostatek volných domů či bytů pro mladé, kteří v místě narození nemohli bydlet, a stěhovali se proto jinam. Lidé, kteří se z rekreantských obcí vystěhovali, v pohraničí nakonec zůstali, ale ve městech. Tento trend se stal charakteristickým pro 80. a 90. léta. Venkov se nadále vylidňuje, zatímco městské populace rostou.
Nekompromisně ostré čtvrtohory, v jejichž kulisách dosud žijeme, nakonec na Šumavě ve finále nestihly víc než celou tu žulo-rulo-svorovou česko-německou deklaraci, celý ten táhlý, odjakživa hustě zalesněný kompromis alespoň trochu oduševnit osmi hlubokými oky do nebe. Pěti českými a třemi Bavorskými ledovcovými jezery. Také se zde zaznamenalo spoustu válek mezi lesníky, celníky, pašeráky, myslivci a medvědy, ale nikdy mezi místními Němci a Čechy. Svou vizi vtiskli natrvalo do šumavské krajiny především básníci a malíři. Šumava odjakživa láká básníky, romantiky, malíře, fotografy, skláře, mystiky, vlastence, myslitele, ekology, mykology, turisty a jiné. A bohužel i zlatokopy, dřevorubce, pytláky, černé myslivce a ozbrojené strážce hranic. V Šumavě nalezneme posvátné hory, skryté poklady, divoké honby, překročení bludného kořene, světélkující duše zemřelých, černého myslivce, pašeráky, skřety… Právě stopy dávných i dnešních sociálních inženýrů poznamenaly zdejší krajinu fyzicky nejvýrazněji: zlatými sejpy, melioračními kanály, asfaltkami, nikdy nepoužitými betonovými bunkry z třicátých let, drátěnými zátarasy z 50. let, rozstřílenými staveními, kostely a hřbitovy usedlíků, vyhozenými naší chrabrou armádou, aby si konečně zastřílela, i s hnáty do povětří. V 50. letech se Šumava naježila kulometnými hnízdy, namířenými do vnitrozemí na živé terče touhy po svobodě (dodnes slatě ještě nevydaly definitivní počet stovek iniciativně zastřelených obětí: žádný z vrahů nebyl nikdy potrestán). Šumava však krvácela i ranami těžby rašeliny, erozemi, rýhami atd... Tyto a další rány působí zpravidla ti, kdo vnášejí podvědomě své násilnické sklony do měkké a žensky poddajné krajiny, která zatím vždycky - a v tom je její i naše naděje - přežila všechny své parazity.
