Rehabilitace osob s omezením hybnosti

1. Rehabilitace osob s omezením hybnosti Obsah této prezentace: 1. Základní charakteristika rehabilitace 2. Léčebné rehabilitace 3. Pedagogické rehabilitace 4. Sociální rehabilitace 5. Pracovní rehabilitace

2. Základní charakteristika rehabilitace Představíme zde: • Terminologii v oblasti rehabilitace • Charakteristiku a strukturu rehabilitace • Legislativu v oblasti rehabilitace

3. 1.a Terminologie v oblasti rehabilitace Pojem rehabilitace (z lat. habilis – schopný a re – znovu). Pojem vyjadřuje znovuuschopnění člověka po úrazu, neboli jeho návrat do původního stavu. Používá se však v mnohem širším významu – také pro rehabilitaci osob s trvale ztracenými nebo poškozenými funkcemi, u osob s vrozeným nebo progresivním postižením a onemocněním. V ČR se často používá přívlastek komplexní nebo ucelená rehabilitace, se kterým se v zahraničních zemích obvykle nesetkáme. Pokud budeme v následujícím textu mluvit o rehabilitaci, myslíme tím pojetí ve smyslu ucelené rehabilitace. Poznámka: V ČR byl samotný pojem rehabilitace dlouhou dobu spojován pouze s léčebnou rehabilitací – proto se začalo používat spojení ucelená rehabilitace. V zahraničí se tímto pojmem myslí multidisciplinárně orientovaný přístup ke klientovi, který zahrnuje automaticky rehabilitaci léčebnou, pedagogickou, pracovní i sociální (Novosad, 2003). Moderní pojetí rehabilitace se považuje za propojený řetězec intervencí všech odborníků, kteří se podílejí na podpoře komplexního rozvoje rehabilitovaného. Týmový přístup zahrnuje také rodiny a životní partnery jedince s omezením hybnosti.

4. 1.b Charakteristika a struktura rehabilitace Rehabilitace by měla být charakterizována následujícími znaky: • vzájemně provázaný a koordinovaný proces, • využívá lékařských, pedagogických, sociálních a pracovních prostředků, • je určena občanům s trvalým nebo dlouhodobým postižením, popř. občanům, kteří rehabilitaci potřebují v důsledku úrazu, nemoci nebo vrozené vady, • cílem je společenská integrace člověka s omezením hybnosti. Struktura komplexní rehabilitace se odvíjí od časové dimenze nebo institucionalizace celého procesu. Podle délky trvání rozlišujeme odbornou intervenci: • přechodnou, která vede k obnovení zdravotního stavu a normální kvality života, • permanentní, která se objevuje u osob s dlouhodobým nebo trvalým postižením. Podle hlediska institucionalizace se rehabilitační proces dělí do následujících oblastí: • léčebná rehabilitace (rehabilitace ve zdravotnictví) • sociální rehabilitace • pedagogická rehabilitace • pracovní rehabilitace. (Jesenský, 1995) Jakékoliv dělení rehabilitačního procesu do jednotlivých oblastí je pouze pomocné. V ideálním případě by jej rehabilitovaný člověk neměl pociťovat.

5. 1.c Legislativa v oblasti rehabilitace Pojem rehabilitace je zapracován do mnohých mezinárodních deklarací a dohod, jejichž signatářem je také ČR. Mezi nejdůležitější mezinárodní organizace, které se systematicky věnují problematice rehabilitaci, patří WHO a Rehabilitation International (RI). Především WHO vydala několik mezinárodně závazných dokumentů, které představují rámec pro celou problematiku rehabilitace. Poslední v řadě jejích klasifikací je Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disabilit a zdraví (MKF) z roku 2001. Tato klasifikace navrhuje terminologii a klasifikační systémy, které by měla zohledňovat legislativa v jednotlivých členských zemích (tedy i v ČR). Je vhodné si tuto klasifikaci alespoň zběžně prostudovat. V ČR chybí náležitá legislativní úprava rehabilitace, přestože o vytvoření rehabilitačního zákona se vedou diskuze minimálně od roku 1999. Rehabilitační zákon by mohl zabránit negativním dopadům resortismu a pomoci zabezpečit větší provázanosti a koordinaci jednotlivých složek rehabilitace a zajištění potřebných služeb.

6. Poznámka: příklady nedostatků současného zabezpečení rehabilitace v ČR: • Nedostatky v následné péči – v ČR je nedostatek lůžek na rehabilitačních odděleních, která se specializují na rehabilitaci pacientů po úrazech (pacienti se často překládají do léčeben dlouhodobě nemocných, které nemohou zajistit adekvátní služby). • Nedostatky v personálním obsazení rehabilitačního týmu – s komplexně zabezpečeným rehabilitačním týmem (tj. rehabilitační lékař, fyzioterapeut, klinický psycholog, klinický logoped, ergoterapeut, protetik, speciální pedagog a sociální pracovník) se setkáváme pouze na špičkových pracovištích, např. rehabilitačních centrech, kterých je nedostatek. • Pedagogická rehabilitace u dospělých osob ve zdravotnických zařízeních obvykle nemůže započít včas (tzn. souběžně s léčebnou rehabilitací), protože ve většině zdravotnických zařízení chybí speciální pedagog. • Při přechodu z následné péče do domácího prostředí je množství služeb dostupných stále pouze ambulantně (situaci částečně zlepšují agentury domácí péče, které nabízejí odborné sesterské služby, někdy také fyzioterapii a ergoterapii, nebo nabídka komplexních služeb některých speciálních škol či stacionářů). • Nedostatečné provádění funkční diagnostiky multidisciplinárním týmem (individuální odborné zhodnocení potřebné sociální služby) a nedostatečná kontrola příspěvku na péči (jeho zneužívání, ale také zařazení do nesprávné kategorie stupně zdravotního postižení klienta poškodí. Někteří klienti jsou vystavováni zbytečným požadavkům na opakující se vyšetřování v případech, kdy je zdravotní stav dlouhodobě neměnný). • Přítomnost mnoha bariér (architektonických, informačních, komunikačních nebo dopravních). • Omezené možnosti v oblastech předprofesní přípravy, zaměstnávání, bydlení, volnočasových i společenských aktivit osoby s omezením hybnosti.

7. 2. Léčebná rehabilitace Léčebná rehabilitace časově i obsahově souvisí s léčbou pacienta. Provádí ji rehabilitační tým. Při rehabilitaci osob s omezením hybnosti (zejména tělesným postižením) má úplný rehabilitační tým obvykle toto složení: • rehabilitační lékař, • fyzioterapeut, • ergoterapeut, • klinický psycholog, • sociální pracovnice, • klinický logoped, • zdravotní sestry, • protetik, • sociální pracovník, • speciální pedagog. Vedoucí týmu je rehabilitační lékař, který provádí vstupní diagnostiku, vytváří rehabilitační plán pacienta, koordinuje složení a činnost celého týmu.

8. Struktura zdravotnických zařízení Léčebná rehabilitace je nejčastěji realizována ve zdravotnických zařízeních, která se podle vyhlášky dle vyhlášky č. 242/1991 dělí následovně: Ambulantní péče: • primární (praktický lékař, stomatolog, gynekolog). • sekundární (síť ambulantních specialistů, např. kardiolog, endokrinolog, alergolog, dermatolog, soukromá praxe fyzioterapeutů), • domácí péče – komplexní ošetřovatelská péče v domácím prostředí (v ČR od roku 1990; zabezpečují ji zdravotní sestry, místy jsou dostupné také služby fyzioterapeutů a ergoterapeutů). Nemocniční ústavní péče: • nemocnice (fakultní, krajské, okresní, oblastní, soukromé…), • odborné léčebné ústavy (lázeňské léčebny, kojenecké ústavy, psychiatrické léčebny, rehabilitační ústavy, ozdravovny, sanatoria…).

9. Nemocnice mají ambulantní a lůžkovou část a systém diferencované péče – emergenční péče (příjem), intenzivní péče (JIP, ARO), intermediární péče (následuje po JIP nebo ARO), standardní péče, následná péče. Pro osoby nemocné jsou určená příslušná oddělení dle druhu onemocnění. • Pro zajištění léčebné rehabilitace v nemocnicích má velký význam ambulantní i lůžková část rehabilitačních oddělení. Ve vybraných nemocnicích jsou tato oddělení specializovaná na léčbu určitého typu postižení, např. tzv. spinální jednotky na doléčování osob po poranění míchy. • Při rehabilitačním oddělení může být zřízen rehabilitační stacionář, který poskytuje celodenní rehabilitaci. • Při fakultních nemocnicích jsou zřizovány rehabilitační kliniky specializované na rehabilitační medicínu, které zajišťují ambulantní péči, lůžková oddělení i rehabilitaci na ostatních odděleních nemocnice. Odborné léčebné ústavy se dělí dle zaměření. Příklady: • rehabilitační ústavy: dlouhodobá rehabilitace pacientů s neurologickými a ortopedickými problémy (obvykle 1-2 měsíce), • rehabilitační centra: vysoce specializovaná zdravotnická pracoviště, která se od běžných rehabilitačních oddělení liší širším personálním obsazením, vybavením i náplní práce (diagnostika, léčba, poradenství…). Cílem RC je umožnit komplexní rehabilitaci co nejdříve po úraze a usnadnit pacientovi přechod do běžného života. • léčebny dlouhodobě nemocných (nověji oddělení následné péče) - určeny pro chronicky a dlouhodobě nemocné, • lázeňské léčebny, ozdravovny, sanatoria: určeny osobám nemocným a zdravotně oslabeným (standardní délka pobytu v lázních je 3-4 týdny). Další příklady léčebných ústavů: kojenecké ústavy, psychiatrické léčebny, léčebny dlouhodobě nemocných, léčebny respiračních onemocnění, rehabilitační ústavy, ozdravovny, sanatoria…

10. Nástroje léčebné rehabilitace • Radikální (operativní) – široké spektrum lékařských zákroků (u osob s TP hlavně chirurgie). • Konzervativní (farmakoterapie) – léčba prostřednictvím léků, např. antiepileptika u epilepsie, botulotoxin u DMO, antihistaminika u alergií, farmaka s analgetickými účinky… • Dietetická – léčba prostřednictvím úpravy stravovacích návyků a složení stravy. Uplatňuje se u řady onemocnění, např. obezity, celiakie, alergie, diabetes mellitus… • Psychologická (také psychorehabilitace) –psychodiagnostika a různé formy psychologické podpory (od krizové intervence až po psychoterapii). Psychologická pomoc má nejčastěji formu individuální (např. u dospělých po úrazech) nebo rodinnou (po narození dítěte s postižením nebo v etapách tranzitorních krizí). • Fyzioterapeutická – také kinezioterapie nebo léčebná tělesná výchova. Mezi specializované fyzioterapeutické metody patří Vojtova terapie, Bobath koncept aj. • Ergoterapeutická – léčba prostřednictvím vhodně zvoleného zaměstnávání. U dětí má podobu hry. • Fyzikální terapie – léčba prostřednictvím fyzikálních podnětů, které vyvolávají žádoucí změny v organismu. Dělí se na mechanoterapii, hydroterapii, termoterapii, elektroterapii, fototerapii, balneoterapii a klimatoterapii. Částečně do oblasti léčebné rehabilitace patří také: • Zooterapie – terapii s účastí zvířete. U nás je nejvíce rozšířena hiporehabilitace (terapeutickým prostředkem je kůň) a canisterapie (terapeutickým prostředkem je pes). • Expresivní terapie – terapie s použitím expresivních (výrazových prostředků). Patří zde arteterapie, muzikoterapie, dramaterapie a tanečně-pohybová terapie (v některých zahraničních zemích se zde řadí také biblioterapie). • Psychomotorické terapie – souhrnné označení mnoha různých terapeutických a edukačních konceptů, které jsou zaměřeny na pohyb a tělesné prožívání, např. bazální stimulace, snozelen, psychomotorický koncept Kipharda, senzorická integrace od Ayresové aj. (viz Pavlů, 2005).

11. 3. Pedagogická rehabilitace Pojem pedagogická rehabilitace není zakotven a definován v žádném platném právním předpisu, v našich podmínkách obsahově odpovídá pedagogickému působení a vzdělávání osob se zdravotním postižením v pojetí speciální pedagogiky. Za pedagogickou rehabilitaci považujeme vlastní proces vzdělávání, mimoškolní a volnočasovou činnost. Kdo ji provádí? Mezi pedagogické pracovníky patří: • speciální pedagog, • asistent pedagoga, • běžní pedagogové, • vychovatelé. Mezi nepedagogické pracovníky patří osobní asistent (jeho služby nehradí škola, ale rodiče žáka).

12. Legislativní úprava: Legislativní úpravu vzdělávání osob s omezením hybnosti zajišťuje: • Zákon č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším, odborném a jiném vzdělávání (tzv. školský zákon). • Vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných (tuto vyhlášku byste měli znát, jako když bičem mrská). • Vyhláška č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních. Kde a jak je pedagogické rehabilitace realizována? Pedagogická rehabilitace je realizovánav rámci systému škol a školských zařízení. • Poznámka: • Druhy škol jsou mateřská škola, základní škola, střední škola (gymnázium, střední odborná škola a střední odborné učiliště), konzervatoř, vyšší odborná škola, základní umělecká škola a jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky. • Druhy školských zařízení jsou školská zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků, školská poradenská zařízení, školská zařízení pro zájmové a další vzdělávání, školská účelová zařízení, výchovná a ubytovací zařízení, zařízení školního stravování a školská zařízení pro výkon ústavní výchovy, ochranné výchovy a pro preventivně výchovnou péči.

13. Vzdělávání žáků se zdravotním postižením je zajišťováno formou: • individuální nebo skupinové integrace, • vzdělávání ve speciální škole, • kombinací předchozích forem (Vyhláška č. 73/2005 Sb.). Školský zákon však umožňuje také jiné plnění školní docházky formou: • individuálního vzdělávání (je možné jen na prvním stupni) – žák se učí nejčastěji doma, přitom může do školy docházet na konzultace nebo na zkrácenou výuku. • u žáků s hlubokým mentálním postižením je možný jiný způsob vzdělávání, pokud odpovídá duševním a fyzickým možnostem žáka a doporučí jej odborný lékař a školské poradenské zařízení. Systém speciálních škol pro žáky s omezením hybnosti se dělí: • MŠ a ZŠ při zdravotnických zařízeních, které jsou určené pro žáky dlouhodobě nemocné a zdravotně oslabené. • MŠ pro TP, ZŠ pro TP a SŠ pro TP (mezi střední školy pro TP patří střední odborné učiliště, odborné učiliště, praktická škola, gymnázium a střední odborná škola). • Žáci s kombinovaným postižením se budou vzdělávat pravděpodobně v jiném typu speciální školy, nejčastěji v: MŠ speciální, ZŠ praktické, ZŠ speciální, odborném učilišti, praktické škole nebo ZŠ speciální při zdravotnickém zařízení (blíže viz Vyhláška č. 73/2005 Sb.). • Z poradenských zařízení spolupracují učitelé žáků s omezením hybnosti nejčastěji s pedagogicko-psychologickými poradnami a speciálně pedagogickými centry pro TP, popř. se speciálně pedagogickými centry po kombinované vady (blíže viz Vyhláška č. 72/2005 Sb.). Úlohou SPC je především pomoc v diagnostických a poradenských službách.

14. Obsah a cíle vzdělávání Obecné cíle vzdělávání a jeho rámcový obsah formulují Rámcové vzdělávací programy (RVP), konkrétně: • RVP pro předškolní vzdělávání, • RVP pro základní vzdělávání, • RVP pro střední vzdělávání, • popř. RVP pro vzdělávání žáků v ZŠ škole speciální. Na základě příslušného RVP si každá škola vytváří svůj školní vzdělávací program (ŠVP).

15. Nástroje pedagogické rehabilitace: Základníminástroji (metodami) pedagogické rehabilitace jsou: • edukace – představuje aktivity zaměřené na rozvíjení nepostižených funkcí a schopností, • reedukace – rozvíjení zdánlivě ztracené nebo dezintegrované funkce, • kompenzace – náhrada ztracené nebo nedostatečně využitelné funkce, • stimulace – podněcování nerozvinuté nebo opožděné funkce, např. řeči, motoriky, • speciálně pedagogická diagnostika – tvoří východisko při sestavování individualizovaném programu speciálně pedagogického působení na konkrétního žáka. 

16. Podpůrná opatření Realizaci jednotlivých metod pedagogické rehabilitace pomáhají také podpůrná opatření (dle Vyhlášky č. 73/2005 Sb.), mezi které řadíme: • sestavení individuálně vzdělávacího plánu (měl by obsahovatinformace o využití speciálních pomůcek, metod, forem při výuce, včetně úpravy organizace vyučování, např. redukce učiva), • využití speciálních metod, forem, postupů a prostředků, • využití kompenzačních, rehabilitačních a speciálních učebních pomůcek (bezbariérový vstup do školy, pomůcky podporující mobilitu, pomůcky pro psaní…viz další prezentace), • zajištění speciálních učebnic a didaktických materiálů, • zařazování předmětů speciálně pedagogické péče (mohou se týkat rozvoje motorických dovedností, grafomotoriky, nácviku používání kompenzačních pomůcek, komunikace atd.), • poskytování pedagogicko-psychologických služeb, • služby asistenta pedagoga (zajišťuje škola) nebo osobního asistenta (je hrazen z mimoškolních zdrojů), • snížení počtu žáků ve třídě, oddělení nebo studijní skupině, popř. jinou úpravu organizace vzdělávání (např. možnost rozdělení učiva do 10 ročníků). Je důležité, aby jednotlivá opatření byla využita pouze do takové míry, která pomáhá rozvíjet, nikoliv handicapovat žáka. Např. asistent pedagoga či osobní asistent žákovi pomáhá, nedělá za něj jeho práci, pokud ji zvládne (platí jak v oblasti socializace a sebeobsluhy, tak v oblasti školních výkonů).

17. Problematika komunikace a výukových pomůcek U žáků s těžkým tělesným postižením je nezbytné nalézt způsob pro vzájemnou komunikaci,zkoušení a zapisování učení látky (využití asistenta, kopírování zápisků spolužáků). Při zkoušení musíme zohlednit způsob, kterým je možné reálně prokázat úroveň vědomostí žáka. Pokud má žák vážné potíže se psaním, bude vhodnější jej zkoušet formou testu (se zaškrtáváním předem daných otázek) nebo ústně. Řada žáků s těžkým stupněm tělesného postižení používá různé alternativní komunikační systémy – komunikují např. prostřednictvím komunikační knížky (s fotkami nebo piktogramy na suchý zip), elektronických komunikátorů, komunikačních tabulek apod. Méně často se u této populace můžeme vidět gestické komunikační systémy (např. makaton, znak do řeči). Pomůcky pro výuku: Počítač, speciální pera, nástavce na tužky, protiskluzné podložky, ortézy pro úchop psacího náčiní apod. (Kubíčová, Kubíče, 2001). Užitečnou pomůckou je laminátor (zalaminováním učebních materiálů se snáze předejde jejich poškození).

18. 4. Sociální rehabilitace Co už byste měli vědět? Pojem sociální rehabilitace lze chápat v užším a širším smyslu. • V širším kontextu je sociální rehabilitace zastřešující pojem, který obsahuje komplex různých služeb a působení s cílem předcházet a řešit možnost sociální exkluze osob sociálně znevýhodněných. • V užším kontextu jde o vymezení sociální rehabilitace dle zákona č. 108/2006 o sociálních službách, kdy sociální rehabilitace je „soubor specifických činností směřujících k dosažení samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti osob, a to rozvojem jejich specifických schopností a dovedností, posilováním návyků a nácvikem výkonu běžných, pro samostatný život nezbytných činností alternativním způsobem využívajícím zachovaných schopností, potenciálů a kompetencí.“(§ 70) Základním cílem sociální rehabilitace je tedy společenská integrace, podpora soběstačnosti, nezávislosti a ochrana osob se zdravotním postižením.

19. Kde je realizována: • Sociální rehabilitace se poskytuje formou terénních nebo ambulantních služeb, nebo formou pobytových služeb poskytovaných v centrech sociálně rehabilitačních služeb. • Pro poskytování sociálních služeb se zřizují zařízení typu centra denních služeb, denní a týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, chráněné bydlení, centra sociálně rehabilitačních služeb, pracoviště rané péče a další. • Legislativní úpravu sociální rehabilitace zajišťuje Zákon o sociálních službách 108/2006 Sb. a další vyhlášky a zákony (např. vyhláška č. 505/2006, zákon 15/1995 Sb. o důchodovém pojištění a další).

20. Nástroje sociální rehabilitace: Nástroje představuje souhrn sociálních služeb, popř. systém různých příspěvků a další legislativy, která podporuje sociální zabezpečení osob se zdravotním postižením (oblasti sociálních příspěvků se věnuje např. Zákon 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění, na základě kterého je možné získat plný nebo částečný invalidní důchod). Sociální služby zahrnují sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence: • Sociální poradenství – základní (zprostředkovává každý poskytovatel sociálních služeb) nebo odborné (poradny pro osoby se zdravotním postižením, poradny pro seniory, poradny pro rodinu a mezilidské vztahy). Součástí odborného poradenství jsou (dle Vyhlášky 505/2006 Sb., § 4) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí a také např. půjčování kompenzačních pomůcek. • Služby sociální péče – zahrnují např. pečovatelskou službu, podporu samostatného bydlení, odlehčovací služby, služby v centrech denních služeb, denní a týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory nebo chráněné bydlení (další služby viz Vyhláška 505/2006 Sb.). Pro realizaci sociální rehabilitace je významná služba osobního asistenta, která pomáhá osobám se zdravotním postižením překonávat bariéry při integraci v běžném prostředí. Náplň činnosti osobního asistenta odpovídá konkrétním potřebám klientů a směřuje k normalizaci jejich života. Obsah služeb se vymezuje v těchto oblastech (Vyhláška 505/2006 Sb., § 5): • pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, • pomoc při osobní hygieně, • pomoc při zajištění stravy, • pomoc při zajištění chodu domácnosti, • výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, • zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, • pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. • Služby sociální prevence – zahrnují služby rané péče a tlumočnické služby.

21. 5. Pracovní rehabilitace Vykonávat určitou práci, která je ohodnocená mzdou, je jednou z hlavních potřeb člověka v dospělém věku. Z různých důvodů je ale pro jedince se zdravotním postižením obtížné, aby si  své zaměstnání našli, vybrali a získali sami. Pokud si zaměstnání dokážou najít bez pomoci, bývá překážkou v jejím udržení buď nedostatečná připravenost jich samotných (nedostatečné sociální, komunikační resp. fyzické schopnosti), nebo nepřipravenost okolí (rodiny, zaměstnavatelů, úřadů atd.). Pracovní rehabilitace je chápána jako soubor nástrojů vedoucích k vyrovnání příležitostí osob se zdravotním postižením na trhu práce a zároveň je také součástí komplexu činností a opatření směřujících k plné integraci člověka s postižením. Pracovní rehabilitace je legislativně zakotvena v Zákoně o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. a v provádějící Vyhlášce 518/2004 Sb. Poznámka: Podle § 69 Zákonu o zaměstnanosti č. 435/2004 S. se pracovní rehabilitace vymezuje jako„souvislá činnost, zaměřená na získání a udržení vhodného zaměstnání osoby se zdravotním postižením, kterou na základě její žádosti zabezpečuje úřad práce a hradí náklady s ní spojené“ (srov. Vyhláška 518/2004 Sb.). Je realizována prostřednictvím vhodného pracovního zařazení, kterému předchází kvalifikace nebo rekvalifikace jedince se zdravotním postižením.

22. Kde je realizována: Na zprostředkování zaměstnání se podílí úřady práce ve spolupráci s pracovně rehabilitačními středisky, přičemž samotné zaměstnávání probíhá na trhu práce. Zaměstnávání osob se zdravotním znevýhodněním pomáhají chráněná pracoviště a chráněné dílny. Příprava pro pracovní uplatnění mládeže je součástí vzdělávání ve středních školách pro tělesně a zdravotně postiženou mládež. Mezi nástroje pracovní rehabilitace můžeme zařadit: • profesní a pracovní poradenství, • různé formy přípravy na zaměstnání • specifická legislativní opatření.

23. Profesní a pracovní poradenství Profesní poradenství je diagnostika možností, schopností a předpokladů jedince a poradenská činnost zaměřená na výběr vhodného studijního oboru a následně volbu povolání. Tyto služby poskytují nejčastěji výchovní poradci na školách, pedagogicko-psychologické poradny, resp. u žáků a studentů se zdravotním postižením jsou to speciálně pedagogická centra. Plošně provádějí diagnostiku také úřady práce. Součástí pracovního poradenství je poradenská činnost zaměřená na volbu zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti. Poradenskou činnost nabízejí úřady práce, konkrétně informačně poradenská střediska při ÚP, příp. v rámci sociální rehabilitace poskytují neziskové organizace služby podporovaného zaměstnávání (APZ).

24. Různé formy přípravy na zaměstnání Příprava zahrnuje teoretickou i praktickou přípravu pro zaměstnání, zprostředkování, udržení a změnu zaměstnání. Probíhá většinou formou výuky ve školách, absolvováním specializovaných rekvalifikačních kurzů nebo přípravou na práci směřující k zapracování osoby se zdravotním postižením na vhodné pracovní místo, získání znalostí, dovedností a návyků nutných pro výkon daného zaměstnání. Tato příprava probíhá buď na vlastním pracovišti, kde bude zaměstnávání realizováno nebo ve vzdělávacích zařízeních, a trvá nejdéle 24 měsíců. Jednou z forem přípravy na zaměstnání je tzv. tranzitní program. Jde o poskytování praxe určitým zaměstnavatelem v určitém předem dohodnutém rozsahu. Hlavním cílem programu je příprava  jedince s postižením na přechod na otevřený trh práce. Pro úspěšný přechod mezi školou a otevřeným trhem práce je důležitá např. znalost zdrojů volných pracovních míst, orientace v inzerované nabídce, schopnost naformulovat curriculum vitae a motivační dopis, kontaktovat zaměstnavatele a připravit se na první setkání. Důležitou součástí je také znalost svých práv a povinností. Součástí podpory udržitelnosti je nabízení tzv. pracovní asistence v prvním období, kdy se jak zaměstnanec, tak zaměstnavatel učí vnímat aktuální potřeby a řešit případné problémy.          Pro zvýšení počtu případů udržitelného zaměstnání jedince s postižením je důležité poskytovat také zaměstnavatelům podporu a informace o možných bariérách při zaměstnávání lidí s postižením.

25. Legislativní pomoc Legislativní pomoc pomáhá při vytváření vhodných pracovních míst a podmínek pro výkon zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti. Předpokladem je průzkum pracovních příležitostí na trhu práce. V kontextu zákona 435/2004 Sb. se mluví o zvýšené ochraně osob se zdravotním postižením na trhu práce, což znamená možnost získat finance ke zřízení chráněných pracovních míst a chráněných dílen, včetně systému sankcí. Všichni zaměstnavatelé si mohou uplatnit odpis ze základu daně, pokud zaměstnávají osobu se zdravotním postižením. Dle kvótového systému je stanoveno, že zaměstnavatel, který má více jak 24 zaměstnanců musí zaměstnávat člověka se zdravotním postižením a to v poměru 4% osob s postižením na každých 25 zaměstnanců bez postižení. Za alternativní plnění této povinnosti je považován odběr výrobků od zaměstnavatele s více než 60% zaměstnanců se zdravotním postižením (většinou chránění dílny) nebo odvod jasně stanovené částky do státního rozpočtu.