Download
1 / 22
220 likes | 398 Views
identita. identita. prožívání pocitu totožnosti, kdo jsem já a kam patřím ; vlastní autenticita, jedinečnost, konzistentnost v čase a prostoru ať už jako individuum nebo jako člen lidské společnosti;
E N D
identita • prožívání pocitu totožnosti, kdo jsem já a kam patřím; • vlastní autenticita, jedinečnost, konzistentnost v čase a prostoru ať už jako individuum nebo jako člen lidské společnosti; • základním aspektem sebeuvědomování v rámci sebeobrazu je osobní identita vyplývající z identity psychologické a z identity sociální;
psychofyziologická identita – přijímání svého pohlaví a věku; • sociální identita – přijímání sociálních rolí, podmíněna začleněním do sociálních vztahů; • osobní identita – výsledkem individuace, tj. procesu stávání se sebou samým, vývoje a zrání člověka v jedinečnou osobnost, probíhající v interakci vnitřních a vnějších faktorů zároveň se socializací;
sociální identita • aspekt sebepojetí jedince odvozený od poznání svého členství v sociální skupině spolu s hodnotou a emočním významem spojeným s tímto členstvím; • sociální identita je základem skupinového chování amyšlení; • jedinci snižují hodnocení členů jiných skupin, aby hodnocení jejich vlastní skupiny bylo příznivější; model minimální skupiny: i jedinci rozčleněni na základě banálního kritéria mají tendenci konat ve prospěch své vlastní skupiny;
skupinové myšlení –touha po dosažení konsenzu a vyhnutí se nesouhlasu; symptomy: • iluze nezranitelnosti; • tlak na nesouhlasící osoby; • autocenzura nesouhlasu; • kolektivní racionalizace; • samozvaní strážci myšlení;
předpoklady skupinového myšlení: • kohezní skupiny; • izolace skupiny od vnějších vlivů; • vyloučení systematických procedur zvažování různých postupů jednání (pro a proti); • direktivní vedoucí, který explicitně podporuje určitý postup jednání; • vysoká míra stresu;
chyby v procesu skupinového rozhodování • neúplné prozkoumání skupinových cílů a alternativních postupů jednání; • opomenutí zvážit rizika preferované volby; • nedůsledné vyhledávání relevantních informací; • selektivní předpojatost při zpracování získaných informací; • opomenutí znovu posoudit zamítnuté alternativy; • opomenutí sestavit rezervní plány pro případné selhání;
gender identity • mužská či ženská identita jedince, jeho vnitřní pocit mužství nebo ženství; • základní roli při jejím vytváření hrají dospělí, zejména rodiče a sourozenci, ale i učitelé, dnes i hrdinové v masmédiích, se kterými se dítě identifikuje; • utváří se v průběhu socializace;
asi od 2 až 3 let, kdy si děti uvědomují svou příslušnost ke svému pohlaví a mají vytvořená příslušná schémata; • asi ve věku 7 let se vědomí příslušnosti k svému pohlaví stabilizuje a dítě ji chápe jako konstantu svého bytí, dětské skupiny se velmi výrazně segregují podle pohlaví; gender identity dozrává spolu s osvojováním rodičovských rolí ve středním školním věku; • pro ranou adolescenci jsou ještě typické velké skupiny (party) příslušníků stejného pohlaví, ovšem potupně je zastiňuje rostoucí význam heterosexuálních vztahů;
personální (osobní) identita • prožívající subjekt je si vědom sám sebe a je současně sám pro sebe objektem; • je kontinuitou nezávislou na měnících se obsazích vědomí; • prezentuje se jako pojetí jedinečné existence;
význam osobní identity: • 1) motivačně psychologický – já je zdrojem, resp. cílem motivace; • 2) organizující – já je instancí organizující chování a prožívání, řídí a udržuje přizpůsobení okolí; • 3) zaručuje celistvost prožitkových obsahů a způsobů chování mající za předmět vlastní osobu, sebeobraz, sebepojetí a na vlastní osobu zaměřené postoje a emoce;
Já, Selbst a self • vztahový systém pro všechny uvědomované prožitky individua, zaručuje totožnost a kontinuitu osobnosti; • organizace vědomých a nevědomých pochodů sloužící přizpůsobení vnějšímu světu a kontrole; • jádro je v interpretaci teorií vrstev nejvyšší řídící a hodnotící instancí osobnosti, je prožíváno jako výchozí bod a iniciátor duševních pochodů; • já fyzické je dítěti dáno, já sociální se získává během ontogeneze;
integraceosobnosti • rozhodnutí jedince ve funkční závislosti na sobě, případně na vlastnostech v určité situaci nebo relativně trvale ve střetání s okolním světem; osobnost je otevřený, tj. se svým okolím ve vztahu jsoucí, systém; integrace předpokládá diferenciaci systému; lidská osobnost má imanentní tendenci posilovat a udržovat svou integritu, tj. dynamickou vnitřní rovnováhu spojenou s organizací a trvalostí potřeb a postojů jedince ve směru udržování určité totožnosti a odlišnosti;
mechanismy integrace osobnosti: • přizpůsobovací funkce; • rozvíjející funkce; • expanzívní funkce; • sjednocování postojů; • identifikace; • obranná funkce;
přizpůsobovací funkce – stálé přizpůsobování k prostředí biologickému i sociálnímu; obsah a formy přizpůsobování jsou podmiňovány i strukturou osobnosti; • rozvíjející funkce – jedinec se ve styku s okolím rozvíjí, osobnostní struktura se diferencuje, přeměňuje se v centrální systém regulace chování; • expanzívní funkce – zmnožování vztahů s okolím ve spojení s rozvíjející funkcí, získávání nových rolí, při neplnění této funkce se osobnost deformuje;
sjednocování postojů – jedinec neustále přijímá, asimiluje a transformuje informace různého druhu a včleňuje ji do informačních schémat a postojů; • identifikace – svázanost s jedinci či skupinami, napodobování, péče; může přispívat k integraci jedince do skupiny; • obranná funkce – ochrana před dezintegrací; aktivní obrany jsou snahou o změnu objektivní situace, pasivní obranou je přetváření obrazu o objektivní situaci; obranou může být i vytvoření systému přesvědčení i navazování afiliačních svazků, vytváření statusu aj.;
funkce se vzájemně propojují, osobnost každého člověka se postupně integruje a koncentruje kolem centrálních vlastností, integrita osobnosti je spojena s rovnováhou vnitřních sil; je potřeba převahy stabilizujících procesů, tj. integrujících nad procesy dezintegrujícími;
další podmínkou posilování integrity osobnosti je koordinace a hierarchizace elementů osobnostní struktury; • a) strukturální pojetí já; • b) pojetí já jako procesu, tj. operací; chování vztahující se k já, sebevyhodnocovací chování; oba přístupy se mohou doplňovat: já jako proces je způsob, jímž osoba uspořádává své vnější chování a vnitřní stavy, jako struktura je já systémem pojmů, které osoba užívá při definování sebe; v pojmu já je nutně obsažena interakce s druhými lidmi, já není vrozené, ale v asociacích s jinými lidmi získané;
rozsah já – určitá třída konstruktů, které jsou částí systému konstruktů určujících osobnost; souhrn představ soustředěných kolem pojmu osobnost;
znaky já: • zakoušení sebe sama jako odděleného celku; • pocit bytí během času; • fyzické rysy tak, jak jsou zakoušeny; • vlastní chování tak, jak je vnímáno; • stupeň organizace nebo jednoty mezi položkami začleněnými do já; • sebepercepce; • poznatky o já i jeho hodnocení; • určitý stupeň uvědomění;
otázky • identita odvozená od poznání svého členství v sociální skupině • identita odvozená od prožívání sama sebe • identita prožívaná jako pocit mužství nebo ženství • vztahový systém pro všechny uvědomované prožitky individua • sociální identita • osobní identita • gender identity • já
Použité zdroje HAYESOVÁ, N.: Základy sociální psychologie, Portál, Praha 2009. ISBN 978-80-7367-639-1 HELUS, Z.: Sociální psychologie pro pedagogy, Grada, Praha 2007. ISBN 978-80-247-1168-3 KOHOUTEK, R.: Základy sociální psychologie, CERM, Brno 1998. ISBN 80-7204-064-2 VÁGNEROVÁ, M.: Základy psychologie, Karolinum, Praha 2005. ISBN 80-246-0841-3 osobní poznámky ze studia Psychologie na FSS MU Brno Pokudneníuvedenojinak, jsoupoužitéobjektyvlastníoriginálnítvorbouautora.
