180 likes | 296 Views
Škola: SŠ Oselce, Oselce 1, 335 01 Nepomuk, www.stredniskolaoselce.cz Projekt: Registrační číslo: CZ.1.07/1.5.00/34.0801 Název: Modernizace výuky všeobecných a odborných předmětů Název sady: Zámečnictví Číslo DUMu : VY_32_INOVACE_18_09 Název DUMu : Vrtání – 1. část
E N D
Škola:SŠ Oselce, Oselce 1, 335 01 Nepomuk, www.stredniskolaoselce.cz Projekt: Registrační číslo: CZ.1.07/1.5.00/34.0801 Název: Modernizace výuky všeobecných a odborných předmětů Název sady:Zámečnictví Číslo DUMu:VY_32_INOVACE_18_09 Název DUMu:Vrtání – 1. část Pro obor vzdělávání: 82-51-L/01 Uměleckořemeslné zpracování kovů Předmět: Technologie Ročník: 1. Autor: Bc. Miroslav Lávička Datum:27.8.2013
Vrtání • Nejstarší a nejpoužívanější technologická operace • Třískové obrábění materiálu s geometricky stanovenými břity a převážně vícebřitými nástroji pro výrobu válcových děr • Při vrtání se vykonává hlavní řezný pohyb (otáčení) nástrojem – vrtákem, který se zároveň ručním nebo strojním posuvem posouvá do řezu • Při vrtání přesné díry necháváme přídavek pro další obrábění (vyhrubování, vystružování) • Při vrtání silnějších materiálů je vrták chlazený emulzí (voda + emulgační olej) nebo vrtacím olejem • Provádí se na vrtačkách, vrtacích strojích, soustruzích
Vrtání • Základní pohyb při vrtání 1 – rotace 2 – posuv v mm na otáčku
Vrtání • Druhy vrtáků • Šroubovitý - nejpoužívanější a nejrozšířenější - má šroubovitě drážkované tělo umožňující odvádění třísek a zároveň mu zajišťuje chlazení - sklon šroubovice k ose vrtáku se pohybuje od 10 do 45° podle vrtaného materiálu - má válcovou nebo kuželovou stopku
Šroubovitý vrták • Výhody: - samočinné odvádění třísek - dobré přivádění chladicí a mazací kapaliny - výhodné úhly břitů - dobrá možnost upínání - stálý průměr při broušení
Šroubovitý vrták - Geometrie břitu • Hlavní ostří - tvoří dvě šroubovité drážky pro odvádění třísek - vrchol vrtáku - provádí vlastní obrábění • Příčná ostří - znesnadňují proces obrábění, protože neřežou, ale škrábou - u velkých průměrů děr je nutné předvrtání
Šroubovitý vrták - Geometrie břitu • Vedlejší ostří - vyhlazují díru - tvořena drážkami pro odvádění třísek • Fasetky - vedou vrták v díře - snižují tření, tím uvíznutí vrtáku v díře • Úhel hrotu - tvořen hlavními ostřími - přizpůsobuje se podle tvrdosti obráběného materiálu
Šroubovitý vrták - Geometrie břitu • Úhel hřbetu - umožňuje vnikání vrtáku do materiálu - vzniká podbroušením hlavního ostří • Boční úhel čela - svírá plochu čela (drážky) - u šroubovitých vrtáků má stanovenou velikost podle průměru vrtáku a obráběného materiálu
Vrtání • Druhy vrtáků • Kopinatý - nejstarší, dnes se nepoužívá - břity svírají úhel 80 až 130°a jsou spojeny příčným ostřím • Dělový - používá se k vrtání dlouhých, přesných a přímých děr na soustruhu
Vrtání • Druhy vrtáků • Středicí - používá se k navrtávání středicích důlků, nejčastěji na soustruhu nebo na speciálních navrtávacích strojích • Korunkový (dutý) - málo používaný - vypichují se jím díry v tenkostěnných odlitcích • Trojhranný - používá se na vrtání skla velmi tvrdých ocelí
Vrtání • Druhy vrtáků z hlediska jejich upnutí • válcové - upínají se do sklíčidel dvou nebo tříčelisťových - více se používají tříčelisťová sklíčidla - na utahování se používají tzv. klíče - kličky
Vrtání • Druhy vrtáků z hlediska jejich upnutí • válcové - na utahování se používají tzv. klíče - kličky
Vrtání • Druhy vrtáků z hlediska jejich upnutí • Kuželové - přesnější uložení ve vřetenu vrtačky zaručují kuželové stopky s Morseovým kuželem
Vrtání • Druhy vrtáků z hlediska jejich upnutí • Kuželové - vrták je unášen třením - kuželové plochy se musí udržovat v čistotě - vrtáky uvolňujeme pomocí vyrážecího klínu
Vrtání • Kontrola ostří vrtáků - provádí se pomocí různých šablon a měřidel na měření úhlů
Vrtání • Materiál vrtáků • Pracovní část - uhlíková nástrojová ocel - rychlořezná ocel - hroty vrtáků mohou být opatřeny plátky ze slinutých karbidů • Stopka (tělo) - konstrukční ocel (legovaná a nelegovaná o minimální pevnosti 700 Mpa)
Zdroj materiálů: ČERMÁK, M. Technologie kovářských prací. 1. vydání Praha: Institut vzdělávání a výchovy Mze v ČR, 1994. GSCHEIDLE, R. a kol. Příručka pro automechanika. Praha: Sobotáles, 2001. ISBN 80-85920-76-X. ŠVAGR, J., VOJTÍK, J. Technologie ručního zpracování kovů. Praha: Institut vzdělávání a výchovy Mze v ČR, 2000. ISBN 80-7105-214-0. OUTRATA, J. Technologie ručního zpracování kovů. 3. vydání Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1982. ISBN 04-224-81. GOŇA, K., HLUCHÝ, M. Umělecké kovářství a zámečnictví. 2. vydání Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984. ISBN 14-495-84. Není-li uvedeno jinak, je autorem tohoto materiálu a všech jeho částí, autor uvedený na titulním snímku.