Syndrom vyhoření

1. Syndrom vyhoření Možnosti prevence a terapie

2. Cíle: • Přehled současných poznatků. • Rizikové a protektivní faktory syndromu vyhoření. • Terapie a možnosti prevence vyhoření.

3. Vymezení problému • Burnout syndrom, neboli syndrom vyhoření, vyhasnutí, je považován za reakci na mimořádně zatěžující práci, kdy dochází k úplnému vyčerpání fyzických, emočních a duševních sil, kdy takto postižený člověk je přesvědčen, že již nemůže dál. Je to stav pocitu beznaděje. • Syndrom vyhoření vzniká nejčastěji působením chronické dlouhodobé zátěže. • Nejvíce jsou burnout syndromem ohroženi lidé, kteří se angažují v pomáhajících profesích nebo v zaměstnání jsou často v kontaktu s lidmi, popřípadě výsledek jejich práce je závislý na hodnocení ostatními. • Syndrom vyhoření se projevuje specifickou emoční únavou, dlouhodobým subdepresivním laděním a podrážděností. Příznaky jsou psychického, fyzického i sociálního charakteru. • Takto postižený pracovník se obtížně soustřeďuje na klienty, trpívá pocity zatrpklosti, dojmem, že se nedaří nic, že jeho práce nemá smysl. Často ztrácí o klienty zájem, v zaměstnání se přestává angažovat a jeho výkon je spíše formální. • Extrémním případem je rozvoj drogové závislosti nebo sebevražedný pokus.

4. Historická sonda • Pojem burnout byl poprvé použit v roce 1974 Herbertem Freudenbergerem. • Hlavní vlna zájmu o tuto problematiku se objevuje v 80. letech 20. století. • Bylo řečeno že syndrom vyhoření se dostavuje jako reakce na převážně pracovní stres. • Ukazuje se, že vysoce stresogenní je práce charakterizovaná vysokými nároky na kvalitu, odpovědnost a nasazení pracovníka při současné nízké autonomii pracovní činnosti. Autonomie pracovní činnosti představuje možnost pracovníka rozhodnout o tempu práce, její povaze a podmínkách. • Burnout syndrom byl nejdříve popsán u některých zaměstnání, pro které je typický intenzivní kontakt s lidmi (lékaři, zdravotní sestry, učitelé, sociální pracovníci). • Později vyšlo najevo, že se vyskytuje taktéž u advokátů, úředníků na poště, sociálních pracovnic, stejně jako v kategoriích povolání, které nezapadají do běžného zaměstnaneckého poměru, ale jejich příslušníci jsou vystaveni hodnocení druhými na základě svých výkonů. Sem můžeme zařadit sportovce, umělce, politiky. • Příznaky jsou psychického, fyzického i sociálního charakteru.

5. Psychická rovina • Dominuje pocit, že dlouhé a namáhavé úsilí o něco již trvá nadměrně dlouho a efektivita tohoto snažení je v porovnání s vynaloženou námahou nepatrná. • Pocit celkového duševního vyčerpání, především vyčerpání emoční, vyčerpání v kognitivní oblasti, výrazný pokles až ztráta motivace. • Únava bývá popisována expresivními výrazy („jsem úplně na dně“, „mám toho až po krk“), což je v rozporu s celkovým utlumením a oploštěním emocionality. • Pokles celkové aktivity, redukuje se spontaneita, kreativita, iniciativa. • Depresivní ladění, bezvýchodnost a beznaděj, tíživě je prožívána marnost vynaloženého úsilí. • Objevuje se přesvědčení o vlastní postradatelnosti a bezcennosti, jež někdy hraničí až s mikromanickými bludy. • Projevy negativismu, cynismu, hostility ve vztahu k osobám, jež jsou součástí profesionální práce s lidmi (pacienti, klienti) a jejich vnímání jako objektů – dehumanizovaná percepce. • Pokles až naprostá ztráta zájmu o témata související s profesí, často také negativní hodnocení instituce, v niž byla profese až dosud vykonávána. • Sebelítost, intenzivní prožitek nedostatku uznání. • Iritabilita, někdy též selektivní interpersonální senzitivita. • Redukce činností na rutinní postupy, užívání stereotypních frází a klišé.

6. Fyzická rovina • Apatie, ochablost, celková únava organismu. • Rychlá unavitelnost, která se dostavuje po krátkých etapách relativního zotavení. • Vegetativní obtíže – bolesti u srdce, změny srdeční frekvence, potíže se zažíváním, dýchací obtíže (pocity nemožnosti se dostatečně nadechnout). • Nespecifikované bolesti hlavy. • Poruchy krevního tlaku. • Poruchy spánku. • Přetrvávající celková tenze. • Zvyšování rizika rozvoje závislostí jakéhokoli druhu.

7. Sociální rovina • Celkový útlum sociability, nezájem o hodnocení ze strany druhých osob. • Výrazná tendence redukovat kontakt s klienty, často i s kolegy a všemi osobami, mající vztah k profesi. • Zjevná nechuť k vykonávané profesi a všemu, co s ní souvisí (plán práce, zpracování výsledků). • Nízká empatie, většinou u osob s původně vysokou mírou empatie. • Postupné narůstání konfliktů, většinou ne jejich aktivním vyvoláváním, ale spíše v důsledku nezájmu, lhostejnosti a sociální apatie ve vztahu k okolí.

8. Přehled profesí s rizikem vzniku syndromu vyhaslosti: • Lékaři (zvláště v oborech jako onkologie, chirurgie, LDN, JIP, psychiatrie, gynekologie, rizikové obory pediatrie). • Zdravotní sestry a další zdravotní pracovníci (ošetřovatelky, laborantky). • Psychologové a psychoterapeuti. • Sociální pracovníci. • Učitelé na všech stupních škol. • Policisté, především v přímém výkonu služby. • Pracovníci pošt, zvláště ti, kteří pracují u přepážek a doručovatelé. • Dispečeři, řídící letového provozu, telefonistky. • Právníci, především advokáti. • Pracovníci věznic – dozorci, ale i další zaměstnanci. • Profesionální funkcionáři – politici, ale i manažeři. • Duchovní a řádové sestry. • Nezaměstnanecké kategorie u osob v kontaktu s druhými lidmi, kteří jsou závislí na jejich hodnocení a mohou být tak vystaveni účinkům chronického stresu – umělci, špičkový sportovci.

9. Stádia vyhaslosti • Fáze nadšení: člověk přemýšlí, jakými rozmanitými způsoby zpestří svým klientům poskytovanou službu, uvažuje o tom, že dny strávené v práci jsou naprosto dokonalé, hlídá si veškeré nové trendy a literární zdroje, dobrovolně zůstává přesčas. • Fáze stagnace: ideály se nedaří plně realizovat, vzrůstá pocit neuspokojení, marnosti a zklamání povoláním. • Fáze frustrace: pocity neuspokojenosti vzrůstají, člověk je přesvědčen, že investice směrem ke klientům jsou nevratné, nechuť učit se cokoliv nového. • Fáze apatie: kolik hodin zbývá do konce pracovní doby a kolik let do důchodu, převážná starost o peníze a odměny, dehumanizovaná – odlidštěná percepce kolegů a klientů. • Fáze vyhoření: úplné vyčerpání, výrazné tělesné obtíže, problémy doma i v zaměstnání, sebevražedný pokus, možný rozvoj závislosti.

10. Rizikové faktory vyhaslosti: • Příslušnost k profesi, která obsahuje profesionální práci s lidmi nebo pouze kontakt s nimi. • Nutnost čelit chronickému stresu. • Osamocený život v současné společnosti, ve které se neustále zrychluje životní tempo a zvyšují se nároky na člověka kladené. • Vysoké až nadměrné požadavky na výkon, při současné nízké autonomii pracovní činnosti. • Výrazně nekritické pracovní nadšení. • Chování typu A s důrazem na soutěživost a hostilitu. • Vysoká míra empatie, obětavosti, zájmu o druhé. • Nízká asertivita. • Negativní afektivita, depresivní ladění. • Úzkostné, fobické, obsedantní rysy. • Permanentně prožívaný časový tlak. • Externí lokalizace kontroly. • Nízké či nestabilní sebepojetí a sebehodnocení. • Přesvědčení o neodpovídajícím společenském uznání a ekonomickém hodnocení vykonávané profese.

11. Protektivní faktory ve vztahu k vyhaslosti: • Chování typu B. • Dostatečná asertivita • Umět relaxovat a znát jak. • Umění nedostat se pod časový tlak, vhodná organizace času. • Pracovní autonomie, pestrost a proměnlivost práce. • Odolnost jakožto osobnostní nastavení ve smyslu – hardiness, sense of coherence, resilience. • Pocit dostatku vlastních schopností zvládat náročné životní situace. • Důvěra ve vlastní schopnosti a sebeuplatnění. • Interní lokalizace kontroly. • Dispoziční optimismus. • Sociální opora. • Pocit adekvátního společenského a ekonomického uznání a hodnocení. • Pocit osobní pohody a životní spokojenosti.

12. Neutrální faktory ve vztahu k vyhaslosti: • Inteligence • Věk • Vzdělání • Délka praxe v oboru • Doba po kterou je zastávána nynější pracovní pozice • Pohlaví

13. Psychosociální infekčnost syndromu vyhoření • Syndrom vyhoření nějakého pracovníka může být signálem, že něco v organizaci nefunguje dobře. • Lze si představit, že zklamání, prohlédnutí, ztráta ideálů, se může v určité organizaci za určitého vedení, firemní kultury a celkové atmosféry na pracovišti dostavit snadněji než jinde.

14. Možnosti terapie syndromu vyhoření: • Hlavním zdrojem možné pomoci se v současnosti jeví existenciálně orientované směry v psychoterapii. • Existenciální psychoterapie se zabývá tématy svobody, odpovědnosti, samoty, smrti a smyslu života. • Právě pochybnosti o smyslu existence (existenciální frustrace) s doprovodnými jevy (sebevražedné myšlenky a jednání, závislost na psychoaktivních látkách) jsou typickými příznaky vyhoření v pokročilejších stádiích.

15. Konkrétní doporučované terapeutické směry: • Daseinsanalýza • Logoterapie • Existenciální analýza

16. Možnosti prevence vyhoření: • Vyhoření můžeme chápat jako důsledek nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou. • Tuto diskrepanci můžeme zmenšit jak na straně jedince tak na straně zaměstnavatele.

17. Individuální možnosti prevence • Nalezení smysluplné pracovní činnosti. • Získání a převzetí profesionální autonomie a opory. • Vytváření přirozeného vztahu k práci (poznání přínosu, jenž práce přináší člověku a člověk práci) a dalším životním aktivitám. • Osvojení si základních postupů hodnocení a zvládání stresogenních situací. • Respektování zásad zdravého životního stylu.

18. Zásady aktivního přístupu k životu: • Otevřenost k tomu, co se kolem nás děje, zájem o okolí. • Nebát se změn, chápat změnu jako něco běžného, nutného a umožňujícího naučit se nové věci. • Při setkání s nepříjemnými životními událostmi nebýt pasivní, ale hledat způsoby, jak jim čelit. • Počítat se stresujícími situacemi – v dnešním světě se jim nevyhneme. Zvlášť v zaměstnání, které poskytuje profesionální sociální oporu. • Umět izolovat pracovní stres od ostatních životních aktivit (platí to i v opačném směru). • Dbát na dobré a hojné vztahy s ostatními lidmi. • Vytvořit si kolem sebe příznivé prostředí. • Osvojit si zdravý životní styl (strava, pohyb, nekuřáctví, mírná nebo žádná konzumace alkoholu, dostatek spánku, umět relaxovat).

19. Možnosti prevence na straně zaměstnavatele: • Pořádání seminářů o syndromu vyhoření. • Adekvátní výběr zaměstnanců. • Pořádání výcviků v profesních dovednostech. • Důraz na osobní růst zaměstnance. • Týmová spolupráce. • Zvýšení podílu pracovníků na řízení a rozhodování. • Kondiční programy. • Odpovídající finanční ohodnocení. • Pořádání debriefingových, Bálintovských skupin. • Možnost supervize.

20. Deset tipů pro zdraví: • Nekuřte, pokud kouříte zkuste přestat. Pokud to nedokážete, zkuste kouření alespoň omezit. • Uplatňujte ve svém jídelníčku vyváženou stravu s dostatkem ovoce a zeleniny. • Dělejte nějaký sport. Věnujte se pohybu. • Naučte se čelit stresu a najděte si čas na relaxaci. • Pokud pijete alkohol, udržujte konzumaci v umírněných mezích. • Chraňte sebe a své děti před prudkým sluncem. • Provozujte bezpečný sex. • Začněte využívat možností programů prevence proti rakovině. • Dodržujte základní zásady bezpečnosti v silničním provozu. • Naučte se základy první pomoci.

21. 10 alternativních tipů pro zdraví: • Nebuďte chudí. Pokud chudí jste, zkuste stav chudoby ukončit. Pokud jej ukončit nemůžete, zkuste nebýt chudí alespoň příliš dlouho. • Nemějte chudé rodiče. • Vlastněte auto. • Nepracujte ve stresogenním, špatně placeném manuálním zaměstnání. • Nežijte ve vlhkém bytě, nízké kvality. • Dopřejte si zahraniční dovolenou ve slunném prostředí. • Žijte tak, abyste neztratili práci a nestali se nezaměstnanými. • Pokud jste nezaměstnaní, v důchodu, nemocní nebo handicapovaní, využívejte všech výhod a výsad, jichž za této situace využít jde. • Nežijte v blízkosti velkých frekventovaných silnic nebo továren, které znečišťují ovzduší. • Dříve, než by se vám mohlo stát, že zůstanete bez prostředků nebo bez domova, naučte se vyplňovat přihlášky k azylovému ubytování, zjistěte si, kde se toto ubytování nejblíže vám nachází, běžte se tam podívat. Naučte se také vyplňovat formuláře k vyplácení podpory.

22. Doporučená literatura • Jaro Křivohlavý: Jak neztratit nadšení. Grada 1998. • Jaro Křivohlavý: Psychologie zdraví. Portál 2000. • Vladimír Kebza: Psychosociální determinanty zdraví. Academia 2005.