E N D
Kultura v každodenním životě • Většina lidí si nikdy neuvědomí, jak je jejich každodenní chování formováno kulturními normami hodnotami a jak je posilováno prostřednictvím výchovy v rodině, přáteli a sociálními institucemi. To jak někdo například definuje rodinu, co jsou jeho životní cíle a co nahlíží jako problémy, je do značné míry určeno specifickou kulturou (Cross, 1988).
Příklady kulturních fenoménů • Sdílená představa o historii • Hodnotové orientace • Jazyk a komunikace • Rodina • Lékařství a léčitelství • Náboženství • Umění • Stravování • Trávení volného času • Oblékání
Etnocentrismus versus etnorelativismus • Etnocentricmus – přesvědčení o významu vlastní kultury. Tato kultura je brána jako měřítko pro hodnocení ostatních kultur • Etnorelativismus – neexistuje nějaká objektivně správná kultura, vůči níž bychom mohly ty ostatní poměřovat. Každá si stanovuje vlastní měřítka toho co je správné.
Subkultura • Skupina lidí, kteří sdílejí určité vzorce chování, oblékání, přesvědčení, norem atd. (tedy určitou kulturu), které je odlišují od „širší“ kultury, uvnitř které žijí
V současnosti klasik historické sociologie, jeho cesta k uznání byla složitá • Vystudoval filosofii a psychologii (několik let studoval také medicínu – do konce života se zajímal o přírodní vědy) • Byl zklamán tím, že ve filosofii tak jas se jí učil (neo-kantovství) absentuje společnost – je to filosofie abstraktního individua a abstraktních idejí --> začal se zajímat více o sociologii
Jako sociolog začal svou kariéru v Heidelbergu u Alfreda Webera (bratra Maxe Webera), brzy odešel do Frankfurtu ke Karlu Mannheimovi. Pracoval na své habilitaci s titulem „Dvořan“ (Der höfische Mensch), nemohl ji ale obhájit, protože v roce 1933 po nástupu nacistů byl Mannheimův institut zavřen
Odešel do Francie, tam se ale neuchytil, v roce 1935 odchází do Británie – bez toho, že by uměl dobře anglicky. Zde získává malé studijní stipendium, díky tomu může pracovat na první verzi svojí asi nejslavnější knihy – Civilizačním procesu (česky „O procesu civilizace“)
Kniha vychází v němčině v roce 1939 ve Švýcarsku – prakticky žádný ohlas. • V Británii dlouho nemůže nastartovat řádnou akademickou kariéru, až v roce 1954 získává stálé místo na univerzitě v Leicestru – nedosáhl zde profesorského titulu v roce 1962 odešel do penze • Působil krátce na univerzitě v Ghaně – až zde se stal profesorem • Teprve v roce 1969, kdy vychází první díl Civilizačního procesu v angličtině přichází průlom • Od té doby až prakticky do konce života pracuje, přednáší na prestižních univerzitách, vychází mu řada knih
Krome Civilizačního procesu jsou významné například: • 1986 (s Ericem Dunningem): Quest for Excitement. Sport and Leisure in the Civilizing Process. • 1987 The Society of Individuals • 1989 The Germans. Power struggles and the development of habitus in the 19th and 20th centuries • 1991 Mozart. Portrait of a Genius • 1991: The Symbol Theory
O procesu civilizace • V prvním svazku Elias zkoumá, jak se v (především západní) Evropě vyvíjel „psychický habitus“ lidí, především ve vztahu k regulaci jejich pudů, afektů a citů. • Hledá odpověď na otázku: Jak a proč se proměňovaly společenské standardy týkající se násilí, sexuálního chování, tělesných funkcí, chování u stolu nebo způsobu řeči.
Hlavním zdrojem, kterého Elias používá, jsou knihy o správném společenském chování tak jak byly psány mezi 12. a 18. stoletím • Co bylo podle nich v různých dobách považováno za řádné chování
Ve středověku bylo chování mnohem více určováno afekty, city, náhlými hnutími mysli – jejich regulace byla slabá • To se týká „vážných věcí“ jako je způsob vládnutí, trestání nebo boje, ale i takových každodenních záležitostí jako je konzumace jídla nebo smrkání • Postupně se stále více mezi afekty a city na jedné straně a jejich vnější vyjádření dostává distance a potlačování, obecně se v moderní době vytváří stále větší distance od těla a jeho projevů • „slušné chování“ může být samozřejmě vynucováno i vnějším donucením, ale podle Eliase je důležitější právě jeho interiorizace – lidé něco nedělají ne proto, že je to zakázané, ale proto, že to sami pokládají za nepřijatelné, nebo dokonce protože se jim to hnusí
V druhém svazku Elias zkoumá to, co stálo za zmíněnými proměnami psychického ustrojení (habitu) – šlo podle něj především o následek proměn „společenských konfigurací“ – tedy vzájemných vztahů mezi lidmi, nejdříve především v horních vrstvách společnosti • Raně středověká vláda si nevyžadovala příliš silné ovládání emocí a náhlých podnětů, později, za vyvinutějšího hospodářství a v rámci větších politických jednotek a především v rámci složitějších vztahů mezi lidmi už je nemyslitelné vládnout na základě emocí, je nutno udržovat pořádek v rámci dvora, v každodenních interakcích ukazovat své zařazení u dvora atd. • Tyto způsoby chování přejímají postupně stále nižší vrstvy společnosti – i proto aby ukázaly nadřazenost na vrstvami nižšími • Proměňují se tedy nejen vzájemné vztahy lidí, ale také sami lidé – jejich psychické ustrojení
Figurace • Koncept figurace je Eliasovým pokusem překonat to, co považoval za krajnosti weberovké (důraz na individuum a jeho jednání) a durkheimovské (důraz na objektivní a mimo lidská vědomí existující sociální fakty) sociologie. Šlo mu tedy o to najít způsob jak popisovat vztah mezi individuem a společností bez toho, že by se z tohoto popisu vytratil jedinec nebo společnost. • Figurace je skupina lidí, kteří jsou spojeni nějakým v čase proměnlivým vzorcem vztahů (vztahů moci, závislostí, napětí, očekávání). Elias připodobňuje tyto proměnlivé vztahy mezi lidmi k složitému tanci (ten má také určité pravidla, ale tanečníci musí v každém okamžiku i improvizovat, aby dokázali tančit s dalšími lidmi. • Figurace může mít velmi různorodou velikost – může jít o rodinu nebo třeba o stát