90 likes | 434 Views
Mgr. Michal Oblouk. ZVLÁŠTNOSTI VĚTNÉ STAVBY PŘÍMÁ A NEPŘÍMÁ ŘEČ ZÁPOR. SAMOSTATNÝ VĚTNÝ ČLEN. výraz, který je z věty vysunut - stojí před ní nebo za ní – není do ní mluvnicky začleněn zpravidla má platnost podmětu, předmětu nebo příslovečného určení
E N D
Mgr. Michal Oblouk ZVLÁŠTNOSTI VĚTNÉ STAVBYPŘÍMÁ A NEPŘÍMÁ ŘEČZÁPOR
SAMOSTATNÝ VĚTNÝ ČLEN • výraz, který je z věty vysunut - stojí před ní nebo za ní – není do ní mluvnicky začleněn • zpravidla má platnost podmětu, předmětu nebo příslovečného určení • ve větě je zastoupen odkazovacím zájmenem nebo příslovcem • oddělujeme čárkou Babička, ta ho jenom rozmazlovala. Jeho sebevědomé chování, to se mi nikdy nelíbilo. Je tam skutečně nádherně, u toho rybníka. Ten člověk, to je strašný popleta. Knihy, ty jsem měl ze všeho nejraději.
OSLOVENÍ • slovo, které označuje, ke komu se obrací výpověď • bývá vyjádřeno 5. pádem • může být rozvito přívlastkem • obsahovým významem souvisí s větou • do věty je vloženo nebo k ní připojeno, může stát i samostatně Milý příteli, děkuji ti za blahopřání. Rád bych tě, milý příteli, navštívil. Milý příteli! Vítám tě. Vítám tě, Karle.
OSAMOSTATNĚNÝ VĚTNÝ ČLEN • v psaném projevu je od věty oddělen koncovým znaménkem • neodkazujeme na něj zájmenem ani příslovcem • je typický pro mluvený projev – užíváme ho tehdy, když chceme větu dodatečně doplnit, zpřesnit Zítra k vám zajdu. Navečer. Asi tak v šest. Určitě se uvidíme. Zítra. V pět hodin.
ELIPSA • výpustka, věta neúplná • nevyjádření části výpovědi – vynechaná část totiž jednoznačně vyplývá z kontextu nebo ze situace • vypustit z věty můžeme jakýkoliv větný člen – nejčastěji vynecháváme podmět nebo přísudek Kde jsi byl dnes odpoledne? Doma. Už jsi to udělal? Udělal. Ptal jsem se ho, ale on nic.
VSUVKA • věta (větný ekvivalent nebo souvětí), která je vsunuta do jiné věty (souvětí), avšak není do ní mluvnicky začleněna • významově souvisí s obsahem věty • odděluje se závorkami, pomlčkami nebo čárkami • ustálené jednoslovné vsuvky se čárkami oddělovat nemusí – PROSÍM, MYSLÍM, TUŠÍM, DOUFÁM,… Najednou, mohlo to být ke druhé hodině ráno, jsem slyšel, jak někdo utíká po ulici. A já jsem se s ním – marná sláva – nemohl vůbec měřit. Já jsem na to, musím se přiznat, zapomněl. Bylo to, zdá se mi, loni o prázdninách.
CITOSLOVCE • zpravidla není větným členem, nespojuje se s jiným slovem v skladební dvojici • není-li do věty mluvnicky začleněno, odděluje se čárkami • stojí-li samostatně jako jednočlenná věta, odděluje se vykřičníkem Ach, to se mi nelíbí! Udělejte s tím něco, proboha. Brr! Ta voda je studená.
PŘÍMÁ A NEPŘÍMÁ ŘEČ • přímá řeč = tlumočení promluvy tak, jak ji pronesl její původní mluvčí – v psaném projevu je vyznačena uvozovkami nebo pomlčkami • skládá se z věty uvozovací a vlastní promluvy (netvoří spolu souvětí) • uvozovací věta může stát: • před přímou řečí – Maminka řekla: „Dnes půjdeme do kina.“ • za přímou řečí – „Dnes půjdeme do kina,“ řekla maminka. • uprostřed přímé řeči – „Děti,“ řekl maminka, „dnes půjdeme do kina.“ • nepřímá řeč = věta vedlejší předmětná, uvozená spojovacím výrazem, je závislá na větě hlavní, která ji uvozuje, např. Jirka řekl, abychom se u něj zastavili.
ZÁPOR • používáme ho, jestliže chceme vyjádřit, že něco neplatí 1) MLUVNICKÝ – může být: • VĚTNÝ – záporka NE- se pojí se slovesem v přísudku, popírá platnost celé věty, např. Odpoledne nepůjdu na nákup. Neřekl mi, že nepřijde. Mirka ani Ivana o tom nevědí. Nebudu o tom mluvit. Nejsem ani trochu překvapen. Nebyl jsem ve škole. • ČLENSKÝ – popírá platnost pouze některé části věty, k popření užíváme záporku NE-, např. Ne všichni s tím souhlasili. K neštěstí došlo ne vinou tohoto řidiče. Stalo se to ne mou vinou. 2) SLOVNÍ – záporná slova popírají význam příslušného kladného slova nebo vyjadřují jeho opak, např. nevábně, nelida, nerozhodně, nekuřák, nepravý, nepřítel, nejeden, nenávidět,… 3) DVOJÍ – popíráme všechny možné případy, užíváme záporná zájmena a příslovce + záporné sloveso, např. Nikdo mi nic neřekl. Nic jsem neudělal. 4) ČÁSTEČNÝ – užíváme neurčitá zájmena a příslovce + záporné sloveso, např. Někomu se to nelíbilo. Někde vůbec nepršelo. • setká-li se ve větě zápor mluvnický se záporem slovním, význam věty je kladný, např. To není neštěstí.